Primitivní hranice

Je to již hodně dávno, kdy prvotní hranici na Šumavě mezi Českým královstvím a Bavorskem tvořil široký pás hor a lesů. Hraniční značení neexistovalo. Obecně se kladl důraz na to, aby široký pás pohraničních hvozdů byl zároveň přirozeným opevněním. Hranici tak tvořily hory, příkopy, řeky anebo jednoduše střed pohraničního hvozdu. Pokud to nebylo nutné, lidé do těchto končin nechodili. Nevěděli totiž, kudy hranice vede a jaká část lesa patří k příslušnému panství. Jedna země končila poslední osadou na své straně a druhá země začínala první osadou na opačné straně. Lesy a hory mezi těmito osadami tvořily hranici.

Ve středověku se začaly utvářet první hraniční přechody (zemské brány a průchody), které protínaly obchodní stezky. Prosekávaly se na vybraných místech a používaly je obchodníci, obyvatelstvo, ale i vojsko při tažení na nepřítele. Se Šumavou je spjata existence solných nebo chcete-li zlatých stezek. S krajem okolo dnešní Modravy jsou spojeny hned dvě takovéto stezky. Sůl ve středověku byla důležitým artiklem. Na Šumavě i jinde jí byl nedostatek a proto musela být dovážena z prosperujícího bavorského Pasova. Kromě soli se z Pasova na Šumavu a dále do Čech vozily i drahé látky, koření, víno, tropické plody a další zboží. Opačným směrem putovalo zejména obilí, chmel, pivo, vlna nebo kůže. První solná stezka nesla označení jako Karlova cesta. Byla vybudována na příkaz Karla IV. Karlova cesta do Pasova měla posílit význam nově založených Kašperských Hor a zlepšit jejich ekonomické postavení, protože zamýšlenou cestou by město bylo spojeno i se Salzburgem a Benátkami. Cesta byla zbudována okolo roku 1356 a v lokalitě za Modravou překonávala do té doby mohutný prales s rašeliništi a horami. Spíše než o cestě by se dalo hovořit o silnici nebo dálnici středověku – byla široká asi 2.5 metru, vydlážděna kameny a určena zejména pro vozy. Kromě úpravy terénu a dláždění silničky se musely vybudovat dřevěné mostky přes potoky a hatě přes rašeliniště. Z Kašperských Hor silnička vedla na Horskou Kvildu a dále na dnešní Filipovu Huť. Odtud probíhala k jihu do míst, kde později stávala Ptačí nádržka na plavení dřeva. Následovalo stoupání na hory Malá a Velká Mokrůvka až k Luznému, kterého obcházela po východním svahu. Ve stejné době vznikla i souběžná trasa Kašperskohorské cesty, která vedla taktéž z Kašperských Hor, na Horské Kvildě se oddělovala směrem na Kvildu, hranici překonávala na Bučině a mířila opět do Pasova. Putování po Karlově cestě bylo náročné a pro osamělé soumary nebezpečné. Proto se sdružovali do menších skupin a cestu procházeli společně. Převoz zboží po Karlově cestě nebyl sezónní záležitostí, provoz na stezce neutuchal ani v zimě. Záznamy říkají, že v roce 1593 zemský správce z Bärnsteinu nechal stezku prohrnout od sněhu. Tuto práci tehdy provedla stovka poddaných a přes 40 koní. Nicméně kopcovitá trasa Karlovy cesty byla nevyhovující a proto byla okolo roku 1572 dokončena výstavba nové trasy. Karlova cesta postupně zanikla. Nová trasa se stala jakousi odnoží a zároveň konkurencí Kašperskohorské cesty. Probíhala z Kašperských Hor a Horské Kvildy dále na Modravu. Odtud zlatá stezka pokračovala nebo spíše kopírovala pozdější Starobřeznickou cestu na Březník (nyní Starobřeznickou cestu kopíruje zelené turistické značení). Z Březníku cesta stoupala úbočím Malého Špičníku ke hranici a podél hranice pokračovala do míst dnešního Modrého sloupu.

S nárůstem kolonizace na Šumavě a vlivem mýcení lesů lidé stále více pronikali do pohraničních hvozdů. Začaly vznikat první hraniční spory. Hádky následovaly obvykle po vymýcení části lesa, kde se postupovalo stále do vzdálenějších míst. Po zastřelení medvěda se zase obě strany přely o to, na kterém panství byl vlastně skolen. V naší lokalitě za mnohé z příčin sporů lze pokládat velká naleziště zlata v Kašperských Horách a okolí. Těžené zlato lákalo Bavory k loupeživým vpádům do Čech, ty vrcholily zejména ve 40. letech 14. století. To přimělo i krále Karla IV. vybudovat v zájmu obrany země strážní hrad Kašperk.

Později se pohraniční hvozdy začaly utvářet pro oddělení sousedních majetků. Hranice se ustálila a bylo třeba ji vyznačit. Přirozenou značkou byl kopeček, významný strom, skála nebo řeka. Primitivní značky si dotvářeli i sami lidé – například zářezy na stromech nebo hromádkou kamení. Hraniční značky se musely udržovat, aby hranice byla zřetelná. Činili tak nejprve příslušníci kmenů a později šumavští strážci hranic Králováci.