Lokalitou západních Modravských plání nás budou provázet všechny čtyři turistické barvy a taktéž nebezpečná místa v podobě slatí a bezedných močálů. Dejme tomu, že se probouzíme v noclehárně turistické Klostermannovy chaty na Modravě do podzimního chladného rána. Vykonáme ranní očistu, teple se oblékneme, řízek s chlebem balíme do ubrousku a vkládáme jej do batožiny, do ruky bereme hůl a míříme po zelené a záhy po modré na Březník. Průvodce 1935 popisuje Starobřeznickou cestu takto: „Zelená značka před mostem (před myslivnou) bočí vzhůru k jihu podél starobylé hospody „Zu zwei Schnepfen“ bývalou Zlatou stezkou (Böhmerweg) na hřeben Blahouše (Plohausenberg), 2 km (pohled na Roklany) sestupuje k Čiháňské slati a vystupuje dále na rozcestí 1 195 m (bývaly zde chalupy zvané Josefstadt). Přímý směr odtud modrá značka vede na Břežník. Zelená značka bočí vpravo k západu k Roklanské chalupě.“ Existenci Josefstadtu jako dřevorubecké osady nám dokládá průvodce z roku 1896: „Chalupy to, kde bydlí v létě dřevaři.“ Rozcestí u Josefstadtu se nachází v místě Trampusova křížku. Nynější Starobřeznická cesta z Modravy na Březník je lemována zeleným značením.
Z Březníku naše oblíbená červená značka (kromě dalších odboček na Modrý sloup, Malou Mokrůvku a Modravu) pokračovala na Podroklanskou mýtinu s Roklanskou hájenkou a od roku 1937 s Roklanskou chatou Klubu československých turistů. Průvodce 1938 k cestě dodává: „nová silnička jde na prales na svazích hory Plattenhausenu, který je státní reservací. Dále jde k potoku Schwarzbachu a zatáčí se do oblasti Plattenhausenské slati.“
Podroklanská mýtina byla významnou turistickou lokalitou a východištěm dalších tras, proto si místo popíšeme ze všech šesti průvodců. Nejstarší průvodce 1883 říká: „Z Madru vede pěkná lesní silnice až k Rokelské chalupě na pokraji slatin Kaltstaudenských, kde bydlí drvoštěp," u kterého lze dostat potraviny uvedené v následujícím průvodci, nikoliv ale nocleh. Průvodce 1896 uvádí: „Rokelská chalupa leží u tůně zvané Rachelschwelle, jíž protéká potok Rokelský. U drvoštěpa zde bydlícího možno dostati mléko, máslo, chléb, vejce a nocleh (2 postele). Také obstará průvodce na horu nad Roklí.“ Průvodce 1908: „Chata Roklanská jest nejvýše ležící v Šumavě obydlená budova. Stojí na lesní mýtině při potoku Roklici, patří Schwarzenbergům a jest po celý rok obydlena revírníkem. V chatě hostinec: za doby letní lze tu dostati pivo, máslo, mléko. Pro pozdní chodce připravena 4 lůžka. U chaty Roklanské vodní nádrž, zvaná Roklanská jímka, jež slouží na jaře ku plavení dříví. Koupati se v jímce nedoporučuje se pro chladnost vody.“ Průvodce 1923 vesměs opisuje řádky toho z roku 1908, navíc dodává, že „v Klostermannově knize „Ze světa lesních samot“ líčí se život revírníkovy rodiny v této osamělé chatě.“ Průvodce z roku 1935 zmiňuje v Roklanské chatě restauraci a 11 lůžek. Průvodce 1938: „Roklanská chata je státní hájenka vedle domku lesních dělníků. V hájence noclehárna, 10 lůžek s peřinami v bílých povlacích (velmi čisté), dostaneme mléko i pokrmy. Bývala myslivnou revírníka Malého (Ze světa lesních samot).“ Povšimněte si, jak se s postupem času (a vývojem turistiky) služby na Roklanské chalupě zkvalitňovaly.
Rodina Kortusova, která v Roklanské hájence žila v předválečném období, založila návštěvní knihu, do které turisté zapisovali své dojmy z cest, ubytování a pohoštění od paní lesní. V roce 1934 byla založena nová návštěvní kniha Klubem československých turistů, která se dochovala. Uveďme si některé ze zápisků: „Poutníče, ať jdeš pomalu či v chvatu, na Šumavě navštiv Roklanskou chatu. Tam se dobře najíš a pobavíš se mile a zažiješ tu mnohé milé chvíle.“ „Nejen pstruzi milí druzi, ale i na řízkách si každý pochutná, kdo je v chatě pod Roklanem ochutná.“ „Velice dobře jsme se tu měli, čerstvě zastřelení pstruzi, dobré protivínské pivo a Satrapova gulášová polévka dodávali nám odvahu k neznámému cíli.“ Nechybí ani kritické připomínky: „Chata leží v překrásném údolí, pro drahotu si však nic nedávej, trpte hlad do nejbližšího hostince – 2 vajíčka s chlebem za 2.50 Kč.“ „Varujeme každého, by se vydal na Roklan, prší-li. Doplatí na to šeredně svým zdravím.“ „Uvolněte chaty pro turisty – za přiměřené, častěji kontrolovatelné ceny a pro letní hosty postavte hotely.“ Poslední zápis je datován k 22. srpnu 1938.
K Podroklanské mýtině přibíhala z východu, kromě červené značky z Březníku, i zelená značka z Josefstadtu (nynější Trampusův křížek). Obě barvy se setkávaly v oblastí Novohuťských slatí. Zelená značka z Podroklaní pokračovala přes hranici (u současného hraničního kamene č. 25 byla orientační tabulka) na bavorskou stranu, kde se nacházelo rozcestí se zeleně zbarvenými rozbíhajícími se cestami na Roklan a Roklanské jezero. Průvodce 1896 k cestě píše, že „od chalupy sejdeme na pěšinu, která vede nejprve loukou, pak lesem a přivede nás asi za 1/4 hodiny na vrchol. Pěšina ta vede rašelinitou půdou a hraničí s bažinami a proto zvláště za deštivého počasí jest cesta velice neschůdná a dosti nebezpečná.“ Průvodce 1923 tuto cestu popisuje takto: „po obou stranách rozkládá se roklanský prales, po pravé straně cesty jest odvodňovací stružina. Přešedši hranici Československé republiky, přechází pěšina v cestu hacenou. Pěšina vedoucí mokravým územím, jest proložena hatěmi (tenkými polínky), takže prožíváme idylu staré zlaté stezky, která byla rovněž tak chráněna před povolností bažinné půdy.“ Průvodce 1938 uvádí, že od chaty ku hranici v kótě 1 238 cesta trvá půl hodiny.
Jak již bylo řečeno, na bavorské straně se cesta rozbíhala vpravo k Roklanu a vlevo k Roklanskému jezeru. Průvodce 1908 ještě doporučuje „učiniti dvacetiminutovou odbočku ku kapličce, od níž krásný pohled na jezero, stěnu a Roklan.“ Roklan je v průvodci z roku 1923 popsán jako „rulová hora se skalnatým temenem až v samé podtemení porostlá. Severozápadně zvedá se nižší, lesem zarostlý vrchol této hory Roklanec zvaný, ten však nemá charakteristického znaku a jest turisticky bezvýznamný. Temeno Roklanu jest bodem triangulačním. Roku 1905 (28. srpna) vztyčili tu železný kříž s pozlaceným Kristem P. Celestýn a farář Duschl. Bohaté dary umožnily zbudovati kříž ve velkých rozměrech. V proslovu slavnostním pravil Duschl, že kříž tento má býti znakem smíření národů, kteří se zde stýkají. Kříž byl smrští 1922 sražen. Na svahu k jihu přímo pod vrcholcem jest stará turistická útulna.“ Roklanské jezero je v tomtéž průvodci popsáno jako „zasmušilé jezero, obklopené hlubokými pralesními hvozdy. Mnohé pověsti strašidelného rázu obestírají jezero, o němž domorodec bájí, že nemá dna a v něm žijí jednooké ryby.“ Průvodce z roku 1883 uvádí „při výtoku jezera dřevěný domek Diensthütte, kde možno se při dešti schovati, také lze dostati zde prosté občerstvení.“ Sluší se připomenout, že bavorská zelená značka z Roklanu a Roklanského jezera putovala podél úbočí hraničního hřebenu až k Luznému. Nejinak tomu je i v současnosti.
Červená značka, která na Podroklaní přišla z Březníku, dále pokračovala na sever na Javoří Pilu. Nyní se přeneseme na Javoří Pilu. Ta byla dřevařskou samotou. Z turistického hlediska byla Javoří Pila hojně navštěvována – byl tu hostinec U Tetřeva a významná křižovatka cest, které se rozbíhaly do všech světových stran. Zatímco nejstarší průvodce z roku 1883 hovoří o „domku u cesty, kde lze dostati pivo, chléb a máslo,“ ten z roku 1908 už zmiňuje hostinec U Tetřeva „se dvěma pokoji o 8 lůžkách a studentskou noclehárnou, jednoduchá strava.“ Průvodce 1938: „státní hájenka, jídlo (pstruzi), noclehy, ve 3 místnostech 15 lůžek.“ Abychom propojili Javoří Pilu s Podroklaním, zmíníme nejprve červenou turistickou magistrálu. Ta se táhla od Javoří Pily jižním směrem skrz Rokytecké slatě – této cestě byla v turistických průvodcích a novinách věnována velká pozornost. Průvodce 1938 cestu pohodlně popisuje: „Od rozcestí u Javoří Pily po mostě nad soutokem Ahornbachu a Mohrbachu vstoupí horská šumavská trať na nově upravenou cestu, stavěnou z mostinek a z navrstveného písku. Je rovná jako šňůra ta cesta do srdce Šumavy, do rokyt, k Roklanské chatě a do Březníka. Je jí třeba, krok, dva z cesty a propadáme se do zrádných slatin. Povlovně vystupuje na nejvyšší bod, z něho rozhled do okolí a mírný sestup k Weitfällerské slati, kde klausura stahuje vody a vypouští potok Rokytku. Malebné zákoutí s kulisami pohraničních hřebenů v ovrubě širokých lesů! Slati v rozloze 104 ha 251 arů jsou od roku 1922 reservací, roku 1929 převzatou z majetku schwarzenberského do majetku státu. Červená se u klausury láme po toku Rokytky. Zelený les se znenáhla mění. Mrtvá kleč, odumřelé smrky vroubí cestu. Mrtvý les... Nápis na balvanu při cestě praví, že jsme v jeho středu. Jen šumící potok oživuje tísnivé ticho. Docházíme k lovecké chatce Balzhütte nad soutokem Rokytky a Roklanského potoka.“ Průvodce 1908 Rokytecké slatě popisuje jako „bažinatý okrsek, z něhož vyvěrají četné horské potoky a v němž vody tvoří mnohá jezírka značné hloubky. Drsné podnebí brání vzrůstu stromů a jen horská sosna tu a tam s břízou vzdoruje nepřízni okolí. Vše je tu chmurné, bez života a jako v umírání, však přece krásné a mohutným dojmem působící. Do slatí neradno vstupovati ani odvážlivcům – na pohled pevná půda kryje bažinu a stačí krok, by život člověka se ocitl v nebezpečí.“ Stezka od klausury k Balzhütte podél Rokytky dostala pojmenování Slaťská cesta.
U soutoku Rokytky a Roklanského potoka stávala lovecká chatka Balzhütte. Jednalo se o dřevěnou boudu, která byla určena lesním zaměstnancům pro úschovu nářadí a jako dočasné nocležiště. Na dobruškovském leteckém snímku z roku 1949 můžeme spatřit v místě Balzhütte patrné linie mostinkové cesty a mostek přes Roklanský potok (tento brod je turistickými průvodci nazýván jako Roklanský most). K Balzhütte přibíhala z východu modrá značka z Modravy. V průvodci 1938 je cesta z Balzhütte do Modravy popsána takto: „dobrou cestou pěkným lesem jde opodál spojených potoků Rokytky a Roklanského, dál se vlévá Neuhüttenbach a Schmiedbach. Ty spojeně tvoří Mlýnský potok, jejž přejdeme po mostě ve stále stejné výši 1 000 metrů a po 3 km opět jej přecházíme, za mostem se naše modrá spojí se žlutou a končí v Modravě.“ Z Balzhütte pokračujeme po červené podle průvodce 1938 – „láme se v pravém úhlu jižně po pravém břehu Roklanského potoka charakteristickým slatinným krajem, mírně stoupajíc k Roklanské chatě.“ V opačném směru, tj. od Podroklaní k Balzhütte, je cesta zajímavě popsána v průvodci 1923: „odtud shora přes most a odtud dle červených značek na sever po pravém břehu Roklice na úpatí hory Přestání (Bärensteindl), rozvodí mezi Černým a Severním mořem. Jde po svahu slatinných hor, míjí vpravo dřevařské chýše, překročuje zprava spějící přítok Roklice, míjí dále vlevo další dřevařské chaty a nespouštějíc se potoka, dospívá po 3/4hodinovém běhu Roklanského mostu.“
Z Javoří Pily červená magistrála v opačném směru probíhala na Poledník – tato cesta ale nekopírovala nynější červené turistické značení, ale byla situována více na severovýchod pod svahy Oblíku. Současné červené turistické značení kopíruje prvorepublikovou modře značenou trasu a právě tato je popsána v průvodci z roku 1938. Z Javoří Pily tak na Poledník vedly dvě cesty. Tenkráte na Poledníku ještě rozhledna nebyla, ale průvodce 1923 píše, že „vrchol Poledníku bude teprve pro turistiku upraven, rozhled z vrcholu jest daleký.“ Průvodce 1938 zmiňovanou modrou cestu na Poledník popisuje takto: „Od rozcestí u Javoří Pily uhýbá se do údolí Ahornbachu, ke klausuře, vede klečí a loučkou, opustí potok a stoupá na svahy Poledníku na náhorní rovinu k tabulce „K vyhlídce“. Vpravo vystupuje pěšina na skály Poledníku se skvělou vyhlídkou.“ Na Javoří Pile se dále setkávala žlutá značka směřující na východ do Modravy podél Javořího a Roklanského potoka (nyní červené značení) a na sever k Zelené Hoře. Dále se na Javoří Pile střetávala modrá značka, která směřovala, jak již bylo řečeno, na Poledník, a opačným směrem přes Adamovu horu do Srní a Antýglu.
OBRAZOVÁ GALERIE K TÉMATU: staré fotografie Roklanské hájenky s turisty (1-2), popisek návštěvní knihy Roklanské chaty (3-4, zdroj: Zmizelá Šumava / Brokovnicí do zad), cesta mezi Podroklaním a státní hranicí na mapě z 2. poloviny 19. století (5), popis cesty od Roklanské hájenky na Roklan v časopise z roku 1933 (6, zdroj: Letem světem ze dne 31. 1. 1933), Roklanské jezero v turistickém průvodci z roku 1908 (7), Javoří Pila (8), cesta od Javoří Pily na Poledník a Zelenou Horu (9, zdroj: Vilém Heckel), popis Rokyteckých slatí v novinách z roku 1933 (10-11, zdroj: Zájmy Pošumaví ze dne 27. 10. 1933), cesta od Javoří Pily na Rokytecké slatě (12, zdroj: Vilém Heckel), průsek po cestě z Podroklaní na Balzhütte (13-14), průsek a pozůstatek Slaťské cesty (15-19), okolí bývalé cesty Rokyteckými slatěmi (20-44, z toho plavební nádržka na Rokytce 20-25, Slaťská cesta 26-41, soutok Rokytky a Roklanského potoka 42-44).
