Primitivní hranice

Je to již hodně dávno, kdy prvotní hranici na Šumavě mezi Českým královstvím a Bavorskem tvořil široký pás hor a lesů. Hraniční značení neexistovalo. Obecně se kladl důraz na to, aby široký pás pohraničních hvozdů byl zároveň přirozeným opevněním. Hranici tak tvořily hory, příkopy, řeky anebo jednoduše střed pohraničního hvozdu. Pokud to nebylo nutné, lidé do těchto končin nechodili. Nevěděli totiž, kudy hranice vede a jaká část lesa patří k příslušnému panství. Jedna země končila poslední osadou na své straně a druhá země začínala první osadou na opačné straně. Lesy a hory mezi těmito osadami tvořily hranici.

Ve středověku se začaly utvářet první hraniční přechody (průchody a průsmyky, zemské brány), které protínaly obchodní stezky. Průchody a průsmyky se prosekávaly na několika místech a používali je obchodníci, běžné obyvatelstvo, přesouvala se po nich vojska při tažení na nepřítele. Zpočátku to byly jen pěšiny, ale od 13. století se měnily v široké cesty, po nichž mohly jezdit vozy. Z pohraničního pralesa se do našich zemí vstupovalo zemskými branami, u nichž byly celní stanice. Se Šumavou je spjata existence obchodních nebo chcete-li solných či zlatých stezek. S krajem okolo dnešní Modravy jsou spojeny hned dvě takovéto stezky. Sůl ve středověku byla důležitým artiklem. V českých zemích jí byl nedostatek a proto musela být dovážena z prosperujícího bavorského Pasova. Kromě soli se z Pasova přes Šumavu a dále do Čech vozilo luxusní zboží z jihu (koření, víno, drahé látky, zbraně, tropické plody a další zboží). Opačným směrem putovalo zejména obilí a potravinářské suroviny a produkty (slad, chmel, sýry, sádlo, lůj, vlna a kůže). První stezka nesla označení jako Karlova cesta. Byla vybudována na příkaz Karla IV. Karlova cesta do Pasova měla posílit význam nově založených Kašperských Hor a zlepšit jejich ekonomické postavení, protože zamýšlenou cestou by město bylo spojeno i se Salzburgem a Benátkami. Cesta byla zbudována okolo roku 1356 a v lokalitě za Modravou překonávala do té doby mohutný prales s rašeliništi a horami. Spíše než o cestě by se dalo hovořit o silnici nebo dálnici středověku – byla široká asi 2.5 metru, vydlážděna kameny a byla určena zejména pro vozy. Kromě úpravy terénu a dláždění silničky se musely vybudovat dřevěné mostky přes potoky a hatě přes rašeliniště. Z Kašperských Hor silnička vedla na Horskou Kvildu a dále na dnešní Filipovu Huť. Odtud vedla k jihu do míst, kde později stávala Ptačí nádržka na plavení dřeva. Následovalo stoupání na hory Malá a Velká Mokrůvka až k Luznému, kterého obcházela po východním svahu. Ve stejné době vznikla i souběžná trasa kašperskohorské větve Zlaté stezky, která vedla taktéž z Kašperských Hor, na Horské Kvildě se oddělovala směrem na Kvildu, hranici překonávala na Bučině a mířila opět do Pasova. Putování po Karlově cestě bylo náročné a pro osamělé soumary nebezpečné. Proto se sdružovali do menších skupin a cestu procházeli společně. Převoz zboží po Karlově cestě nebyl sezónní záležitostí, provoz tady neutuchal ani v zimě. Záznamy říkají, že v roce 1593 zemský správce z Bärnsteinu nechal stezku prohrnout od sněhu. Tuto práci tehdy provedla stovka poddaných a přes 40 koní. Nicméně kopcovitá trasa Karlovy cesty byla nevyhovující a proto byla okolo roku 1572 dokončena výstavba nové trasy. Karlova cesta postupně zanikla. Nová trasa, která byla nazývána jako Zlatá cesta, se stala odnoží a zároveň konkurencí kašperskohorské větve Zlaté stezky. Probíhala z Kašperských Hor a Horské Kvildy dále na Filipovu Huť a Modravu. Odtud Zlatá cesta pokračovala nebo spíše kopírovala pozdější Starobřeznickou cestu na Březník (v současnosti je Starobřeznická cesta turisticky vyznačena zelenou barvou). Z Březníku cesta stoupala úbočím Malého Špičníku k česko-bavorské hranici a podél hranice pokračovala do míst dnešního Modrého sloupu.

S nárůstem kolonizace na Šumavě lidé pronikali hlouběji do pohraničních hvozdů za obživou v podobě mýcení lesa, lovu zvěře a rybolovu, sběru lesních plodů aj. Začaly vznikat první hraniční spory. Hádky následovaly obvykle po vytěžení části lesa, kde se postupovalo stále do vzdálenějších míst. Po zastřelení medvěda se zase obě strany přely o to, na kterém panství byl vlastně skolen. Mnohé příčiny nekonečných hraničních sporů lze přičíst nedostatečnému vyznačení hranic a také teprve se rodícímu právnímu vědomí. Typickými protivníky ve sporech byli právě Bavoři. Ti rozšiřovali mezery v pohraničním hvozdu, když mýtili a klučili les. Jinde se musely na českém území ničit bavorské leče a jámy na zvěř. Typickými proviněními tak byla těžba pohraničního hvozdu, loupení a pytlačení. Zejména se pak Bavoři snažili všemi možnými i nemožnými prostředky o destabilizaci hranic. Mezi ty větší šarvátky patřily vpády bavorských sousedů v období rozmachu dolování zlata a stříbra v Pošumaví. Za mnohé z příčin sporů lze pokládat velká naleziště zlata v Kašperských Horách a okolí. Těžené zlato lákalo Bavory k loupeživým vpádům do Čech, ty vrcholily zejména ve 40. letech 14. století. To přimělo krále Karla IV. vybudovat v zájmu obrany země strážní hrad Kašperk. A vůbec na některých místech kolem dálkových obchodních cest bylo třeba význačného střežení. Panovník svěřoval ochranu hranice některým feudálům budujícím v pohraničním hvozdu opevněné hrady a tvrze.

Později se pohraniční hvozdy začaly utvářet pro oddělení sousedních majetků. Hranice se ustálila a bylo třeba ji vyznačit primitivními značkami, které byly přirozené nebo uměle dotvořené člověkem. Přirozenou značkou byl kopeček nebo kopec, řeka, potok, význačný strom nebo příkop. Pokud hranice nebyla vyznačena přirozenými útvary, které se v terénu nabízely, přistupovalo se k tzv. plecování hranice – vyznačení hranice zářezy nebo záseky na stromech a skalách. Dále se hranice uměle vyznačovala hromádkami kamení nebo složením dříví do určitého útvaru. Hraniční značky se musely udržovat, aby hranice byla zřetelná. Činili tak nejprve příslušníci kmenů a později šumavští strážci hranic Králováci. Historik Maur doslova uvádí, že „strážní služba spočívala především v obchůzkách po zemské hranici. Bylo zjišťováno, zda nehrozí nebezpečí nepřátelského vpádu do země, ale hlavně zda nedošlo k posouvání hraničních mezníků, zda bavorští sousedé netěží na českém území dříví nebo se tu dokonce neusazují.“