Po vytyčení zakázaného a hraničního pásma v roce 1951 bylo započato s výstavbou elektrického zařízení ochrany hranic (EZOH). V roce 1952 byly zahájeny práce na kácení stromů a vytváření průseků pro budování elektrifikovaného drátěného zátarasu a kontrolního pásu. Drátěný zátaras (lidově nazýván jako sušický radar) byl stavěn zpravidla jako třístěnný, ale též jako dvoustěnný nebo jednostěnný. Byl stavěn ze dřevěných kůlů, které byly případně později nahrazovány betonovými sloupky. Dobudován byl do konce roku 1953. Konstrukce se vlivem poškození a chátrání materiálu velmi často přestavovala.
Dobruškovské letecké mapování zabírá Modravské pláně v roce 1962 - máme možnost vidět celou linii drátěného zátarasu překonávajícího les, podmáčené lučiny a v neposlední řadě soustavy slatí. Na Modravských pláních byl vybudován drátěný zátaras výhradně na dřevěných kůlech. Pokud byl zátaras vybudován jako třístěnný, tak platilo, že střední stěna byla propletena vodiči vysokého napětí a krajní stěny měly za úkol zpomalit útěk narušitele a zamezit přístupu zvěře a pohraničníků ke hlavní stěně s elektrickým proudem. Elektrický proud nebyl zapojen pořád, a to zejména z ekonomických důvodů. Byl zapínán podle rozhodnutí velitele roty nebo velitele praporu, na základě operativní situace, povětrnostní doby, denní a noční doby aj. V zátarasu byly postaveny podchody s poklopy pro pohyb pohraničníků. Později byly podchody nahrazeny dvířky a vraty. V mokrých úsecích byl podél zátarasu vybudován povalový chodník.
Podél elektrifikovaného drátěného zátarasu vedla jednoduchá telefonní síť. První telefonní spojení bylo zajišťováno polními kabely, které se vedly většinou po stromech. Tato vedení byla značně poruchová a špatně odolávala povětrnostním vlivům, později byla rušena a přebudována na samostatné trasy se železnými vodiči. U některých jednotek na Modravských pláních byla provedena zemní kabeláž, která se však nezdařila. Později přešla Pohraniční stráž na systém permanentního telefonního spojení vedeného po dřevěných impregnovaných sloupech v blízkosti linie elektrifikovaného drátěného zátarasu. Pozůstatky všech tří typů spojení můžeme na Modravských pláních vypozorovat - skoby s izolátory na stromech, betonové kabelové studně a impregnované sloupy s izolátory.
Pokud si promítneme linii elektrifikovaného drátěného zátarasu do pole Modravských plání, vedla tato následujícím terénem. Šumavská Černá hora v nadmořské výšce 1 315 metrů byla nejvýše položeným místem v československém pohraničí, kudy elektrifikovaný zátaras vedl. Z Černé hory dráty klesaly na západ, na severních svazích Malé Mokrůvky se lomily na jihozápad a klesaly do zamokřeného terénu Hraniční slatě v Luzenském údolí. Z Luzenského údolí dráty stoupaly k Březové slati, odtud se lomily na severozápad a probíhaly přímočaře na severních svazích hraničních hor Špičník, Blatný vrch a V Koutě. Na zvlněné přímce dráty rozpůlily velké vrchoviště Vrchové slatě s četnými jezírky. V místě, kde se sbíhá několik pramenných větévek Roklanského potoka v souvislý tok, se dráty stáčely na sever k Roklanské chatě. Od Podroklanské mýtiny dráty stoupaly na Medvědí horu. Na Medvědí hoře se železná opona stočila na severozápad a odtud klesala k Roklanské slati, zde rozpůlila jedno z vrchovišť – zde dráty zasahovaly i do jednoho z vrchovištních jezírek. Z Roklanské slati se dráty táhly v přímce na kótu Medvěd a odtud šly až k rozsáhlému komplexu Rokyteckých slatí. Do Rokyteckých slatí železná opona zasáhla citelně. Musela zde být odvodněna podmáčená lučina s prameništi Rokytky a rozpůlena rozsáhlá vrchovištní soustava s jezírky – i zde dráty zasahovaly do jezírek. Z Rokyteckých slatí zátaras pokračoval v severozápadních přímkách k nynějšímu turistickému směrovníku Javoří slať. Odtud železná opona stoupala k Poledníku v bezprostřední blízkosti současné červeně značené cesty.
Linie elektrifikovaného drátěného zátarasu na Modravských pláních na přelomu 50. a 60. let a vyznačení pohraničních rot (Švele, Březník, Šumná, Roklan, Soutok, Javoří Pila, Jelení skok)
Luzenské údolí v roce 1956 - č. 1 drátěný zátaras, č. 2 pozorovatelna, č. 3 tabule upozorňující na zakázané pásmo, č. 4 závora před cestou ke státní hranici na Modrém sloupu (zdroj: časopis Československá armáda ze dne 11. 8. 1956)
Elektrický proud ve drátěném zátarasu byl vypojen ke konci roku 1965. Drátěný zátaras, již bez proudu, ještě nějaký čas sloužil jako překážka pro narušitele. Koncem 60. let byl vybudován nový drátěný zátaras, tzv. signální stěna U-60. Ta byla již posunuta více do vnitrozemí. V 70. letech se započalo s výstavbou signální stěny U-70. V této době již Modravské pláně střežily jen roty Březník a Javoří Pila. Signální stěna U-70 v prostoru těchto rot byla vybudována v letech 1976-1977. A i v 80. letech byla signální stěna zdokonalena, již ve verzi U-80. Pokud si promítneme signální stěnu z 80. let do pole Modravska, tak lze obecně říci, že dráty vesměs kopírovaly linie dnešních turistických cest. V konkrétní rovině se jednalo o úsek Černohorská nádrž / Modravský potok-most / Modrava / Rybárna / Tříjezerní slať / Pod Oblíkem / Javoří Pila / Tmavý potok / Vaňkova cesta / Bavorská cesta. V lokalitě mezi turistickými směrovníky u Černohorské a Ptačí nádrže a u Teplé Vltavy, dráty překonávaly zamokřený terén Černohorského močálu.
Odstraňování železné opony se na Modravsku datuje k dubnu roku 1990 – byly odstraněny zátarasy z ostnatého drátu a byl zrušen kontrolní pás. Na prázdné ploše byla na vhodných místech zaseta směska pro zvěř a později nový smrkový porost.
Z linie elektrifikovaného drátěného zátarasu (EZOH) se nám dochovaly zarůstající průseky a dále rýhy na vrchovištních soustavách slatí. Dále pak kousky (zaražených) kůlů, keramické izolátory, chomáče ostnatého drátu a pozůstatky haťových či jinak upravených cest, po kterých pohraničníci chodili. Z linie pozdějších signálních stěn při turistických cestách se nedochovalo prakticky nic, jen některé průseky.
Je třeba podotknout, že narušitelé státních hranic se do kraje okolo Modravy moc nehrnuli. Překonat dráty byla jedna věc, ale bloudit nekonečné kilometry v neznámém lesnatém terénu plného zrádných slatí a močálů a dosáhnout státní hranice, byla věc druhá a velmi obtížná. Z vyprávění jsem se dozvěděl, že pokud se nějaký narušitel pokusil takto o útěk, byl nakonec rád, že byl pohraniční hlídkou dopaden.
OBRAZOVÁ GALERIE K TÉMATU: EZOH na přelomu 50. a 60. let přes Rokyteckou slať (1-2), pozůstatky EZOH v roce 1968 u Ptačí slatě (3), pozůstatky EZOH v 70. letech na Medvědí hoře (4, zdroj: Josef Frýdl), pozůstatky chodníku přes Rokyteckou slať (5-6, zdroj: Josef Frýdl), signální stěna v 80. letech (7-9, z toho Modrava 7, Roklanský potok 8, Rybárna 9, zdroj 8-9: Petr Větrovský), signální stěna v dubnu 1990 (10-16, z toho úsek Modrava-Rybárna 10-14, úsek Tmavý potok-Oblík 15-16, zdroj: Zdeňka Jeníčková), současný stav průseků po EZOH (17-40, z toho Rokytecká slať 17-20, Vrchová slať 21-22, úbočí Blatného vrchu 23-25, Roklanská slať 26-28, Medvědí hora 29, Medvěd 30, Jelení skok 31-32, Luzenské údolí 33-35, Ptačí slať 36-40), pozůstatky po EZOH (41-47), pozůstatky po spojení podél EZOH (48-55, z toho betonové kabelové studně 51-54), pozůstatky chodníků (56-57, z toho Roklanská slať 56, Vrchová slať 57), současný stav průseků po signální stěně (58-66, z toho úsek Oblík-Tříjezerní slať 58-59, úsek Rybárna-Modrava 60-62, úsek Modrava-Černohorský močál 63-66).
