Teprve až s příchodem knížecího rodu Schwarzenbergů nastává v kraji okolo Modravy život. Do odlehlého koutu Šumavy pronikají noví obyvatelé, kterým kníže dává domov a práci. Na Modravských pláních se rozkládají rozlehlé lesy s nepřebernou zásobou dřeva, které se stává výhodným obchodním artiklem. Lesy je potřeba vytěžit. Pro jejich nepřístupnost není možné vystavět cesty, buduje se tedy plavební kanál a dřevo je dopravováno cestou vodní. Období knížecího rodu Schwarzenbergů si označme dobou přelomu 18. a 19. století, kdy kníže Josef Schwarzenberg kupuje Prášilské panství od Filipa Kinského, do roku 1930, kdy v rámci pozemkové reformy získává Prášilské panství Český stát.
Majitelé Prášilského panství - knížata ze Schwarzenbergu coby hlavy primogenitury
- Josef II. (1769-1833), správce majetku v letech 1789-1833
- Jan Adolf II. (1799-1888), správce majetku v letech 1833-1888
- Adolf Josef (1832-1914), správce majetku v letech 1888-1914
- Jan Nepomuk II. (1860-1938), správce majetku v letech 1914-1938
Služba u knížete Schwarzenberga byla službou dobrou. Schwarzenbergové byli pověstní péčí, kterou věnovali svým zaměstnancům. A ti se jim pak snažili odvděčit dobrými pracovními výkony. Kníže stavěl pro pracovníky osady, dával jim práci se spravedlivou odměnou, poskytoval jim sociální pomoc, různá privilegia a v neposlední řadě dokázal vyslyšet jejich naléhání a problémy. I na Modravsku tomu tak bylo. Byla stavěna sídliště pro dřevařské dělníky a další lesní personál, každá rodina dostala pozemek s právem pastvy. Kníže tato privilegia zpravidla vázal na splnění pracovních podmínek za časový interval. Tak například podmínkou u dřevorubců bylo vyrobit nejméně 100 sáhů ročně. Po kalamitě v roce 1870 byl založen dělnický podpůrný fond, do kterého přispíval též majitel panství. Všechno toto a další zapříčinilo, že kníže si vytvořil kádr stálého lesního dělnictva, který zaručoval věrné a poctivé plnění služby. Platy schwarzenberských lesních zaměstnanců byly velmi dobré, mnohem lepší než-li na většině panství v Čechách. Od 50. let 19. století byly zavedeny platové stupnice a místa byla určitým způsobem systematizována.
Jak již bylo řečeno, zásadní milník pro území dnešních Modravských plání a potažmo Modravska, nastává na přelomu 18. a 19. století. Sklářská kolonizace (sklářská Šumava) končí a začíná dřevařská kolonizace (dřevařská Šumava). Vnuk Josefa Kinského z Vchynic a Tetova Filip prodává panství Prášily za 400 000 zlatých v roce 1799 knížeti Josefu ze Schwarzenberga. V rodě Schwarzenbergů zůstává panství až do roku 1930, kdy jej v důsledku pozemkové reformy získává československý stát. Josef Schwarzenberg kupuje v roce 1800 za 95 000 zlatých ještě statek Dlouhá Ves, kde překládá sídlo sjednoceného panství Prášily-Dlouhá Ves. I přes přeložení sídla panství do Dlouhé Vsi nadále platí, že administrativním střediskem lesního hospodářství zůstávají Prášily. V roce 1911 bylo panství Prášily-Dlouhá Ves zvětšeno o statek Podlesí (Vogelsang) ležící v katastrálním území Lídlovy Dvory, které Schwarzenbergové koupili za 470 000 korun.
Zatímco na Prášilském panství bylo dříví levné a byl ho dostatek, ve středních Čechách (zejména pak v Praze) byla o něj velká nouze. To přimělo komisaře krajského úřadu prácheňského Baierwecka k plánu využít bohatství lesů panství Prášily. Na jedné straně zde byly lesy a hory, na druhé straně zde bylo množství potoků s řekou Vydrou a Otavou. Po dohodě s ředitelem Prášilského panství Radnickým dává krajský komisař Baierweck v roce 1795 návrh na plavení dřeva pražskému guberniu, které vytváří komisi na vypracování příslušných operátů. Autorem projektu splavnění Roklanského a Modravského potoka a řek Vydry a Otavy z roku 1796 je Franz Traxler - projekt počítal zejména s úpravou koryt. Komise se schází v roce 1796 a již v říjnu shrnuje svůj posudek v protokole. Konečný rozpočet na umožnění plavby prokazuje, že by bylo třeba nákladů 64 000 zlatých, z čehož jednu polovinu by uhradilo Prášilské panství a druhou polovinu město Kašperské Hory a stát. Role státu byla na místě, jelikož do jihozápadní části Modravských plání byl situován tzv. Kamerální (Komorní) les Roklan. Ten patřil státu. Protokol kamerálního lesmistra Ignáce Jana Ehrenwertha stanovoval celkovou výměru pro plavení 11 461 katastrálních jiter prášilských lesů. Přitom odhadl dřevní zásobu na této ploše na 66 306 sáhů tvrdého a 1 836 222 sáhů o délce polen 5/4 českého loktu (český loket = 59.14 cm). Vypracovaný projekt plavení, přestože sliboval značný výnos, nebyl uskutečněn pro nedostatek peněžních prostředků. Neúnavný krajský komisař Baierweck do projektu zainteresoval velkoobchodníky se dřevem, místní funkcionáře, navrhl i ke krytí projektu náboženský fond nebo rezervy panství. Vše bylo marné. V roce 1798 schwarzenberský ředitel vodní dopravy Josef Rosenauer, iniciátor krumlovského a vimperského plavebního kanálu, který sledoval Baierweckovo úsilí, si prohlédl území mezi Kvildou, Modravou a Prášily. Poté navrhl v září 1798 knížeti Josefovi ze Schwarzenbergu, aby buď najmul na dlouhou dobu těžbu na Prášilském panství nebo Prášilské panství koupil. Po jednání dochází na jaře roku 1799 k podepsání definitivní kupní smlouvy o prodeji Prášilského panství za tehdy neobyčejně vysokou cenu 400 000 zlatých. Subjekty smlouvy jsou hrabě Filip Kinský z Vchynic a Tetova (podepisuje 18. února 1799 v Praze) a kníže Josef ze Schwarzenbergu (podepisuje 6. března 1799 ve Vídni). Z uvedeného tedy vyplývá hlavní důvod koupě panství Prášily knížecím rodem Schwarzenbergů. Je jím investice do stavby plavebního kanálu, který by dopravil dřevo z nepřístupných lesů do Prahy. Koupě panství Schwarzenbergem znamená naprostou změnu v lesním hospodářství panství. Reforma se dotýká i Modravských plání a vůbec celého kraje okolo Modravy.
Dřevo. Mocný to pojem pro pohraniční hvozdy Šumavy. Těžba dřeva má přinést nejen užitek domácímu lidu, ale hodnota dřeva, dosud nepatrná, rychle stoupá. Smlouva o prodeji Prášilského panství byla podepsána na jaře roku 1799 a několik měsíců nato začíná podle Rosenauerova plánu stavět František Adler kanál. Na jaře roku 1800 pokračovalo v budování kanálu 203 tesařů, 108 zedníků a více než 1 000 nádeníků. Plavební kanál byl dokončen na podzim roku 1800, tedy na pomezí 18. a 19. století. Vyžádal si náklady 262 496 zlatých. Mimo to značné výlohy stálo narovnání s mlynáři. Je to obrovská suma, když uvážíme, že koupě Prášilského panství přišla Schwarzenberský rod na 400 000 zlatých. Josef Rosenauer upustil od původního plánu krajského komisaře Baierwecka upravit pro plavení kamenité řečiště Vydry. Plavební řečiště přenesl z divoké a kamenité Vydry do vodního tělesa plavebního kanálu, který se nazval jako Vchynicko-Tetovský. Ve svém projektu nicméně využil plán Franze Traxlera z roku 1796 na splavnění Roklanského a Modravského potoka až k nejsložitějšímu úseku Vydry s nejvíce kameny, odkud naplánoval postavit kanál a obejít tak nesplavný úsek Vydry mezi Antýglem a Čeňkovou Pilou. Pro velké množství plaveného dřeva bylo třeba zajistit rozsáhlá skladiště – to bylo hlavním důvodem pro koupi statku Dlouhá Ves ještě v roce 1800, za sumu 95 000 zlatých. Do Dlouhé Vsi bylo přeneseno z Prášil sídlo ředitelství panství. Od této doby bylo panství nazýváno jako Prášily-Dlouhá Ves. Sídlem lesního úřadu zůstaly nadále Prášily. Dne 3. září 1801 bylo majiteli panství vydáno císařské privilegium k plavbě na dobu 30 let. V témže roce na jaře dochází k první plavbě a od té doby se plaví rok co rok z dosud neprostupných lesů dříví. V letech 1801 až 1810 se pro plavení vytěžilo 270 774 sáhů dřeva. K tomu je třeba přičíst spotřebu dvou skláren v Prášilech, činící za toto období cca 60 000 sáhů dřeva. První plavební léta (1801-1806) je obdobím plavení špalků (například v roce 1805 jich bylo celkem 104 755 kusů). Od roku 1807 se začíná plavit jen dříví polenové (sáhové).
Samostatnou kapitolou Schwarzenbergů a dřevařské kolonizace na Prášilském panství bylo kontrolovatelné lesní hospodaření - zahrnuje vybudování soustavy revírů, zřízení stálého lesního personálu, zaměření lesů a vyhotovení revírních map, evidenční záznamy včetně plánů těžby a plavení dřeva a další. Tato obsáhlá problematika je zpracována samostatně.
Po převzetí majetku Schwarzenbergem byl podniknut nový pokus o omezení pastevectví dobytka na základě přímého zákroku majitele. Stodůleckým byl z knížecího úřadu doručen přípis, ve kterém bylo mimo jiné uvedeno: „Jelikož také třeba zajistit dostatek dříví příštím generacím, nutno odlesněné plochy oseti semenem a obnoviti tak opět les.“ Na tento přípis reagovala obec odůvodněním, že bez pastvy v panských lesích nemohli by občané uživit svoje rodiny. Žádali o přidělení pastevních ploch v místech, kde se těžby v tak rozsáhlé míře neprovádí (Plattenhausen, Spitzberg, Gayerruck, Kasperschachten). Část těchto ploch byla skutečně sedlákům přidělena. Pastva byla prováděna na panství dále a zejména na bavorských hranicích byly velké plochy lesa pronajímány. Například za období let 1841-1844 činil čistý roční příjem z pastvy 5 585 zlatých. V roce 1855 bylo paseno v prášilských lesích 1 449 kusů dobytka, v roce 1856 ještě o 114 kusů více. Ke značnému omezení pastvy dochází v roce 1865, kdy za obnos 29 400 zlatých byla vyvázána pastevní služebnost stodůleckých sedláků. Od té doby mohli v lesích pást lesní zaměstnanci a dělníci, a to až do roku 1891, kdy je pastva zcela zastavena. Jen v době nedostatku píce je tu a tam pastva omezeně povolena.
S 19. stoletím, dřevem a Modravou je spojena výroba resonančního dřeva. Po zkušenostech v cizině založil v roce 1827 na Modravě František Bienert továrnu na resonanční dřevo. Místo si nezvolil náhodou. Na panství našel hodně porostů, skýtajících stromy vysokého stáří, pomalu a rovnoměrně rostlé s rovnými nezavětvenými kmeny. Resonanční dřevo se vyrábělo z příhodných kmenů, jednak štípáním na desky (na strunné nástroje) a jednak řezáním na pile (kterou tu Bienert odkoupil od Schwarzenberga a zmodernizoval) ve směru vláken (zejména na klavíry). Pryskyřice ze dřeva se odstraňovala přirozenou cestou, vložením na několik týdnů do potoka. V roce 1832 získal František Bienert desetileté císařské privilegium na výrobu ozvučného dřeva, které mu bylo, a pak i jeho vdově, prodlouženo do roku 1868. Počáteční spotřeba na výrobu činila asi 500 kubíků, později okolo 1 000 kubíků dřeva ročně. V roce 1855 zřídil Bienert další podobnou výrobnu ve Stožci. V Modravě zaměstnával 50-100 lidí v lese i továrně. Po jeho smrti v roce 1866 vedla oba závody jeho vdova, ale odbyt pro značnou cizí konkurenci (z lesů Alp, Haliče a Bukoviny) stále klesal. Po polomu v roce 1870, který zničil mnoho starých porostů, muselo být dřevo přiváženo z daleka. Bienertová nabídla závody Schwarzenbergovi, který je v roce 1871 koupil. Modravský závod definitivně končí v roce 1880, kdy je převeden do Stožce.
Rok 1911 můžeme označit za milník úředního vzniku Modravských plání. Při čtvrté hlavní revizi v polesích Schwarzenberského panství byly roku 1911 vypracovány na základě dosavadních zkušeností podrobné směrnice pro příští hospodaření. Podle směrnic bylo celé území prášilských polesí rozděleno na dvě hlavní oblasti. Kromě Prášilské oblasti, která byla obdobná ostatním územím Šumavy, jsou zmíněny Modravské pláně (Maderer Plateau). Modravské pláně jsou předpisem popsány jako oblast, která svým chladným podnebím a vysokými srážkami představuje snad nejdrsnější území Čech.
Na přelomu 19. a 20. století klesá plávka dřeva, jelikož pražský trh byl z dopravy vyloučen a těžba dřeva je značně omezena v důsledku Souchovy systemizace lesního hospodářství. V roce 1890 bylo plaveno 2 400 prostorového metru tvrdého a 21 700 prostorového metru měkkého paliva. Nejvíce dřeva bylo určeno pro sirkárnu v Sušici. V roce 1890 bylo dřevo k plavebním cestám přiblíženo v lednu a únoru, s plavbou bylo započato 19. dubna a plavba byla ukončena 10. července. Ztráta dřeva plavbou byla vyčíslena na 110 prostorového metru tvrdého a 1 287 prostorového metru měkkého dřeva. V roce 1930 se plaví palivové a užitkové dřevo a prámy. V témže roce (k 1. říjnu 1930) přichází pozemková reforma a prášilské lesy v důsledku toho přechází z knížecího rodu Schwarzenbergů na Český stát (Státní lesy a statky).