Dávná historie

Dávnou historii kraje okolo dnešní Modravy je nutné uchopit v kontextu celé Šumavy. S postupujícím časem do Šumavy pronikali lidé. Zakládali zde osady, kterým byly nadřízeny určité správní celky – královská města, panství, knížectví aj. Ani Modravsko v dobách prastaré Šumavy nikdo neznal, avšak s příchodem lidí a kolonizačním procesem je kraj okolo Modravy taktéž přičleněn k vrchnostenskému celku. Dávnou historii kraje okolo dnešní Modravy bych označil do doby první poloviny 18. století, kdy vzniká panství Prášilské a Šumava začíná být svědkem expanze sklářské kolonizace.

 

Než započnu vyprávět historii o šumavských hvozdech, zamíříme až do pravěku. Nejen se Šumavou, ale i s oblastí okolo Modravy je spojeno pravěké osídlení. V minulosti zde bylo provedeno několik výzkumů a nálezy, které archeologové našli, potvrzují sezónní (do nadmořské výšky okolo 1 000 metrů putovaly kmeny jen na část roku, zpravidla na pozdní léto a podzim) využívání určitých zdrojů a vedou k úvahám o polokočovném způsobu života zdejší mezolitické tlupy. Populace do těchto míst přicházela sbírat lesní plody a lovit zvěř a ryby. Nálezy archeologů přinesly doklady o existenci štípané industrie – byly nalezeny drobné úštěpy a čepelky. Tyto relikvie byly odpadem tzv. štěpků, ze kterých se vyráběly řezné nástroje. Nejpočetnější naleziště je situováno k Roklanskému potoku a jeho soutoku s Javořím potokem a k Březníku. Tolik na úvod k pravěké civilizaci. Nyní se již posuneme o několik tisíc let na počátek stařičké Šumavy.

 

Je to už hodně dávno, kdy Šumava představovala těžko prostupný pohraniční prales. Toto pohraniční území bylo nazýváno jako Královský hvozd. Královský hvozd se rozprostíral od Nýrska po hranice panství Vimperka. Na jihu byl Královský hvozd oddělen zemskou hranicí s Bavorskem. V důsledku toho jsou obyvatelé šumavského hvozdu Králováci spojováni i se střežením hranic Českého království. Kromě střežení zemské hranice bděli Králováci i nad neporušeností zemských stezek, významných hraničních bodů (stromy, mohyly) a hraničního značení (zpravidla křížky vtesané do stromu). Jako kompenzaci za ochranu hranic požívali Králováci různých výsad.

 

Mohutný pralesovitý val Šumavy byl již v 11. století v nížinných okrajích osídlován. Důkazem je toho například list knížete Břetislava I. z roku 1041, ve kterém první obyvatele Královského hvozdu a jejich potomky osvobozuje od daní. Území přechází v roce 1192 jako věno dcery českého vévody Bedřicha i s městem Sušice do majetku bavorského hraběte z Bogenu. Zpět k Českému království se navrací v roce 1242. Dalšími sňatky mezi přemyslovskými rody a bavorskými vládci se majetek Hvozdu postupně dostával zpět českým panovníkům. Po bitvě u Mühlburgu bylo Přemyslem Otakarem II. území Královského hvozdu odstoupeno opět Bavorsku a k Čechám se vrátilo definitivně pražským mírem v roce 1273. S tím, jak se panovníkům nedostávalo financí, vznikaly úmysly Královský hvozd zastavovat. V roce 1429 se dostává území Královského hvozdu do zástavy, ze které se ale jeho obyvatelé Králováci vykupují. Také v roce 1578 je Královský hvozd zastaven, a to Janu z Lobkovic za 5 tisíc kop míšeňských grošů, ale Králováci se opět vykupují položením téhož obnosu králi Matyášovi v roce 1617. V roce 1623 jsou však opět zastaveni španělskému dobrodruhovi, císařskému generálovi Don Martinu Hoef Huertovi, který se je snažil záhy zbavit všech práv. Dlouhé spory vyřešil v roce 1632 císař poměrně příznivě a Královákům byla potvrzena jejich stará práva a svobody. Tedy až v 17. století zástavní vrchnosti dosáhly toho, aby se Královský hvozd dostal do jejich dědičného držení.

 

Po celou tu dobu se zde usazovalo obyvatelstvo a vykusovalo ze souvislého pralesa, zejména v nižších územích. Zakládaly se první města, osady, políčka a louky. Drsnost podnebí a vzájemná odlehlost sídel obyvatel tohoto území vytvořila zvláštní formy života, lišící se od sociálních i hospodářských poměrů ostatního obyvatelstva země. Postupem času všechny tyto, spíše tradicí, než-li psaným právem založené zvláštní formy, vytvořily zvláštní právní organizaci. Byly to nejdříve královské vesnice (tak byly nazývány kolem roku 1575), pak svobodné rychty. Svobodných rychet bylo celkem osm – Svatá Kateřina, Hamry, Hojsova Stráž, Javorná, Zhůří, Kochánov, Stodůlky a Stachy. Stodůlecká rychta se později rozdělila na Starostodůleckou a Novostodůleckou. Před prodejem Královského hvozdu náleželo celé území těchto svobodných rychet panovníku a jejich obyvatelé byli přímo poddaní králi.

 

Území Královského hvozdu podle stavu k roku 1613

 

 

 

V roce 1640 prodává královská komora do dědičného svobodného vlastnictví šest rychet Oldřichu Adamovi Popelu z Lobkovic a další dvě rychty, Stodůlky a Stachy, hraběti Albrechtovi Liebštejnskému z Kolowrat. Z rychet Stodůlky a Stachy se později vytvořilo panství Prášily (k panství patřil i kraj okolo Modravy). Práva obyvatel rychet se nezměnila. Neměli vrchnosti v pravém slova smyslu, ale jakéhosi ochranného pána, kterému však byli povinni odvádět určité poplatky a konat určité pracovní povinnosti. Rychty tvořily území. Byly spravovány nejdříve samostatným hejtmanem, později vrchním rychtářem. Rychtáři vykonávali část vrchnostenské moci. Rychtám byla přiznána mimo jiné tato práva: várečné právo, právo svobodného šenku, právo svobodného užívání svých pozemků, právo svobodného lovu zvěře a ryb oproti placení určitého poplatku, právo k propůjčení oprávnění k provozování živnosti a právo přesídlení. V pozemkových a kontribučních věcech vystupovaly rychty jako samostatné dominium. Naproti tomu neměla vrchnost vůči rychtám povinnost jako k jiným poddaným. Například podporu v době nouze zrním nebo dřevem. Rychty si ze svých prostředků platily svou úřední režii, podobně jako stavbu cest, mostů, otop do škol apod. Základní sídelní jednotkou rychty byl dvorec/dvůr (i Antýgl u Modravy měl tento sídelní status). Každé větší stavení dvorce mělo svou zvoničku. Zvon dával znamení k modlitbám, svolával obyvatele rozptýlené po loukách a lesích k obědu, životně důležitým se stal v mlhách a zimních vánicích, a to jako zvukový maják naváděl obyvatele statku zpět domů. Tak i tak byli Králováci na své svobody hrdi a ve svém znaku, nesoucím českého lva s korunou a žezlem měli nápis: „Nikomu pánem a nikomu sluhou, to jest Králováků výsluhou.“

 

Vnitřní rozrušování pohraničního Královského hvozdu nastává zejména od počátku 17. století zakládáním jednotlivých obcí. Vzniká obec Stodůlky, Sedlo, Velký Bor, Zelená Hora, Hrádky, Srní a další. Mezi nově vzniknuvšími osadami je i Modrava. Ta je před rokem 1614 uváděna jako pustina, kterou měli v pachtu tři kašperští občané za roční pachtovné 12 kop míšeňských grošů a 2 kopy pstruhů. V roce 1614 si tu vystavěli se svolením vrchnosti tři rejštejnští občané usedlosti. V roce 1757 se v Modravě uvádí bratři Wolfové, kteří zde budují malou zemědělskou usedlost a živí se pastevním hospodářstvím, rybařením a lovem zvěře. To vše za roční činži 15 zlatých. V roce 1785 zakládají skláři Denk a Weber z Hrádku Filipovu Huť. Jméno osada dostala na počest tehdejšího majitele panství Prášily Filipa Kinského. Osadu Vchynice-Tetov založil Filip Kinský v roce 1792. Osady Schätzův Les, Schätzova Mýť, Horky, Knížecí Pláně a další vznikly jako sídliště dřevařů po roce 1800.

 

S dávnou historií Šumavy u hranic jsou spojeny obchodní nebo chcete-li zlaté či solné stezky. Sůl ve středověku byla důležitým artiklem. V Českých zemích jí byl nedostatek a proto musela být dovážena z prosperujícího bavorského Pasova. Kromě soli se z Pasova do Čech vozily i drahé látky, koření, víno, tropické plody a další zboží. Opačným směrem se vozilo zejména obilí, chmel, pivo, vlna nebo kůže. Pohraniční hory jižně za Modravou protínaly hned dvě obchodní stezky. První z nich nesla označení jako Karlova cesta. Byla vybudována na příkaz Karla IV. Karlova cesta do Pasova měla posílit význam nově založených Kašperských Hor a zlepšit jejich ekonomické postavení, protože zamýšlenou cestou by město bylo spojeno i se Salzburgem a Benátkami. Hledáním a vytyčením trasy byl pověřen královský úředník Heinzlin von Bader. Okolo roku 1356 je cesta zbudována a v lokalitě za Modravou překonává do té doby mohutný prales s rašeliništi a pohraničními horami. Spíše než o cestě by se dalo hovořit o silnici nebo dálnici středověku – byla široká asi 2.5 metru, vydlážděna kameny a byla určena zejména pro vozy. Kromě úpravy terénu a dláždění silničky se musely vybudovat dřevěné mostky přes potoky a hatě přes rašeliniště. Z Kašperských Hor silnička vedla na Horskou Kvildu a dále na dnešní Filipovu Huť. Odtud vedla k jihu do míst, kde později stávala Ptačí nádržka na plavení dřeva. Následovalo stoupání na hory Malá a Velká Mokrůvka až k Luznému, kterého obcházela po východním svahu. Ve stejné době vznikla i souběžná trasa Kašperskohorské cesty, která vedla taktéž z Kašperských Hor, na Horské Kvildě se oddělovala směrem na Kvildu, hranici překonávala na Bučině a mířila opět do Pasova. Putování po Karlově cestě bylo náročné a pro osamělé soumary nebezpečné. Soumaři se proto sdružovali do menších skupin a cestu procházeli společně. Převoz zboží po Karlově cestě nebyl sezónní záležitostí, provoz na stezce neutuchal ani v zimě. Záznamy říkají, že v roce 1593 zemský správce z Bärnsteinu nechal stezku prohrnout od sněhu. Tuto práci tehdy provedla stovka poddaných a přes 40 koní. Nicméně kopcovitá trasa Karlovy cesty byla nevyhovující a proto byla okolo roku 1572 dokončena výstavba nové trasy. Karlova cesta postupně zanikla (její pozůstatky jsou při státní hranici na Mokrůvkách dodnes patrné). Nová trasa se stala jakousi odnoží a zároveň konkurencí Kašperskohorské cesty. Nová trasa probíhala z Kašperských Hor a Horské Kvildy dále na Modravu. Odtud zlatá stezka pokračovala nebo spíše kopírovala pozdější Starobřeznickou cestu na Březník (dnes Starobřeznickou cestu kopíruje zelené turistické značení). Z Březníku cesta stoupala úbočím Malého Špičníku ke hranici a podél hranice pokračovala do míst dnešního Modrého sloupu (od hraničního kamene č. 29 k přechodu na Modrém sloupu můžeme vypozorovat patrné pozůstatky cesty).

 

Když už byly zmíněny zlaté stezky, nelze vynechat zlato samotné. Je to už hodně dávno, co se na Šumavě rýžovalo zlato. Zlato se rýžovalo v náplavách vybraných vodních toků. Nejdůležitějším tokem v popisované lokalitě byla řeka Otava. Pozůstatky nejvýše položeného rýžoviště zlata v Čechách se nachází na úpatí hory Velký Roklan. Rýžovnické sejpy, jejichž výška někde dosahuje i 4 metrů, jsou dochovány na potocích stékajících od hranice k řečišti Roklanského potoka. Rozplavené sejpy se nacházejí na dně dnes již bývalé plavební nádržky na Roklanském potoce. Vysoko položené rýžoviště uprostřed lesů bylo ve středověku obtížně přístupné, ležel zde dlouho sníh a půda byla dlouho promrzlá. Lze proto usuzovat, že práce na rýžování zlata zde mohly probíhat jen během krátkého letního období.

© 2016-2017 Zdeněk Šmída Vytvořeno systémem web-rychle.cz