„Na svahu Malého Špicberka bylo narubáno několik set sáhů dříví, pokáceno tolikéž set kmenů, to vše musí se dopraviti dolů k potoku, odtud k nádržkám. Perná, strašná práce, avšak Bůh dal světlo! Klády i polena hluboko leží pod sněhem, dlužno je vyhrabati, vykopati do sněhu cestu, upraviti sanici se svahu dolů, naložiti dříví na saně, saně pustit i s člověkem, který krkolomný let jejich řídí a mírní. Vše, co má nohy a ruce, musí do díla, i ženy a děti od desíti do čtrnácti let.“ „Sta a sta kmenů mělo se dovléci v zimě strašnými divočinami až k nádržce vogelsteinské, aby odtud, když stavidla nádržky jarními přítoky zmohutnělé se pustila, byly do Mádru po vodě dopraveny. A hajný ručil za všecky ty klády a dřeva, které po kalných vodách plavaly, do břehů se ryly, ve slapech vázly, se hromadily a kupily, vyžadujíce pomoci lidské, aby dále plovati mohly, než opadne voda. U nádržky stál revírník a spočítal dvě stě dřev, jež do vody byla vržena, do Mádru jich přišlo sto! Taková liknavost! Počkej, Vavruchu!“
Karel Klostermann / Ze světa lesních samot
Plavení dřeva a jeho prodej na stavbu a palivo se stalo od 18. století důležitým odvětvím staré Šumavy. Cest a dalších přístupových komunikací pro stahování a dopravu dřeva nebylo a tak se využívaly vodní toky. V korytech horských řek při plavbě dřeva ovšem docházelo ke značným škodám a ztrátám na dřevě. Na konci 18. století zakupuje rozsáhlé Prášilské panství knížecí rod Schwarzenbergů. Zkušený knížecí ředitel vodní plavby Josef Rosenauer je pověřen navržením a výstavbou kanálu, který by umožnil dopravu dřeva po modravských potocích.
Vchynicko-tetovský plavební kanál je historickým vodním dílem určeným pro plavbu (dopravu) dřeva z téměř nedotčených šumavských lesů na Modravě až do Prahy. Plavební kanál na panství rodu Schwarzenbergů byl vybudován inženýrem Rosenauerem v letech 1799-1800. Celý systém kanálu byl vystavěn tak, aby spojil řeku Vydru s řekou Křemelnou a zároveň obešel nesplavné a divoké koryto Vydry.
Začátek plavebního kanálu byl situován pod osadu Vchynice-Tetov. Ta dala název nové plavební stoce. Na začátku kanálu, šikmo k proudu toku řeky Vydry, byl postaven hradlový most (tzv. hrable nebo rechle). Rechle sloužily k zachycování a usměrňování volně plaveného dřeva z řeky Vydry do plavebního kanálu. Dřevěné tyče zasunuté v prahu mostu umožňovaly průtok vody, ale zároveň zabraňovaly vplutí dříví do Vydry. Tyčová konstrukce přehrazovala řeku jen v době plavení. Poslední plavba na kanále se uskutečnila v roce 1958. Přes hradlový most vedla původně silnička z Modravy na Rokytu, než byl postaven most přes Vydru u Antýglu (podle leteckých snímků to bylo mezi léty 1959-1964). Hradlový most samotný byl pro nevyhovující stav stržen (podle leteckých snímků někdy mezi obdobím 1965-1971, ve filmech Cesta hlubokým lesem a Boty plné vody z let 1963 a 1976 jej můžeme vidět). Rekonstrukce se dočkal až v roce 2001, kdy byl obnoven jako replika podle starého strženého mostu a slouží pro turistiku. Jeho novou součástí je tzv. rybí přechod, který umožňuje migraci ryb proti proudu řeky Vydry.
Plavební kanál na svém 13.6 km dlouhém toku překonává výškový rozdíl 253 metrů. Šířka koryta kanálu se pohybuje od jednoho do pěti metrů a průměrný spád je většinou pouhých 8 promile. Prudší úseky plavebního kanálu (tzv. skluzy) jsou tři – na Rokytě, u Mechova a posledním skluzem u Sedla do řeky Křemelné je zakončen celý plavební kanál. Tento skluz byl však vybudován až v roce 1937, původní Rosenauerův skluz do Křemelné se nacházel o 500 metrů dříve. Ještě fungoval skluz do Sekerského (Plavebního) potoka, po kterém dříví také doplavalo do Křemelné - tento skluz vyprojektoval vrchní myslivec panství František Janovský. Modravě je nejblíže skluz na Rokytě, který je však zakrytý z důvodu bezpečnosti návštěvníků. V minulosti při plávce dřeva tomu tak nebylo, jelikož bylo zapotřebí plavená polena kontrolovat. Vlastní plavení dřeva probíhalo na tzv. plavební vlně. Před skluzy se nechalo dříví nahromadit a pomocí stavidel pak bylo pouštěno dále po proudu. Na vzniklé plavební vlně se polena pohybovala rychleji a dokonce s menším poškozením, než při klasické plavbě. Překážky na trase se odstraňovaly plavebním hákem. Plavená polena měla délku od 75 cm do 1 m a byla určena především na palivo. Kanál měl také několik nouzových výpustí pro případ havárií. Vchynicko-tetovský kanál nebyl přizpůsoben pro plavení dlouhých klád. Ty byly nejčastěji sváženy na volských potazích a u řeky Otavy vázány do vorů a plaveny dále do vnitrozemí po Vltavě. Ostatně i polena byla na vazištích vorů na řece Otavě nakládána na vory a dopravována až na pražský trh.
V současnosti je Vchynicko-tetovský kanál zrekonstruován a vede podle něj naučná stezka. Kromě hradlového mostu u Modravy byly obnoveny původní mostky s kamennou klenbou. Od roku 1942 slouží část kanálu jako přivaděč vody pro elektrárnu Vydra na Čeňkově Pile. U Mechova se nachází tzv. vtokový objekt. Z něj je voda sváděna potrubím o délce 3.2 km do akumulační nádrže u Sedla. Odtud voda putuje do nedaleké vyrovnávací komory tzv. vodního zámku a odtud padá tlakovým potrubím o délce 900 metrů do vodní elektrárny Vydra na Čeňkově Pile, která leží o 230 výškových metrů níže. Na rozdíl od části kanálu, která přivádí vodu pro elektrárnu (tj. Hradlový most-Mechov), úsek kanálu za Mechovem je neudržovaný, koryto je suché a zarostlé. To nemění nic na tom, že celé dílo Vchynicko-tetovského plavebního kanálu je chráněno jako kulturní technická památka.
OBRAZOVÁ GALERIE K TÉMATU: staré fotografie (1-6, z toho svážení dřeva v Luzenském údolí 1-2, u hradlového mostu 3-6, zdroj 1-2: fotobanka Seidel), staré fotografie z přelomu 40. a 50. let 20. století (7-13, z toho Roklanský potok 7, Javoří potok 8, Modrava 9, u hradlového mostu 10, skluz do Křemelné 12-13, zdroj 8: Antonín Schubert), hradlový most ve filmech Cesta hlubokým lesem a Boty plné vody z let 1963 a 1976 (14-15), hradlový most v roce 1996 a jeho rekonstrukce v roce 2001 (16-18, zdroj 16: Jan Reichardt), současný stav (19-55), současný stav v zimním období (56-65).
