Březník / Pürstlink

Vznik samoty na Březníku je spjat s dřevařským průmyslem v okolních lesích a s tím spojeným organizovaným lesním hospodářstvím, ke kterému přistoupil kníže Schwarzenberg po koupi Prášilského panství. V roce 1804 nadlesní Janovský rozdělil lesy Prášilského panství na 6 polesí z nichž jedním z nich se stává i Březník. Se vznikem polesí Březník je spjata i výstavba dřevěné myslivny v roce 1804 pro knížecí lesní personál a právě tato myslivna je spjata se vznikem samoty na Březníku.

 

Prvním revírníkem na Březníku byl v letech 1804-1810 Hans Eisner. Ze začátku byla hlavní náplní služebních povinností myslivost, zejména pak tok a pohyb tetřevů pro knížecí hosty. Teprve později to byla činnost spjatá kolem těžby a plávky dřeva, odvodňování slatí a obnova v zalesňování vykácených ploch. Služba na Březníku, to byla velká odlehlost a samota, kterou ještě více ztrpčovaly velmi tvrdé klimatické podmínky. V zimě vysoký sníh zahradil cesty na několik týdnů a znemožňoval pohyb i v okolí myslivny. Karel Klostermann k zimě na Březníku v románu Ze světa lesních samot dodává: „Mezi myslivnou a obydlím hajného přerušeno všecko spojení, ohromné závěje položily se mezi budovy v nepřekročitelných, desateronásobných hradbách. Kdyby kde byl oheň vypukl, kdyby nemoc byla přišla, neštěstí jakékoli bylo přikvačilo, nebyli by si lidé mohli navzájem pomoci. I dřevaři, uvěznění v chatách svých, zasypaných sněhem, že jedva komín vyčníval, trávili čas jako syslové v zimním pelechu. Líně plížil se čas, od rána do večera hořely bukové louče, noci černé jako stíny podsvětí, bez svitu luny, bez třepetavého kmitu hvězdiček.“ Na dlouho zimu pak navazovalo již zpravidla léto, ale to bývalo krátké, jelikož chladný podzim na sebe nenechal dlouho čekat. Březník byl a i nyní je uváděn jako nejdeštivější místo v Čechách.

 

Dalšími revírníky na Březníku byli: Francz Zoltarz (sloužil 15 let), Francz Pankratz (sloužil 1 rok), Augustin Trampus (sloužil 18 let), František Grantl (sloužil 19 let), Jan Kolář (sloužil 2 roky), Václav Wolf (sloužil 2 roky). V roce 1870 nastoupil na Březník Matyáš Říha, který byl přímým účastníkem větrné smrště na Březníku. Pak na Březníku sloužil Adolf Schimann, a to v letech 1885-1891. Na Březníku se vystřídal i početný pomocný lesnický personál, zejména pak příručí. Za všechny příručí jmenujme syna Augustina Trampuse Josefa, který na Březníku působil v letech 1858-1861. Mimo revírníků a příručích působil v polesí ještě hajný. Za všechny jmenujme Waltra Palečka, jehož celý rod zasvětil život lesu a službě u knížete Schwarzenberga. Všichni tito lesní úředníci mělo jedno společné – museli být velmi otrlí a oddáni knížecí službě. Velkou zajímavostí je skutečnost, že všichni sloužící lesáci na polesí Březník byli Češi.

 

V roce 1844 přijel do Prášilských lesů majitel panství na zevrubnou prohlídku hospodaření s lesy. Byl překvapen velkými nezalesněnými plochami, spousty zbytků dříví na pasekách, přestárlými a usychajícími stromy. Nápravné kroky na sebe nenechaly dlouho čekat. Do funkce lesního hospodáře jmenoval kníže Vincence Schönauera. Nový knížecí lesmistr zpracoval nový plán hospodaření pro polesí Březník. Do tohoto období spadá výstavba nové pohodlné cesty z Modravy na Březník podél Modravského potoka. Ta byla z Březníku prodloužena dále až na Podroklanskou mýtinu. Kromě toho byla nad původní dřevěnou myslivnou dostavěna v roce 1856 rozsáhlá kamenná myslivna. Její část byla používána jako hájovna. V nové myslivně byl byt revírníka, příručího a hajného, dále kancelář polesí a reprezentační místnost pro lovce. Celá stavba je přes 50 metrů dlouhá a její součástí byla i stáj pro hovězí dobytek, konírna, stodola na suché krmení a přístřešek pro kočáry a saně.

 

V původní dřevěné budově byly ubytovány rodiny dřevařských dělníků a další pomocný personál. Krátce v ní bydlel i hajný, proto bývá původní dřevěná budova nazývána i jako hájovna.

 

Nová i původní myslivna nebyly jedinými staveními na Březníku. Na horských svažitých lukách se nacházely ještě dva dřevařské domky a zvonička. V prvorepublikovém období v nich žila rodina Frintova a Hanzova. V původní dřevěné myslivně žila v téže době dřevorubecká rodina Kriklova. V roce 1890 je uváděno na Březníku 5 domů s 38 obyvateli a v roce 1910 3 domy se 13 obyvateli.

 

V období první republiky začala do kraje okolo Březníku pronikat turistika. Z Březníku se dalo jít na všechny světové strany – Luzenským údolím na Luzný, prudkým stoupáním přes Malou Mokrůvku k Pramenům Vltavy a přes Podroklanskou mýtinu na Roklan nebo Javoří Pilu. Schwarzenberská myslivna v této době poskytovala ubytování a kuchyni (známé jsou vynikající palačinky paní Palečkové, obohacené o merendu z malin a jahod). Z turistického ruchu na Březníku se dochovala návštěvní kniha. Pojďme si připomenout alespoň tři chvíle zlaté turistiky na Modravsku. Zápis z 26. února 1934: „Svět je krásný. Pod Luzným je však překrásně, takže jsme nutkáni na oslavu psáti básně. Šumavské hvozdy kol dokola šumí – Ládik mi ze zadu do péra hledí. Přijeli jsme sem z Javoří Pily, potom jsme ještě na Luzným byli. Všude se v každém směru moc dobře máme, kdo se nás zeptá, tomu dobrou radu dáme. Lyže maž ve dne, sebe pak v noci, jinak si dělej, co je v Tvé moci! Čtyřčlenná lyžařská četa KČST Praha.“ Zápis z 15. března 1936: „Počet účastníků 11, mezi nimi 1 cizinec neznámý – prý učitel z Kvildy – Josef Chmelík, který se ukázal jako výborný rekordman. Na věčnou paměť tu budiž zaznamenáno, že ten cizinec snědl 15 palačinek v čase 9:46:23 minut, čímž se úplně zmrzačil – bylo mu blond. Slepice za ním běžely až na Morkopf. Lyžaři KČST, odboru ve Strakonicích furt na Březníku.“ Zápis z 10. června 1937: „Jedna hora vysoká, druhá hora nízká, já tam na ní nepolezu, když ji vidím z blízka. Zoubková z Horažďovicka.“

 

Co o turistické základně na Březníku praví staří šumavští průvodci? Průvodce z roku 1896 hovoří o „myslivně Pürstlingské. Zde možno dostati malé občerstvení (chléb, vejce, máslo, pivo), ale žádného noclehu.“ Průvodce z roku 1908 říká o Pürstlinku: „Samota lesní v krásné poloze na levém břehu potoka Lužného (Lužná), který odtud slove Modrá nebo Modrý. Jest zde hájovna a myslivna. Soukromý telefon. V hájovně dostane se českým turistům vřelého uvítání bodrými hajnými Kohoutem a Vláškem. Dostati tu možno pivo, máslo, chléb, mléko, vejce, vůbec vše jako v každém horském hostinci šumavském a za ceny velmi mírné. Znaveným uchystáno jest stále as 10 noclehů. Poplatek za nocleh pro členy Národní jednoty pošumavské 70 haléřů. Českým turistům doporučuje se k přenocování Pürstlink vřeleji, než Modrá, v níž není té pohostinnosti jako v hájovně českého hajného pürstlinkského.“ Průvodce z roku 1923 hovoří o „hájovně se dvěma dřevorubeckými chalupami (ve všech noclehy, celkem 21 a studentský nocleh 7 loží), idylické místo, snad nejkrásnější z celé Šumavy. Širé luhy k jihu obrácené s lysým temenem Lužného v pozadí.“ Průvodce z roku 1935 uvádí „v hájovně restauraci a 13 lůžek (ve dvou sousedních chalupách 8 lůžek).“ Průvodce z roku 1938 zmiňuje i trvalé osídlení Březníku, když konstatuje, že se zde nachází 21 obyvatel a osada patří k Filipově Huti. Dále jsou tu „chalupy a státní hájenka, v ní 13 lůžek ve 3 světnicích, občerstvení, vyhlášené palačinky. Idylické místo je dějištěm „Ze světa lesních samot“ Karla Klostermanna. Hájovna bývala myslivnou, kde bydlel revírník Kořán a lesní příručí Svijanský, pod ní chatka byla obydlím hajného Vavrucha.“ Povšimněte si, jak se s postupem času (a vývojem turistiky) služby na Březníku zkvalitňovaly. Je zde rovněž poukazováno na to, že na Březníku byli čeští turisté rodinou lesního personálu vítáni, na rozdíl od Modravy, která byla rejdištěm německých Čechů.

 

Během 2. světové války Březník obsadily správní orgány Bavorska respektive němečtí lesníci. Po válce se však na Březník vrátila nepřerušená tradice českých lesníků. Na podzim roku 1945 se na Březnickou myslivnu stěhuje hajný Bohuslav Vrabec s manželkou Emilií. Rodina Vrabců zde působí 6 let až do roku 1951, kdy území zabírá Pohraniční stráž. V den, kdy se rodina Vrabců stěhuje z Březníku, je paní hajné Vrabcové předán lesním radou Kaizlerem do opatrování zvon, který visel ve zvoničce u jednoho z dřevařských domků. Do doby začátku 50. let 20. století zřejmě spadá důkladná demolice staré dřevěné myslivny a dřevařských domků.

 

Od roku 1951 březnickou myslivnu zabrala Pohraniční stráž. Sídlila v ní pohraniční rota Březník. Umístěny zde byly rovněž i stáje pro koně pohraničníků. U již bývalé myslivny byl postaven dřevěný domek (tzv. fiňák) pro ubytování důstojníků. V letech 1960-1961 byla cca 200 metrů západně od bývalé myslivny vystavěna nová zděná budova pro pohraničníky. Stará rota (myslivna) sloužila jako stáje. Rota Březník zanikla koncem 70. let v rámci reorganizace ochrany a ostrahy hranic (roty se stěhovaly více do vnitrozemí). Po odchodu vojáků objekt roty i myslivna chátraly. Až na konci 90. let 20. století se přikročilo k rekonstrukcím. Správou Národního parku Šumava byl celý areál roty zbourán a myslivna byla v letech 1999-2002 zrekonstruována. 24. května 2002 byla myslivna otevřena veřejnosti jako Informační centrum Národního parku Šumava. O rok později byla v horním patře otevřena expozice spisovatele Karla Klostermanna, jehož jméno a román Ze světa lesních samot je s Březníkem, Luzenským údolím a Podroklaním spjat. Dále je zde koutek s občerstvením.

 

Paní Emilie Vrabcová, manželka posledního hajného na Březníku, na Březník nezapomněla. V roce 2008 vydala knížečku o vyprávění ze života na Březníku (Emilie Vrabcová / Z mého života na Březníku). V knížce popisuje vzpomínky na život v této odlehlé krajině a dále krásy zdejší přírody, a to v období po 2. světové válce až do roku 1951. Jsou zde pasáže zachycující textově i obrazově život na samotě, jenž dával prožívat nejen radost a uchvacující krásu, ale i strach. V rok vydání knížky paní Vrabcová předala Národnímu parku Šumava zvon z Březnické zvoničky, který tenkráte pro obyvatele Březníku, lesní zaměstnance a turisty byl jakýmsi starostlivým zvukovým majákem – svolával obyvatele rozptýlené po loukách a lesích k obědu, životně důležitým se stal v mlhách a zimních vánicích, když naváděl obyvatele a pocestné. Zvon je dnes zavěšen na střechu slavné Březnické myslivny, která jako jediná přežila radosti a strasti zapomenutého kraje na Březníku.

 

Dovolím si na závěr ocitovat malý úryvek z knihy paní Vrabcové, a to z kapitol Po odsunu německých občanů, Přijíždějí noví turisté a Políbení z okouzlení. „Po odsunu bavorských pohraničních lesních pracovníků zůstal Březník prakticky odkázán na lesní brigády různých závodů, vojáků nebo maloskupinových dobrovolníků či pracovníků našeho bývalého lesního hospodářství z Třeboně. K tomuto účelu nechalo právě toto ředitelství postavit nad hájovnou velkou dřevěnou ubytovnu pro brigádníky. Tak pro třicet lidí i s kuchyní. Od té doby bylo u nás stále veselo, sloužili jsme jako hostinec.“ „Když v roce 1947 k nám chodilo takové množství turistů, už je nebylo ani kde ubytovat. Ještě, že jsme měli u hájovny stodolu, kde bylo seno dole a ne až pod střechou jak jinde. Turistů byla plná stodola. Každý den ze sebe venku obírali seno, ať to byli studenti, nebo páni doktoři, či jiní. Nikomu to nevadilo, dostali snídani a s chutí se vypravili dál.“ „Je rok 1951 a brzy se rozloučíme s Březníkem. Tím také skončí naše riziková, ale dobrovolná činnost, která spočívala v předávání pošty jedenkrát měsíčně na pašerácké stezce na smluveném místě „u kamene“. Byly to dopisy od dětí, třeba až z Austrálie, jejichž rodiče zůstali zde a netrpělivě očekávali zprávy, jak se jim v té cizině daří. Normální poštou nebyly dopisy doručovány.“

 

Mapa Stabilního katastru z roku 1837

 

 

 

Mapa 3. vojenského mapování z 2. poloviny 19. století

 

 

 

Letecká mapa z roku 1962

 

 

 

Letecká mapa z roku 2011

 

 

 

OBRAZOVÁ GALERIE K TÉMATU: staré fotografie (1-10, zdroj 10: Fotobanka Seidel), staré fotografie z let 1961-1963 (11-12, zdroj: Lubomír Lezo), staré fotografie z 80. let 20. století (13-15), současný stav (16-63, z toho bývalá pohraniční rota 56-63).

 

Březnické a Luzenské údolí

„Vysoká pláň, lukami zelenými, šedým mechem prorostlými, vine se potok granátově zarudlé barvy: mladá Otava, která se prýští z útrob hory Luzného, kde prý jsou ještě zdroje zlata, jež za věků dávno zašlých přebytek drahého kovu „křivé“ řece dávaly. Ale teď přebytku zlata již není, vystoupíš ze dveří myslivny, stojí před tebou Luzný, směrem jižním pláň uzavíraje. Stojí tu, bělavou, kostrbatou hlavu maje v bílé mlhy neb černé mraky zahalenu. Stojí tu nehybně, věčně mlčí, jako by truchlil nad změnami posledních desítiletí. S pravé, západní strany ohraničuje pláň Plattenhausen, Velký a Malý Špicberk, s levé, východní, Moorkopf a Marberg, všecky lesem zarostlé až do těch temen, žádná hluboká roklina, žádná propast mezi horami těmito, jen úzká údolíčka na patách mírných svahů, samá slatinná poušť, příšerná, nehybná, vždy jednotvárná až k zoufání. Bídný les zimou a vlhkem ke vzrostu se nedostává, bují jen plazivá kleč, skrze niž žádná stezka nevede. Nesčíslné kmeny tlejí a hnijí po zemi, pod nimi i vůkol nich líně tekou černé vody, tu a tam v hluboké louže se stavíce. Žádný zvuk, žádný život, žádné ptáče, snad ani žádný hmyz – i těch štiplavých komárů, kteříž dál dole takovou jsou obtíží, marně bys tu hledal.“ „Jižní část pürstlinského revíru tvoří cíp podobající se nepravidelnému trojúhelníku. Na základnici, od západu k východu probíhající, právě v polovici její, leží myslivna sama, vrchol trojúhelníku, od myslivny přímou čarou k jihu, tvoří Luzný, strany pak jeho, úhel při vrcholu uzavírající, jsou jedna i druhá zároveň hranicemi země, takže kdo stojí na Luzném, vidí na jihu, západě i východě bavorskou půdu.“

 

Karel Klostermann / Ze světa lesních samot

 

Se samotou na Březníku je spjato Březnické a Luzenské údolí.

 

Březnické údolí je situováno ke svažitým loukám nebo spíše stráním, na kterých se nacházely Březnické samoty. Loukami protéká Březnický a Luzenský potok, které soutokem pod hlavní strání s Březnickou myslivnou vytvářejí Modravský potok.

 

Luzenské údolí navazuje na Březnické údolí a táhne se od severu na jih ke státním hranicím podél Luzenského potoka. Luzenské údolí je pokryto lučinami, které se vyznačují silným zamokřením. Celý tento mokřadní komplex, kterým protéká Luzenský potok (mimo jiné protéká umělou protrží navršené hráze, která je pozůstatkem plavební nádržky) a jeho přítoky, je zároveň rozsáhlým komplexem Hraniční slatě.  

 

Březnické a Luzenské údolí mají mnoho společného. Údolíčka jsou ze tří světových stran ohraničena hraničními horami – z východu Malou Mokrůvkou a Velkou Mokrůvkou, z jihu majestátným Luzným a Hraniční horou (Malým Špičníkem) a ze západu Špičníkem a Blatným vrchem. Ze severu jsou údolí ohraničena samotou na Březníku. Údolím vévodí kuželovitý kamenný vrchol Luzného.

 

Březnické a Luzenské údolí je uváděno jako nejdeštivější místo v České republice. Zdejší příroda je nádherná, ale tvrdá. Z informačních tabulí na Březníku se můžeme dočíst následující: průměrná nadmořská výška 1 150 metrů, průměrná roční teplota 3.7 stupňů, sněhová pokrývka se drží asi 140 dní v roce, roční úhrn srážek 1 436 milimetrů (jedno z nejdeštivějších míst vůbec), fyzická zima (méně než 0 stupňů) 149 dní, krátká vegetační doba aj.

 

Březnické a Luzenské údolí je po právu nazýváno jako drahokam Šumavy. Okouzlí každého návštěvníka ve slunných letních i zimních měsících, kdy na konci údolí jako klenot září skalní vrchol Luzného. Po celý takový den jsou údolíčka ozářena sluníčkem, které svitem začíná dole na lučinách a potocích a končí nahoře v lesnatých horách. Nenechme se však mýlit pěkným počasím. V údolích se počasí dokáže měnit během několika minut. Když nastoupí déšť a mlha, je po požitku. Vysoká poloha, blízkost hraničních hor, lesy, rozsáhlé slatě a mnoho dalších činitelů dělá z Březnického a Luzenského údolí nejdrsnější území celé Šumavy. I přesto je tento kout kouzelným místem Šumavy. Ne náhodou si toto místo vybral i spisovatel Karel Klostermann do románu Ze světa lesních samot. A nemusel si přitom příliš vymýšlet.

 

 

OBRAZOVÁ GALERIE K TÉMATU: staré fotografie (64-72), Březnické údolí (73-99), Luzenské údolí (100-199, z toho bývalá plavební nádržka 181-188, vrchoviště Hraniční slatě 189-199).

© 2016-2017 Zdeněk Šmída Vytvořeno systémem web-rychle.cz