Poručík Václav Horváth byl v září roku 1958 přidělen k rotě Šumná (Slatě) jako zástupce velitele roty. 6. listopadu 1959 se poručík Horváth odebral se čtyřčlennou skupinkou pohraničníků ke státní hranici, aby zviditelnili vyznačení hranice v zimním období. V praxi vypadala tato činnost tak, že uřezávali v lese vhodné kůly, které obalovali slámou a připevňovali ke hraničním kamenům. Toho využil jeden z pohraničníků, vojín Řanda. Překročil státní hranici v prostoru hraničního kamene č. 27/20. Ostatní pohraničníci na něj volali, aby se vrátil, avšak ten běžel do vnitrozemí Bavorska. Poručík Horváth, který byl nadán dobrou fyzickou kondicí, se rozhodl zběha pronásledovat. Vzdálenost mezi oběma na území Bavorska se zkracovala. Nakonec to dopadlo tak, že vojín v běhu odjistil zbraň, otočil se a důstojníka Horvátha smrtelně postřelil.
Už o tři dny později, 9. listopadu 1959, byl vypracován velitelem Pohraniční stráže generálmajorem Miroslavem Dudou, návrh na diplomatickou nótu, která se měla dožadovat vydání Vladislava Řandy československým úřadům. V návrhu bylo mimo jiné uvedeno. „Dne 6. 11. 1959 ve 12.45 hod. v úseku roty Slatě v prostoru HM 27/20, zběhl z ČSR do NSR vojín základní služby Řanda Vladislav. Ke zběhnutí využil příležitosti, kdy pod velením poručíka PS Horvátha Václava, spolu s dalšími dvěma pohraničníky vykonával službu přímo na státní hranici v uvedeném prostoru. Při útěku do zahraničí byl zběh Řanda pronásledován poručíkem Horváthem a dalším pohraničníkem na území NSR, kde v hloubce asi 300 m od státních hranic použil proti poručíku Horváthovi zbraně a smrtelně jej zranil. Poručík Horváth byl přenesen na československé území již mrtev. V daném prostoru zůstaly vystřílené nábojnice od zběha i hlídky, rukavice našeho pohraničníka, stopy ve sněhu i od krve zastřeleného poručíka Horvátha.“ Velitel Pohraniční stráže generálmajor Duda záhy doporučuje ministerstvu zahraničních věcí, aby diplomatickou cestou požádalo vládu NSR o vydání Vladislava Řandy československým úřadům. Návrh odůvodňuje tak, že „řešení případu diplomatickou cestou dává jedinou, i když nepatrnou naději na vrácení zběha československým úřadům jakožto kriminálního zločince. Pokud nebude zběh vrácen, je předpoklad, že bude západoněmeckými úřady posuzován jako vrah a jako takový možná i odsouzen, jak se již v jiných případech stalo. K tomu, aby z naší strany nebyl oficiálně potvrzen přechod čs. pohraničníků na území NSR, postačí omezit obsah nóty na stručné konstatování skutkové podstaty zavraždění poručíka Horvátha zběhem Řandou bez udání podrobností. Navrhuji proto, aby celý případ byl v nótě vylíčen takto:“ „Dne 6. 11. 1959 v poledních hodinách, v prostoru HM 27/20, katastr obce Filipova Huť, okres Sušice, zběhl na území NSR příslušník československé Pohraniční stráže vojín základní služby Řanda Vladislav. Jmenovaný při svém útěku smrtelně zranil poručíka Pohraniční stráže Václava Horvátha, s nímž vykonával službu na státní hranici. Poručík Horváth, který byl zákeřně střelen z pušky do zad, svému zranění podlehl.“
Diplomatické nótě nebylo vyhověno. Tento případ byl velmi složitý co do vyšetřování a z právního hlediska komplikovaný už jen proto, že ke smrtelné střelbě došlo na území cizího státu. V roce 1979 se zběh a vrah Vladislav Řanda do Československa pod zkresleným jménem vrátil. Byl ovšem poznám a po neskutečně rychlém a hladkém trestním řízení byl odsouzen k 13 letům odnětí svobody.
Mezi bývalými pohraničníky se proslýchá, že poručík Václav Horváth byl jediným důstojníkem Pohraniční stráže, který zahynul na tzv. zelené hranici. Tuto událost připomíná pomník u Březnické myslivny. Pomník byl nejprve umístěn na rotě Březník a po jejím zrušení byl přestěhován na rotu Javoří Pila. Nápis na pomníku „Položil svůj život při ochraně státních hranic v boji s nepřítelem“ může u veřejnosti budit rozporuplné reakce. Není tajemstvím, že se pohraničníci museli vypořádat se zběhy ve vlastních řadách. Pohraničník, který vyznačuje státní hranici, je pořád pohraničník. Pohraničník, který vyznačuje státní hranici a záhy ji úmyslně překročí s cílem se nevrátit zpět, je vojenský zběh a tudíž nepřítel při ochraně státních hranic. Takto lakonicky bych celou větu na pomníku shrnul.
Podobný nápis se nachází na tabulce, která je zasazena do Židovské skály na Medvědí hoře. Píše se tady, že „zde zahynul při ochraně státních hranic 20. 9. 1965 vojín Baranovič.“ Tabulka upomíná na nešťastnou událost, kdy jeden příslušník Pohraniční stráže neodbornou manipulací se zbraní smrtelně zranil svého kolegu. Boj pohraničník nesváděl jen s narušiteli, ale musel se umět vypořádat i s jinými protivníky, kteří mohli kdykoliv udeřit a vojáka (smrtelně) zranit. Například zasažení elektrickým proudem ve drátěném zátarasu, neodborná manipulace se zbraněmi a technickými prostředky, zřícení strážní věže, sebevraždy v důsledku nevyrovnání se s náročností služby a další nehody. Je třeba dodat, že nešťastné události typu náhodné výstřely ze zbraně, pád z pozorovatelny, zabití bleskem aj., byly souborem rizik spjatých se zněním přísahy, kterou musel odvedenec respektive voják splnit.
OBRAZOVÁ GALERIE K TÉMATU: poručík Václav Horváth (napravo) na pohraniční rotě Šumná v letech 1958-1959 (1, zdroj: Jan Šerfel), pomník poručíka Václava Horvátha na Březníku (2), pomník vojína Baranoviče na Medvědí hoře (3).
