Rokytecká slať (Rokytská slať) / Weitfäller Filz
Rokyteckou slať lze označit za matku nebo královnu Modravských slatí. Rokytecká slať je největším rašeliništním komplexem Modravských slatí o rozloze téměř 250 hektarů. Není proto překvapením, že v minulosti tyto mokřady přitahovaly pozornost učenců a milovníků přírody, a jako jedny z prvních rašelinišť na Šumavě byly již v roce 1922 navrženy na vyhlášení chráněného území.
V hospodářské mapě revíru Weitfäller-Rokyta z roku 1912 je zakreslena celá soustava Rokytecké slatě. Ta začíná v poměrně rozsáhlé pramenité oblasti řeky Rokytky, přičemž ve středu pramenité oblasti se nacházela plavební nádržka. Slatě se dále táhnou jihovýchodním směrem podél řeky Rokytky k soutoku s Roklanským potokem, kde sousedí s Roklanskou slatí. Komplex Rokyteckých slatí tak zahrnuje několik velkých rašeliništních celků rozkládajících se na mírných svazích kotliny (v nadmořské výšce okolo 1 100 metrů), jejímž středem protéká Rokytka. Vody z mokřadů jsou odváděny k Rokytce. Nejcennější jsou velká vrchoviště s nelesními partiemi a množstvím jezírek. Tyto otevřené části mokřadu jsou typickou ukázkou členité mozaiky vegetace rašelinných rostlin a keříčkových společenstev. Hloubka rašeliny ve vrchovištích dosahuje až 7 metrů. Ve sníženinách mezi vrchovišti a při jejich spodním okraji jsou vytvořena silně zamokřená přechodová rašeliniště. Snížené části terénu mezi vrchovišti byly v minulosti zaplaveny vodou z plavební nádržky na Rokytce. Severní velké vrchoviště nyní protíná cesta a průsek po elektrifikovaném drátěném zátarasu z 50. a 60. let. Rovněž se v této severní části Rokytecké slatě nacházejí odvodňovací kanály, v současnosti vesměs revitalizované. Vrchoviště na Rokyteckých slatích jsou místy obklopena podmáčenou a rašelinnou smrčinou. Největší z jezírek dosahují maximální délky 80, 60 (Šumavský koláč) a 55 metrů.
Rokytecká slať a severní vrchoviště rozpůlené cestou v prvorepublikovém období
Rokytecká slať a severní vrchoviště rozpůlené elektrifikovaným drátěným zátarasem na přelomu 50. a 60. let
Vraťme se do 20. let minulého století a přibližme si výše zmíněný návrh na vyhlášení chráněného území na Rokytecké slati. V prosinci roku 1922 se Ministerstvo školství a národní osvěty obrátilo na Schwarzenberskou ústřední kancelář v Hluboké nad Vltavou se žádostí o vynětí kromě jiných i neproduktivních ploch revíru Weitfällerské slatě z hospodářského užívání a udělení souhlasu se zřízením rezervace. Dne 28. ledna 1923 kníže Jan ze Schwarzenbergu dal ministerstvu dopisem souhlas, aby Weitfällerské slatě byly rezervací. Ve vyhlašovací listině kníže prohlašuje za místní rezervaci „celou Weitfällerskou slať a obě malá, typická Seelacken, zvaná rašeliniště v polesí weitfällerském, jež v důsledku toho v dosavadním svém rázu a rozsahu na příští časy jako památka přírodní mají býti zachovány. Jakákoliv těžba na těchto plochách, jak dobývání rašeliny, tak i dříví jest tudíž zapovězena. Všemožná péče věnována budiž na Weitfällerské slati rostoucí bříze zakrslé. Tímto opatřením není však dotčeno udržování a provozování na Weitfällerské slati vybudovaných zařízení pro plavbu dříví.“
Vyhlašovací listina z roku 1923 o zřízení rezervace Weitfällerské slatě (zdroj: Kolektiv autorů / Weitfällerské slatě-sborník z výzkumu na Šumavě)
V dobách prvorepublikové turistiky podél řeky Rokytky probíhala červeně značená cesta. I to přispělo ke skutečnosti, že prakticky pouze z Rokyteckých slatí se dochovalo mnoho starých pohlednic. Předváleční turističtí průvodci popisují Rokytecké slatiny jako zádumčivý a pro turistu zrádný kraj. Například Körbrův průvodce Šumavou z roku 1910 napsal: „Jak zasmušile pohádkový to kontrast oproti milé zeleni šumavských hvozdů. Připadá nám, že octli jsme se v zakleté říši, kde jen kleč a pitvorné podoby zakrslých smrků vítají příchozího. A uprostřed temně hnědé bažiny zříme ostrovu podobný smrkový les, který dosud vzdoruje zákeřnému bahnu a jeho povrchu, podobnému houbě, jež šíří se v les a dusí v něm život. Však i ostrov ten časem podlehne. Kůra od kmene opadá a na povrchu bahna zbyde jen holý dřík, který posléze působením deště a sněhu zbělá, stane se světlicí, odrážeje se bělostí svou nápadně od temné půdy slatiny. Tomuto ostrůvku odumřelých stromů uprostřed slatiny přezděno Fichtenfriedhof (smrkový hřbitov). Střežíce se vstoupiti do obvodu slatí, kde na pohled pevná půda kryje hlubokou bažinu a každá píď ohrožuje život.“ V poválečných letech do odlehlých končin za Modravou nakrátko pronikla turistika. Noviny Nový den ze dne 7. prosince 1946 popisují Rokytecké slatě od cesty z Javoří Pily: „Dáte se cestou rovnou (na mapě) jako šňůra, ale jako na houpačce nahoru a dolů. Kamením se tu jistě nešetří a přece stále větší části cesty jsou vyloženy dřevem, kolem něhož prosakuje spoutaná černá bažina. Les po obou stranách se snižuje a nějak řidne. Najednou se změní v kostrbatou kleč se zkroucenými břízami, klonícími se nad zrádná černá zrcadla slatinných jezírek. Jsme uprostřed Rokyteckých slatí a třebaže modré nebe s bílými mráčky vypadá vesele, veselo tu nijak není. Máte pocit, jako by něco za zády na vás číhalo, ať se otočíte kamkoliv. A také číhá! Kolem dokola je bažina, řídké i husté bahno a černá rašelina, holá i porostlá ostrou travou, ale při šlápnutí všude mokvající a snažící se vás stáhnout a polapit. Šedé a lesklé kosti Mrtvého lesa žalují na těžký život. V zimě sníh a v létě lišejník snaží se vše živé zahubit a mumie stromů vyčítavě mluví o prohraném boji. Opouštíte s pocitem úlevy chmurný kraj.“
Rokytecká slať coby „Smrkový hřbitov na úpatí Roklanu“ na pohlednici Josefa Seidela
Rokytecká slať coby Světlice s odumřelými stromy
Mnoho vody už z Rokytecké slatě odvedla Rokytka od časů, kdy kníže Jan ze Schwarzenbergu podepsal souhlas se zřízením rezervace. Nezbývá než se s hlubokou úctou poklonit osvícené době a lidem, kteří stáli u zrodu rezervace, a prosit o shovívavost, aby o zanechané dědictví bylo pečováno.
Mapa revíru Weitfäller-Rokyta z roku 1912
OBRAZOVÁ GALERIE K TÉMATU: staré fotografie (1-14, z toho Rokytka 7-8, zdroj 8: Fotobanka Seidel), pramenitá oblast Rokytky-střed Rokytecké slatě (15-24), Rokytecká kotlina podél Rokytky (25-49), severní vrchoviště s průsekem po elektrifikovaném drátěném zátarasu (50-77, z toho velké jezírko v průseku 71-77), severní vrchoviště s jezírky (78-108, z toho velké jezírko u průseku 94-100, velké jezírko Šumavský koláč 101-108), západní vrchoviště (109-134, z toho velké jezírko s délkou 80 metrů 115-127, vedlejší velké jezírko 128-134), východní vrchoviště (135-143), Rokytecká slať v zimním období (144-160, z toho pramenitá oblast Rokytky-střed Rokytecké slatě 144-150, vrchoviště 151-160).
