Chata Klubu československých turistů

Od druhé poloviny 19. století u pramenišť Vltavy stál dřevěný přístřešek s venkovními lavicemi pro posezení. Turistický průvodce z roku 1896 doslova hovoří o „Balzhütte, jest to dřevěný domek, u něhož jsou stoly a lavice. Odtud asi 200 kroků jest pramen Vltavy, který vyvěrá v malé prohlubni ve výši 1 172 metrů a zove se také Schwarz-Bach. Ač pramének jest nepatrný, přece již, jdeme-li jen kousek podle něho, vidíme, jak vůčihledě roste, takže již u Grafenhütte žene hamry.“

 

Zejména v období první republiky pronikala na Šumavu zlatá turistika. Od Pramenů Vltavy se podle turistické mapy z roku 1938 rozbíhaly takřka všechny barvy značených cest – červená na Bučinu a do Luzenského údolí, žlutá na Modravu a modrá vedla do Kvildy. V letech 1922-1923 byla Klubem československých turistů vystavěna u pramene Vltavy turistická chata (jako jedna z prvních turistických chat na Šumavě), a to na místě staré dřevěné boudy. Turistický průvodce z roku 1923 ke stavbě chaty uvádí: „nedaleko pramenu jest roku 1922 postavena nákladem velkostatku Zdíkov a Klubu československých turistů chata s občerstvením a noclehy.“ Zmiňme si některé pasáže z povolení pro stavbu chaty a povolení k provozu hostinské a výčepnické živnosti. Ke stavebnímu povolení bylo připojeno několik podmínek: „ve všech místnostech se postaví zdravotní plivátka a umístí nápisy zakazující plivání na zem, obě noclehárny se propojí s nájemcovým elektrickým zvonkem. Vzhledem k materiálu, ze kterého je chata vystavěna, musí být pro případ požáru umístěny nádoby s vodou a kromě toho vždy přiměřený počet hasičských košů na vodu. Toalety musí být zřízeny na severovýchodní straně dvora za domem nájemcovým. WC musí být kryté, uzavřené ze všech stran a odpad sveden do odvodového kanálku. Schodiště ke studentské noclehárně musí být vybaveno zábradlím a pro případ požáru ohnivzdorně zapečetěné. Nocležníci, sobě cizí, musí být vždy děleni podle pohlaví, v místnostech a na schodišti se nesmí kouřit, o tom informující cedulky musí být umístěny v chatě. Také musí být u chaty k dispozici dva žebříky. Ve všech místnostech hostinských a v kuchyni musí být dbáno na čistotu. Budova se musí opatřit hromosvodem. Kniha cizinců musí být pečlivě vedena a vždy na žádost orgánů veřejné bezpečnostní služby předložena. Majitel koncese se musí podrobit veškerým předpisům živnostenského zákona a nařízením příslušných úřadu. Při každé změně nájemce je potřeba zažádat o schválení příslušný úřad.“ Povolení na provoz hostinské a výčepnické živnosti v chatě obsahovalo tato oprávnění: přechovávání cizinců, podávání pokrmů, výčep piva, vína a ovocného vína, podávání lihových nápojů, kávy, čaje, sodové vody a jiného občerstvení.

 

Slavnostní otevření chaty bylo uspořádáno ve dnech od 28. června až do 1. července 1923. Program byl zorganizován na každý den. Dnem D se stal 30. červen. Nejprve proběhl slavnostní společný oběd a po něm byl uskutečněn rozchod k výletům. První výlet byl uskutečněn směrem na Luzný a Březník, druhý výlet byl naplánován na Antýgl, nocovalo se na Březníku, Modravě, Bučině, Kvildě a u pramenů Vltavy. Prvního července proběhla prohlídka Klostermannovy chaty na Modravě a proslov zástupců ústředí Klubu československých turistů. 

 

Výhodou bylo, že k chatě u pramenů Vltavy bylo možné dojet motorovými vozidly, což nám dokazují turističtí průvodci i pohlednice. Dlouhou dobu měl chatu v nájmu František Pešl ze Zadova. Pošumaví ze dne 20. září 1930 píše, že „na podzim roku 1922 byla již otevřena chata tato, první v zapadlých těchto končinách. Obsahuje v přízemku hostinskou místnost a byt hospodářův a ve dvou patrech po jedné veliké společné noclehárně. Kol dokola stěn narovnány slamníky s přikrývkami (v 2. patře) a ve druhé noclehárně jsou dvoupatrové hambalky a několik lůžek železných. Celkem 45 noclehů zde lze poskytnouti.“ V roce 1932 si chata vyžádala generální opravu střechy, podlahy a schodiště. Nabídku chaty vystihuje i turistický průvodce z roku 1938: „8 pokojů se 17 lůžky, 2 společné noclehárny se 14 lůžky, je otevřena po celý rok, motorová vozidla až k chatě.“

 

Domácí řád pro chatu u pramenů Vltavy (zdroj: Státní okresní archiv Strakonice)

 

 

 

Po záboru šumavského pohraničí Německem v roce 1938 provoz chaty utichl. Utichl jen turisticky. Ve válečných letech zřídili nacisté na linii šumavského pohraničí desítky pracovních táborů pro zajatce, kteří v létě i zimě těžili v lese dřevo a vypomáhali při dalších lesních a zemědělských pracích. V roce 1942 byl jeden takový tábor zřízen i v chatě u Pramenů Vltavy. Na ploše cca 130 metrů čtverečních zde živořilo na sto převážně sovětských zajatců. Dozorci je donutili chatu pečlivě obehnat 3-4 metry vysokým prkenným plotem, který hustě propletli ostnatým drátem. Turistické pokoje byly přizpůsobeny velkému počtu obyvatel. Každá místnost byla vybavena pryčnami a hrubě opracovanými lavicemi. Okna byla zamřížována a místy propletena ostnatým drátem. Na dveřích byly silné trámové závory. Zajatci těžili v těžce dostupných částech okolních lesů dřevo a rašelinu a pomáhali na polích na Knížecích Pláních a Bučině. K zajateckému táboru na Pramenech Vltavy se váže i několik úspěšných i neúspěšných pokusů o útěk – ti neúspěšní byli na útěku roztrháni psy nebo zahnáni do bažin. Poté, co skončila 2. světová válka a tábor osvobodila americká jednotka při přestřelce s nacistickým strážním oddílem, byla na místě zachráněna skupina asi 70 zubožených zajatců. Dále byly nalezeny u chaty na smrku stopy po zednických skobách. Smrk stál asi 3 metry od tábora a byl obtočen ostnatým drátem. Traduje se, že strom u chaty nacisté používali ke věšení sovětských zajatců, kteří se provinili proti řádu tábora. Stejně pravděpodobné ale je, že zde zajatci byli mučeni vyvěšováním (byli vytaženi na strom a bičováni nebo biti holí). O používání trestu v táboře svědčí nalezené pomůcky (silné skoby, kožené řemeny na svazování rukou, lana na vyvěšování). Na stěnách chaty po sobě zajatci zanechali řadu svých jmen, jmen dozorců a dalších nápisů. Nacisté zpustošili celé okolí pramenské chaty včetně vyzděné jímky pramene.

 

Po válce bylo smýšlení vůči Sovětskému svazu silné a jelikož v zajateckém táboře pracovali převážně sovětští zajatci, byla vůči nim projevena jistá iniciativa. Po válce zorganizovali místní komunisté sbírku na důstojný pomník sovětských zajatců u pramene Vltavy. Peníze se sešly rychle. 22. srpna 1948 byl pomník slavnostně odhalen. Definitivní zkáza chaty u Pramenů Vltavy přišla v souvislosti s nástupem Pohraniční stráže na Šumavu v roce 1951. V té době byla již chata pobořená a zpustlá, a tak byla po 30 letech svého trvání v roce 1953 zbořena. Pramen Vltavy fungoval dál, i s odstraněnou betonovou skruží. Mimochodem, nacisty odstraněná betonová skruž byla použita pro schůdky vedoucí k pomníku sovětských zajatců. Po pádu železné opony a s příchodem turistů na Šumavu byl odstraněn pomník zajatcům (2001) a nad opraveným symbolickým pramenem tam, kde stávala chata, byl vybudován dřevěný přístřešek. Až půjdete okolo, tak se na přístřešek podívejte – na jeho levé straně je malá kamenná zídka, která jako jediná upomíná na kdysi slavnou chatu.

 

 

OBRAZOVÁ GALERIE K TÉMATU: staré fotografie (1-5), staré fotografie z roku 1950 (6-7), stará fotografie z roku 1965 (8), cesta u Pramenů Vltavy (9-10), turistický štítek na hůl (11-12), pomník zajatcům (13-14), současný stav (15-19).

© 2016-2017 Zdeněk Šmída Vytvořeno systémem web-rychle.cz