Prášilské panství a sklářská kolonizace

S příchodem nových pánů je ve 2. polovině 17. století a v průběhu 18. století kraj okolo Modravy již smysluplněji využíván. Lokalita je součástí nejprve svobodné Stodůlecké rychty a později nejodlehlejší oblastí panství Prášily. Mezník Prášilského panství a sklářské kolonizace si označme dobou od první poloviny 18. století do přelomu 18. a 19. století, kdy Prášilské panství kupuje knížecí rod Schwarzenbergů a Modravsko začíná být svědkem expanze dřevařské kolonizace.

 

V roce 1674 Lobkovicové svých šest rychet převádí do držby Kolowratů-Krakovských, ke kterým v roce 1704 přikupuje Maxmilián Norbert Kolowrat-Krakovský rychty Stodůlky a Stachy. Tímto aktem se oblast pohraničního Královského hvozdu spojuje v jedněch rukou. V roce 1725 se stává majitelem tohoto území rytíř Karel Richard von Schmidlin. Z konkurzní podstaty po tomto spekulantovi kupuje v roce 1731 rychty Stodůlky a Stachy kněžna Eleonora Mansfeldová, za 19 500 zlatých. Tato rozděluje Stodůleckou rychtu na Starostodůleckou a Novostodůleckou. Syn kněžny Mansfeldové Jindřich prodává majetek v roce 1749 za 23 tisíc zlatých skláři Vavřinci Gattermayerovi. Ten v místě, kde dosud stávala jen myslivna, vystavěl v roce 1752 dvě sklárny a zámeček a založil tak Prášily, které se staly administrativním střediskem panství, obsahujícího území tří rychet – Staré Stodůlky, Nové Stodůlky a Stachy. Vavřinec Gattermayer byl po úpadku nucen panství prodat. Po sklářském rodu Gattermayerů odkupuje panství Prášily Josef Kinský z Vchynic a Tetova. Děje se tak v roce 1763 za částku 26 800 zlatých. Nový majitel panství Prášily v roce 1776 zvětšuje panství o statek Dobrou Vodu. Z právního teritoria Královského hvozdu se tak v 1. polovině 18. století vyděluje panství Prášily.

 

Období, kdy na Šumavě začaly vznikat sklárny, označujeme jako sklářskou kolonizaci nebo chcete-li sklářskou Šumavu. Počátek šumavského sklářství časově nelze přesně uchopit, některé prameny uvádějí již 14. století. Avšak největší expanze skláren sahá do 18. století. Královský hvozd byl jádrem sklářského průmyslu v Čechách. Skláři pronikali do hlubokých šumavských hvozdů, protože se zde nacházely dvě základní suroviny pro výrobu skla – dostatek kvalitního křemene či křemenného písku a především dostatek dřeva. Sklárny spotřebovaly velké množství dříví jednak přímo ve sklářských hutích a jednak na výrobu drasla. Draslo sloužilo jako tavidlo a bylo získáváno louhováním dřevěného popela. Spotřeba dřeva na výrobu drasla byla obrovská (na 1 kg drasla bylo zapotřebí spálit kolem 1 000 kg dřeva). Výhodou ale bylo, že pro potřeby skláren se dalo zpracovávat dřevo poměrně nekvalitní včetně polomů. Sklárny byly zakládány uprostřed vhodných lesních komplexů. Když sklárna ve svém okolí zásobu dříví spotřebovala, přemístila se o kus dále (od toho jsou odvozeny názvy Stará huť x Nová huť). V roce 1753 bylo na území Královského hvozdu 12 skelných hutí, z toho větší v obvodu prášilského velkostatku sklárny Gattermayerů v Prášilech a Schedelbauerů v Zelené Hoře. Je třeba ale poznamenat, že sklárny byly zakládány mnohem dříve. Již v roce 1523 kupuje sklář Hans Fux ze Svojšína u Kašperských Hor lesy podél Modravy a Antýglu. Prášilské sklárny byly založeny Vavřincem Gattermayerem v roce 1749, když koupil od knížete Jindřicha Mannsfelda panství Prášily. Byly tu dvě sklárny, na zrcadlové a tabulkové sklo. V roce 1752 Gattermayer založil huť v Nové Studnici a jeho zeť Schedelbauer pak v Zelené Hoře. Sklárny ukončují provoz s příchodem nového pána ze Schwarzenberga na začátku 19. století. Ani sklárna ve Filipově Huti neměla dlouhého trvání – byla založena v roce 1785 a už v roce 1800 zastavuje provoz. Poslední sklárna na Prášilském panství zastavuje provoz v roce 1824, je jí sklárna na duté sklo v Prášilech. Lze tedy shrnout, že sklárny na území Prášilského panství neměly dlouhého trvání.

 

Šumavské sklárny měly různě vysokou kvalitu výroby. Značný počet z nich byly jednoduché hutě, vyrábějící především různé skleněné korálky pro růžence a nepříliš kvalitní duté sklo (lahvičky na šňupavý tabák, různé sklenice, okenní sklo, židovská zrcátka). Nicméně řada šumavských hutí se zapsala významným způsobem do historie českého sklářství. Příběhy skláren zanechaly v krajině mnohé stopy. Někdy vznikaly v hlubokých lesích na mýtinách a na nich pak byly později zakládány nové osady. Jindy zůstala po sklářských hutích jen pomístní jména nebo pozůstatky budov. Sklárny prostě měnily charakter krajiny, i když dnes stopy po mnohých z nich pohltily lesy.

 

Velmi důležitým příjmem z lesů v prvních dobách, větším nežli z těžby dřeva, byla pastva. Les tenkrát jako producent dřeva neměl skoro žádnou hodnotu a sedlákům pro výživu velkých stavů dobytka jejich pozemky nestačily. Páslo se proto se svolením majitelů v panských lesích. Ví se, že obyvatelé Stodůlecké rychty požádali v roce 1726 pána Schmidlina, aby mohli podle starého zvyku pást svůj dobytek na konkrétních lesních tratích za činži 7 krejcarů ročně za 1 kus. V roce 1751 stodůlečtí sedláci pásli v prášilských lesích 96 kusů dobytka. Medvědi a vlci dobytku značně škodili a tak v roce 1782, když Kinský obnovoval pastevní právo sedláků pro 240 kusů za pevně stanovenou činži, povolil jim za náhradu škod způsobených dravou zvěří, pastvu dalších 40 kusů. V roce 1782 tvořila pastva tři čtvrtiny celkového výnosu z lesa. V roce 1791 se snažilo panství pastvu omezit, ale sedláci se bránili a o rok později dochází k vyrovnání (roční činže za 1 kus dobytka byla zvýšena ze 7 krejcarů na 55 krejcarů). Kromě toho byly vytvořeny určité lesní plochy, ve kterých byla pastva podrobena dalšímu poplatku.

© 2016-2017 Zdeněk Šmída Vytvořeno systémem web-rychle.cz