Smolaření a kolomaznictví

Bez smoly by se neobešli ševci, bednáři nebo řezníci. Smolaření probíhalo tak, že smolaři nařezávali kůru stromů do tvaru písmene V. Vytékající pryskyřice postupně tuhla a smolaři ji pak seškrábali a uložili do vaku. Smolaření nebylo v prášilských lesích populární. Masivní poškozování lesní kůry stromů mělo neblahý vliv na jejich růst a snad i proto se smolaření omezovalo na menší plochy. Ze smlouvy z roku 1801 je patrné, že právo ke sběru pryskyřice v prášilských lesích má smolařský mistr Lorenz Zeislmayer, který při sběru nesmí poškozovat stromy a je povinen dodávat přednostně potřebnou smolu prášilskému pivovaru. V pivovaru dostával za 1 libru smoly 3 krejcary. Výroba mohla být prováděna jen ve vyznačených místech, bez črtání stromů. Ze smlouvy dále vyplývalo, že smolařský mistr a jeho dva pomocníci byli zároveň povinni pomáhat lesním zaměstnancům při potírání pytláctví a lesního pychu, nesměli zakládat v lese ohně a lovit zvěř. V roce 1824 měl smlouvu na sběr pryskyřice Michal Hilz ze Schätzova Lesa. V roce 1836 je pronajímán sběr pryskyřice za stejných podmínek Petrovi Kollmerovi. Sběr pryskyřice se ještě prováděl v 50. letech 19. století, ale už jen pro potřebu panství. Sběr byl prováděn občas i bez povolení. Například v roce 1859 byla zabavena četnictvem a lesními zaměstnanci pryskyřice o váze 160 liber.

Ani kolomaznictví nebylo v prášilských lesích příliš rozšířeno. Kolomazníci suchou destilací dřeva získávali vyhledávané mazivo, bez něhož se neobešly tehdejší vozy a kočáry.