Pohraniční stráž

Na přelomu 40. a 50. let se začal formovat profesionální sbor k ochraně a ostraze západních a jižních státních hranic, a sice Pohraniční stráž. Pohraniční službu měli vykonávat jako svou brannou povinnost vojáci v základní službě. Model Pohraniční stráže se měl vybudovat podle modelu sovětských pohraničních vojsk. Dne 6. října 1950 se konala vojenská porada v Bystřici u Domažlic v souvislosti s vytvořením nové organizační sestavy Pohraniční stráže. Na shromáždění za účasti sovětských poradců byly stanoveny prostory umístění praporů a rot, úseky střežení a vydány úkoly pro průzkum. 16. října, na témže místě, byl zhodnocen již provedený průzkum a byla schválena organizační sestava Pohraniční stráže. Byly vydány podrobné rozkazy pro zahájení výstavby útvarů a jednotek.

 

Co se dělo na Modravských pláních v době mezi oběma poradami (tj. mezi 6. a 16. říjnem 1950) nám popisuje kronika pohraniční roty Javoří Pila. „Soudruh poručík Kroh (nynější velitel praporu Modrava) dostal úsek průzkumu Modrava. Prapor tento měl 5 rot. V době průzkumu jsme měřili délku státní hranice přiděleného úseku, mapovali úsek a vyhledávali vhodné místo na postavení nynějšího útvaru. Ubytováni na nynějším útvaru Modrava odcházeli jsme denně na své úseky a zaznamenávali potřebné věci k vybudování objektů PS.“

 

Nová sestava Pohraniční stráže zaujala na Modravsku sestavu k 1. lednu 1951 takto:

 

1) roty v podřízenosti 1. praporu Kvilda 10. brigády Pohraniční stráže Volary – 1. rota Švele,

 

2) roty v podřízenosti 4. praporu Modrava 7. brigády Pohraniční stráže Sušice – 20. rota Březník, 19. rota Šumná (nebo též Slatě), 18. rota Roklan (nebo též Roklanská hájenka), 17. rota Roklanská slať (nebo též Soutok) a 16. rota Javoří Pila,

 

3) roty v podřízenosti 3. praporu Prášily 7. brigády Pohraniční stráže Sušice – 15. rota Poledník (nebo též Jelení skok).

 

Z uvedeného vyplývá, že z organizačního hlediska k 1. lednu 1951 byly Modravské pláně vskutku velmi zajímavě rozděleny – setkávaly se zde dvě brigády Pohraniční stráže se sídlem ve Volarech a Sušicích a tři prapory se sídlem ve Kvildě, Modravě a v Prášilech. Jiná situace byla v 80. letech, kdy celou lokalitu Modravských plání od západních svahů Černé hory až po Polední horu střežila jediná rota Javoří Pila se dvěma odloučenými stanovišti na Modravě a Švelské cestě.

 

V nezvykle krátké době od poloviny října 1950 do zaujetí nové sestavy Pohraniční stráže (tj. k 1. lednu 1951) musely být vybudovány a upraveny nové objekty pohraničních rot a praporů. V drsných šumavských podmínkách stavěli strážci hranic a jim přidělení pomocníci nové domovy. Mnohdy nám tyto okamžiky popisují kroniky pohraničních rot. Například v kronice roty Javoří Pila se píše: „Tento útvar byl postaven v zimě 1950. Za nejtěžších podmínek, které se nám v prvé chvíli zdály být nepřekonatelnými, ale přece byl úkol daný presidentem republiky splněn včas. V pondělí 21. listopadu jsme dostali přiděleno 20 soudruhů z řad mužstva modravské posádky a bourali jsme rozbitý dům na Javoří Pile. Původně byly plánovány zděné základy na tyto objekty, ale později pro nedostatek kamene a mráz bylo rozhodnuto stavět na kůlech. Bourali jsme dům proto, aby byl kámen, který jsme však potom potřebovali jen do základů na komíny. Toto bourání trvalo 3 dny a potom jsme chodili pěšky z Javoří Pily až na Slatě. Denně se dojíždělo na Javoří Pilu a odtud na Slatě pěšky, kde se nejdříve odhazoval sníh, vykopávaly pařezy, vyměřovalo místo na komíny a tak ve vánicích, v mrazu budoval se útvar. Na pracovišti chleba určený k svačině zmrzl, že se nedal krájet a tak často bylo vidět, jak jeden soudruh sedí na chlebě a dva kaprovou pilou porcovali dávky. Též marmeláda jde sekat sekyrou. Sta a sta překážek jsme museli zdolávat, ale vždy plni optimismu jsme je zdolali. 19. prosince byl dokončen objekt vedlejší budovy a to již soudruzi pracovali na stavbě druhého domu, který již po nabytých zkušenostech byl postaven mnohem dříve. Nastaly práce s vnitřní úpravou objektů. Bylo třeba udělati podlahu z prken do kuchyně a skladu potravin. Okna a dveře bylo nutno odvézti zpět do Sušice k zasklení. Dále bylo nutno dovézti kamna do kuchyně a rozestavět kamna do jednotlivých světnic. Dne 24. prosince 1950 byl úkol splněn. Co se nám zdálo v prvních chvílích nemožné, nyní bylo zdoláno a tak 24. 12. 1950 v místech, kde před měsícem byly jenom pařezy, stály nyní 2 budovy.“ U roty Roklanská hájenka se po zimě zjistilo, že budova nevydrží, a tak se začal stavět nový objekt, ze kterého jsou dnes na místě patrné základy. Prvotními domovy pohraničníků byly tzv. UBA baráky. Jednalo se o dřevěné baráky. Jednotlivé díly, ze kterých se tyto objekty skládaly, byly vyrobené a projektované vzhledem ke snadné rozložitelnosti. Na určeném místě se upravil terén (vymýcení, odvodnění, zarovnání) a baráky se vybudovaly. Stavba mohla být smontována i rozložena v poměrně krátké době. V 50. letech byly UBA baráky základním ubytováním pro pohraničníky. V první polovině 60. let se dřevěné UBA baráky začaly modernizovat na tzv. TUBA objekty - zpravidla modernizace proběhla tak, že dřevěné UBA baráky se zbořily a na místo nich se na kvalitních základech vystavěly dvě zděné podlouhlé budovy a propojily se spojovací chodbou (ve tvaru písmene H). Další modernizace mohla být provedena například obezděním dřevěné konstrukce baráků. V místech zaniklých osad se baráky zpravidla nebudovaly. Zde se adaptovaly prostorné objekty – školy, fary, hostince, věže kostelů sloužily jako pozorovatelny. Mnohé roty sídlily v bývalých celnicích a objektech financů.

 

Počáteční 50. léta pro nové pohraničníky byla obtížná prakticky ve všech směrech. Tak předně, pohraničníci včetně důstojníků měli minimum zkušeností a nedostatečné výsledky v přípravě bojové, politické a tělesné. Ženijně technické zabezpečení bylo poruchové. Podmínky ubytování a materiální vybavení rot bylo mnohdy primitivní. Těžkost služby pohraničníků na Šumavě navíc podtrhoval fakt, že se zde jednalo o náročný terén. Na Modravsku toto platilo dvojnásob. Roty se nacházely takřka u hranice napospas drsnému klimatu Šumavy. Zkrátka a dobře, první pohraničníci začínali z ničeho. Na druhou stranu je nutné poukázat, že rok od roku se podmínky zlepšovaly na základě získaných zkušeností, ale i vlivem negativních událostí. K tomu všemu, zejména v první polovině 50. let, stáli pohraničníkům v cestě ozbrojení agenti a škůdci, kteří nikterak neváhali zbraň použít. Nebezpečným zařízením nejen pro narušitele státní hranice, ale i pohraničníky, byl drátěný zátaras nabitý elektřinou (tzv. EZOH). Pohraničníci v 50. a 60. letech byli nuceni s tímto zařízením různým způsobem manipulovat nebo řešit na něm nepředvídatelné a zcela nahodilé situace. Od strhávání vlající kůry ze sloupků při zapnutém proudu po odstraňování zvěře, která utrpěla smrtelný úraz při dotyku drátů vysokého napětí. V archivních dokumentech se dočteme, že i šumavským pohraničníkům a jejich psům se (smrtelná) zranění nevyhnula. Navíc, dráty EZOH nevedly rozumným terénem. Byly zpravidla umístěny mezi pohraniční rotu a státní hranici. A příroda okolo Modravy si rozhodně nevybírala – dráty překonávaly hory, podmáčené planiny a dokonce i slaťová jezírka. Tento odstavec dává zřetelně najevo, proč jsou 50. a 60. léta nazývána jako první linie železné opony. Na první linii navázala v 70. a 80. letech druhá linie. Byla to již doba, kdy se koncepce ochrany a ostrahy hranic fakticky zdokonalila – roty se posunuly více do vnitrozemí (zejména do pohraničních obcí), dráty již bez elektrického proudu se taktéž posunuly do schůdnějšího terénu dál od hranice a v neposlední řadě materiální podmínky, výstroj a výzbroj byla kvalitnější.

 

Na bavorské straně hranice železná opona nebyla. I tak ale státní hranici střežily pravidelnými pochůzkami a kontrolními lety hlídky německých a amerických vojsk a dalších uniformovaných složek ozbrojených sil. Německé i americké ozbrojené síly na Modravsku využily hory Luzný a Roklan k pozorování našeho území. Výhodou bylo, že k bezprostřední blízkosti těchto bavorských hor byly situovány horské chaty jako stanoviště hlídek.

© 2016-2017 Zdeněk Šmída Vytvořeno systémem web-rychle.cz