Roklan (Velký Roklan) / Rachel (Grosser Rachel) (1 453 m. n. m.)

Když se řekne Roklan, vybaví se každému z nás výrazná hora s nezaměnitelnou siluetou. Dva pahorky nebo chcete-li dva vrcholy dělají z Roklanu pozoruhodný útvar. Na jihovýchod je situován Velký Roklan (obecně Roklan) a k severozápadu Malý Roklan (nazýván i jako Roklanec). Oba vrcholy odděluje mělké sedlo zvané jako Roklanská louka. Na vrchol Velkého Roklanu vede několik turistických tras.

 

Šumavský průvodce z roku 1923 popisuje Roklan takto: „rulová hora se skalnatým temenem až v samé podtemení porostlá. Severozápadně zvedá se nižší, lesem zarostlý vrchol této hory Roklanec zvaný, ten však nemá charakteristického znaku a jest turisticky bezvýznamný. Temeno Roklanu jest bodem triangulačním. Roku 1905 (28. srpna) vztyčili tu železný kříž s pozlaceným Kristem P. Celestýn a farář Duschl. Bohaté dary umožnily zbudovati kříž ve velkých rozměrech. V proslovu slavnostním pravil Duschl, že kříž tento má býti znakem smíření národů, kteří se zde stýkají. Kříž byl smrští 1922 sražen. Na svahu k jihu přímo pod vrcholcem jest stará turistická útulna.“

 

Velký Roklan je druhou nejvyšší horou česko-bavorské Šumavy, za Velkým Javorem zaostává o pouhé 3 metry. Velký Roklan je vskutku pozoruhodným geologickým útvarem. Metamorfóza hornin zde proběhla s mnohem větší intenzitou, než v ostatních částech Šumavy. Původní sedimenty byly po dobu 500 miliónů let opakovaně vystavovány vysokému horotvornému tlaku a při teplotě až 650 stupňů se proměnily v plastickou hmotu. Na profilu skalních útvarů i ležících balvanů jsou dobře patrné silně zprohýbané vrstvy zdejší tzv. roklanské pararuly. V nich jsou rozloženy hlavní druhy minerálů – šupiny tmavého biolitu, modravý až šedozelený cordierit, světlé vrstvy křemene, živce a šedobílý silimanit. Německý název hory Rachel se často odvozuje od keltského termínu „rachia“, což má znamenat něco jako drsný, holý, skalnatý. Velký Roklan je rulovým hřebenem. Vrcholová plošina je tvořena protáhlou rulovou skálou, která vykukuje nad stromy. Na svazích jsou četné skalní stěny a balvany. Nejprudší svahy jsou situovány k jihovýchodu – jsou přemodelované činností ledovce na kar s Roklanským jezerem. Na svazích Velkého Roklanu pramení přítoky Malé Řezné a Grosse Ohe, v jezerní stěně pramení Jezerní potok, který protéká Roklanským jezerem.

 

Na vrcholové skále je osazen velký dřevěný kříž. Navzdory okolním stromům je panoramatický výhled z vrcholu nezapomenutelným zážitkem. Ale i naopak. Dvouhlavý Roklan je krásně pozorovatelný z Filipovy Hutě nebo Podroklanské mýtiny. U vrcholové skalky je umístěna dřevěná bouda, která slouží německé obdobě Horské služby. Bavorsko je silně katolická země. Příležitostně se u boudy pořádají náboženské obřady.

 

400 metrů jihozápadně od vrcholové skály Velkého Roklanu se nachází horská chata Waldschmidt Haus. Chata v nadmořské výšce 1 350 metrů poskytuje občerstvení. Postavena byla v roce 1912 a pojmenována po bavorském spisovateli Maximilianu Schmidtovi.

 

Jak již bylo řečeno, od vrcholku Malého Roklanu je hora oddělena Roklanskou loukou. Horská louka sloužila dříve jako pastvina. Na okraji Roklanské louky stojí starý mezník – vyznačuje probíhající správní hranici mezi obcemi Frauenau (zemský okres Regen) a Spiegelau (zemský okres Freyung-Grafenau). Tato hranice probíhá i na vrcholové skále Velkého Roklanu. Staré správní mezníky lze vypozorovat na bavorské pěšině, která propojuje oficiální bavorskou turistickou cestu a státní hranici (ke hraničnímu mezníku č. 25). Tato bavorská pěšina kopíruje popisovanou správní hranici.

 

 

OBRAZOVÁ GALERIE K TÉMATU: staré fotografie (1-8), hora (9-20), dřevěná bouda (21-22), Waldschmidt Haus (23-26), Roklanská louka (27-36).

 

Roklanské jezero

Roklanské jezero (Rachel See) je jedním z osmi šumavských ledovcových jezer. Leží na jihovýchodních svazích Velkého Roklanu v nadmořské výšce 1 071 metrů. Jméno jezera vzniklo podle starých pověstí, v nichž byla okolní divoká a těžko přístupná krajina označována jako „Rachel des Todes“ (Chřtán smrti). Velikost jezera činí 5.7 hektarů a maximální hlouba vody dosahuje k 13.5 metrům. Maximální délka jezera je 350 metrů a maximální šířka 200 metrů.

 

Šumavský průvodce z roku 1923 popisuje Roklanské jezero jako „zasmušilé jezero, obklopené hlubokými pralesními hvozdy. Mnohé pověsti strašidelného rázu obestírají jezero, o němž domorodec bájí, že nemá dna a v něm žijí jednooké ryby.“

 

Roklanské jezero vzniklo v důsledku prohloubení zemského povrchu ledovcem. Jezerní kar prošel komplikovaným vývojem. V době vrcholného zalednění se na horském hřebeni vytvořilo rozlehlé firnové pole a sněhové převisy, které na přilehlých svazích přecházely do tří ledových proudů. Ty se pak spojily v obrovský ledovec a vyhloubily trojdílný kar. V důsledku toho vznikly kromě Roklanského jezera ještě další vodní plochy. Pojďme si o nich něco povědět.

 

Pod jihovýchodním svahem Velkého Roklanu a zároveň na jihozápad od Roklanského jezera vznikla kotlina tzv. Starého jezera (Felsensturz). Kotlina, exponovaná k východu až k jihovýchodu, má strmou karovou stěnu s mělkou jezerní pánví. Kotlina leží v nadmořské výšce 1 056 metrů a je hrazena skalnatým prahem, čelní i boční morénou. Protéká jí (bavorský) Roklanský potok (Rachel Bach), který Staré jezero po celá další tisíciletí dotvářel a ukládal na jeho dně sedimenty. Vodní hladina zarůstala rašelinnou vegetací vrchovištního typu a jezero postupně zanikalo. Druhá kotlina, tzv. Seebuchet, leží na východním okraji jezerního karu Roklanského jezera. Kotlina je exponovaná k jihozápadu a je rovněž velmi mělká. Ledovec tu zanechal zřetelné stopy své činnosti a obnažil asi 150 metrů vysokou stěnu s četnými skalními stupni, plošinami a výčnělky. I tato kotlina je dnes zarostlá mokřadní vegetací. Kotlinou protéká levostranný bezejmenný přítok Jezerního potoka (See Bach). Třetí vodní útvar se váže k severovýchodním svahům Malého Roklanu, kde vznikl bezvodý kar tzv. Zazemněného jezera. Leží v nadmořské výšce 1 100 až 1 300 metrů a má strmou skalnatou stěnu. V něm pramení a jeho reliéf dotváří jeden z přítoků řeky Malá Řezná (Kleiner Regen).

 

Zpět k Roklanskému jezeru. Karová stěna probíhá na severozápad k Velkému Roklanu. Vypíná se do výšky 229 metrů a je velmi strmá (průměrný sklon je 46 %) s četnými stupni a plošinami. Ledovec vyhloubil dva bazény, které jsou příčně odděleny skalnatým povrchem. Severní bazén pod jezerní stěnou je karový, hluboký až 3 metry a má čtvercovitý tvar. Jeho dno je pokryto vrstvou sedimentů, které v okolí jezerních přítoků dosahují mocnosti až 6.5 metru. Vzdálenější bazén je oválný, hluboký až 13 metrů, je hrazený čelní morénou.

 

Roklanské jezero je napájeno Jezerním potokem, který pramení v karové stěně v nadmořské výšce cca 1 300 metrů. V balvanité strži pod jezerem se spojuje s (bavorským) Roklanským potokem a dalšími přítoky. V úseku dlouhém cca 4.5 km překonává Jezerní potok výškový rozdíl 300 metrů.

 

Roklanské jezero, jeho karová stěna a vrchol Velkého Roklanu, jsou velmi cenným přírodním útvarem. Zatímco dole k jezeru jsou situovány zbytky smíšeného horského pralesa, ve vrcholových partiích tyto dřeviny přecházejí do tradičního klimatického porostu smrčiny.

 

Vysoko nad hladinou Roklanského jezera, na severním skalnatém výběžku karové stěny, se v nadmořské výšce 1 200 metrů vypíná Roklanská kaplička (Rachel Kapelle). Za svou existenci vděčí především Ludwigu Leythäuserovi, který se na tomto místě takříkajíc podruhé narodil. Ludwig Leythäuser byl bavorský lesní správce a k jeho činnosti patřil i dohled nad místními lesy. Někdy kolem roku 1885 vyjel na obhlídku na koni. Zaskočila jej mlha a než se nadál, neviděl na metr před sebe. Při představě nocování v horách se rozhodl v cestě pokračovat. Jeho kůň klopýtal cestou, aby jej donesl k domovu. Ušli již pěkný kus cesty, když se najednou kůň zastavil. Ač jej polesný vydatně pobízel, nechtěl kůň udělat ani krok vpřed. Leythäuser sesedl a když koně obešel, všiml si, že s koníkem stojí na samém okraji srázu jezerní stěny Roklanského jezera. Jako poděkování Boží prozřetelnosti, která zastavila koně včas, nechal právě na místě své záchrany vystavět dřevěnou kapli.

 

Kaple byla orientovaná k jezeru. Ke kapli vedla cesta srázem odspodu, což nám dokazují i staré pohlednice, kde se pod kapličkou, ve strmém srázu nacházela lávka se zábradlím. Dřevěná kaple vyhořela po 2. světové válce. V roce 1951 byla kaple obnovena, byla orientována ke svahu jako v současnosti. Interiér kaple byl ozdoben dřevořezbami Johanna Lentnera ze Spiegelau, tzv. řezbáře pána Boha. Existence druhé dřevěné kaple skončila 19. března 1972. Příčinou byl opět požár, tentokrát z nedbalosti. Bavorský lesní spolek ze Spiegelau vystavěl kapli znovu a řezbář Lentner ji vyzdobil. Dřevořezby zachycují Svatou rodinu, ukřižování Ježíše Krista a Matku Boží. Na konci 90. let se vlivem počasí a stářím materiálu stav kaple natolik zhoršil, že bylo nezbytné provést generální opravu. Ta byla zahájena v roce 1999 a zahrnovala v podstatě vybudování nové, leč stále věrné kopie kaple. Kaple, v pořadí již čtvrtá, byla slavnostně otevřena 24. června 2000.

 

 

OBRAZOVÁ GALERIE K TÉMATU: staré fotografie (37-49), jezero (50-57), kaple a pohledy od ní (58-62).

© 2016-2017 Zdeněk Šmída Vytvořeno systémem web-rychle.cz