Podroklaní

„Tu otevřela se před nimi holá pláň, zablyštilo se zrcadlo vodní, domek tu stál skromný, dřevěný, bez patra, vlevo les kostrbatý, z něhož tu a tam čněl nebetyčný velikán a povyrostlé mlází kolem něho mělo vrcholky do sebe spletené, bílé byly pně, větve šedým mechem potaženy, celá půda mrtvolami smrčkův různé velikosti poseta – prales. A dále vlevo, nad černě temné lesy vypínajíc, dvouhlavá modrá hora, na jejímž holém temeni oko rozeznávalo v průzračném, jasném vzduchu nakupené balvany temnošedé barvy. Revírník prstem ukázal: „Roklan.“ „A ta voda?“ tázala se mladá paní. „Podroklanská nádržka.“

 

Karel Klostermann / Ze světa lesních samot

 

Se samotou v Podroklaní nebo chcete-li na Podroklanské mýtině jsou spjaty dva objekty – Roklanská hájenka a Roklanská chata Klubu československých turistů.

 

Podroklanská mýtina je místo stejně kouzelné jako Březnické a Luzenské údolí. Mýtina s podmáčenou lučinou a slatěmi se rozprostírá v kotlině, kterou uzavírají hory – Medvědí hora, Studená hora, V Koutě, ale zejména pak majestátný Roklan, jehož vrchol vykukuje nad vrcholky smrkového porostu. Státní hranice je od Podroklaní vzdálena jen 1 km. Podroklanská mýtina byla nejodlehlejším a nejvýše položeným celoročně obývaným stavením na Šumavě – Roklanská hájenka se nacházela v nadmořské výšce 1 185 metrů.

 

Slavnou minulost Podroklanské mýtiny ovšem odnesla historie a zub času. Roklanská hájenka byla zbourána. Roklanská chata Klubu československých turistů sice stojí, ale vlivem drsného klimatu velmi chátrá. Nad chatou trčí ze země základové zdivo bývalé pohraniční roty. Na opačnou stranu přes cestu krajině dominuje torzo bývalé nádrže na plavení dřeva – kus uměle navršené hráze se zdevastovanou propustí.

 

Roklanská hájenka

 

Vznik Roklanské hájenky je spjat s dřevařským průmyslem v okolních lesích a s tím spojeným organizovaným lesním hospodářstvím, ke kterému přistoupil kníže Schwarzenberg po koupi Prášilského panství. Není známo, kdy byla Roklanská hájenka pro potřeby hajného ve schwarzenberských službách postavena. Rozhodně to muselo být někdy mezi léty 1804 až 1856, tj. mezi roky dostavby dřevěné a nové kamenné myslivny na Březníku. Mezi uvedeným časovým intervalem již na Podroklanské mýtině žil hajný.

 

Pro výběr místa na zbudování hájenky nerozhodoval okolní stav pralesovitých porostů, ale zejména možnost vhodné vodní cesty, jak z těchto horských a nepřístupných poloh dřevo co nejlevněji a nejrychleji dostat. Roklanský potok a podmáčená lučina (Karel Petráš hovoří doslova o podroklanské miskovité slati), byla dobrým místem pro zbudování nádržky na plavení dřeva. Vodní nádržku o hloubce přes 4 metry se nakonec podařilo vybudovat. Zároveň se upravilo koryto Roklanského potoka k plavení. Roklanská nádržka měla kruhovitý tvar a její vodní plocha činila 1.90 hektarů. Při jejím naplnění dosahoval obsah vody k 18 000 až 20 000 m3. Roklanská nádržka mohla dodávat vodu do Roklanského potoka po dobu 10 až 12 hodin.

 

Roklanská hájenka se dočkala v roce 1870 povýšení. Byť byla původně postavena jako myslivna, sloužila do roku 1869 hajnému jako hájenka. 12. června 1870 se z Podroklaní stal lesní okrsek a do hájovny byl ustanoven první revírník Josef Trampus. Již dříve sloužil Josef Trampus jako adjunkt čtyři roky na Březníku a dalších devět let jako hajný na Modravě. Od roku 1870 přichází ve svých 45 letech s rodinou na nejodlehlejší a nejvýše položené (1 185 metrů) celoročně obývané stavení na Šumavě. Za krásného červnového dne roku 1870 v ranních hodinách vyjíždí z Modravy povozem taženým koňmi. Na korbě vozu jedou jeho tři malé děti, dvě kozy, v proutěných koších slepice a kompletní vybavení Trampusovy domácnosti. Kolem vozu pobíhá lovecný pes. Takto revírník Josef Trampus odvážel svoji rodinu na nové pracoviště, které sám přes 14 dnů připravoval k zabydlení. Jestli byla služba na Březníku vzhledem k odlehlosti a drsnosti kraje těžká, tak služba v Podroklaní byla přímo „trestem“ a v zimních měsících „vězením“. Ani výše platu zdejšího revírníka 1 200 zlatých ročně nemohla nahradit strašnou samotu a těžkost služby.

 

Když lidé překonávají samotu a nástrahy přírody, uchylují se k víře v Boha. I rodina Trampusových byla věřícími křesťany. Před můstkem Roklanského potoka, na velmi poetickém místě s výhledem na hájenku a celou mýtinu s pozadím Roklanu, postavil revírník Trampus dřevěná boží muka. Dnes nám je připomíná pouze stará fotografie. Druhou sakrální památku, která přežila do dnešní doby, zbudoval Josef Trampus u křižovatky cest na Modravu, Březník a Podroklanskou hájenku v místě dřevorubecké osady Josefstadt. Na kamenném podstavci zde zbudoval kříž, který upomíná na náhlou smrt jeho otce Augusta Trampuse, který sloužil na Březníku. Ve svých 66 letech ho při pochůzce revírem v těchto místech stihla srdeční příhoda, které na místě podlehl. Kříž byl v době komunistického režimu poškozen a později zásluhou Správy Národního parku Šumava zrestaurován, později byla do kamenného podstavce vklíněna památní deska. V mapách dnes toto místo nese pomístní název U Trampusova křížku.

 

V období první republiky začala do Podroklaní pronikat turistika. Lidé sem chodili z Březníku a Javoří Pily a po chodníčku zeleně turisticky vyznačeném pokračovali přes hranici k Roklanu a Roklanskému jezeru. V zapomenuté krajině Podroklanské mýtiny byli (náhodní) turisté vždy přátelsky vítáni. V Roklanské hájence bylo možné se u paní revírníkové občerstvit a dokonce i přespat. Zlatá léta turistiky gradovala ve 30. letech 20. století a proto bylo přistoupeno k výstavbě turistické chaty Klubu československých turistů.

 

Turistické možnosti v Podroklaní uvádí šumavští průvodci. Ten z roku 1896 praví: „Rokelská chalupa leží u tůně zvané Rachelschwelle, jíž protéká potok Rokelský. U drvoštěpa zde bydlícího možno dostati mléko, máslo, chléb, vejce a nocleh (2 postele). Také obstará průvodce na horu nad Roklí.“ Průvodce z roku 1908: „Chata Roklanská jest nejvýše ležící v Šumavě obydlená budova. Stojí na lesní mýtině při potoku Roklici, patří Schwarzenbergům a jest po celý rok obydlena revírníkem. V chatě hostinec: za doby letní lze tu dostati pivo, máslo, mléko. Pro pozdní chodce připravena 4 lůžka. U chaty Roklanské vodní nádrž, zvaná Roklanská jímka, jež slouží na jaře ku plavení dříví. Koupati se v jímce nedoporučuje se pro chladnost vody.“ Průvodce z roku 1923 vesměs opisuje řádky průvodce z roku 1908, navíc dodává, že „v Klostermannově knize „Ze světa lesních samot“ líčí se život revírníkovy rodiny v této osamělé chatě.“ Průvodce z roku 1935 zmiňuje v Roklanské chatě restauraci a 11 lůžek. Průvodce z roku 1938 říká: „Roklanská chata je státní hájenka vedle domku lesních dělníků. V hájence noclehárna, 10 lůžek s peřinami v bílých povlacích (velmi čisté), dostaneme mléko i pokrmy. Bývala myslivnou revírníka Malého (Ze světa lesních samot).“ Povšimněte si, jak se s postupem času (a vývojem turistiky) služby na Roklanské chalupě zkvalitňovaly. Je škoda, že průvodce z roku 1938 nezmiňuje již stojící chatu Klubu československých turistů.

 

S živořením v Roklanské hájence je spjata rodina Franze a Albíny Kortusových, která v Podroklaní žila v letech 1908-1933. Franz Kortus byl zdejším lesníkem. V roce 2011 vyšla knížečka Eriky Zemanové, která je dcerou Marie Malchusové rozené Kortusové jež se narodila a žila s rodinou na hájence.  Kromě Marie Kortusové se v Roklanské hájence narodilo dalších 6 dětí z rodiny. V knize (Erika Zemanová / Roklanská hájenka ve vzpomínkách) jsou sepsány vzpomínky na 25 let živobytí rodiny Kortusových. Kniha je doplněna o fotografie a při jejím čtení jsme svědky těžkého boje rodiny s přírodou a místními poměry. Dovolím si ocitovat malý úryvek z kapitol Založení domácnosti a Žití v hájence: „Hájenka byla typická stavba chalupy, jaké se po celém kraji Šumavy stavěly. Vše bylo pod jednou střechou, obytná část, seník, chlév apod. V chalupě byla jedna větší obytná místnost, ve které stála velká kachlová kamna, jimiž byly vyhřívány jedna menší místnost a dvě vedlejší komůrky. V chodbě byla umístěna pec na pečení chleba. V místnosti s kachlovými kamny se sušily houby, byliny a lesní plody, což místnosti krásně provonělo. U kamen stála lavice, na níž se dobře ohřívala záda pana lesního, když přišel domů promáčený a promrzlý z obchůzky lesa. U zdi v rohu byla rohová lavice, u ní velký stůl, několik židlí a hned vedle truhla. Na zdi visely svaté obrázky a kříž. U dveří nechyběla kropenka na svěcenou vodu, která se používala při nemoci a modlení. Domácnost byla zásobena vodou z potoka, který vytékal z vodní nádrže. Na hájence nebyla zavedena elektrická síť, zdrojem světla byly petrolejové lampy, používaly se i svíčky. Pro vodu se chodilo k potoku s kbelíky. Máchání prádla se provádělo v potoce. V chlévě musela být alespoň jedna dojná kráva pro potřebu mléka pro celou rodinu a dřevorubce. Chovaly se husy, slepice se nedržely, protože se většinou stávaly lehkou kořistí dravců. Kravičku, jak měla svůj čas, odvedli k býkovi na Březník. Tenkrát bez krav se nedalo existovat, z mléka se dělaly různé pokrmy. Pečení chleba se dělo jednou týdně a to po celý rok. Vším, co se nosilo na hájenku, se muselo hodně šetřit. Brambory se nedaly pěstovat vůbec, protože brzy napadl sníh a na zemi ležel až do května. Mnoho potravin se muselo kupovat. Jedinými sousedy v blízkém okolí byli dřevorubci ubytovaní v chatce postavené v blízkosti hájenky. Když rodinka potřebovala v nouzi pomoci, nejbližší obyvatelé byli na Březníku. Z hájenky bylo do Bavorska asi půl hodiny cesty, v případě potřeby soli se chodilo tam, protože do obchodu v Modravě to bylo dál. Nejhorší bylo přečkání dlouhé a kruté zimy. Skoro celý zimní čas bylo nutné trávit mezi čtyřmi stěnami, do malinkých oken málokdy zasvitlo zimní denní světlo, proto bylo věčně šero, venku bývaly skoro denně mlhy, vítr, sněhová chumelenice a velké sněhy, že se nedalo vyjít ven. Nedej Bože, kdyby v zimě v těchto končinách někdo vážně onemocněl, dojít pro doktora v těchto sněhových podmínkách nebylo možné, všechny cestičky byly zaváté.“

 

Kortusovi v roce 1927 založili návštěvní knihu, do které turisté zapisovali své dojmy z cest, ubytování a pohoštění od paní lesní. V roce 1934 byla založena nová návštěvní kniha Klubem československých turistů, která se dochovala. Uveďme si některé ze zápisků: „Poutníče, ať jdeš pomalu či v chvatu, na Šumavě navštiv Roklanskou chatu. Tam se dobře najíš a pobavíš se mile a zažiješ tu mnohé milé chvíle.“ „Nejen pstruzi milí druzi, ale i na řízkách si každý pochutná, kdo je v chatě pod Roklanem ochutná.“ „Velice dobře jsme se tu měli, čerstvě zastřelení pstruzi, dobré protivínské pivo a Satrapova gulášová polévka dodávali nám odvahu k neznámému cíli.“ Nechybí ani kritické připomínky: „Chata leží v překrásném údolí, pro drahotu si však nic nedávej, trpte hlad do nejbližšího hostince – 2 vajíčka s chlebem za 2.50 Kč.“ „Varujeme každého, by se vydal na Roklan, prší-li. Doplatí na to šeredně svým zdravím.“ „Uvolněte chaty pro turisty – za přiměřené, častěji kontrolovatelné ceny a pro letní hosty postavte hotely.“ Poslední zápis je datován k 22. srpnu 1938.

 

Roklanská hájenka přežila 2. světovou válku a první poválečná léta, což nám dokazuje fotografie z roku 1947. Na obrázku jsou zachyceni dva muži při sekání trávy na Podroklanské mýtině. V pozadí je Roklanská hájenka i Roklanská chata Klubu československých turistů. Fotografie dává poznat, že do poválečných let do odlehlých končin za Modravou nakrátko pronikl turistický ruch a lesní hospodaření. Není známo, kdy byla Roklanská hájenka zbourána. Domnívám se, že se tak mohlo stát na konci roku 1950, kdy se započala budovat zdejší rota Pohraniční stráže.

 

Roklanská hájenka byla nazývána i jako Rokelská chalupa, Chata pod Roklanem, Roklanská chata, Roklanská bouda, Státní (lesní) hájenka aj.

 

Roklanská chata Klubu československých turistů

 

Bouřlivý rozvoj turistiky v období první republiky přiváděl na Šumavu stále více turistů. Roklanská hájenka tak prožívala své nejkrásnější časy. Klub československých turistů v Sušici usiloval o zajištění co největšího počtu lůžek v hájence. V roce 1924 vypracoval Klub československých turistů v Sušici projekt ke zřízení útulny na rozcestí cest k Březníku a Rokyteckým slatím. V projektu se mimo jiné píše: „Protože v létě dostane se tam turistům občerstvení a noclehu. Tím uvolněno bude chatě Klostermannově, takže turisté ubírající se z Podroklaní pozdě večer, nebudou v trapné nejistotě dostane-li se jim noclehu na Modravě.“ Tato myšlenka nebyla však realizována a tak Roklanská hájenka musela ještě nějakou dobu vydržet příliv turistů, kteří přes hranici navštěvovali Roklan a Roklanské jezero. Na druhou stranu turistika znamenala pro obyvatele hájenky vítaný finanční přínos, i když za cenu tvrdé práce.

 

Až v roce 1935 bylo započato se stavbou Roklanské chaty pobočkou Klubu československých turistů ze Sušice. Chata byla stavěna podle projektu sušického architekta Karla Houry. Slavnostně byla otevřena v roce 1937. Chata sloužila turistům velmi krátce, jelikož na podzim roku 1938 dochází k zabrání československého pohraničí. Na prvorepublikových pohlednicích je tak Roklanská chata zabrána pouze jedinkrát, a to v roce 1936 při výstavbě.

 

Roklanská chata přežila 2. světovou válku. Život do Roklanské chaty se nakrátko vrátil v poválečných letech. Dokazuje nám to alespoň fotografie z roku 1947, na které si před Roklanskou chatou hrají děti.

 

V 50. a 60. letech 20. století byla již bývalá turistická Roklanská chata jedním z objektů pohraniční roty Roklanská hájenka (Roklan). Hlavní budova roty se postavila hned nad chatou. Při budování hlavní budovy roty se projevila neuváženost z vyšších míst vybudovat pohraniční roty v zimních měsících na přelomu let 1950/1951. Na jaře roku 1951 se vlivem tajícího sněhu zjistilo, že dřevěná budova nevydrží (zřejmě byla postavena na kůlech jako podobné roty v lesním terénu) a tak se postavil nový objekt na zděných základech, ze kterého jsou dnes na místě patrné základy podezdívky. Mimo hlavní budovy a Roklanské chaty (ve které byly mimo jiné i koňské stáje) do soustavy objektů roty patřil finský domek pro důstojníky, kůlna, kotce pro psy, překážková dráha a altánek. Po zrušení roty v roce 1963 sloužila Roklanská chata jako odloučené stanoviště (tzv. piket) pohraniční roty Březník. I přesto však přežila i komunistický režim. V roce 1995 byla chata opravena – byl opraven krov, dále střecha (namísto eternitových tašek byl osazen dřevěný šindel) s komínem a přední stěna budovy. Vnitřní část chaty opravena nebyla. Dnes je Roklanská chata opuštěná a chátrá.

 

Mapa panství Prášily-Dlouhá Ves z roku 1872

 

 

 

Mapa revíru Březník z roku 1893

 

 

 

Mapa Národního parku Bavorský les

 

 

 

Letecká mapa z roku 1962

 

 

 

Letecká mapa z roku 2011

 

 

 

OBRAZOVÁ GALERIE K TÉMATU: staré fotografie (1-13, zdroj 13: Zmizelá Šumava / Brokovnicí do zad), fotografie rodiny Kortusových z 20. a 30. let 20. století (14-19, zdroj: Erika Zemanová), staré fotografie z roku 1947 (20-22, zdroj: Fotobanka Seidel), staré fotografie z 50. let 20. století (23-24, zdroj 23: František Mandák, zdroj 24: Dokumenty Pohraniční stráž / listy z kronik), staré fotografie ze 70. let 20. století (25-26, zdroj 25: Josef Frýdl), současný stav (27-90, z toho umístění Roklanské hájenky 58-60, Roklanská chata 61-71, bývalá plavební nádržka 72-82, bývalá pohraniční rota 83-90), Trampusův křížek (91-94).

© 2016-2017 Zdeněk Šmída Vytvořeno systémem web-rychle.cz