Válečné období

Poklidný život horalů a turistů na Modravě se ve druhé polovině 30. let minulého století začal postupně měnit. I do kraje okolo Modravy začal pronikat fašismus společně s myšlenkami sudetoněmeckých henleinovců.

Na podzim roku 1936 vznikly vojenské prapory Stráže obrany státu. Jeden z těchto praporů sídlil ve Strakonicích a měl chránit mimo jiné oblast Modravska. Rovněž byly ustanoveny pohotovostní četnické oddíly, jejich velitelství bylo rovněž ve Strakonicích. Příslušníci Stráže obrany státu se formovali mimo jiné i z příslušníků Finanční stráže. Modrava měla své oddělení Finanční stráže. V jednopatrové budově byly k dispozici čtyři byty pro ženaté a tři pokoje pro svobodné členy Finanční stráže, dále pak kancelářské místnosti. Budova financů byla zajímavá tím, že z přední i zadní strany měla pevnůstku se zabudovanými střílnami – tato železobetonová přístavba měla umožnit efektivnější obranu budovy a postřelování okolního terénu. Financové z Modravy organizačně patřili pod Inspektorát Finanční stráže Kvilda. Se vznikem Stráže obrany státu se organizace pozměnila - družstvo Modrava bylo zařazeno pod samostatnou četu Srní a ještě výš byl prapor ve Strakonicích. Protože modravská opevněná budova financů nebyla v září 1938 ještě dokončena (předtím příslušníci Finanční stráže obývali dům č. p. 51), muselo být družstvo sosáků ubytováno v modravské škole.

Od září roku 1938 mnoho českých Němců nelegálně přecházelo hranice do Bavorska, kde se v oddílech Sudetoněmeckého Freikorpsu připravovali na záškodnické akce vůči Čechoslovákům. Z hlášení četnické stanice se dovídáme, že 15. září 1938 masivně odcházejí němečtí občané z Modravy do lesů. Někteří s sebou berou i dobytek a ves se stává liduprázdná. Obecně však odlehlé a vysoko položené Modravsko bylo jedno z mála oblastí, kde nacistická ideologie nenašla své stoupence a většina obyvatel zůstala věrná Československé republice. S Modravou je spojena záškodnická akce, která se datuje k 22. září 1938. Příslušníci VI. praporu Freikorps Zwiesel plánovali na tento den napadení Klostermannovy chaty. Ta byla pro Němce symbolem českého pronikání na Šumavu. Ovšem díky přílišné vzdálenosti se henleinovci k útoku nakonec neodhodlali. Dne 28. září 1938 napadli henleinovci spojku modravského družstva Stráže obrany státu Jaroslava Marka, který byl na motorce vyslán na poštu do Kvildy. Sosák palbu opětoval z připravené pistole a ubránil se, nebyl nikterak zraněn. Událost se stala u zatáčky na hranici klatovského a prachatického okresu. Jaroslav Šebesta, který se v roce 1947 narodil v Sušici a dětství prožil na Modravě (kde působil jeho otec jako příslušník Finanční stráže), vzpomíná. „Od pana Marka, bývalého tatínkova kolegy z Finanční stráže, jsem slyšel, že na Modravě byl dlouho klid. Až nedlouho před samotným záborem pohraničí se začal nacismus prosazovat i tam. Zásluhu na tom měli hlavně agitátoři, kteří to místním Němcům opakovaně trvale lili do hlav. Když jedete Dlouhou Vsí, najdete tam hospodu Na Růžku. Tam bylo školicí středisko henleinovců. Tam vozili nacistickou literaturu a další spisy. Ve druhé fázi už ovšem vozili pistole. V krosnách je pak roznášeli až na Horskou Kvildu, na Kvildu, za jednu krosnu dostávali 100 korun. Hitlerovská vojska vjela na zabírané území do Modravy od Kvildy, ačkoli místní Němci čekali, že armáda přijede od Luzného přes Březník. Na Šumavu do Modravy se tatínek vrátil až v květnu 1945, po osvobození republiky. Šebesta s Markem dostali úsek Roklan-Luzný, celý úsek procházeli zásadně pěšky. V té době na Modravě bylo jen minimum mužů, původních obyvatel, kteří se vrátili z války. A pak přišel den 20. prosince 1950. Tehdy z Modravska stěhovali rodiny do prázdných chalup po Němcích v okolí Hartmanic, když jste neřekli, kam vás mají odvézt. Vznikalo střežené hraniční pásmo. Prakticky všichni museli odejít. My jsme v tom roce 1950 byli jedni z posledních, kteří ještě na Modravě zůstávali. Ostatní odcházeli dřív.“

V noci z 29. na 30. září 1938 byla podepsána Mnichovská dohoda a šumavské pohraničí bylo odstoupeno Němcům. Celé území Modravských plání tak bylo přičleněno k Velkoněmecké říši za nemalého nadšení německých obyvatel. Dne 2. října 1938 dorazily do nedalekého Srní první oddíly německých vojáků, byl oslavován jejich příchod. Celé pohraniční území postoupené Německu bylo spravováno německými úřady s německými úředníky. I lesní personál, který mimo jiné zabral Březnickou myslivnu, byl čistě německý. Na Modravsku se po celou dobu protektorátu těžilo dříví pro Velkoněmeckou říši. Dokonce se z velmi kvalitních poražených stromů dělaly výřezy pro stavbu kabin letadel Messerschmitt a dovážely se do podzemní továrny na Františkov poblíž Kvildy. Po roce 1938 začala Klostermannova chata sloužit říšské branné moci. S Mnichovskou zradou taktéž zanikly československé státní hranice - v roce 1939 se z nich staly hranice protektorátní.

V rámci obrany republiky byla na Modravsku vybudována ve dvou lokalitách zvláštní zařízení. První lokalitou byl Modrý sloup v závěru Luzenského údolí - nedaleko hraničního kamene č. 30 byly v roce 1937 postaveny dvě třířadé uzávěry z kolejnic s příkopy ve vzdálenosti do 150 metrů od státní hranice. Druhou lokalitou byl Poledník - nedaleko hraničního kamene č. 16 byly dodatečně v roce 1938 vybudovány dva příkopy ve vzdálenosti do 140 metrů od státní hranice. Hraniční průsek u Poledníku jednotky německé armády pro průchod skutečně využily, a to při přesunu do Prášil. Dne 2. října 1938 byla ke hraničnímu průseku u Poledníku vyslána jednotka německé pracovní služby, která připravila cestu pro průchod - cesta na bavorské a československé straně byla zpevněna pro povozy, byly zasypány příkopy a před samotným průchodem přes hranici byl vykopán hraniční kámen č. 16. Pochod do Prášil se uskutečnil ještě ten den. Díky značné odlehlosti jsou zvláštní zařízení v obou lokalitách dochována, byť u Poledníku se zachovala pouze část jednoho příkopu jež nebyla zasypána.

Z období let 1940 až 1945 toho moc nevíme – Karel Petráš v této věci připomíná, že rozsáhlý prášilský knížecí archiv uskladněný na Modravě v 50. letech shořel a s ním i písemnosti z válečné doby. Karel Petráš odkazuje na svědectví německých občanů, kteří na Modravě během války žili. Od nich se dovídáme, že na Modravě a Březníku byl za války pracovní tábor. Zajatců bylo využíváno v lesích při těžbě dřeva a jeho plávce. Prý zvláště na Březníku s nimi bylo velmi krutě nakládáno. Nelze pochybovat o tom, že zejména práce v zimních měsících byly na Březníku pro zajatce velmi náročné. A k tomu ještě nutno připočíst nenávist modravských občanů a německého lesního personálu. Dozorci prý byli civilisté, kteří se po týdnech střídali. Mnoho zajatců zde ukončilo svůj život.

V roce 1945 skončily útrapy války a do kraje okolo Modravy se pomalu začal vracet život. Život a turistika Čechoslováků. Živobytí však netrvalo dlouho v souvislosti s rozdělením Evropy a zřízením železné opony. S poválečným Modravskem jsou spojováni především poslední obyvatelé Březnické myslivny – manželé Vrabcovi, kteří v hájence žili do roku 1951. Mnohé pasáže v knize o vyprávění ze života na Březníku (Emilie Vrabcová / Z mého života na Březníku) dávají poznat, že do kraje okolo Březníku dolehla studená atmosféra poválečných let.

Na závěr si ocitujme pasáže z tisku, který dokumentuje poválečnou atmosféru na Modravsku. Noviny Nový den ze 30. září 1945 píší: „V Modravě byla zajata spousta německého vojska. Klostermannova chata je obsazena vojskem, které tam pravděpodobně zůstane i přes zimu. Pokoje jsou volné v hostinci. Vaří se tam ale jen pro finančníky, četníky, lesníky, učitele apod., pro turisty však ne. Česká škola již zahájila vyučování, kromě českých dětí jsou přijímány též děti loajálních Němců. Hájovna na Javoří Pile jest vykradena. Stará Roklanská chata (myslivna) vyhořela, nová budova vedle byla používána našim vojskem k ubytování. Na Březníku kamenná hájovna na stráni stále se dívá do údolí k Luznému. Všichni němečtí hajní, pokud nejsou již vyměněni, odejdou do Bavor. Při převratu byla na Březníku menší německá posádka. Domácí lidé se moc báli, že dojde ke krveprolití. Ale namísto střelby němečtí vojáci pohostili Američany vínem ze svých zásob. Těsně pod vrcholem Luzným může se vám státi, že vám najednou začnou létati kulky nad hlavou. To se Američané z bavorské strany strefují do vrcholku Luzného.“ Noviny Svobodný směr ze 30. dubna 1946 napsaly: „Jak to tu vypadá po letech okupace? Vydra je stále stejná, ani hory a lesy se nezměnily. Po silničce k Rejštejnu putují proti nám Němci do kostela. Na Sušicku mají všichni bílé pásky. Kdo pracuje, má na pásce velké P a razítko. Většinou pozdravují tvrdou češtinou. Zeptáš-li se na cestu, jsou přeochotní. Zvláště muži. Ti se dají rádi do řeči. Ptáte se, co říkají odsunu. Jeden lesní dělník pohodil hlavou: „Tu dřinu, co jsem měl tady, budu mít tam taky.“ Jiný, bývalý živnostník, prozrazuje, že činí kroky, aby byl odsunut do Rakouska. „V říši, tam si nikdy nezvyknu, tam jsou příliš drsní, tam nejsou podle naší nátury.“ A opět jiný prohlašuje: „My jsme tu byli všichni rudí, všichni sociální demokraté, byli jsme pro republiku, s Čechy jsme dobře vycházeli.“ A kdo tedy volil Henleina, ptáte se? Muž skloní hlavu, jen děvčata jsou vzdorná. Uhýbají zrakem a českému turistovi se vyhýbají velkým obloukem. U začátku kanálu na plavení dříví pod Modravou zabubnovaly na střechu kolny, v které se odpočívalo, kameny. Jdeš se podívat, kdo tě takto vítá. V lesíku za kolnou mizejí spěšně čtyři děvčata. Provádí se odsun Němců. Chalupy dřevařů a usedlostí straší prázdnotou. V nich je plno nábytku, domácího nářadí a jiných potřebných věcí. Chátrá to a pustne, a osídlovatelé nejdou. Do těch pustin a samot, do této drsné přírody, do tohoto těžkého života se nikomu nechce. Vzpomněli jsme si na sbírky, které pořádáme pro postižené kraje slovenské a slezské. Tady je plno věcí, které by tam mohli dobře potřebovat. Snad by se to dalo zorganisovat. Ale, proboha, jen to nehoďte na krk našim četníkům a finančníkům. Ti tu věru nestrádají dlouhou chvílí. Na Modravě je například stanice SNB o devíti mužích. Má na starosti dvacet kilometrů hranic v nejtěžším terénu. Nemají lyže ani motorku, o autu nemluvíc. Jindy tři finančníci skoro ani nemohou spát, chtějí-li dostát svým povinnostem. Odříznutí od světa (k lékaři se musí třebas až do Sušice), bez jakéhokoliv spojení, v těžké a nebezpečné službě ve dne v noci chrání nám hranice s vypětím všech sil.“

OBRAZOVÁ GALERIE K TÉMATU: stanice Finanční stráže na Modravě (1-5, z toho v roce 1946 1-2, v 90. letech 3-4, dům č. p. 51 5, zdroj 1: Jan Lakosil / Utajená obrana Šumavy, zdroj 2: Antonín Schubert, zdroj 5: Jaroslav Beneš), obecní a mateřská škola coby stanoviště Stráže obrany státu na Modravě (6), hraniční kámen spojující turistickou cestu z Podroklaní na Roklan a vyznačení zabrané hranice v roce 1938 (7), poškozené hraniční kameny pod Luzným v souvislosti se zabráním pohraničí v roce 1938 (8-9), vrchol Roklanu v roce 1939 s malůvkou hákového kříže (10-11), třířadé uzávěry z kolejnic u Modrého sloupu v roce 1995 (12-13, zdroj: Jarmila Trsová), hraniční průsek u Poledníku dne 2. října 1938 (14, zdroj: Jan Lakosil / Šumava 1938), současný stav obranného zvláštního zařízení u Modrého sloupu (15-28, z toho první objekt 15-23, druhý objekt 24-28), současný stav obranného zvláštního zařízení u Poledníku (29-32), památník příslušníka Finanční stráže a Stráže obrany státu Jaroslava Marka na Vchynicích-Tetově (33-34).