Východní Modravské pláně

Lokalitou východních Modravských plání nás bude provázet zejména oblíbená červená značka – horská šumavská magistrála. Dejme tomu, že se probouzíme v noclehárně turistické Klostermannovy chaty na Modravě do letního hřejivého rána. Vykonáme ranní očistu, namazaný chleba balíme do ubrousku a vkládáme jej do batožiny, do ruky bereme hůl a míříme po červené na Březník. Průvodce 1908 praví, že cesta do Pürstlinku trvá jednu a půl hodiny. „Jižně rovnou lesní silnicí údolím potoka Modré, zprvu po levém, pak po pravém břehu. Tyče telefonní udávají směr.“ Tehdejší červená značka kopíruje dnešní modré značení.

 

Březník byl významnou turistickou lokalitou a východištěm dalších tras, proto si místo popíšeme ze všech pěti průvodců. Průvodce 1896 hovoří o „myslivně Pürstlingské. Zde možno dostati malé občerstvení (chléb, vejce, máslo, pivo), ale žádného noclehu.“ Průvodce 1908 říká o Pürstlinku: „Samota lesní v krásné poloze na levém břehu potoka Lužného (Lužná), který odtud slove Modrá nebo Modrý. Jest zde hájovna a myslivna. Soukromý telefon. V hájovně dostane se českým turistům vřelého uvítání bodrými hajnými Kohoutem a Vláškem. Dostati tu možno pivo, máslo, chléb, mléko, vejce, vůbec vše jako v každém horském hostinci šumavském a za ceny velmi mírné. Znaveným uchystáno jest stále as 10 noclehů. Poplatek za nocleh pro členy Národní jednoty pošumavské 70 haléřů. Českým turistům doporučuje se k přenocování Pürstlink vřeleji, než Modrá, v níž není té pohostinnosti jako v hájovně českého hajného pürstlinkského.“ Průvodce 1923 hovoří o „hájovně se dvěma dřevorubeckými chalupami (ve všech noclehy, celkem 21 a studentský nocleh 7 loží), idylické místo, snad nejkrásnější z celé Šumavy. Širé luhy k jihu obrácené s lysým temenem Lužného v pozadí.“ Průvodce 1935 uvádí „v hájovně restauraci a 13 lůžek (ve dvou sousedních chalupách 8 lůžek).“ Průvodce 1938 zmiňuje i trvalé osídlení Březníku, když konstatuje, že se zde nachází 21 obyvatel a osada patří k Filipově Huti. Dále jsou tu „chalupy a státní hájenka, v ní 13 lůžek ve 3 světnicích, občerstvení, vyhlášené palačinky. Idylické místo je dějištěm „Ze světa lesních samot“ Karla Klostermanna. Hájovna bývala myslivnou, kde bydlel revírník Kořán a lesní příručí Svijanský, pod ní chatka byla obydlím hajného Vavrucha.“ Povšimněte si, jak se s postupem času (a vývojem turistiky) služby na Březníku zkvalitňovaly. Je zde rovněž poukazováno na to, že na Březníku byli čeští turisté rodinou lesního personálu vítáni, na rozdíl od Modravy, která byla rejdištěm německých Čechů.

 

Z turistického ruchu na Březníku se dochovala návštěvní kniha. Pojďme si připomenout alespoň tři chvíle zlaté turistiky na Modravsku. Zápis z 26. února 1934: „Svět je krásný. Pod Luzným je však překrásně, takže jsme nutkáni na oslavu psáti básně. Šumavské hvozdy kol dokola šumí – Ládik mi ze zadu do péra hledí. Přijeli jsme sem z Javoří Pily, potom jsme ještě na Luzným byli. Všude se v každém směru moc dobře máme, kdo se nás zeptá, tomu dobrou radu dáme. Lyže maž ve dne, sebe pak v noci, jinak si dělej, co je v Tvé moci! Čtyřčlenná lyžařská četa KČST Praha.“ Zápis z 15. března 1936: „Počet účastníků 11, mezi nimi 1 cizinec neznámý – prý učitel z Kvildy – Josef Chmelík, který se ukázal jako výborný rekordman. Na věčnou paměť tu budiž zaznamenáno, že ten cizinec snědl 15 palačinek v čase 9:46:23 minut, čímž se úplně zmrzačil – bylo mu blond. Slepice za ním běžely až na Morkopf. Lyžaři KČST, odboru ve Strakonicích furt na Březníku.“ Zápis z 10. června 1937: „Jedna hora vysoká, druhá hora nízká, já tam na ní nepolezu, když ji vidím z blízka. Zoubková z Horažďovicka.“

 

Jak již bylo řečeno výše, na Březníku bylo významné východiště turistických tras, a to na všechny světové strany. Červená horská šumavská magistrála mířila na východ ku hraniční hoře Malá Mokrůvka, na jih Luzenským údolím k Modrému sloupu a konečně západním směrem na Podroklanskou mýtinu k hájence. Severním směrem se červená cesta vracela do Modravy. Mimo to probíhala zpět do Modravy ještě modrá značka, která se u dřevorubecké osady Josefstadt měnila na zelenou značku (linie Starobřeznické cesty).

 

Z Březníku pokračujeme na Luzný červenou značkou podél Luzenského potoka. Podle průvodce z roku 1908 se tam jde hodinu a půl, a to „směrem jižním proti toku a na levém břehu potoka Lužného lesní, zlatě (žlutě) značkovanou cestou, bývalou to Zlatou Stezkou, dodnes zvanou „Böhmerweg“, až na hranici Čech, kde stojí modrý hraniční sloup. Zde přechází Zlatá Stezka v bavorskou silnici, kterou dále přetíná modře značená cesta, vedoucí vlevo na Lužný.“ Průvodce 1938 uvádí cestu z Březníku na Luzný následovně: „Od hájovny červená sestoupí na můstek přes Schwarzbach. Údolím potoka Luzného stoupá na hranice, jichž dostihuje v kótě 1 198. Po hranicích 1.5 km stoupáme 100 m do kóty 1 296. Tam se hranice lomí a ve zlomu jejich odbočuje zelená na temeno“ –  bavorská zelená značka vedla od hraničního rozcestí pod Luzným ku vrcholu Luznému. Průvodce 1923 k Luznému mimo jiné uvádí: „Žulová hora, jejíž vrchol má podobu zploštělého kužele. Do poloviny vystupuje nízká smrč a kleč a nad ně vyniká temeno poseté žulovými balvany. Na severním svahu hory pramení řeka Otava (Lužný). Zde vidíme velkou kotlinu, ohraničenou z jihu Lužným, z východu horami Modrou (Moorberg) a Mokravou (Moorkopf) a na severu ostrohem břežnickým. Stará pověst dí, že v této kotlině bylo za dávna jezero, z něhož pod Břežníkem vytékala Otava. Dodnes nazývá se tato kotlina „v luži.“ Z vod jezerních zbylo jen úzké koryto potoka Lužné (horní Otavy) a na bývalé jezero upomíná dnes jen „hora nad luží“ – Lužný. Ke ztracenému, rašelinným dnem pohlcenému jezeru připíná se krásná, starobylá pověst o sedmi jezerech šumavských. Na pověsti jest Lužný velice bohat. Jest Blaníkem Šumavy. Že na vrcholu jeho bylo stražiště, jest dokázáno. Pod temenem jeho vedla z Bavor do Čech Zlatá stezka, dodnes patrná. Při ní v místech hraničního sloupu stávala za stara, jak listinami dokázáno, chlebová lavice, na níž dodávali mýtníci z Břežníku pecen chleba. Na bavorském svahu hory hned pod vrcholem na úkraji lesa jest neobydlená turistická útulna.“

 

Od hraničního rozcestí pod Luzným červená značka probíhala na sever podél státní (dříve zemské) hranice mezi Čechami a Bavorskem až k Malé Mokrůvce. Tato hřebenová cesta se musela vyznačovat velkou pohodlností, jelikož ji kopírovala linie tzv. dálnice středověku – obchodní cesta vybudována za doby vlády Karla IV. Cesta na Malou Mokrůvku vypadá podle průvodce 1938 takto: „Na vrchol Mokrůvky stoupáme průsekem, na temeně bez výhledu, jemuž brání vysoký les, kámen č. 3, na něm se lámou hranice i značky pohraniční stezkou, vlevo ku prameni Vltavy, vpravo na Luzný.“ Aby byl turistům uštědřen brzký návrat na Březník, spojuje vrchol Malé Mokrůvky a Březník jednoduchá kamenná stezka. I podle této kamenné stezky probíhala červená turistická značka. A nejen to. Na turistické mapě si nejde nevšimnout červeného obcházení vrcholu Malé Mokrůvky, které probíhá na českém území. K tomu se v průvodci 1938 píše, že „nechceme-li vystoupit na Mokrůvku, dáme se vlevo (od směru z Březníku) po jejím boku, místy mokřiska, setkáme se s cestou přes vrchol opět pod kamenem číslo 3/4.“ K tomu lze doplnit, že toto obcházení bylo praktické zejména pro ty turisty, kteří se chtěli vyhnout prudkému stoupání a klesání na Malé Mokrůvce.

 

Z Malé Mokrůvky červená magistrála probíhá východním směrem po hranici. Průvodce 1938 píše, že „sestupujeme dost příkře, pod kamenem č. 3/4 přibíhá odbočka obcházející Mokrůvku. U kamene č. 3/5 skalisko jako pyramida, hranice běží přímočaře. Kolem kamene č. 4 je nízký les. Od č. 4/6 začínají třasoviska půdy, proto mostinková cesta, jež se poněkud odchýlí od hranic, ale opět se na ně vrátí u kamene č. 5.“ Popis z průvodce si zaslouží rozvést. Hraniční kámen č. 3/5 je i dnes vsazen do skalky. Hraniční kámen č. 4/6 se dnes na hranici nevyskytuje, ale byl situován do místa, kde je počátek hraničního odvodňovacího příkopu Biskupské slatě. Na dobruškovském leteckém snímku z roku 1949 můžeme spatřit na české straně hranice u odlesněných Biskupských slatí táhnoucí se mostinkový chodníček, o kterém průvodce hovoří – probíhá od místa hraničního kamene č. 4/6 ku kameni č. 5.

 

Poblíž hraničního kamene č. 5 bylo malinkaté rozcestí, kde červená značka pokračovala dále na východ, ale nová žlutá značka navracela turisty do Modravy a Filipovy Hutě. Průvodce 1938 k tomu dodává, že „žlutá jde severním průsekem 8 minut, odbočí vlevo lesem k nádrži Häuplschwelle. U klausury křižuje modrou Filipova Huť-Häuplschwelle-údolí Modravského potoka. Modrá vlevo běží k jiné klausuře, kterou protéká Vogelsteinbach, láme se do údolí Modravského potoka, kde vyústí v červenou. Vpravo od klausury Häuplschwelle modrá mírně stoupá na Fürstenfels a ponenáhlu sestupuje do Filipovy Hutě. Žlutá od klausury jde do údolí Modravského potoka, vyústí v červenou a po ní za 1/2 hodiny do Modravy.“ Tento výklad vesměs kopíruje dnešní stav turistického tělesa mezi Březníkem, Černou horou a Modravou a rozcestníků Ptačí a Černohorská nádrž, Modravský potok-most a Na Ztraceném. Ovšem zásadním rozdílem je to, že se v popisované oblasti dnes pozměnily všechny turistické barvy.

 

Vraťme se ale na červenou magistrálu. Průvodce 1938 říká, že od hraničního kamene č. 5 „odbočují značky vlevo, mostinky končí. Dál je pobořený dřevěný mostek, pramen, stoupáme. Brzy tabulka v kótě 1 225. Červená od tabulky v kótě 1 225 přijde na paseku s rozhledem. Cesta klesá, u můstku pramínek, dál ještě tři, poslední je zachycen korýtkem. Brzy rozcestí.“ Z popisu vyplývá, že od Biskupské slatě cesta probíhala po jižním úbočí Černé hory k vyhlídce a záhy sestupovala ku Pramenům Vltavy. Oním brzkým rozcestím má průvodce na mysli dnešní rozcestíčko U pramene Vltavy, kde se sbíhají cesty do Modravy, Kvildy a Bučiny. Nejinak tomu bylo i tenkrát – modrá značka odtud jde přes Prameny Vltavy do Kvildy a červená směřuje na Bučinu. Lokalita u Pramenů Vltavy si zcela jistě zaslouží pozornost, nicméně je uvedena na webu jinde.

 

Vraťme se ještě do Modravy ke stručnému popisu dalších cest v lokalitě východních Modravských plání. Na sever putovala červená značka na Antýgl, která se táhla podél plavebního kanálu. Průvodce 1938 tuto cestu popisuje v opačném směru: Z Antýglu „červená překročí vysoký můstek a stoupá podle hájovny na silnici, po silnici mezi kanálem a Vydrou k mostu o 5 oddílech na 5 kamenných pilířích. Tam odbočuje pěšina do Vchýnice-Tetova. Červená po silnici podle pěkné státní české školy vchází do Modravy.“ Průvodce 1896 zmiňuje cestu na Antýgl přes osadu Vchynice-Tetov: „Z Madru jdeme vzhůru po silnici. Pak na rozcestí dáme se vpravo a jdouce kol myslivny, přijdeme asi za 25 minut do vesnice zvané Chinitz-Tettau. Odtud dále po vozové cestě přijdeme k průplavu Tetovskému. Pak jdeme podél kanálu a nedaleko myslivny Schätzenwaldské jdeme vpravo.“ V osadě Vchynice-Tetov byla možnost přespání, alespoň podle průvodce 1908: „v hostinci Fuchsově možno přenocovati s lepším pohodlím a laciněji, než v nedaleké Modré. Pivo dobré, studentská noclehárna Klubu československých turistů, jednoduchá strava.“ Samotný Antýgl je v průvodci 1908 popsán jako „dvorec Antigelský, zvaný tak dle hory Antiglu, na jejímž úpatí se prostírá. Zde hostinec (protivínské pivo) a studentská noclehárna Klubu československých turistů.“ Průvodce 1938 v Antýglu uvádí „hostinec se zvoničkou, 8 lůžek, dobré občerstvení, pstruzi, prostičká kaplička Panny Marie.“

 

Východním směrem putovala zelená a žlutá značka na Filipovu Huť – odtud zelená značka šla na Horskou Kvildu a žlutá značka na Kvildu. Průvodce 1935 popisuje cestu z Modravy na Kvildu takto: „silničkou podél Hanivu potoka do Filipovy Huti, Široké Lhoty 2 km založené Filipem Kinským, a dále silnicí obrovským ladem k lesu a po 4 km zkratkou sestup do Kvildy.“

 

 

OBRAZOVÁ GALERIE K TÉMATU: staré fotografie Březníku s turisty (1-2), malůvky v návštěvní knize Březníku (3-4, zdroj: Karel Petráš / Šumava - Březník : Co bylo jižně za Modravou), cesta mezi Březníkem a Malou Mokrůvkou na mapě z 2. poloviny 19. století (5), mostinková cesta na české straně hranice u Biskupských slatí na letecké mapě z roku 1949 (6), průsek po cestě z Březníku na Malou Mokrůvku (7), pozůstatek cesty u Biskupských slatí (8).

© 2016-2017 Zdeněk Šmída Vytvořeno systémem web-rychle.cz