Lesní hospodářství

„Nemyslete si, že v pralese stojí stromy hustě jeden vedle druhého. Naopak vysoké staré smrky rostou v přiměřené vzdálenosti od sebe a jen padlé obrovité kmeny, bující houští a mlází vytvářejí neproniknutelné bariéry.“

 

Karel Klostermann / Črty ze Šumavy

 

„Tu velké tu stály od nepaměti, ale věčně státi nebudou, zetlí ten onen, jeden po druhém, a padne, na jeho místo jiný postoupí a zmohutní, třebas i zadlouho. Tak se stává, že dokud celou věc člověk lesu samému ponechává, nic lesu se nestane. Co les ztratí, zase si vynahradí. Ale pokácejte ty staré stromy s kraje, ty velké, a uvidíte!“ „Tenkráte nebylo ještě upravených cest, spojujících jednotlivé revíry, nebylo průseků ani tak zvaných „šnaiz“ hospodářských. Jen tu a tam vyšlapali si cestu lesníci a dřevorubci, položili klacky přes bořící se bláto, prkénko přes potůček. Klikatě vinula se stezička, uzounká, travou a trnitým býlím zarůstající, místy, kde les pro skaliny rozvíjeti se nemohl, kam v létě slunce pražilo, v zimě spousty sněhu zalehly, úplně se ztratila, a jen dobré, vycvičené oko stopy nacházelo. Kolem les, samý les, věčně mlčící, věčně dřímající, ať byl hustý nebo řídký, vysoký či nízký.“

 

Karel Klostermann / Ze světa lesních samot

 

Území Šumavy bylo odnepaměti spojováno s hlubokými lesy, jejichž přítomnost byla natolik charakteristická, že se slovo hvozd/les odpradávna objevuje v názvu pohoří. Vždyť to tajemné slovo Šumava má základ v praslovanském výrazu „šuma“, rovněž označení pro hvozd nebo hustý les. Lidské potřeby i technické možnosti rostly a století po století se kraj nedotčených šumavských lesů zmenšoval.

 

Využívání lesů je spjato s nárůstem obyvatelstva, zejména pak se sklářskou a dřevařskou kolonizací, která se nevyhnula ani kraji okolo Modravy. Od pradávna byly lesy využívány, ať již jako zdroje dřevní suroviny nebo i pro jiné užitky (lesní pastva). Avšak až s nárůstem nároků pro uspokojování potřeb společnosti vzniká lesní hospodářství. Nejdříve je to lesní hospodářství, které můžeme označit jako nekontrolovatelné – o činnostech v lesích se nevedou žádné evidence a chybí rozdělení lesů na určité organizační jednotky (revíry). Nekontrolovatelné lesní hospodářství se pak projevuje toulavou těžbou v původních pralesovitých porostech a vymycováním lesních částí pro provoz skláren. Nekontrolovatelné období těžby a mýcení končí v 2. polovině 18. století. Nicméně ta pravá doba, kdy se do lesního hospodářství zavádí určitý systém, přichází až s knížecím rodem Schwarzenbergů na přelomu 18. a 19. století. Kontrolovatelné lesní hospodářství zahrnuje vybudování soustavy revírů, zřízení stálého lesního personálu, zaměření lesů a vyhotovení revírních map, evidenční záznamy včetně plánů těžby aj.

 

Lesy bez užitku

 

I když máme doklad o určitém osídlení území Královského hvozdu již z 11. století, můžeme hovořit o počátku narušení lesů až koncem 13. století. Narušení lesního hospodářství bylo zcela nepatrné, způsobované pastvou dobytka a klučením. Časem však vyklučené plochy znovu vyrostly a koncem 16. století mizí již pruh lesů, oddalující obyvatele svobodných rychet Královského hvozdu od ostatních českých krajů. Východní hranice rychet sousedí již většinou s řídce zalesněným územím. Jsou to zejména okolní panství, která si osvojují kus po kuse z mocného lesního valu země. Město Kašperské Hory mělo na zmenšení hvozdu nemalý podíl a oddálilo svým majetkem rychtu Stachy od rychty Stodůlky. Jen dodejme, že kraj okolo Modravy patřil do Stodůlecké rychty a později k Prášilskému panství.

 

Užitek z lesů byl mizivý. Dokud v nich nebyly zakládány sklárny, měly lesy jen hodnotu vojenskou a kolonizační. Prodej dříví pro spotřebu domácího obyvatelstva nepřicházel v úvahu, neboť ti měli dostatek svých lesů. Těžba se proto omezovala jen na plochy kolem splavných potoků a dříví se plavilo do blízkých Sušic, Horažďovic a Strakonic po řece Vydře a Otavě. Při této příležitosti je třeba doplnit, že plavení dřeva se provádělo v omezené míře již od dávných dob, ale zprávy o něm máme až z 18. století.

 

Dalším prastarým užitkem, který lesy poskytovaly, bylo dobývání pryskyřice a pastva, která po dlouhou dobu poskytovala mnohem větší příjem než-li prodej dřeva. Pastva byla prováděna na základě smluvního ujednání, kterým byl stanoven roční poplatek za 1 kus, dále byla určena trať, ve které se mohlo pást. Pastvou byl les poškozován, zejména v místech větších sídlišť, ale velká rozloha lesů a omezený počet pasoucího se dobytka omezoval tyto škody do počátku 18. století na mizivé rozlohy. Později ovšem, když v lesích bylo započato s většími těžbami, působila pastva lesu velké škody.

 

Větší příjmy z lesů přineslo až sklářství. Ke každé založené sklárně byl určen kus lesa, ze kterého se těžilo dřevo pro pec a pro výrobu popele. Ve smlouvách byly stanoveny podmínky těžby, které můžeme považovat za první náznak lesního hospodaření. Potřeba dřeva pro sklárny a výrobu popela byla značná a vykusovala uvnitř dosavadních pralesů značné díry. To vedlo snad také sklářského podnikatele a majitele panství Gattermayera, že nechal lesy panství Prášily v polovině 18. století poprvé zaměřit zemským měřičem Josefem Mannem. Jeho elaborát se však nedochoval. Podle tereziánského katastru měly lesy Prášilského panství 31 974 strychů (1 strych = 0.2877 hektaru), z toho 26 440 strychů měkkých a smíšených lesů, 3 690 strychů u skláren, 942 strychů porostlin, 900 strychů vyklučených lesů a pouhé 2 strychy bez výnosu. O prášilských lesích se v přiznávací tabele říká, že „leží v území vichřic, ve vysokých, studených a kamenitých horách, na kterých až do svatodušních svátků leží sníh…, jsou bez užitku pro množství polomů, bažin a kamenitých útesů.“

 

První zmínka o rozdělení prášilských lesů na tzv. ochranné jednotky nebo chcete-li polesí pochází z roku 1741. Tyto ochranné jednotky byly celkem čtyři: Woydefehler, Plohausen (Modravská hora), Kaltenbrunner (Studená Studnice) a Stachau (Stachy). Výměru těchto ochranných jednotek neznáme. Každou jednotku vrchnostensky spravoval forstknecht. Hlavním úkolem forstknechtů bylo dbáti o honitbu a odváděti zvěř a taktéž výběr pastevní činže. Majitel panství čas od času najímal k odchytu a odstřelu zvěře myslivce. Za rodu Kinských již měli myslivci pevný plat a byt (myslivnu). Myslivec měl k ruce pomocného pracovníka adjunkta. Myslivny byly postaveny na Modravě, v Hrádkách a Nové Studnici. V roce 1777 je ustanoven první vrchní myslivec, který má vést a dozírat na podřízené myslivce.

 

Počátky lesního hospodářství

 

V roce 1785 byl pro západní část Šumavy dokončen Josefínský katastr. Josefínský katastr, který zůstává dlouho stěžejní základnou lesního hospodářství, přináší první výměru lesů podle tzv. tratí. V tomto období, kdy Prášilskému panství vládne rod Kinských, můžeme již hovořit o prvopočátcích kontrolovatelného lesního hospodářství. Nicméně ale například stavy lesních zásob byly v lesních tratích zjišťovány pouhým odhadem.

 

Vyměřování lesů bylo prováděno podle jednotlivých lesních tratí, kterými byly obyčejně jednotlivé kopce se svahy, omezené potoky nebo cestami. Při měření lesních komplexů byly vylišeny zvlášť bažiny a další slatiny – jejich výměry jsou však v jednotlivých tratích uvedeny jedinou číslicí, bez rozdílu jejich počtu. V dokumentech nacházíme u jednotlivých tratí i odhady dřevních zásob – udána je zásoba průměru na 1 katastrální jitro (výměra, kterou zemědělec zorá za jitro čili jeden den – 0.5755 hektaru), která vynásobením výměrou tratě udává celkovou zásobu. Celková zásoba vydělena obmýtím udává možnou roční těžbu.  Nelze opomenout ani poznámky o té části lesa, kterou nelze vytěžit nebo jakkoliv zužitkovat (polomy, ztrouchnivělá těla stromů). Ze zvláštních poznámek v aktech Josefínského katastru se například dovídáme, že sklárně ve Filipově Huti je přidělena trať Mohrberg (Mokrá) s roční těžbou 1 000 sáhů. Této sklárně je určen též les Preisleiten. Antýgl je určen množstvím 1 000 sáhů ročně pro plavení. Z poznámek je patrné, že roční těžba pro sklárny činila v posledním desetiletí 18. století na Prášilském panství okolo 10 000 sáhů. Pokud k tomu přičteme vytěžené dříví plavební o hodnotě 6 až 10 000 sáhů a těžbu pro vlastní potřebu, dojdeme k závěru, že těžba v té době nebyla již nikterak malá. A k tomu musíme uvážit, že značné lesní plochy pro nepřístupnost byly z jakékoliv těžby vyloučeny, ostatně to se týkalo i Modravských plání. Výnos z lesů byl nepatrný. Například v roce 1795 činily poplatky za pastvu 1 164 zlatých, příjem za dříví 1 321 zlatých, příjem ze skláren 2 050 zlatých. Naproti tomu například hrubý příjem z panského pivovaru činil 8 614 zlatých.

 

V roce 1791 dochází k novému rozhraničení na jednotlivá polesí (revíry). Zajímavost tkví v tom, že jednotlivá polesí dostávají jména podle příslušných myslivců (revírníků). Na základě toho vznikly 4 revíry – Kolář, Eisel, Pankrác starší a Pankrác mladší. Každému revírníkovi byly v příslušném revíru přiděleny tratě o celkové průměrné výměře cca 5 400 katastrálních jiter. Celková výměra panství tak činila cca 21 600 katastrálních jiter.

 

Příchod Schwarzenbergů a budování plavebního kanálu

 

Zatímco na Prášilském panství bylo dříví skoro zadarmo a byl ho dostatek, ve středních Čechách (zejména pak v Praze) byla o něj velká nouze. To přimělo komisaře krajského úřadu prácheňského Baierwecka k plánu využít bohatství lesů panství Prášily. Na jedné straně zde byly hory, na druhé straně zde bylo množství potoků s řekou Vydrou a Otavou. Po dohodě s ředitelem Prášilského panství Radnickým dává krajský komisař Baierweck v roce 1795 návrh na plavení dřeva pražskému gubernu, které vytváří komisi na vypracování příslušných operátů. Komise se schází v roce 1796 a již v říjnu shrnuje svůj posudek v protokole. Konečný rozpočet na umožnění plavby prokazuje, že by bylo třeba nákladů 64 000 zlatých, z čehož jednu polovinu by uhradilo Prášilské panství a druhou polovinu město Kašperské Hory a stát. Role státu byla na místě, jelikož do jihozápadní části Modravských plání byl situován tzv. Kamerální (Komorní) les Roklan. Ten patřil státu. Protokol kamerálního lesmistra Ignáce Jana Ehrenwertha stanovoval celkovou výměru pro plavení 11 461 katastrálních jiter prášilských lesů. Přitom odhadl dřevní zásobu na této ploše na 66 306 sáhů tvrdého a 1 836 222 sáhů o délce polen 5/4 českého loktu (český loket = 59.14 cm). Vypracovaný projekt plavení, přestože sliboval značný výnos, nebyl uskutečněn pro nedostatek peněžních prostředků. Neúnavný krajský komisař Baierweck do projektu zainteresoval velkoobchodníky se dřevem, místní funkcionáře, navrhl i ke krytí projektu náboženský fond nebo rezervy panství. Vše bylo marné.

 

V roce 1798 schwarzenberský ředitel vodní dopravy Josef Rosenauer, iniciátor krumlovského a vimperského plavebního kanálu, který sledoval Baierweckovo úsilí, si prohlédl území mezi Kvildou, Modravou a Prášily. Poté navrhl v září 1798 knížeti Josefovi ze Schwarzenbergu, aby buď najmul na dlouhou dobu těžbu na Prášilském panství nebo Prášilské panství koupil. Po jednání dochází 18. února 1799 k podepsání definitivní kupní smlouvy o prodeji Prášilského panství za tehdy neobyčejně vysokou cenu 400 000 zlatých. Subjekty smlouvy jsou hrabě Filip Kinský z Vchynic a Tetova a kníže Josef ze Schwarzenbergu.

 

Z uvedeného tedy vyplývá hlavní důvod koupě panství Prášily knížecím rodem Schwarzenbergů. Je jím investice do stavby plavebního kanálu, který by dopravil dřevo z nepřístupných lesů do Prahy. Koupě panství Schwarzenbergem znamená naprostou změnu v lesním hospodářství panství. Reforma se dotýká i Modravských plání a vůbec celého kraje okolo Modravy. Končí období sklářství (sklářská kolonizace, sklářská Šumava) a nastupuje těžba dřeva (dřevařská kolonizace, dřevařská Šumava).

 

Dřevo. Mocný to pojem pro pohraniční hvozdy Šumavy. Těžba dřeva má přinést nejen užitek domácímu lidu, ale hodnota dřeva, dosud nepatrná, rychle stoupá. Plavební kanál byl dokončen na podzim roku 1800, tedy na pomezí 18. a 19. století. Vyžádal si náklady 262 496 zlatých. Mimo to, značné výlohy stálo narovnání s mlynáři. Je to obrovská suma, když uvážíme, že koupě Prášilského panství přišla Schwarzenberský rod na 400 000 zlatých. Josef Rosenauer upustil od původního plánu krajského komisaře Baierwecka upravit pro plavení kamenité řečiště Vydry. Plavební řečiště přenesl z divoké a kamenité Vydry do vodního tělesa plavebního kanálu, který se nazval jako Vchynicko-Tetovský. Pro velké množství plaveného dřeva bylo třeba zajistit rozsáhlá skladiště – to bylo hlavním důvodem pro koupi statku Dlouhá Ves ještě v roce 1800, za sumu 95 000 zlatých. Do Dlouhé Vsi bylo přeneseno z Prášil sídlo ředitelství panství. Od této doby bylo panství nazýváno jako Prášily-Dlouhá Ves. Sídlem lesního úřadu zůstaly nadále Prášily.

 

Smlouva o prodeji Prášilského panství byla podepsána 18. února 1799 a několik měsíců nato začíná podle Rosenauerova plánu stavět František Adler kanál. Na jaře roku 1800 pokračovalo v budování kanálu 203 tesařů, 108 zedníků a 1 000 nádeníků. Dne 3. září 1801 bylo majiteli panství vydáno císařské privilegium k plavbě na dobu 30 let. V témže roce (1801), na jaře dochází k první plavbě a od té doby se plaví rok co rok z dosud neprostupných lesů dříví až do Prahy. V letech 1801 až 1810 se pro plavení vytěžilo 270 774 sáhů dřeva. K tomu je třeba přičíst spotřebu dvou skláren v Prášilech, činící za toto období cca 60 000 sáhů dřeva. První plavební léta (1801-1806) je obdobím plavení špalků (například v roce 1805 jich bylo celkem 104 755 kusů). Od roku 1807 se začíná plavit jen dříví polenové (sáhové).

 

Reorganizace lesní správy a služby

 

S koupí Prášilského panství knížetem Josefem ze Schwarzenbergu v roce 1799 vyvstává potřeba přesnějších odhadů a mapování. Do panství kníže vysílá schwarzenberského geometra Johanna Wiehla, který má provést důkladné zaměření lesů a také popsat těžební možnosti a další využití lesů. Poznatky jsou shrnuty do Wiehlova plánu Velkostatku Prášily z roku 1799. Mapa znázorňuje lesní tratě, vodoteče, vesnice a osady na celém Prášilském panství. Dále jsou v ní zaznamenány výměry jednotlivých lesních tratí, které jsou rozdělené na plochy užitečné a neužitečné.

 

Wiehlův plán Velkostatku Prášily z roku 1799

 

 

 

Po vybudování plavebního kanálu a prvních plavkách dřeva nastává klíčová reorganizace lesní správy a služby. V roce 1804 nadlesní Janovský rozděluje lesy na šest polesí a rozmnožuje lesní personál. Do nových polesních celků přiděluje příslušné lesní tratě. Organizační soustava vypadá takto:

 

1) polesí Prášily o celkové rozloze 4 574 katastrálních jiter lesní půdy a 19 katastrálních jiter slatin, lesní tratě – Bernsteindlberg, Hirschspreng (Jelení skok), Mittagsberg (Poledník), Steindlberg (Ždánidla), Scheureck (Stodůlky),

 

2) polesí Schätzův Les o celkové rozloze 3 688 katastrálních jiter lesní půdy a 145 katastrálních jiter slatin, lesní tratě – Adamsberg (Adamova hora), Antigl (Antýgl), Steiningberg (Oblík), Schätzenwald (Schätzův Les),

 

3) polesí Modrava o celkové rozloze 5 420 katastrálních jiter lesní půdy a 549 katastrálních jiter slatin, lesní tratě – Gayerruck (Medvědí hora), Kasperschachten, Kaltstauden (Studená hora), Plohausen (Modravská hora),

 

4) polesí Filipova Huť o celkové rozloze 4 142 katastrálních jiter lesní půdy a 96 katastrálních jiter slatin, lesní tratě – Hanifberg (Tetřev), Modelwald, Mohrberg (Mokrá), Preisleiten, Schwarzberg (Černá hora),

 

5) polesí Březník o celkové rozloze 2 213 katastrálních jiter lesní půdy a 67 katastrálních jiter slatin, lesní tratě – Mühlbuchet (V Koutě), Plattenhausen (Šumná), Ruhrreit, Spitzberg (Špičák),

 

6) polesí Nová Studnice o celkové rozloze 1 917 katastrálních jiter lesní půdy a 18 katastrálních jiter slatin, lesní tratě – Fallbaum (Javoří), Seeruck (Jezerní hřbet), Seckerberg (Horky).

 

S těžbou dřeva a jeho plavením vyvstala potřeba obnova lesa. V důsledku velkých těžeb vznikaly rozsáhlé paseky. Paseky byly pronajímány na pálení popela a výrobu potaše v tzv. flusárnách. Nadlesní Janovský pověřuje v roce 1812 schwarzenberského taxátora Josefa Matze, aby vypracoval nový odhad prášilských lesů. Podle Matzova odhadu činí lesní půda panství 18 839 katastrálních jiter, průměrná hmota na 1 katastrální jitro je odhadnuta na 140 sáhů. Ke zprávě je připojen i popis lesů. Pro zajímavost zmíním vybrané zajímavosti z těch polesí, která kopírují parcely našich Modravských plání:

 

1) Polesí Schätzův Les – Leží nejblíže plavebnímu kanálu a je systematicky těženo, pro první plavby bylo bráno dříví z tohoto lesa a tak je revír přetěžen. Porosty jsou tvořeny směsí jedle, smrku a buku. Vytěžené plochy byly zalesněny novými semeny. Doporučovalo se, aby za účelem přirozeného zmlazení zůstalo více buků potřebných na nářaďové dříví.

 

2) Polesí Modrava – Má většinou kamenitou půdu pokrytou mechem a hodně zbahněných míst. Nad Modravou je velká plocha vykácena pro plavbu. Převažuje zde smrk, ale potřebuje doplnění. Svahy proti Modravskému potoku byly ve směru východ-západ zmýceny. Proti Tmavému a Roklanskému potoku jsou bažinatá místa řídkého hnijícího smrku, na sušších vyvýšeninách jsou 300-340leté zdravé smrky. Trať Kaltstauden (Studená hora) má bažinatou půdu s řídkým a místy špatným porostem, který je plný shnilého a ležícího dřeva.

 

3) Polesí Filipova Huť – Lokalita je porostlá smrkem a borůvčím. Vykácené plochy byly zalesněny smrkem. Vysoká tráva může být zužitkována. Porost tvoří 200-300letý smrk, ve kterém je hodně shnilého dřeva. Na výšinách proti pasovským hranicím je porost špatný, místy bažinatý a půda je zde velmi kamenitá a hustě porostlá borůvčím.

 

4) Polesí Březník – Tratě Mohrberg (Mokrá) a Ruhrreit jsou porostlé 200-300letým řídkým smrkem, je zde mnoho shnilého dřeva. Na svahu k Modravskému potoku je půda lepší, pokrytá hustším smrkem. Pasení, které je tu již dlouhou dobu ve značné míře prováděno, způsobilo, že plocha je skoro bez mlází. Trať Spitzberg (Špičák) po obou stranách zlaté stezky má půdu pokrytou hustým borůvčím s řídkým a přestárlým porostem. U bavorské hranice je porost ještě řidší. Vysoké kapradí před 15 lety vymrzlo a je tu třeba zastavit pasení, aby se plocha mohla přirozeně zmlazovat. Trať Plattenhausen (Šumná) a Mühlbuchet (V Koutě) má mnohá místa pokryta borůvčím s řídkým porostem. Trať Gayerruck (Medvědí hora) má mnoho ležícího dřeva na bavorské hranici. Půda je na návrších dobrá, na rovině močálovitá, jsou zde velká rašeliniště. Les je přes 300 let starý s mnoha hnijícími stromy a řídkým náletem v důsledku pastvy. Kasperschachten má většinou dobrou půdu porostlou smrkem s příměsí buku a javoru. U potoků je půda bahnitá s čistým smrkem.

 

Schwarzenberský taxátor Josef Matz ve své zprávě navrhuje zvýšit přírůstek lesů vysoušením mokrých míst a zastavením pasení, aby tím bylo umožněno přirozené zmlazení. Podotýká, že činže za pasení nemůže ani z části nahradit velké škody, které jsou tím na lese způsobeny. Josef Matz nedoporučuje velké paseky a doporučuje, aby pasení bylo prováděno v menším rozsahu a na více místech.

 

V roce 1826 probíhá obměna nadlesního. Nástupce Janovského Schober se chce v první řadě věnovat intenzivní plavbě dřeva. Proto plavba dřeva je v této době podstatnou činností prášilských lesníků. Dále klade důraz na intenzivní zakládání lesních školek. V době Schoberova nástupu do funkce nadlesního byla na celém panství pouze jedna lesní školka v Prášilech. V polovině 19. století byly již lesní školky ve všech tehdejších polesích, tj. mimo jiné i na Modravě, Filipově Huti a na Březníku. Prášilská školka, zřízená v roce 1842, byla největší a měla 1 280 čtverečních sáhů. Ze zprávy ze září roku 1868 vyplývá, že v polesí Modrava bylo 13 školek s celkovým množstvím 667 690 sazenic a v polesí Filipova Huť bylo 7 školek s celkovým množstvím 116 000 sazenic. V červnu roku 1893 mělo polesí Březník školky o rozloze 0.7870 hektarů s množstvím 961 230 smrkových sazenic a polesí Rokyta (polesí bylo nově vytvořeno v roce 1880 z části polesí Modrava) mělo školky o rozloze 0.7993 hektarů s množstvím 438 260 školních a 35 000 neškolních sazenic.

 

V roce 1844 přijíždí do Prášil majitel panství a je překvapen velkými nezalesněnými plochami, spousty zbytků dříví na pasekách, přestárlými a usychajícími stromy. Je třeba doplnit, že pro plavbu bylo používáno jen dříví zdravé. V důsledku toho je přikázáno schwarzenberskému lesmistrovi Františku Schönauerovi, aby provedl nový odhad lesů. Vypracovaný elaborát z roku 1846 byl značně pesimistický a tak ho Vincenc Schönauer upravuje a dochází k názoru, že je nutné za účelem vytvoření nových nadějných porostů velké plochy starých pasek vyklidit od zbytků, dále je třeba vykácet skupiny přestárlých stromů a zpracovat v lesích veškeré polomy. V důsledku této teorie je Vincenc Schönauer pověřen v roce 1849 vypracováním nového odhadu. Tento předkládá již o rok později. Pro zajímavost si ocitujme výňatek z popisu polesí Březník. Popis je směřován k tehdejšímu pralesu na bavorské hranici. „Bylo by nebezpečné pro cizince neznalého místních poměrů uhnouti mimo některou z řídkých cest. Ležící dřevo všech velikostí, navzájem propletené, znemožňuje cestu vpřed. Z ležících kmenů a z jejich nahoru trčícího kořání, tam kde se udržela špetka hlíny, vyrůstají mladé smrčky. Roztodivná směs podrostu keřů, chrastí a mechu pokrývá půdu a mezi otvory kamenitých okrajů ukrývá zrádné prohlubně, plné lepkavého bahna. A podaří-li se i poutníku překonati tato nebezpečí a dostana se z šera staletých, sáhovým vousatým mechem porostlých velikánů do světlejšího řidšího porostu, narazí brzy na nového nepřítele – slatinu. Již zdaleka svítí mezi skupinami 3-4 stopy vysoké bahenní borovice a břízy červenohnědý mech. Smrkové kmeny bez větví, zbavené kůry a vybělené sluncem a deštěm obklopují její okraje. Běda cizinci, který zapadne v mlze neb noci do jejich objetí.“

 

V 1. polovině 19. století začíná vzrůstat i místní spotřeba dřeva, která po likvidaci skláren na Prášilsku byla nepatrná. Na počátku 2. poloviny 19. století konkurence uhlí snižuje ceny palivového dříví a silný vzrůst stavebnictví vyžaduje stále více dlouhého dříví. V prášilských lesích začíná vzrůstat výroba užitkového dříví. Již dříve, v roce 1827 zakládá František Bienert továrnu na zpracování resonančního dřeva na Modravě. V 50. letech 19. století k tomu ještě zřizuje dvě menší pily – jednu v Prášilech v roce 1852 a druhou na Javořím potoce u Modravy (Javoří Pila) v roce 1856. Od roku 1828 zase vznikají tři luštírny v Prášilech, Dlouhé Vsi a na Modravě. V luštírnách se luští v lesích nasbírané šišky. Vraťme se ještě k Bienertově továrně na resonanční dřevo. Pro výrobu tohoto dřeva musely být v prášilských lesích vyhledávány a zpracovávány zvláštní porosty. Resonanční dřevo sloužilo především k výrobě ozvučných desek strunových hudebních nástrojů a pian. Ozvučná deska z resonančního dřeva zvuk struny nejen zesilovala, ale zušlechťovala a vhodně zabarvovala. Základním předpokladem, aby dřevo mělo tyto vlastnosti, byly kmeny rovných smrkových i jedlových stromů rostoucí v nadmořských výškách 800-1200 metrů v původních porostech s převládajícím smrkem, staré minimálně 170 let. Stručně řečeno, vyhledávání kvalitních kmenů vyžadovalo dlouholeté zkušenosti. Podle síly kmene, rozmístění suků a hustoty letokruhů se určovalo, na jaký materiál bude kmen zpracován. Z kmenů se nařezaly špalíky o délce 40-45 cm pro houslová a violová prkénka, 80-120 cm pro cellová a basová prkénka. Odřezky se používaly pro výrobu klapek klaviatury. Špalíky byly po dobu několika týdnů máčeny ve vodě. Poté se naštípaly na bloky a uložily k vyschnutí. Bloky se dále štípaly nebo rozřezávaly na prkénka o síle 1 až 1.5 cm.

 

Vzrůstala též výroba stavebního dřeva. Dříví bylo produkováno pro sirkárnu v Sušici a pro okolní sklárny a brusírny. V roce 1892 se započalo s výrobou dlouhé kulatiny pro obchod po Labi. Jelikož toto dřevo nemohlo být plaveno po kanále, bylo nutné započít s výstavbou cest. Zdá se však, že investice, které k tomuto účelu byly věnovány, byly až do konce schwarzenberské správy nedostatečné. Dlužno dodat, že značné investice znemožnila první světová válka. Tak například v roce 1911 mělo polesí Modrava necelých 10 km sjízdných cest a polesí Rokyta 20.7 km sjízdných cest. Ještě horší byly poměry na Filipově Huti a na Březníku.

 

Souchův elaborát aneb ještě důkladnější hospodaření

 

Knížecí rezolucí z 26. ledna 1860 se nařizuje provedení důkladné systemizace prášilských lesů na základě tehdy moderní saské metody a vyhotovení nových map jednotlivých polesí i přehledné celkové mapy. Práce je svěřena schwarzenberskému taxátorovi Vilému Souchovi, který dokončuje elaborát v roce 1863. V elaborátu uvádí, že od doby koupě Prášilského panství do roku 1860 bylo vytěženo 1 821 237 sáhů dřeva. Souchův popis na příštích 15 let radikálně snižuje těžbu v lesích. Taxátor Vilém Soucha upozornil na nebezpečí hrozící lesům vlivem postupujícího zbahňování. Radí, aby byly lesy intenzivně odvodňovány. Po vytěžení příslušné lokality se má ihned udělat hlavní kanál a později se má v melioračních opatřeních (odvodňování zamokřené půdy) pokračovat. Výsledek Souchovy práce byl velmi pesimistický, ale jelikož se mohl opřít o přesně zjištěné hodnoty oproti okulárním odhadům Vincence Schönauera, byl schválen. Vždyť panství i se všemi značnými náklady spojenými především s výstavbou plavebních zařízení, bylo i s úroky dávno zaplaceno. V důsledku toho již zalesňování a odvodňování nestálo nic v cestě. Je třeba poznamenat, že Souchovy hospodářské plány byly zcela narušeny velkými větrnými kalamitami v letech 1868-1870. Po nich následovala obrovská kůrovcová kalamita, která zcela rozvrátila prášilské porosty. Souchův elaborát z roku 1863 je vůbec první důkladnou systematizací lesů panství Prášily-Dlouhá Ves, založený na přesných taxačních pracích. Elaborát se stal základem pozdějších revizí, které následovaly takřka každé desetiletí. Dlužno dodat s odkazem na dnešní Modravské pláně, že Souchův elaborát byl spouštěčem odvodňování modravských lesů, po kterém dnes zůstaly odvodňovací rýhy, z nichž mnohé jsou revitalizovány dřevěnými přihrádkami.

 

Ze Souchova elaborátu vyplývají následující údaje. Do panství Prášily-Dlouhá Ves bylo zahrnuto celkem 7 polesí – Prášily, Dlouhá Ves, Nová Studnice, Schätzův Les, Modrava, Filipova Huť a Březník. Jednotlivá polesí byla rozdělena umělou sítí průseků o šířce 4 sáhů. Celková výměra těchto polesí činila 20 378 katastrálních jiter, z toho 19 089 katastrálních jiter porostní půdy a 1 289 katastrálních jiter ostatní půdy. Do ostatní půdy bylo zařazeno 48 katastrálních jiter lesních cest a privátních silnic, 184 katastrálních jiter plavebních potoků a nádrží, 36 katastrálních jiter lesních chat a skladišť, 204 katastrálních jiter lesních luk a jiných pronajatých pozemků, 730 katastrálních jiter slatin a jiných neproduktivních ploch, 0.5 katastrálních jiter stálých školek a 86 katastrálních jiter rozdělovacích linií. Z celkové výměry porostní půdy bylo nejvíce porostů 40-60letých (27.6 %), 100 a více letých (17.1 %) a 1-20letých (16.5 %).

 

Mapa panství Prášily-Dlouhá Ves z roku 1872

 

 

 

Uveďme si hospodářské stavy vybraných polesí na Prášilsku tak, jak vyplývají ze Souchovy práce:

 

1) Březník – Polesí bylo vytvořeno při Janovského reorganizaci správní služby v roce 1804, kdy tu byla také postavena myslivna a hájovna. Revír prodělal v pozdějších letech několik změn svých hranic a své výměry. V nynějším svém tvaru (tj. k 1. lednu 1863) měl výměru porostní půdy 3 506 katastrálních jiter s celkovým předpisem roční těžby 1 452 měkkých sáhů. Nyní i v minulosti zde byl smrk výhradní dřevinou. Všeobecně se tu v porostech nachází jeřáb a taktéž i modřín. V lesích v té době platilo ještě ujednání z roku 1792, které povolovalo obyvatelům rychty Stodůlky pást 240 kusů hovězího dobytka, který tu způsoboval škody. Pro svoji odlehlost bylo polesí Březník oproti ostatním polesím dlouho ušetřeno velkých těžeb, které však v posledních 20 letech byly značné a spočívaly mimo jiné v těžbě resonančního dřeva. V hospodářských opatřeních Soucha navrhoval zřízení malých školek krátkého trvání v různých částech polesí. Obzvláště upozorňoval na nutnost rozsáhlého odvodňování s poukazem na obdobná opatření v sousedních bavorských státních lesích. Práce byly navrženy takto: po provedení těžby a vyklizení paseky se mělo přistoupit k vyhloubení hlavního příkopu, ke kterému bylo třeba vést z nejvlhčích míst vedlejší příkopy. Po 8-10 letech se měly odvodňovací příkopy čistit.

 

2) Filipova Huť – Polesí bylo vytvořeno v roce 1811 z části polesí Březník a polesí Schätzův Les, kdy v místě zvaném Bradel Hütte byla postavena dřevěná myslivna, která byla v roce 1851-1853 nahrazena kamennou. Definitivní tvar polesí byl stanoven v roce 1861. Podle stavu k 1. lednu 1863 mělo polesí výměru porostní půdy 3 370 katastrálních jiter s celkovým předpisem roční těžby 1 356 měkkých sáhů. Dřevinou tu byl výhradě smrk a jen pomístně jeřáb a bříza. Řídké staré smrkové porosty se svými holinami poskytovaly málo utěšený obraz. I když se na toto polesí nevztahovalo tenkrát pastevní právo Stodůlecké rychty, byla tu v omezené míře za roční činži ve starších porostech pastva povolována. Dřevo z polesí bylo většinou pro příznivou polohu svých potoků splavováno a proto v minulosti těžbami značně dotčeno. Doporučováno zakládání menších školek a semenišť. Mokré plochy měly být odvodňovány a hrabání zcela zastaveno.

 

3) Schätzův Les – Polesí patřilo mezi původní nejstarší prášilské polesí, ze kterého pak byla část postoupena vytvořenému polesí Březník a Filipova Huť. Polesí pak prodělalo několik plošných změn a k 1. lednu 1863 obnášelo výměru 1 239 katastrálních jiter porostní půdy s předepsanou celkovou roční těžbou 254 měkkých sáhů. Kamenná myslivna byla postavena v obci Schätzův Les místo původní dřevěné v roce 1861. Mimo smrk, který je tu vládnoucí dřevinou, se zde nachází na několika místech jedle, buk a jeřáb. Dříve tu měla obec Vchynice-Tetov právo pastvy a sběru klestí, nyní se jen povoluje pasení několika kusů. Část dříví z polesí je pořezáno na panské Javoří Pile a část je dodávána do továrny na resonanční dřevo na Modravu.

 

4) Modrava – Polesí prodělalo několik územních změn. Výměra polesí k 1. lednu 1863 obnášela 4 738 katastrálních jiter porostní půdy s předepsanou celkovou roční těžbou 18 tvrdých sáhů a 1 734 měkkých sáhů. Zcela převažující dřevinou byl smrk a místy i buk, který tu však tvoří krátké sukaté jedince s rozsochatou korunou a doporučuje se k dalšímu pěstování jen pro větší odolnost porostů. Mnohem lepší vzrůstem je javor, který se jednotlivě nachází na sušších místech ve smrku. Do nejvyšších poloh se smrkem jde jeřáb, který však nutno považovat za plevel. Polesí je svými četnými potoky velmi vhodné k plavbě. Část kulatiny se zpracovává v továrně na resonanční dřevo na Modravě a na panské Javoří Pile. Velmi důležitým úkolem v budoucnosti bude provedení meliorací, které v tomto polesí zastaví a částečně odstraní mokrou kyselost půdy.

 

Lesní úřednický personál a knížecí služba

 

Lesní úřednický personál vstupoval do schwarzenberských služeb jako personální adjunkt (Personaladjunkt). Po 2-3 letech byl přijat pod přísahou u knížete jako lesní adjunkt (Forstadjunkt). Po dalších 5 až 10 letech ve službě ve dvou až čtyřech revírech bylo adjunktovi svěřeno vedení revíru a tím se stal lesním (Förster) nebo chcete-li myslivcem či fořtem. Pravidlem bylo, že takový lesní byl po dvou letech povýšen na revírníka (Revierförster). Po roce 1918 lesní úředník začínal jako lesní aspirant (Forstaspirant), pokud nebyl hned přijímán na pevné zaměstnání. V takovémto případě byl přijímán jako lesní asistent (Forstassistent). Po odsloužených 5 letech se z něj stal lesní správce. Vedoucí větších revírů tzv. zasloužilí myslivci se stávali pojízdnými myslivci, protože dohlíželi na revíry na koni a „ujezdívali“ je.

 

Do dubna roku 1866 lesní úřad sídlil v Prášilech, po tomto datu se stěhuje do Dlouhé Vsi. Pro vedoucího úřadu byla v proměnách času používána různá označení – lesní pojezdný, nadmyslivec, nadlesní. V červenci roku 1872 se sloučilo s vedením lesního úřadu administrativní vedení. Vedoucím obou úřadů se stal lesmistr. Od roku 1918 se lesní úřad mění na lesní ředitelství v čele s lesním ředitelem.

 

Služba u knížete Schwarzenberga byla službou dobrou. Schwarzenbergové byli pověstní péčí, kterou věnovali svým zaměstnancům. A ti se jim pak snažili odvděčit dobrými pracovními výkony. Kníže stavěl pro pracovníky osady, dával jim práci se spravedlivou odměnou, poskytoval jim sociální pomoc, různá privilegia a v neposlední řadě dokázal vyslyšet jejich naléhání a problémy. I na Modravsku tomu tak bylo. Byla stavěna sídliště pro dřevařské dělníky a další lesní personál, každá rodina dostala pozemek s právem pastvy. Kníže tato privilegia zpravidla vázal na splnění pracovních podmínek za časový interval. Tak například podmínkou u dřevorubců bylo vyrobit nejméně 100 sáhů ročně. Po kalamitě v roce 1870 byl založen dělnický podpůrný fond, do kterého přispíval též majitel panství. Všechno toto a další zapříčinilo, že kníže ze Schwarzenberga si vytvořil kádr stálého lesního dělnictva, který zaručoval věrné a poctivé plnění služby.

 

Platy schwarzenberských lesních zaměstnanců byly velmi dobré, mnohem lepší než-li na většině panství v Čechách. Od 50. let 19. století byly zavedeny platové stupnice a místa byla určitým způsobem systematizována.

 

Úřední vznik Modravských plání

 

Při čtvrté hlavní revizi v jednotlivých polesích panství byly roku 1911 vypracovány na základě dosavadních zkušeností podrobné směrnice pro příští hospodaření. Podle směrnic bylo celé území 7 prášilských polesí rozděleno na dvě hlavní tzv. vzrůstové oblasti:

 

1) Modravské pláně (Maderer Plateau) – Obsahující polesí Březník, Filipova Huť, Modrava, Weitfäller (Rokyta), části polesí Schätzův Les a Nová Studnice. Oblast tvoří pro svoje chladné podnebí a vysoké srážky snad nejdrsnější území Čech. Cílem v oblasti Modravských plání je vytvořit zvláštní hospodářskou skupinu toulavého lesa s výběrným hospodařením. V oblasti se doporučuje používat k sadbě pouze smrk.

 

2) Prášilská oblast – Obsahující zbylá polesí. Oblast je, na rozdíl od Modravských plání, obdobná ostatním územím Šumavy. Cílem Prášilské oblasti je vytvoření smíšených (smrk, buk, jedle) porostů podle stanovištních poměrů, přičemž hlavní dřevinou zůstává smrk. Holoseče je třeba omezit na nejmenší míru.

 

Z výše uvedeného vyplývá, že Modravské pláně byly směrnicemi z roku 1911 tak nějak vyděleny z rozsáhlého Prášilského panství a mimo jejich základní charakteristiky byly stanoveny základní cíle hospodaření. Lze tedy považovat směrnice pro příští hospodaření z roku 1911 za dokument úředního vzniku Modravských plání.

 

Kromě toho předpisy z roku 1911 obsahovaly podrobný návod postupu přirozeného zmlazení, prořezávek, probírek, péče o půdu (meliorace), vedlejší těžby (tráva, pastva) a předpisy pro hospodaření v hospodářské skupině toulavého lesa. Předpisy dovolují za určitých omezení pastvu v polesí Březník v důsledku malé výnosnosti tohoto polesí.

 

Zpět ještě k Modravským pláním. Schwarzenberský lesní úředník Stefan Duschek Modravské pláně charakterizuje slovy: „Zahrnují srážkovou oblast Modravského a Mlýnského potoka včetně jejich přítoků. Tvoří jednotné spádové dopravní území a vykazuje ohledně vegetačních poměrů zvláštnosti. Klima Modravských plání je nejdrsnější z celých Čech vůbec. Srážky, ať už v podobě deště, sněhu, rosy či mlhy, jsou tu velmi hojné. Teplota velmi nízká, její výkyvy prudké. Sníh leží dlouho a v obrovském množství. Bez jarního mezidobí na dlouhou zimu navazuje přímo léto s relativně teplými dny, avšak velmi chladnými nocemi a četnými srážkami. Pozdní mrazy se vyskytují hojně a jsou nadmíru silné. V okolí slatí nabývají účinky mrazu nevídaných rozměrů. Hojné větry a většinou trvale podmáčená půda způsobují neustálé ohrožení lesa větrnými polomy. Skrovné semenné roky a krátká vegetační doba významně znesnadňují lesní hospodářství. Půdotvornou horninou je tu bez výjimky rula a žula, jde většinou o půdu zvětralou, v menší míře pak náplavovou, zhusta dostatečně hlubokou a téměř všude prostoupenou úlomky kamene. Na povrchu je půda kryta hustými polštáři mechů a koberci borůvčí. Špatné odtokové poměry a drsné podnebí svědčí procesu zamokření. Vedle 9 200 hektarů pevné půdy (79. 3 %) nacházíme i 1 300 hektarů tzv. „náslatí“, což je prvé stadium počínajícího zrašelinění, dále pak 570 hektarů vlastních vrchovištních slatí. Vrchoviště, co do počtu je jich 84, vykazují ploše klenutý povrch, pokrytý hustým polštářem mechů, z něhož se tyčí zakrslé borovice a břízy. Prapůvodní klimatické poměry podmiňují skutečnost, že smrk panuje na Modravských pláních sám a nachází tu i on toliko skromný prospěch. Výška kmene dosahuje zpravidla jen 25 metrů. Odlehlost a odloučenost těchto končin zabraňovala dlouho využití zdejších lesů. Prozatím je alespoň protkána hustou sítí vodnatých potoků, které by se daly snadno splavnit, takže už předchozí majitelé byli přírodními podmínkami naváděni k myšlence využít ty obrovské lesní plochy pomocí plavení vytěženého dřeva. Všeobecně se dá říci, že Modravské pláně, tak dalece odlišné svými lesy od typických poměrů jinde na Šumavě, připravují lesnímu hospodářství řadu těžkých problémů a na znalosti lesníka kladou opravdu vysoké nároky. Objektivní pozorovatel pochopí pocit hrdosti, který povznáší majitelovu rodinu, ale i jeho zaměstnanectvo, jemuž jsou statky svěřeny, tváří v tvář národohospodářsky cennému dílu, které tu bylo během desetiletí vykonáno. Pochopí však i to, s jak bolestnými pocity majitel a jeho zaměstnanci přihlíželi násilnému převratu, jímž větší část tohoto lesního majetku, o který bylo pečováno s takovou láskou, ba který byl po desetiletích práce teprve přetvořen v hospodářský objekt, byla jim vyrvána z rukou.“ V posledních řádcích Stefan Duschek odkazuje na poslední osudy schwarzenberského lesního hospodářství a pozemkovou reformu v roce 1930.

 

Klimatické poměry Šumavy v období 1851-1890 a 1895-1904 (zdroj: Antonín Bašta / Průvodce Šumavou z roku 1908)

 

 

 

 

Poslední osudy knížecích lesů

 

Na přelomu 19. a 20. století klesá plávka dřeva, jelikož pražský trh byl z dopravy vyloučen a těžba dřeva je značně omezena v důsledku Souchovy systemizace. V roce 1890 bylo plaveno 2 400 prostorového metru tvrdého a 21 700 prostorového metru měkkého paliva. Nejvíce dřeva bylo určeno pro sirkárnu v Sušici. V roce 1890 bylo dřevo k plavebním cestám přiblíženo v lednu a únoru, s plavbou bylo započato 19. dubna a plavba byla ukončena 10. července. Ztráta dřeva plavbou byla vyčíslena na 110 prostorového metru tvrdého a 1 287 prostorového metru měkkého dřeva. V roce 1900 z celkově 13 221 prostorového metru dřeva dosáhlo cíle 12 514 jednotek.

 

V roce 1930 se plaví palivové a užitkové dřevo a prámy. V témže roce (1930) přichází pozemková reforma a prášilské lesy v důsledku toho přechází z knížecího rodu Schwarzenbergů na Český stát. Schwarzenberský úředník Anton Tannich k tomu napsal: „Mezi posledními lesními objekty, které byly během pozemkové reformy odňaty knížeti Schwarzenbergovi, nacházelo se velké lesní panství Prášily-Dlouhá Ves, daleko odlehlý a málo známý lesní masív, jedno z posledních míst téměř neporušené přírody v naší zemi.“

 

Josef Ministr v publikaci o historickém průzkumu zdejších lesů, shrnuje vybraná knížecí polesí mimo jiné takto:

 

1) Březník – Polesí bylo od svého vzniku nejodloučenějším z celého Prášilského panství. Jeho řídké porosty smrku byly nahrazovány sadbou i síjí hmotnatější, avšak v období 1860-1920 zůstává tu výhradní dřevinou smrk, pomístně s jeřábem a velmi řídce s javorem, na rašeliništích s bahenním smrkem. Z původních pralesů, kterých bylo ještě v 60. letech 19. století přes 200 hektarů, nezůstalo až na nepatrné zbytky do roku 1920 ničeho. Zatímco po vystavění plavebního kanálu bylo skoro veškeré dříví plaveno, byla později část zpracována na pile na Modravě. Až do 20. let 20. století se v lesích, byť omezeně, prováděla pastva, zejména v lesích podél Modravy.

 

2) Modrava – Polesí vydalo v letech 1862-1921 v těžbách na ploše 744.22 hektarů celkem 282 810 kubických metrů stromové hmoty. Hospodářský plán z roku 1922 tu připouští jen smrk. O buku a jedli říká, že je klimatické poměry nepřipouští. Pro velmi špatnou dopravní síť se tu za dlouhé dříví docilovaly špatné ceny.

 

3) Rokyta – Polesí bylo vytvořeno v roce 1880 oddělením z části polesí Modrava. Polesí vydalo v letech 1881-1920 celkovou těžbu 76 709 kubických metrů stromové hmoty. Skoro 233 hektarů smrkového porostu bylo velmi špatného vzrůstu.

 

Lesní hospodaření od 50. let 20. století do současnosti

 

Z období od pozemkové reformy v roce 1930 až do roku 1952 nemáme dochovány žádné materiály, které by se týkaly hospodaření v lesích Prášilska.

 

Není záhodno popisovat povšechný systém lesního hospodaření od 50. let 20. století do současnosti. Zmíním proto jen obecné informace.

 

Z hlediska organizačního byl kraj okolo Modravy rozdělen v 50. letech mezi dva subjekty – Vojenské lesy a Státní lesy. Pod Vojenské lesy byl mimo jiné přiřazen Lesní hospodářský celek Srní, který se skládal z polesí Javoří Pila, Rokyta a Vydra. Dlužno doplnit, že je nutné lokálně rozlišit polesí Rokyta za doby působení Schwarzenbergů a Vojenských lesů – v prvním případě bylo polesí situováno ke komplexům Modravských slatí (zejména pak k Rokytecké slati), ve druhém případě se jednalo o lokalitu u silnice spojující Srní s Modravou. Pod Státní lesy byl mimo jiné přirazen Lesní hospodářský celek Kašperské Hory a Lesní hospodářský celek Modrava. S postupem doby a vývojem lesního hospodářství se organizace správy pozměňovala. Koncem 60. let výkon vojenské správy na Modravsku končí a příslušná polesí jsou přiřazeny pod (státní) lesní správu.

 

Lesní hospodaření od 50. do 80. let 20. století bylo na Modravských pláních značně omezeno. Území Modravských plání leželo ve hraničním pásmu a spíše než lesní personál zde vládla Pohraniční stráž.  Lesní hospodaření od 50. do 80. let 20. století bylo rozděleno na dvě složky, a to pěstební činnost a těžební činnost. Pěstební činnost spočívala v sadbě sazenic. K zalesňování se rovněž budovaly i lesní školky. Těžební činnost se prováděla ručními a motorovými pilami. Dříví se k cestám přibližovalo koňskými potahy a zemědělskou technikou. Koním byla věnována zvláštní péče – ještě v 90. letech minulého století, kdy se Modravsko otevřelo turistům, bylo možné vypozorovat na Modravských pláních vyřazené železniční vagóny, sloužily k ustájení koní. Při pěstebních a těžebních činnostech se pravidelně projevoval nedostatek pracovních sil, vypomáhaly různé brigády (vojenské, školní, důchodcovské). Při této příležitosti vzpomeňme na dobu Schwarzenberskou. Do lesa se chodilo se sekyrou a pilou a jelikož byly domovy daleko, tak se ve hvozdech i nocovalo. Dříví se přibližovalo pomocí sáňkování, což byla velmi nebezpečná činnost, a dále se dopravovalo plavením v korytech upravených potoků. Na dobruškovském leteckém snímku z roku 1962 můžeme v lokalitě Na Ztraceném u cesty z Modravy na Březník spatřit soustavu objektů. V době socialismu zde byla základna lesního závodu určená pro práce v lese – těžební a pěstební činnost. Mezi hlavní objekty základny patřily ubikace pro pracovníky a brigádníky, kuchyně, stáje pro koně a lesní školka pro pěstování sazenic.

 

Letecká mapa z roku 1962 se základnou lesního závodu v lokalitě Na Ztraceném

 

 

 

Skoro v každém roce se opravovaly cesty, méně pak mosty. Nepředstavujme si pohodlné asfaltové komunikace jako dnes. Cesty byly kamenité, štěrkovité a jinak upravované. Po každé zimě, po intenzivních deštích a zátěži zemědělské techniky značně trpěly.

 

Součástí lesního hospodaření byla i ochrana lesa proti škůdcům, zjišťování stavu zvěře a jak už to bývá i odstřel zvěře (včetně tetřevů). Dále se sklízelo seno, k tomu byl postaven v roce 1967 seník u stájí pohraniční roty Javoří Pila. Do 50. let spadá úplně poslední plavení dřeva, které mělo již spíše symbolický význam – na Modravsko přicházely lesní výukové brigády lesnických škol z Tábora, Písku a Jemnice a výukově bylo zařazeno i plavení dřeva. Nelze opomenout zřízení Lesnického odborného učiliště na Modravě, které se stalo odloučeným pracovištěm učiliště ve Vimperku. Učiliště na Modravě působilo v letech 1962-1982. 

 

Lesnické odborné učiliště na Modravě v roce 1965 (zdroj: Antonín Schubert)

 

 

 

Začátek 90. let 20. století je ve znamení velkých změn. Železná opona je zrušena - v dubnu roku 1990 jsou v hraničním pásmu na Modravsku odstraněny drátěné zátarasy a zrušen kontrolní pás. V roce 1991 je zřízen Národní park Šumava a modravské lesy jsou organizačně přiřazeny pod Správu Národního parku Šumava. Lesní hospodaření ve formě pěstební a těžební činnosti se od té doby do současnosti nezměnilo. Platí ovšem výjimka u bezzásahové zóny. V bezzásahové zóně se do přírody nikterak nezasahuje, je zde ponechána tzv. divočina.

© 2016-2017 Zdeněk Šmída Vytvořeno systémem web-rychle.cz