Obecně o plavebních nádržkách

Dřevo svoji plávku započalo již na horských potocích v povodí Vydry na Modravských pláních. Právě tady se rozprostíraly hluboké a do té doby člověkem nedotčené lesy bez přístupových cest a komunikací. Zpracované dříví se v zimě sváželo (sáňkovalo) na saních k vodním tokům, k sáňkování dlouhého dříví se používaly dvoje saně spojené za sebou. Řízení takovýchto saní (zejména z prudkých svahů) byla velmi nebezpečná činnost. U Modravy se dříví sáňkovalo ještě po 2. světové válce a po roce 1950 se již započalo s výstavbou nových přístupových cest.

Na horních tocích horských potoků na Modravských pláních byly vystavěny vodní nádržky (tzv. švele nebo klausy). Nádržky vydatně vypomáhaly plavení dřeva. Tyto rezervoáry vody byly jakousi přívalovou vlnou Vchynicko-tetovského plavebního kanálu a s vydatnou sítí modravských horských potoků vytvářely motor celého komplexu plavebního kanálu.

V minulosti bylo v povodí Vydry na Modravských pláních vybudováno 10 nádrží, které dokázaly zadržet až 90 000 m³ vody. Nádržky pomocí výpustního zařízení zvyšovaly průtok vody v úzkých korytech potoků. Jsou pojmenovány podle potoků, jehož vody zadržovaly – švele na Luzenském, Cikánském, Ptačím, Černohorském, Roklanském, Rokyteckém, Novohuťském, Studeném, Javořím a Tmavém potoce. Nádrže vznikly na počátku budování plavebního systému na přelomu 18. a 19. století - byly zakládány, jak postupovala těžba do hloubky původních pralesovitých hvozdů. Výjimku tvořily nádrže na Luzenském a Javořím potoce, které byly zbudovány až v roce 1931. Naopak nádrž na Cikánském potoce zanikla už v polovině 19. století. Voda z plavebních nádrží byla využívána i po celou dobu první republiky a během 2. světové války. V poválečných letech sloužily nádržky k výuce plavení dřeva, dále na Modravsko přicházely lesní výukové brigády lesnických škol z Tábora, Písku a Jemnice. Plavilo se na Modravském potoce s použitím vody z Ptačí a Černohorské nádrže a na Roklanském potoce s použitím vody z Roklanské a Rokytecké nádrže. Úplně poslední plávka dřeva se váže k roku 1958, kdy bylo použito vody z Roklanské švele.

V době železné opony byla některá plavební zařízení k užitku pohraničníkům. Společným jmenovatelem vodních ploch na pohraničním území bylo zabezpečení větších zásob vody. Klauzy plnily v první řadě funkci požárních a stavebních nádrží (využití vody pro stavební účely). Sekundárně sloužily k napájení koní a hospodářských zvířat, dále ke koupání samotných pohraničníků. Takto byly k užitku nádrže na Ptačím, Černohorském, Roklanském, Rokyteckém a Javořím potoce.

Švele zanikaly postupně, hlavním důvodem odstřelování hrází a likvidace propustí bylo jednoduše jejich nevyužívání. V současnosti jsou tedy vodní nádržky nefunkční. Na jejich dně rostou vlhká luční společenstva s nastupujícím lesem.

Plavební nádržky na Modravsku (zdroj: Jiří Běl a kolektiv / Plavení dříví na střední Šumavě), chybí zde zákres plavebních nádržek na Cikánském a Tmavém potoce