Primitivní hranice

Je to již hodně dávno, kdy prvotní hranici na Šumavě mezi Českým královstvím a Bavorskem tvořil široký pás hor a lesů. Hraniční značení neexistovalo. Obecně se kladl důraz na to, aby široký pás pohraničních hvozdů byl zároveň přirozeným opevněním. Hranici tak tvořily hory, příkopy, řeky anebo jednoduše střed pohraničního hvozdu. Pokud to nebylo nutné, lidé do těchto končin nechodili. Nevěděli totiž, kudy hranice vede a jaká část lesa patří k příslušnému panství. Jedna země končila poslední osadou na své straně a druhá země začínala první osadou na opačné straně. Lesy a hory mezi těmito osadami tvořily hranici.

Ve středověku se začaly utvářet první hraniční přechody (průchody a průsmyky, zemské brány), které protínaly obchodní stezky. Průchody a průsmyky se prosekávaly na několika místech a používali je obchodníci, běžné obyvatelstvo, přesouvala se po nich vojska při tažení na nepřítele. Zpočátku to byly jen pěšiny, ale od 13. století se měnily v široké cesty, po nichž mohly jezdit vozy. Z pohraničního pralesa se do našich zemí vstupovalo zemskými branami, u nichž byly celní stanice. I se Šumavou je spjata existence obchodních nebo chcete-li solných či zlatých stezek. S krajem okolo dnešní Modravy je spojena jedna takováto stezka. Sůl ve středověku byla důležitým artiklem. V českých zemích jí byl nedostatek a proto musela být dovážena z prosperujícího Pasova. Kromě soli se z Pasova přes Šumavu a dále do Čech vozilo luxusní zboží z jihu (koření, víno, drahé látky, zbraně, tropické plody a další zboží). Opačným směrem putovalo zejména obilí a potravinářské suroviny a produkty (slad, chmel, sýry, sádlo, lůj, vlna a kůže). Kašperské Hory na Šumavě měly velký potenciál díky svému bohatství na drahé kovy, a to vedlo k většímu pronikání lidí do této oblasti. Zlatá horečka pak vedla ve 14. století k rychlému rozvoji Kašperských Hor, které se staly důležitým hospodářským centrem. Město sice bohatlo z těžby kovů a těšilo se patřičné péči českých panovníků, ačkoliv jeho odloučenost od hlavních obchodních tras (které vedly jinudy) byla jeho velkou nevýhodou. Obchodní izolovanost Kašperských Hor vyřešil až Karel IV., když inicioval v roce 1356 vznik dvou obchodních stezek, které měly spojit Kašperské Hory s Pasovem. K prachatické a vimperské větvi Zlaté stezky přibyla kašperskohorská větev, která vedla z Kašperských Hor přes Horskou Kvildu a Kvildu, hranici překonávala na Bučině a mířila přes pasovské území do Pasova. Pohraniční hory jižně za Modravou protínala druhá obchodní trasa, která nesla označení jako Zlatá cesta a měla vést do Pasova přes bavorské území. Byla vlastně i odnoží a konkurencí kašperskohorské větve Zlaté stezky. Panovník Karel IV. ji plánoval jako část dálkové obchodní cesty, která měla přes Pasov a Salzburg spojit Prahu s Benátkami a Středomořím. Hledáním a vytyčením trasy byl v roce 1356 pověřen královský úředník Heinzlin Bader. Na budování cesty se pracovalo 10 let. Kromě úpravy terénu v mohutném pralese s rašeliništi a horami museli stavitelé zpevňovat komunikaci kameny, vybudovat mostky přes potoky a hatě přes slatiny. V roce 1366 byla Zlatá cesta otevřena a v lokalitě za Modravou překonává náročný horský terén. Z Kašperských Hor komunikace vedla na Horskou Kvildu. Tady se Zlatá cesta oddělovala (od kašperskohorské větve Zlaté stezky) na Filipovu Huť a Modravu. Odtud pokračovala nebo spíše kopírovala pozdější Starobřeznickou cestu na Březník (v současnosti je Starobřeznická cesta turisticky vyznačena zelenou barvou). Z Březníku cesta stoupala k Malému Špičníku k česko-bavorské hranici a podél hranice pokračovala do místa dnešního Modrého sloupu.

S nárůstem kolonizace na Šumavě lidé pronikali hlouběji do pohraničních hvozdů za obživou v podobě mýcení lesa, lovu zvěře a rybolovu, sběru lesních plodů aj. Začaly vznikat první hraniční spory. Hádky následovaly obvykle po vytěžení části lesa, kde se postupovalo stále do vzdálenějších míst. Po zastřelení medvěda se zase obě strany přely o to, na kterém panství byl vlastně skolen. Mnohé příčiny nekonečných hraničních sporů lze přičíst nedostatečnému vyznačení hranic a také teprve se rodícímu právnímu vědomí. Typickými protivníky ve sporech byli právě Bavoři. Ti rozšiřovali mezery v pohraničním hvozdu, když mýtili a klučili les. Jinde se musely na českém území ničit bavorské leče a jámy na zvěř. Typickými proviněními tak byla těžba pohraničního hvozdu, loupení a pytlačení. Zejména se pak Bavoři snažili všemi možnými i nemožnými prostředky o destabilizaci hranic. Mezi ty větší šarvátky patřily vpády bavorských sousedů v období rozmachu dolování zlata a stříbra v Pošumaví. Za mnohé z příčin sporů lze pokládat velká naleziště zlata v Kašperských Horách a okolí. Těžené zlato lákalo Bavory k loupeživým vpádům do Čech, ty vrcholily zejména ve 40. letech 14. století. To přimělo krále Karla IV. vybudovat v zájmu obrany země strážní hrad Kašperk. A vůbec na některých místech kolem dálkových obchodních cest bylo třeba význačného střežení. Panovník svěřoval ochranu hranice některým feudálům budujícím v pohraničním hvozdu opevněné hrady a tvrze.

Později se pohraniční hvozdy začaly utvářet pro oddělení sousedních majetků. Hranice se ustálila a bylo třeba ji vyznačit primitivními značkami, které byly přirozené nebo uměle dotvořené člověkem. Přirozenou značkou byl kopeček nebo kopec, řeka, potok, význačný strom nebo příkop. Pokud hranice nebyla vyznačena přirozenými útvary, které se v terénu nabízely, přistupovalo se k tzv. plecování hranice – vyznačení hranice zářezy nebo záseky na stromech a skalách. Dále se hranice uměle vyznačovala hromádkami kamení nebo složením dříví do určitého útvaru. Hraniční značky se musely udržovat, aby hranice byla zřetelná. Činili tak nejprve příslušníci kmenů a později šumavští strážci hranic Králováci. Historik Maur doslova uvádí, že „strážní služba spočívala především v obchůzkách po zemské hranici. Bylo zjišťováno, zda nehrozí nebezpečí nepřátelského vpádu do země, ale hlavně zda nedošlo k posouvání hraničních mezníků, zda bavorští sousedé netěží na českém území dříví nebo se tu dokonce neusazují.“