Lesy a škůdci

Vítr


Vítr býval největším škůdcem prášilských lesů od nejstarších dob. V původních pralesích škodily ve větší míře jen silnější orkány, dostavující se vždy po delší řadě let. Větší a častější škody nastaly až v uměle vytvořených smrkových monokulturách od poloviny 19. století. Pro zajímavost si zmiňme některé z mnoha větrných kalamit:

 

a) 20. až 25. listopadu 1821 – Vichřice se silným deštěm způsobila 14 671 sáhů vývratů a polomů (nejvíce 4 500 sáhů v polesí Filipova Huť a nejméně 600 sáhů v polesí Březník). Jelikož zpracovávání kalamity postupovalo pomalu, uložil v srpnu 1822 majitel urychlené zpracování dřeva i za cenu vyšších dělnických mezd, aby bylo zabráněno rozšíření kůrovce.

 

b) 5. až 7. prosinec a konec prosince 1868 – Vichřice se škodou 9 680 sáhů vývratů a polomů (nejvíce 3 240 sáhů v polesí Filipova Huť a nejméně 100 sáhů v polesí Březník).

 

c) noc z 26. na 27. října 1870 – Orkán se škodou 45 440 sáhů vývratů a polomů (polesí Modrava 14 200 sáhů, polesí Filipova Huť 7 900 sáhů, polesí Březník 2 200 sáhů). 20. listopadu 1870 je vydáno nařízení, kterým se ukládá urychlené zpracování polomů i za cenu zvýšení dělnických mezd, zakoupení nových koní a volů na přibližování dříví, zakazuje se jakékoliv porážení zdravého dříví, dává se přednost kupcům, kteří si dřevo sami zpracují, ukládá se rozšíření školek a založení nových ubikací pro dřevorubce a v neposlední řadě se navrhuje zřízení podpůrného fondu.

 

d) 4. červenec 1929 – Velká větrná kalamita spojená s prudkým krupobitím způsobila polom 91 000 kubických metrů dřeva (nejvíce polesí Rokyta 30 500 kubických metrů). Kalamitou bylo v západní části polesí Modrava a Březník zničeno 50 % kultur, přičemž na vzrostlých stromech bylo zničeno až 80 % letošních výhonů, v režijních budovách bylo vytlučeno 300 oken.

 

e) leden 2007 – Novodobá Šumava byla svědkem orkánu nazvaného jako Kyrill. Orgán Kyrill způsobil rozsáhlé škody na lesních porostech a padlo mu za oběť více jak jeden milion kubíků dřeva. To byl ale jen začátek. O dotvoření kalamity se postaral kůrovec. Kůrovec napadl a usmrtil přes dva a půl milionu smrků, v důsledku toho vznikly obrovské plochy smrkových souší.

 

Kůrovec


Kůrovec napadal prášilské porosty, ve kterých i v původních pralesních soustavách byl hlavní a jedinou dřevinou smrk. Kůrovec napadal porosty více či méně po polomových kalamitách. Nemáme však žádných zpráv o tom, že by tento škůdce ohrozil prášilské porosty význačným způsobem. K velmi nebezpečné kůrovcové kalamitě však dochází až po velké polomové kalamitě v roce 1870.

 

Na počátku roku 1871 je vydán okresním hejtmanstvím v Sušici oběžník, ve kterém jsou stanoveny základní body nebo spíše povinnosti v souvislosti s přemnoženým kůrovcem. Je třeba mimo jiné co nejrychleji zpracovávat kalamitní dřevo a odvážet ho včetně vrchů a větví i za cenu zvýšených nákladů, ležící dříví je třeba oklestit, aby se tím uspíšilo vyschnutí kmenů, dále je třeba po rojení brouka pozorovat, které stromy jsou jím nalétnuty a tyto porazit. Některé kmeny byly ponechány jako tzv. lapáky. Lapáky po nalétnutí byly na místech ponechány 4-5 týdnů (až larvy brouka vyzrají), poté bylo prováděno loupání kůry a tato byla spálena.

 

V roce 1873 jsou vydány další oběžníky, ze kterých je patrné další šíření kůrovce v prášilských lesích. Kůrovec se stále více rozšiřuje a kalamita nabývá strašlivého rozsahu nejen v prášilských lesích, ale i v lesích na druhé straně hranice v Bavorsku. Okresní hejtmanství marně žádá vojenské úřady, aby nepovolávaly dřevorubce na vojenská cvičení, jelikož jsou potřeba na zvládnutí rozsáhlých prací spojených s hubením kůrovce. Na jaře 1874 začíná nový boj – rojení brouka je velmi silné a napadá i nové porosty, počet dělníků je rozšířen (o pracovníky z alpských zemí a Itálie). Dochází ke sporům lesních zaměstnanců o příčinách dalšího rozšiřování kůrovce. Navzájem si pracovníci vytýkají nedostatek povinné péče. Mzdy jsou dělníkům neustále zvyšovány, a to až na trojnásobek (před kalamitou činila mzda lesního dělníka 50 až 60 krejcarů denně). Téhož roku přichází z druhé strany hranice stížnost bavorského královského lesního úřadu na nedostatečné potírání kůrovce v polesích Březník a Filipova Huť. V říjnu 1874 bylo provedeno na Prášilském panství šetření smíšené rakousko-bavorské komise. Komise prošla pohraniční polesí z obou stran hranice. Zjistila intenzivní postup likvidace brouka v prášilských lesích, méně intenzivní v bavorských lesích. Komise doporučila zejména energické odklizování na stojato zasažených stromů. Byla smluvena spolupráce českých a bavorských lesníků. V roce 1875 nastává konečná likvidace kůrovce, a to v důsledku intenzivních opatření a dále v důsledku jeho určité degenerace a rozmnožení jeho přirozených nepřátel.

 

Všechno zlé bylo i k něčemu dobré. Kůrovcová kalamita, která způsobila velké škody na lesích, přinesla do tohoto chudého kraje velkou obživu lesním dělníkům a majitelům potahů. Vždyť dělnické mzdy tu stouply až na 2 zlaté denně (zejména na bavorské straně), tedy na více než trojnásobek výdělku před kalamitou. Odměny za potahové práce byly ještě vyšší. Všechno to znamenalo dočasné zvýšení životní úrovně zdejšího obyvatelstva, které kůrovci říkalo „zlatý brouček.“

 

Jak asi dnes lidé na Šumavě nazývají brouka kůrovce? Můžeme si snadno domyslet.

 

Oheň


Oheň byl nemalým škůdcem prášilských lesů. Požáry vznikaly většinou nedbalostí pasáků dobytka, kteří zakládali ohně jednak aby se zahřáli, jednak aby ochránili dobytek před hmyzem. Hodně požárů vznikalo také při spalování stromů na popel. Tresty za zakládání ohňů, i když při tom vznikaly značné škody na dřevě, byly malé. Například v roce 1802 způsobili dva plavební dělníci při vaření polévky svojí nepozorností oheň, který zničil 500 kmenů a 19 sáhů paliva. Potrestáni byli 3 dny vězení s náhradou práce 30 sáhů dřeva během 3 let.

 

Medvěd


S lesy byla od nepaměti spojena nejen užitková zvěř, ale i zvěř dravá-škodná. V prášilských lesích řádily smečky vlků, ale také rys a medvěd. Zejména medvěd byl nebezpečný pro lesní dělníky a sedláky, kteří na svých pozemcích spásali dobytek. V důsledku toho měli zejména sedláci Stodůlecké rychty právo nosit zbraň na obranu svých stád proti dravé zvěři a samozřejmě i na vlastní obranu.

 

Medvědů muselo být v pralesích popisovaného území do 80. let 18. století mnoho. Medvědi dělali škody na ovesných horských políčkách a na dobytku. To dokazuje i smlouva mezi Kinským a stodůleckými sedláky z roku 1782, ve které se sedlákům povoluje jako náhrada škod způsobených medvědy a vlky na pasoucím se dobytku v počtu 240 kusů, pastva dalších 40 kusů. Medvěd začal na Šumavě mizet úměrně s rostoucím osídlením. Medvěda pronásledovali nejen panští myslivci a obyvatelé svobodných královských rychet, ale i pytláci. Sváděla je k tomu velmi cenná medvědí kožešina a tlapy, snad ale nejvíce myslivecká vášeň. Na Prášilsku vyhnal poslední medvědy ruch, který tu nastal po zřízení plavebního kanálu po roce 1800. V té době byli již pomístně na Šumavě medvědi vyhubeni. Ze zpráv o myslivosti na Prášilsku je patrné, že počátkem 19. století je tu medvěd již hostem. Dočítáme se zde, že v blízkosti obce Prášily byli v roce 1799 složeni dva mladí medvědi (myslivci bylo za odstřel vyplaceno 8 zlatých a kožešiny byly prodány za 2 zlaté). V roce 1800 vrchnost zakazuje odstřel medvědů mladších 1 roku, mimo případy, kdy medvědice dělá škody na dobytku. Myslivecký úřad v Krumlově sděluje v říjnu roku 1802 prášilské administraci, že v důsledku škod způsobených medvědy na panství Prášily, má být bez zvláštního povolení složen každý medvěd, o kterém je určitě zjištěno, že dělá škody. Jeho složení lze provést i samostřílem.

 

Archivní prameny zmiňují poznámky o odstřelech medvědů na Prášilsku – v letech 1795 (starý 16letý medvěd, velmi krvelačný), 1779, 1802, 1804 a poslední v roce 1808. Je pravděpodobné, že onen poslední medvěd na Prášilsku byl složen v polesí Březník. Poslyšte vyprávění. Revírní myslivec z Březníku ve hlášení z července a srpna 1808 oznamuje, že v polesí jsou dva medvědi a žádá o povolení uspořádat na ně hon. Jako důvod uvádí skutečnost, že medvěd strhl 4letého býka. Z hlášení není patrné, zda byl hon úspěšný. Velmi zajímavý byl odstřel jednoho z posledních medvědů v prášilském prostoru. Hlášení o tom bylo knížeti podáno Mysliveckým úřadem v Krumlově 26. srpna 1804: „Dle oznámení schätzenwaldského jízdního myslivce Höniga z prášilského panství byl složen ve kvildských lesích barona Wimmera silný medvěd, který působil několik let značné škody a letos strhl na 30 kusů dobytka. Při honu na tohoto medvěda střelil na něj revírní myslivec tohoto panství a lehce ho zranil na hlavě, ale bez následků, načež se zdivočelé zvíře vrhlo přímo proti synovi tamního vrchního myslivce, šestnáctiletého hocha. Ten se nezalekl, střelil medvěda na komoru a složil ho. Po vyrušení a stáhnutí kůže vážil 300 liber. Zjistilo se, že má v kýtě pravého běhu v mase zarostlé dvě střely, což bylo asi příčinou, že se vyhnul samostřílům, často mu prášilskými myslivci nastraženými. Když se to dověděli místní obyvatelé, obdarovali srdnatého hocha. Jelikož odstraněním tohoto lupiče byli také prášilští poddaní zbaveni nebezpečného nepřítele, považuje podepsaný za povinnost poslušně podati obdržené oznámení.“ Toto hlášení je mimo jiné důkazem o tom, že povolání myslivce se v rodinách dědilo. Mladí hoši začínali ve knížecí službě jako adjunkti a aspiranti. Ještě před nástupem do služby se leccos naučili od svých otců a dědů.

 

V návrhu zástřelného pro Prášily na rok 1819 a 1820 je ještě uvedena taxa na odstřel medvěda (silný 8 zlatých, střední 6 zlatých, mladý 3 zlaté), ale dokladů o provedeném odstřelu již nemáme.

 

Pytláctví


K nepříjemným stránkám řemesla myslivce patřil trvalý boj s pytláky. Ti se často objevovali z bavorské strany a nehodlali při setkání s hajným dát svou kůži lacino, často padaly i výstřely. Úspěšného hajného kníže odměnil. A pokud hajný v přestřelce zahynul, o jeho rodinu se kníže vždy postaral.

 

Pytláci, zejména ti z bavorské strany, se rádi mstili. Zpravidla za to, že skolili zvěř, ale byli vyrušeni a nemohli ji zužitkovat ve svůj prospěch. A běda tomu, kdo bavorského pytláka postřelil nebo dokonce smrtelně zranil! O tom, ale i o krvavých utkáních lesních zaměstnanců s pytláky, hovoří Karel Klostermann v díle Ze světa lesních samot. A nezůstaneme jen u literatury. Archivní záznamy a novinové články odkazují na nesčetné případy pytláctví. Tak například Sušické listy z 25. listopadu 1937 upomínají na pokus pytlácké vraždy u Březníku: „Tentokrát ta krvavá historie se odehrála pod Březníkem. Je to místo, svěřené péči státního lesního hajného Valtera Palečka. Do těhle krásných lesních tišin přijde pytlák odhodlaný ke všemu. Ten je schopen položit statného jelena, nebo i jejich ochránce, hajného. Tak došlo ke krvavému střetnutí včera o 13. hodině. Padl výstřel, po němž se skácel k zemi lesní hajný Paleček. Náboj vnikl do zad, 18 kusů sekaného olova v zádech je zranění, jež může přivoditi smrt. Rána do zad svědčí o staré zášti pytlácké. Vždyť jej pytlák, nebo pytláci, nechali přijíti na blízký dostřel jako zajíce a pak složili. Snad odnesl to záští za jiného, snad to byla pomsta, kterou obyčejně v tomto kraji odnese ten, kdo nosí myslivecký stejnokroj. Těch případů, kdy celé tlupy bavorských pytláků přišly lovit do našich lesů, jest zaznamenáno bezpočet. Také v těch krásných črtách Klostermannových jsou zaznamenány.“

 

Slavnou generaci hajných Palečků jsem chtěl připomenout při jiné příležitosti než-li pytláctví, ale osud je zavál právě sem. Budiž tedy. Palečkové byli po dlouhá staletí hajnými ve schwarzenberských službách v různých koutech Šumavy. Palečkové se vyznačovali hlubokým smyslem pro povinnosti, výjimečností a svérázností. Zakladatelem rodu byl Paul Paleczek (1781-1859), dalšími ve větvi byli Josef Paleczek, Adolf Paleczek, Antonín Paleczek a tak bychom mohli pokračovat ve výčtu dále až k Franzovi Paleczkovi do roku 1970. Walter Paleczek (1900-1967), jehož stihla výše popsaná nešťastná událost (se šťastným koncem), působil u knížete ve službě na polesí Březník a Filipova Huť. Dlužno dodat, že hajný (a převaděč) Paleček v kultovním filmu Král Šumavy, nemá nic společného s generací Palečků. Avšak Rudolf Kalčík, autor románu, který se stal předlohou filmu, pro zmíněné příjmení nemusel chodit daleko. S Palečky byla Šumava odnepaměti spojena.

 

V lesích mezi Luzným a Roklanem, patrně bavorský pytlák

 

© 2016-2017 Zdeněk Šmída Vytvořeno systémem web-rychle.cz