Desítka na Modravsku

Komentář z 18. října 2022

Bylo to osmnáctého říjnového dne roku 2012, podzimní sluníčko hřálo jako dnes po deseti letech. Při toulkách západním pohraničím jsem poprvé navštívil Modravsko. Možná bych o něj ani nezavadil, kdyby se na jih od Modravy nerozkládal historický úsek česko-bavorské hranice vykládaný tereziánskými, barevně zviditelněnými hraničními kameny. Jednalo se o jednodenní záležitost. Byl jsem ubytovaný v Sušici a brzo ráno autobusem vyrazil na Modravu. Krátce po šesté hodině jsem dojel a ještě za ranní tmy hledal turistický ukazatel, který by mě navedl na správnou cestu. Nakonec mě na Březník nasměroval jeden domorodec a tak jsem vyrazil podél potoka na jih. Byla zima, ale jak jsem došel na Březník, tak vykouklo slunce a začalo být velmi teplo. Na křižovatce jsem se podíval nahoru na hájovnu a pak začetl do informační tabule podávající výklad o zdejším území, životě na Březníku, drsných klimatických poměrech ve slatích a přísně chráněném tetřevovi. Zatoužil jsem toho ptáka zahlédnout, i když na setkání s jakoukoliv zvěří v přírodě nemívám štěstí. Z Březníku jsem vyšlapanou stezkou úbočím Špičníku vystoupal na státní hranici a tady si prošel úsek Špičník-Blatný vrch a pak zpátky ve směru Modrý sloup-Luzný-Velká a Malá Mokrůvka. Kromě výstupu na Luzný jsem se zdržel fotografováním tereziánských a dalších hraničních znaků. Z Březníku jsem šel zpátky na Modravu. Pozdě odpoledne mě čekala cesta domů na Moravu, a to vlakem přes Klatovy, Plzeň, Prahu a Olomouc.

Zajímavé a pěkné prožitky z pobytu v přírodě na mě doléhají až s odstupem času. A návštěva koutu jižně za Modravou byl jedním z nich. Okouzlilo mě nejen Luzenské údolí s Luzným v dáli a hraniční hřeben se zajímavými artefakty historie, ale začal jsem následující dny a týdny přemýšlet, jak ti lidé tam vlastně dokázali žít. Často dostávám otázku, proč jsem si vybral zrovna Modravsko. Může to být tím, že je to nejkrásnější a nejatraktivnější oblast celé Šumavy. Ale nebyl to ten hlavní důvod. Velmi mne zaujalo a fascinovalo jak na podmáčených smrčinách, u močálů, na loukách a vysoko v horách, v tom nejdrsnějším koutu Čech, přebývali naši předkové - skláři, dřevorubci, lesní personál a v neposlední řadě vojáci. Nejen muži a ženy, ale vyrůstaly tady i děti lesních zaměstnanců a vojáků. Byl to velmi těžký život, mnohdy i boj s přírodou jež neměla slitování. Slitování neměly ani dějiny, když několikrát narušily zaběhlý chod lesního hospodaření, lidského soužití a česko-německých vztahů.

V dalších letech jsem se o Modravsko začal více zajímat. Přečetl jsem některé knihy, zapátral v archivech a sehnal si různé materiály. Při pravidelných návštěvách nejkrásnějšího koutu Šumavy jsem nachodil stovky kilometrů, vzniklo nespočet fotografií. Když se to všechno nahromadilo, tak jsem to chtěl „hodit na papír“ - vytvořit prezentaci formou webových stránek o historii a současnosti kraje okolo Modravy. V únoru 2016 byl spuštěn tento web s cílem ukázat veřejnosti a milovníkům Šumavy, že drsný kraj modravských plání a slatí měl život. Ještě téhož roku vznikla knížka Šumava-Modravské pláně a o čtyři roky později aktualizované vydání. V letech 2020-2021 byly pro malý okruh zájemců vytisknuty dvě brožury, a to Předválečným Modravskem v koloritech a Modravsko včera a dnes.

Těch deset let rozhodně stálo za to. Nelitoval jsem tady jediného stráveného dne. I když několik špatných zážitků se vyskytlo. Při výletech zásadně nepoužívám moderní technologie napomáhající ke snadnější orientaci. Trasy jsem si kreslil na papír a pokud bylo třeba, vytisknul se letecký snímek. A tak se stalo, že jsem na Modravsku i párkrát zabloudil, zejména v dešti a mlze to nebylo nic příjemného. Zážitky tohoto typu mají taky něco do sebe a nejkrásnější na nich je okamžik, když člověk nalezne cestu zpátky. Kdybych měl vybrat tři nejkrásnější pobyty na Modravsku, tak to budou následující. V srpnu 2014 jsem byl ubytovaný na Antýglu v hlavní budově kempu, protože na Modravě bylo plně obsazeno. V rámci tohoto pobytu jsem absolvoval vůbec nejdelší pochody - jeden z nich čítal více jak 60 kilometrů, bylo to 8. srpna od 4 do 22 hodin. V lednu a únoru 2018 jsem byl celkem třikrát na zimní expedici - byl to v podstatě můj první zimní pobyt na horách, poprvé jsem na nohy obul sněžnice. A posledním velmi povedeným pobytem byl ten v říjnu 2019, kdy mě okouzlily do podzimu zabarvené bavorské Schachten.

Nebylo to jen o přírodě a zážitcích při pobytu v ní. Poznal jsem spoustu zajímavých lidí a přátel. Mnohým z nich jsem vděčný za to, že mi nějakou formou zpříjemnili pobyt na Šumavě. Zvláště bych chtěl poděkovat obci Modrava, penzionu Zlatá Stezka na Modravě, Správě Národního parku Šumava, a jmenovitě pak Hynku Hladíkovi a Václavu Sklenářovi.

Na státní hranici jižně za Modravou v letech 2015 a 2022 - začínal jsem na holinách a věřím, že jednou budu končit v neprostupném lese

Dárek k desítce na Modravsku

Příspěvek zakončuji dárkem, který jsem dostal k desetiletému výročí. Dala mi ho ta tajemná, drsná a ke všem spravedlivá Šumava. Na tento zážitek jsem čekal deset let. Stalo se to 13. září 2022 pod Roklanem, když jsem sestupoval po turistické stezce z Rachelweise (Roklanská louka) na Verlorener Schachten (Ztracená louka). Tato cesta patří mezi náročnější a méně frekventované.

U ohbí pěšiny jsem zaslechl zvuk, který jsem až doposud znal jen z videa. Byl to tetřeví tok. Kupodivu v září, kdy tento pták nemá období toku. Na smrku nevelkého vzrůstu seděl tetřeví kohout. Udělal jsem pár cvaků mobilem. Turistická cesta se v tomto místě ostře lomí, což mělo za následek, že jsem musel smrk obejít. V tom si mě patrně tetřev všimnul a následoval přímý let na mě. V poslední chvíli jsem instinktivně uhnul hlavou. Na zemi si kohout začal bránit svoje teritorium, tyto okamžiky jsem zase znal jen z videa. K žádnému fyzickému kontaktu mezi námi nedošlo. Za hranici jeho teritoria bych označil velký strom vlevo na fotografii, dál ke mně už se nepohyboval. Udělal jsem další fotky a pokračoval v cestě.

Návštěvníci Šumavy vědí, že tetřev hlušec je velmi citlivé téma. K události došlo na území Národního parku Bavorský les, 1 200 metrů vzdušnou čarou od státní hranice. K mému štěstí je na fotce v pozadí turistický ukazatel - zvíře se tak vyskytovalo na přístupném místě, nikoliv v zakázané lokalitě. Druhá věc. Vyrušil jsem tetřeva? Všechno se to stalo tak rychle a hlavně spontánně. Asi to tak chtěla Matička Šumava - odměnit šumavského medvěda (taková je má přezdívka) za těch deset let, kdy jsem turistoval s nadějí alespoň spatřit toho ptáka na stromě. Co mě zaujalo asi nejvíce, jaký je to macek. Na stromě vypadá jako obyčejný ptáček, ale když ho vidíte na zemi přímo před sebou, tak je to zkrátka velký macek.

13. září 2022 a životní setkání s tetřevem hlušcem