Rokytecká slať (Rokytská slať) / Weitfäller Filz

Rokyteckou slať lze označit za matku nebo chcete-li královnu Modravských slatí. Rokytecká slať je největším rašeliništním komplexem Modravských slatí o rozloze téměř 250 hektarů. Není proto překvapením, že v minulosti Rokytecké slatě přitahovaly pozornost učenců a milovníků přírody a jako jedny z prvních rašelinišť na Šumavě byly již v roce 1922 navrženy na vyhlášení chráněného území.

 

V porostní mapě revíru Modrava z roku 1863 je zakreslena celá soustava Rokytecké slatě. Rokytecká slať začíná v poměrně rozsáhlé pramenité oblasti řeky Rokytky, přičemž ve středu pramenité oblasti se nacházela plavební nádržka. Slatě se dále táhnou jihovýchodním směrem podél řeky Rokytky k soutoku s Roklanským potokem, kde sousedí s Roklanskou slatí. Komplex Rokyteckých slatí tak zahrnuje několik velkých rašeliništních celků rozkládajících se na mírných svazích kotliny (v nadmořské výšce okolo 1 100 metrů), jejímž středem protéká Rokytka. Vody z Rokytecké slatě jsou odváděny k Rokytce. Nejcennější jsou velká vrchoviště s nelesními partiemi a množstvím jezírek. Tyto otevřené části Rokytecké slatě jsou typickou ukázkou členité mozaiky vegetace rašelinných rostlin a keříčkových společenstev. Hloubka rašeliny ve vrchovištích dosahuje až 7 metrů. Ve sníženinách mezi vrchovišti a při jejich spodním okraji jsou vytvořena silně zamokřená přechodová rašeliniště. Snížené části terénu mezi vrchovišti byly v minulosti zaplaveny vodou z plavební nádržky na Rokyteckém potoce. Severní velké vrchoviště dnes protíná cesta a průsek po elektrifikovaném drátěném zátarasu z 50. a 60. let. Rovněž se v této severní části Rokytecké slatě nacházejí odvodňovací kanály, dnes vesměs revitalizované. Vrchoviště na Rokyteckých slatích jsou místy obklopena podmáčenou a rašelinnou smrčinou. Největší z jezírek dosahují maximální délky 80, 60 (Šumavský koláč) a 55 metrů.

 

Vraťme se do 20. let 20. století a přibližme si výše zmíněný návrh na vyhlášení chráněného území na Rokytecké slati. V prosinci roku 1922 se Ministerstvo školství a národní osvěty obrátilo na Schwarzenberskou ústřední kancelář v Hluboké nad Vltavou se žádostí o vynětí kromě jiných i neproduktivních ploch revíru Weitfällerské slatě z hospodářského užívání a udělení souhlasu se zřízením rezervace. Dne 28. ledna 1923 kníže Jan ze Schwarzenbergu dal ministerstvu dopisem souhlas, aby Weitfällerské slatě byly rezervací. Ve vyhlašovací listině kníže Jan Schwarzenberg prohlašuje za místní rezervaci „celou Weitfällerskou slať a obě malá, typická Seelacken, zvaná rašeliniště v polesí weitfällerském, jež v důsledku toho v dosavadním svém rázu a rozsahu na příští časy jako památka přírodní mají býti zachovány. Jakákoliv těžba na těchto plochách, jak dobývání rašeliny, tak i dříví jest tudíž zapovězena. Všemožná péče věnována budiž na Weitfällerské slati rostoucí bříze zakrslé. Tímto opatřením není však dotčeno udržování a provozování na Weitfällerské slati vybudovaných zařízení pro plavbu dříví.“

 

V dobách prvorepublikové turistiky podél řeky Rokytky probíhala červeně značená cesta. I to přispělo ke skutečnosti, že prakticky pouze z Rokyteckých slatí se dochovalo nespočet starých pohlednic.

 

Mnoho vody už z Rokytecké slatě odvedla Rokytka od časů, kdy kníže Jan ze Schwarzenbergu podepsal souhlas se zřízením rezervace. Nezbývá než se s hlubokou úctou poklonit osvícené době a lidem, kteří stáli u zrodu rezervace, a prosit o shovívavost, aby o zanechané dědictví bylo pečováno.

© 2016-2017 Zdeněk Šmída Vytvořeno systémem web-rychle.cz