Co bude s Roklanskou chatou

Bývalá turistická chata na Podroklanské mýtině vzbuzuje respekt a úctu. Jak by ne. Byla postavena v nejodlehlejším a nejkrásnějším koutu Šumavy v nadmořské výšce 1 185 metrů při turistické cestě na dvouhlavý Roklan. V současnosti je posledním stojícím objektem z prvorepublikové série turistických útulen vybudovaných u státních hranic pro odpočinek, občerstvení a nocleh kolemjdoucích.

 

Poslední stojící turistické útulně z doby první republiky, Roklanské chatě, zvoní umíráček a má být zdemolována. Abychom mohli učinit nějaká rozhřešení, je nezbytné si připomenout celou historii Podroklanské mýtiny s Roklanskou chatou.

 

Roklanská chata jako poslední svědek dějin Podroklanské mýtiny

 

 

 

19. století aneb rázovitý život na louce pod Roklanem

 

Je to už dávno, co se území Šumavy vyznačovalo hustým pralesem. V roce 1799 koupil lesy okolo Modravy knížecí rod Schwarzenbergů a započala těžba dřeva a s tím spojená kolonizace v lesích. Nejprve se porazily stromy a opracovaly kmeny. Pak se dřevo sváželo na saních k potokům. Nu a ve třetí fázi probíhala plávka dřeva. Pro dobrou organizaci práce bylo třeba vybudovat na vybraných místech hájenky, které by primárně sloužily lesnímu personálu, dále pak zbloudilým turistům. Dřevorubci dřeli od rána do večera a jednoho dne se prokousali až k louce pod Roklanem. Pro výběr místa na zbudování odlehlé hájenky rozhodla alternativa vhodné vodní cesty, jak z této horské a nepřístupné polohy dřevo co nejlevněji dostat - podmáčená louka s Roklanským potokem byla dobrým místem pro zbudování nádržky na plávku dřeva. U knížete ze Schwarzenbergu platilo, že myšlenky se vždy stávaly reálnými skutky - někdy v 1. polovině 19. století na louce pod Roklanem byla vybudována plavební nádržka a postavena hájenka pro lesní personál.

 

Celé 19. století je ve znamení živoření lesních dělníků - pomocí ručních pil a seker se těží dřevo a vodní silou se plaví. Na sklonku tohoto století se čtenářům otevírá pohled do zcela neznámého světa - do končin šumavských pralesů, močálů a samot, drsné přírody a svérázných mezilidských vztahů. Karel Klostermann vydává svůj román Ze světa lesních samot a kromě jiného děj zasazuje do Podroklanské mýtiny. Poslyšte. „Tu otevřela se před nimi holá pláň, zablyštilo se zrcadlo vodní, domek tu stál skromný, dřevěný, bez patra, vlevo les kostrbatý, z něhož tu a tam čněl nebetyčný velikán a povyrostlé mlází kolem něho mělo vrcholky do sebe spletené, bílé byly pně, větve šedým mechem potaženy, celá půda mrtvolami smrčkův různé velikosti poseta – prales. A dále vlevo, nad černě temné lesy vypínajíc, dvouhlavá modrá hora, na jejímž holém temeni oko rozeznávalo v průzračném, jasném vzduchu nakupené balvany temnošedé barvy.“

 

Hájenka na louce pod Roklanem na prastaré fotografii z roku 1885

 

 

 

Prvorepubliková doba aneb po zelené turistické značce

 

Na přelomu 19. a 20. století došlo k velkému rozmachu turistiky. K prosazení společných zájmů vznikly turistické spolky, začali se vydávat průvodci a mapy, proznačovaly se první cesty. Turistika gradovala v prvorepublikových 30. letech minulého století. I do lesů okolo Modravy mířili turisté, aby poznali na vlastní kůži Klostermannův Svět lesních samot. Na Podroklanskou mýtinu turisté přicházeli po značkách z Modravy, Březníku a Javoří Pily. Zde na mýtině zelená značka pokračovala povalovým chodníčkem skrz lesní bažiny přes hranici do Bavorska ku Roklanu a Roklanskému jezeru. Roklanská hájenka pod Roklanem byla skloňována ve všech turistických průvodcích. Díky čilému turismu rodina lesního zaměstnance v hájence nad rámec svých každodenních povinností poskytovala návštěvníkům základní služby - domácí pokrmy a ubytování pro pozdní hosty. Paní Erika Zemanová (která je dcerou Marie Malchusové-Kortusové jež žila v prvorepublikovém období v hájence) vzpomíná, že „otec měl na starosti kromě svého zaměstnání obstarávání nákupu. Matka se starala o domácnost, vařila pro turisty, obstarávala stolování. Děvčata převlékala a stlala postele - postele stlala tak, že peřiny musely být rovné jako stůl a k tomu si vypomáhala násadou od koštěte. Při ubytování turistů byla nabídnuta postel a děti šly spát na půdu na seno. Tam se ukládali i chudí studenti k spánku.“ Je zajímavé, že když rodina společně odcházela například na výlet, dům se nezamykal. Na stůl se položil chléb pro zbloudilého hosta.

 

Na začátku 30. let 20. století dochází k reorganizaci správy a lesy okolo Modravy přechází z knížecího rodu Schwarzenbergů na Český stát. V důsledku toho je Roklanská hájenka nově pojmenována jako Státní roklanská hájenka popřípadě Roklanská chata. Tato pojmenování jsou mylně zaměňována za objekt, o kterém je tento příspěvek a který na začátku 30. let 20. století ještě nestojí! Oním objektem je Roklanská chata Klubu československých turistů, kterážto byla postavena v letech 1935-1936 jako reakce na turisty přetíženou hájenku. Ano. Realita byla taková, že ve 30. letech do hor přicházeli lidé po celý rok, přibývalo kvalitních cest, konaly se zde různé srazy a setkání spolků. Masy turistů bylo třeba uspokojit a hájenka praskala ve švech. Někteří turisté svoji nespokojenost s absencí volných lůžek vepsali do řádek návštěvní knihy. Například „uvolněte chaty pro turisty – za přiměřené, častěji kontrolovatelné ceny a pro letní hosty postavte hotely.“

 

Roklanská hájenka a turistický ruch ve 30. letech 20. století

 

 

 

Výstavba a úděl turistické chaty pod Roklanem

 

Sekce sušického Klubu československých turistů v roce 1924 sice dostavěla a slavnostně otevřela Klostermannovu chatu na Modravě, ale bylo žádoucí ještě zřídit opěrný bod, který by zachytával unavené turisty a večerní hosty v nejodlehlejším koutu Šumavy, kterým bezesporu Podroklanská mýtina byla. V roce 1924 byl sušickou sekcí klubu vypracován projekt ke zřízení útulny na rozcestí cest k Březníku a Rokyteckým slatím. V projektu se mimo jiné píše: „Protože v létě dostane se tam turistům občerstvení a noclehu. Tím uvolněno bude chatě Klostermannově, takže turisté ubírající se z Podroklaní pozdě večer, nebudou v trapné nejistotě dostane-li se jim noclehu na Modravě.“ Tato myšlenka nebyla však realizována a tak Roklanská hájenka musela ještě nějakou dobu vydržet příliv turistů, kteří přes hranici navštěvovali Roklan a Roklanské jezero. Až v roce 1935 byl projekt zrealizován a bylo započato s výstavbou turistické chaty pobočkou Klubu československých turistů ze Sušice. Chata byla stavěna podle projektu sušického architekta Karla Houry. K chatě existuje zřejmě jen jediná prvorepubliková pohlednice - a to z roku 1936, kdy je zabrána již pokročilá výstavba chaty. Roklanská chata (s přídomkem turistická) byla slavnostně otevřena v roce 1937, načež turistům sloužila velmi krátce - na podzim roku 1938 dochází k zabrání československého pohraničí po podpisu Mnichovské dohody. Jeden z posledních zápisů v návštěvní knize z 26. června 1938 trefně charakterizuje předválečné napětí. „Cena svobody je věčná ostražitost.“ Připojeny jsou i sloky písně U našich kasáren: „U našich kasáren, stojí večer stráž, nečekej Adolfe, nás se nedočkáš…“

 

Velmi populární šumavský průvodce Jaroslava Dostála z roku 1938 novou turistickou Roklanskou chatu kupodivu nezmiňuje. Alespoň se tak domnívám. Je zde psáno: „Roklanská chata je státní hájenka vedle domku lesních dělníků. V hájence noclehárna, 10 lůžek s peřinami v bílých povlacích (velmi čisté), dostaneme mléko i pokrmy. Bývala myslivnou revírníka Malého (Ze světa lesních samot).“ Dostálův výklad je patrně směřován k dosud sloužící Roklanské hájence. Šumavský průvodce Jaroslava Pacovského z roku 1935 totiž zmiňuje v Roklanské chatě 11 lůžek a restauraci. Deset nebo jedenáct lůžek by bylo na novou prostornou turistickou chatu vskutku málo. A Dostálem zmíněná noclehárna může směřovat například k seníku v hájence.

 

Těžba a plávka dřeva jakož i turistika krátce ožila po válce. V roce 1947 byl vydán poválečný šumavský průvodce Jaroslava Dostála. Kromě toho, že Modravu zde zmiňuje jako rázovitou šumavskou vesnici, hovoří o turistické značce z Modravy k Roklanské chatě pod Roklanem. K roku 1947 jsem ve fotobance fotoateliéru Seidel dohledal dvě zajímavé fotografie - na první je Podroklanská mýtina s hájenkou i turistickou chatou a dvěma chlapíky sekající trávu, na druhém obrázku jsou děti hrající si před turistickou chatou.

 

Roklanská chata Klubu československých turistů - výstavba v roce 1936 a poválečná idylka v roce 1947 (obrázek 2 a 3 zdroj: Fotobanka Seidel)

 

 

 

Pohraniční rota Roklan

 

Na přelomu 40. a 50. let se život v pohraničí začínal ubírat jiným směrem - do tohoto období patrně spadá likvidace Roklanské hájenky vybudované za Schwarzenberské knížecí správy. Již bývalá Roklanská chata Klubu československých turistů se od roku 1951 stala součástí pohraniční roty Roklan. Do chaty byly umístěny kanceláře a stáje pro koně. Hlavní budova roty a domek pro důstojníky (tzv. fiňák) se postavil nad chatou. Podroklanská mýtina byla jedním z nejkrásnějších koutů Šumavy i v době železné opony. Toho možná využil i tehdejší ministr vnitra Lubomír Štrougal, aby zdejší klenot Šumavy navštívil v zimních měsících a zalyžoval si tu. Pan Václav Kopecký coby pohraničník sousední roty Březník vzpomíná na tuto návštěvu v zimě na přelomu let 1964/1965. Pohraničníci dostali od ministra pochvalu, že v chatě mají čisto. Pan Kopecký uvařil ministrovi a jeho doprovodu čaj - tenkrát zde byl stůl, hrníčky, sporák, konvice, ale také operační mapa vojenského prostoru okolo Modravy. Pohraniční rota Roklan byla zrušena v roce 1963 a turistická chata dále sloužila jako odloučené stanoviště (tzv. piket) sousední pohraniční roty Březník (rota Březník zanikla v roce 1978). Ostatně Březnická hájenka měla stejný osud v 50. letech a začátkem 60. let jako Roklanská chata - nad bývalou Březnickou hájenkou se postavila hlavní budova a domek pro důstojníky pohraniční roty Březník.

 

V 80. letech byla již Roklanská chata nadobro opuštěná. Jednou za čas se na louku pod Roklanem zajela podívat pohraniční hlídka.

 

Pohraniční rota Roklan a Březník v 50. letech - v obou případech se nad historickými budovami Roklanské chaty a Březnické hájenky postavil hlavní barák pohraniční roty a domek pro důstojníky

 

 

 

Opuštěná Roklanská chata v 80. letech a příležitostná pěší a motorizovaná hlídka Pohraniční stráže - povšimněte si malých smrčků, které dnes chatu od silničky zakrývají

 

 

 

Oprava Roklanské chaty v 90. letech

 

Padla železná opona a Šumava se otevřela veřejnosti - i za Modravu ke hranicím začali pronikat první zvědavci a turisté, aby vypozorovali, co z již bývalého hraničního pásma zůstalo. A možná byli překvapeni, že mimo objektů rot, několika zchátralých stavení a průseků po drátěných zátarasech, si zdejší kraj zanechal dobrý ráz. Inu takový ráz, do něhož byly vkládány naděje turistů a lidí žijících na Šumavě. A možná, že i bývalé turistické Roklanské chatě se blýskalo na lepší časy. V roce 1991 byl zřízen Národní park Šumava a chata přešla do vlastnictví Správy Národního parku Šumava. V roce 1995 se Roklanská chata dočkala rekonstrukce - byl opraven krov, dále střecha (namísto eternitových tašek byl osazen dřevěný šindel) s komínem a přední stěna budovy. Vnitřní část chaty opravena nebyla.

 

To byl však začátek konce. Co se od té doby dělo s Roklanskou chatou vně i uvnitř ví zřejmě jen vlastník objektu. Píše se rok 2017, čili osmdesát let od slavnostního otevření chaty, a objekt je zchátralý a napadený dřevokaznou houbou. Roklanská chata je odsouzena k demolici.

 

Roklanská chata Klubu československých turistů v proměnách osmdesáti let

 

 

 

 

Slovíčko na závěr

 

Má smysl Roklanskou chatu opravovat a nechat ji osudu další dlouhá desetiletí na louce pod Roklanem?

 

Národnímu parku Šumava je dáván za vzor sousední Národní park Bavorský les. Jedním z okruhů, podle něhož bychom se měli od souseda učit, je rozvoj příhraniční turistiky. Pokud by měla Roklanská chata plnit svoje poslání, musela by získat turistický potenciál. V praxi by to vypadalo tak, že by byla obnovena a turisticky proznačena prvorepubliková cesta z Březníku na Podroklanskou mýtinu a odtud by cesta zamířila přes státní hranici k Roklanu a Roklanskému jezeru. Roklanská chata by byla jakýmsi opěrným bodem, kde by bylo možné si odpočinout a občerstvit se z vlastních zásob. Asi se shodneme na tom, že v současném pojetí příhraniční turistiky na území Národního parku Šumava takovýto projekt nelze zrealizovat. A co náš učitel z druhé strany hranice? 2500 metrů vzdušnou čarou je od Roklanské chaty vzdálena bavorská Ztracená louka (Verlorener Schachten). Na louce stojí dřevěná chata (Verlorener Hütte), kterou spravuje bavorský zájmový spolek. A podle toho to taky vypadá - objekt je udržovaný, na podzim je tu naskládaná fůra dřeva na zimu, před chaloupkou jsou lavičky se stoly a ohniště. Chata se nachází při příhraniční turistické magistrále a je poslední odpočinkovou výspou před náročným stoupáním na Roklan.

 

Bavorská chata Verlorener Hütte

 

 

 

Je politováníhodné, že Správa Národního parku Šumava za hezkou řádku let nedokázala pro Roklanskou chatu najít vhodné řešení pro její smysluplné využití. Když už nezůstalo u obnovy turistiky, mohla by být využívána pro hospodářské účely. Je tedy asi nezbytné Roklanskou chatu zbourat a vymazat tak posledního svědka (po hájence, plavební nádržce a pohraniční rotě) dějin Podroklanské mýtiny. A z výše uvedeného výkladu dějin zdejšího zapadlého koutu Šumavy lze udělat závěr, že dějiny Roklanské chaty se dotkly především doby 50. a 60. let minulého století, kdy území ovládala Pohraniční stráž.

 

Kniha Šumava-Modravské pláně jež vyšla v roce 2016 a vysloužila si za tu dobu přezdívku Encyklopedie Modravy nebo Modrava od A do Z, je nepsaně věnována právě Roklanské chatě Klubu československých turistů. Vždyť od její výstavby uplynulo 80 let.

 

Poslední pozdrav od Podroklanské mýtiny

 

 

 

OBRAZOVÁ GALERIE K TÉMATU

© 2016-2017 Zdeněk Šmída Vytvořeno systémem web-rychle.cz