Dráty železné opony

Po vytyčení zakázaného a hraničního pásma v roce 1951 bylo započato s výstavbou elektrického zařízení ochrany hranic (EZOH). V letních měsících roku 1952 byly zahájeny práce na kácení stromů a vytváření průseku pro výstavbu elektrifikovaného drátěného zátarasu a kontrolního pásu. Drátěný zátaras (lidově nazýván jako sušický radar) byl stavěn zpravidla jako třístěnný, ale též jako dvoustěnný nebo jednostěnný. Drátěný zátaras byl stavěn z dřevěných kůlů, které byly později nahrazeny betonovými sloupky. Do konce roku 1952 byl vybudován drátěný zátaras u souvislé linie pohraničních rot 7. brigády Sušice a 10. brigády Volary. Archivní materiály v této linii neuvádí roty na Modravských pláních s výjimkou roty Švele. Lze se domnívat, že drátěné zátarasy v zamokřeném terénu Modravských plání byly vybudovány později v průběhu 50. let. Drátěné zátarasy se vlivem poškození a chátrání materiálu velmi často přestavovaly.

 

Dobruškovské letecké mapování zabírá Modravské pláně v roce 1962 - máme možnost vidět celou linii drátěného zátarasu překonávajícího les, podmáčené lučiny a v neposlední řadě soustavy slatí. Na Modravských pláních byl vybudován drátěný zátaras výhradně na dřevěných kůlech. Pokud byl zátaras vybudován jako třístěnný, tak platilo, že střední stěna byla propletena vodiči vysokého napětí a krajní stěny měly za úkol zpomalit útěk narušitele a zamezit přístupu zvěře a pohraničníků ke hlavní stěně s elektrickým proudem. Elektrický proud nebyl zapojen pořád, a to zejména z ekonomických důvodů. Byl zapínán podle rozhodnutí velitele roty nebo velitele praporu, na základě operativní situace, povětrnostní doby, denní a noční doby aj. V zátarasu byly postaveny podchody s poklopy pro pohyb pohraničníků. Později byly podchody nahrazeny dvířky a vraty.

 

Pokud si promítneme linii elektrifikovaného drátěného zátarasu do pole Modravských plání, vedla tato následujícím terénem. Šumavská Černá hora v nadmořské výšce 1 315 metrů byla nejvýše položeným místem v československém pohraničí, kudy elektrifikovaný zátaras vedl. Z Černé hory dráty klesaly na západ, na severních svazích Malé Mokrůvky se lomily na jihozápad a klesaly do zamokřeného terénu Hraniční slatě v Luzenském údolí. Z Luzenského údolí dráty stoupaly k Březové slati, odtud se lomily na severozápad a probíhaly přímočaře na severních svazích hraničních hor Špičník, Blatný vrch a V Koutě. Na zvlněné přímce dráty rozpůlily velké vrchoviště Vrchové slatě s četnými jezírky. V místě, kde se sbíhá několik pramenných větévek Roklanského potoka v souvislý tok, se dráty stáčely na sever k Roklanské chatě. Od Podroklanské mýtiny dráty stoupaly na Medvědí horu. Na Medvědí hoře se železná opona stočila na severozápad a odtud klesala k Roklanské slati, zde rozpůlila jedno z vrchovišť – podle dobových i současných snímků zde dráty zasahovaly i do jednoho z vrchovištních jezírek. Z Roklanské slati se dráty táhly v přímce na kótu Medvěd a odtud šly až k rozsáhlému komplexu Rokyteckých slatí. Do Rokyteckých slatí železná opona zasáhla citelně. Musela zde být odvodněna podmáčená lučina s prameništi Rokytky a rozpůlena rozsáhlá vrchovištní soustava s jezírky – i zde dráty zasahovaly do jezírek. Z Rokyteckých slatí dráty pokračovaly v severozápadních přímkách k dnešnímu turistickému směrovníku Javoří slať. Odtud železná opona stoupala k Poledníku v bezprostřední blízkosti dnes červeně značené cesty.

 

Linie elektrifikovaného drátěného zátarasu na Modravských pláních na přelomu 50. a 60. let a zaznačení pohraničních rot (Švele, Březník, Šumná, Roklan, Soutok, Javoří Pila, Jelení skok)

 

 

 

Elektrický proud ve drátěném zátarasu byl vypojen ke konci roku 1965. Drátěný zátaras, již bez proudu, ještě nějaký čas sloužil jako překážka pro narušitele. Koncem 60. let byl vybudován nový drátěný zátaras, tzv. signální stěna U-60. Ta byla již posunuta více do vnitrozemí. V 70. letech se započalo s výstavbou signální stěny U-70. V této době již Modravské pláně střežily jen roty Březník a Javoří Pila. Signální stěna U-70 v prostoru těchto rot byla vybudována v letech 1976-1977. A i v 80. letech byla signální stěna zdokonalena, již ve verzi U-80. Pokud si promítneme signální stěnu z 80. let do pole Modravska, tak lze obecně říci, že dráty vesměs kopírovaly linie dnešních turistických cest. V konkrétní rovině se jednalo o úsek Černohorská nádrž / Modravský potok-most / Modrava / Rybárna / Tříjezerní slať / Pod Oblíkem / Javoří Pila / Tmavý potok / Vaňkova cesta / Bavorská cesta. V lokalitě mezi turistickými směrovníky u Černohorské a Ptačí nádrže a u Teplé Vltavy, dráty překonávaly zamokřený terén Černohorského močálu.

 

Odstraňování drátů železné opony se na Modravsku datuje k dubnu roku 1990 – v hraničním pásmu byly odstraněny zátarasy z ostnatého drátu a byl zrušen kontrolní pás. Na ploše po drátech železné opony byla na vhodných místech zaseta směska pro zvěř a později nový smrkový porost.

 

Z linie elektrifikovaných drátů železné opony (EZOH) se nám dochovaly zarůstající průseky a dále rýhy na vrchovištních soustavách slatí. Dále pak kousky (zaražených) kůlů, keramické izolátory, chomáče ostnatého drátu a pozůstatky haťových či jinak upravených cest, po kterých pohraničníci chodili. Z linie pozdějších drátů při turistických cestách se nedochovalo prakticky nic, jen některé průseky.

 

Je třeba podotknout, že narušitelé státních hranic se do kraje okolo Modravy moc nehrnuli. Překonat dráty byla jedna věc, ale bloudit nekonečné kilometry v neznámém lesnatém terénu plného zrádných slatí a močálů a dosáhnout státní hranice byla věc druhá a velmi obtížná. Z vyprávění jsem se dozvěděl, že pokud se nějaký narušitel pokusil takto o útěk, byl nakonec rád, že byl pohraniční hlídkou dopaden.

 

 

OBRAZOVÁ GALERIE K TÉMATU: letecká mapa z roku 1962 se zobrazením EZOH (1-4, z toho Luzenské údolí 1, Vrchová slať 2, Roklanská slať 3, Rokytecká slať 4), pozůstatky EZOH v roce 1968 u Ptačí slatě (5), pozůstatky EZOH v 70. letech na Medvědí hoře (6, zdroj: Josef Frýdl), pozůstatky chodníku přes Rokyteckou slať (7-8, zdroj: Josef Frýdl), signální stěna v 80. letech (9-10, z toho Modrava 9, Roklanský potok 10), signální stěna v dubnu 1990 (11-17, z toho úsek Modrava-Rybárna 11-15, úsek Tmavý potok-Oblík 16-17, zdroj: Zdeňka Jeníčková), současný stav průseků po EZOH (18-41, z toho Rokytecká slať 18-21, Vrchová slať 22-23, úbočí Blatného vrchu 24-26, Roklanská slať 27-29, Medvědí hora 30, Medvěd 31, Jelení skok 32-33, Luzenské údolí 34-36, Ptačí slať 37-41), pozůstatky po EZOH (42-48), pozůstatky po spojení podél EZOH (49-55, z toho betonové kabelové studně 52-55), pozůstatky chodníků (56-57, z toho Roklanská slať 56, Vrchová slať 57), současný stav průseků po signální stěně (58-65, z toho úsek Oblík-Tříjezerní slať 58-59, úsek Rybárna-Modrava 60-62, úsek Modrava-Černohorský močál 63-65).

© 2016-2017 Zdeněk Šmída Vytvořeno systémem web-rychle.cz