Modrý sloup

Hraniční přechod Modrý sloup / Blaue Säule
 
Lokalita U Modrého sloupu byla od pradávna spojována s jižním okrajem Luzenského údolí u hranic s Bavorskem. Avšak nejvíce je Modrý sloup spojován s přechodovým místem na česko-bavorské hranici. Kde se vzal název Modrý sloup? Pochází až z 19. století, kdy se nově vyznačovala hranice po tom, co se Bavorsko stalo v roce 1806 královstvím. Při vyznačování hranice nového království byl na místě hraničního přechodu postaven sloup v tradiční bavorské bílomodré barvě.
 
S dávnou historií Šumavy u hranic jsou spojeny obchodní nebo chcete-li zlaté či solné stezky. Sůl ve středověku byla důležitým artiklem. V Českých zemích jí byl nedostatek a proto musela být dovážena z prosperujícího bavorského Pasova. Kromě soli se z Pasova do Čech vozily i drahé látky, koření, víno, tropické plody a další zboží. Opačným směrem putovalo zejména obilí, chmel, pivo, vlna nebo kůže. Pohraniční hory jižně za Modravou protínaly hned dvě obchodní stezky. První z nich byla Karlova cesta – byla zbudována okolo roku 1356 a probíhala z Kašperských Hor do Pasova. Za dnešní Modravou překonávala pohraniční hvozdy v úseku od Malé Mokrůvky k Luznému. Ve stejné době vznikla i souběžná trasa Kašperskohorské cesty, která vedla taktéž z Kašperských Hor, hranici překonávala na Bučině a mířila opět do Pasova. Putování po Karlově cestě bylo náročné a kopcovitá trasa byla nevyhovující. Proto byla okolo roku 1572 dokončena výstavba nové trasy. Nová trasa se stala jakousi odnoží a zároveň konkurencí Kašperskohorské cesty. Probíhala z Kašperských Hor a Horské Kvildy dále na Modravu. Odtud zlatá stezka pokračovala nebo spíše kopírovala pozdější Starobřeznickou cestu na Březník (dnes Starobřeznickou cestu kopíruje zelené turistické značení). Z Březníku cesta stoupala úbočím Malého Špičníku ke hranici a podél hranice pokračovala do místa hraničního přechodu Modrý sloup/Blaue Säule. Význam zlaté stezky poklesl v 17. století. V roce 1706 čilý obchodní ruch utichl úplně – Josef I. zakázal dovážet bavorskou sůl do Čech, aby podpořil její prodej z vlastního mocnářství.
 
Po roce 1706 se z obchodní stezky protínající Modrý sloup stala pašerácká cesta. Pašeráci se vyhýbali celnici u nedalekého hraničního přechodu na Bučině. Pašovalo se všechno, co bylo na druhé straně hranice levnější - potraviny, cukr, šňupací tabák, bavorská sůl, káva, víno, mladý dobytek, ale i trhací prach do pušek. Pašeráci se na Šumavě narodili, v šumavských lesích vyrůstali a znali tu každý kámen a strom. Chodili v noci nebo mlze ve tmavém oděvu s černým kloboukem na hlavě a s rancem nebo nůší na zádech. Aby je nebylo možno poznat, černili si obličeje nebo se falešnými fousy maskovali k nepoznání. Povolání se obvykle dědilo z otce na syna, který byl seznámen se všemi úkryty i triky, jimiž bylo možné celníky a četníky přelstít. Činnost pašeráků považovala venkovská společnost za zcela legální činnost - pašeráci požívali mezi sousedy vážnosti. Jedenácté přikázání pašeráků znělo: „Nesmíš se nechat přistihnout.“ Když byli pašeráci přistiženi strážci hranice, většinou odhodili zboží a dali se na útěk. Tyto věci pak byly zabaveny. Trestem za pašování byly několikanásobky částek celních poplatků, v případě opakování pak trest vězení a nucené práce.
 
S přechodovým místem u Modrého sloupu je spjata tzv. samoobsluha a mezinárodní šibenice. Nedaleko Modrého sloupu, snad v místech pramene Luzenského potoka, stávala do začátku 20. století pastevecká chata Obere Waldhaus. Zde odpočívali pastevci, kteří pásli dobytek v lesích mezi Roklanem a Luzným. U chaty prý býval samoobslužný stánek s chlebem. Pekař z Grafenau sem každý týden přivezl chléb, aby se soumaři mohli při zdlouhavé cestě občerstvit. Za chléb však museli zaplatit do pokladničky, jinak jim hrozila nedaleká šibenice. Ale obchodníci byli poctiví a žádný z nich oběšen nebyl. Údajné popraviště se šibenicí stávalo přímo v místech dnešního přechodu na Modrém sloupu, kde zlatá stezka překračovala zemskou hranici. Šibenici tvořily dva kamenné sloupy, mezi kterými bylo nataženo břevno. Jeden ze sloupů byl na českém území a druhý na bavorském. Oběšenec se tedy měl houpat přímo nad zemskou hranicí.
 
Při putování po zlaté stezce bychom tenkrát narazili na smírčí ukazatel v podobě dřevěné ruky. Říkalo se mu Handhab, což znamenalo v podstatě „ruka má právo.“ Šlo o výstrahu, že vstupujete na území, kde platí právo svobodného území Králováků. Hrdelní právo se zde vykonávalo jinak – každý zloděj nebo vrah, který svým činem porušil smír na obchodní stezce a byl při činu dopaden, mohl být odveden na popraviště na hranicích. Aby byla zachována alespoň nějaká spravedlnost a právo nebylo zneužíváno, byl provinilec na hranicích souzen soudem složeným z obchodníků, kteří po stezce právě putovali. Pokud byl přistižený hříšník odsouzen, jeho hrdlo propadlo na zdejší mezinárodní šibenici. Oběšenci prý zůstávali na šibenici tak dlouho, až kostra oklovaná dravci klapala ve větru. Důvodem vlastního hrdelního práva byla značná odlehlost území a velká vzdálenost k hrdelním soudům. Horalé si proto zařídili vlastní právo a slušní lidé jej respektovali. Popraviště bylo podle dochovaných dokladů opravováno v letech 1629, 1657 a 1670. V pozdějších dobách význam popraviště zmizel a bývalá šibenice byla využívána jako hraniční mezník. Na popraviště se dochovala vzpomínka na německých mapách, které u Modrého sloupu uvádějí lokalitu „Auf dem Hochgericht“, což lze volně přeložit jako „Na popravišti“ nebo „Na spravedlnosti.“
 
Dnes je Modrý sloup turistickým (sezónním) hraničním přechodem spojující centrální část české a bavorské Šumavy. Jsou k němu osazeny hraniční kameny č. 29/12-0/1 a 30. Kromě nich je zde ještě neoznačený žulový kámen (zřejmě pozůstatek původního hraničního značení) a kamenný podstavec s křížkem. Křížky a kříže v krajině jsou krásné a obdivuhodné, vzbuzují úctu, navozují pokoru, dovedou říci mnohé. Kříže a další sakrální stavby skrývají úžasné příběhy a jsou nejen ukazatelem starých nebo poutních cest a orientačním bodem, ale současně představují bohaté úložiště informací paměti lidí a významných událostí v krajině. Z Modrého sloupu je pěkný výhled na oba směry vedení hranice – z jedné strany se vypíná Luzný a z druhé Špičník. 
 
Mnoho lidí si cestu vedoucí z Březníku Luzenským údolím na Modrý sloup spojuje se starou obchodní stezkou. Z povídání již víme, že tomu tak není, jelikož obchodní stezka byla situována západněji. Kdy pak ale vznikla cesta Luzenským údolím podél Luzenského potoka a jaký byl její účel? Cesta musela vzniknout zřejmě v průběhu 19. století. Ví se, že v poslední třetině 19. století byla zpevněna, aby byla sjízdná i pro vozy. V období zlaté prvorepublikové turistiky cestou procházela červená značka. V rámci obrany republiky bylo u Modrého sloupu v roce 1937 postaveno zvláštní zařízení, a to dvě třířadé uzávěry z kolejnic s příkopy ve vzdálenosti do 150 metrů od státní hranice. V době, kdy území ovládala Pohraniční stráž, cesta z Březníku na Modrý sloup sloužila pohraničníkům.
 
Asi 1.5 km od Modrého sloupu na bavorské straně hranice, se při cestě, která kopíruje starou obchodní stezku, nachází památný kříž. Křížek byl zbudovaný pod Luzným u příležitosti první pouti bavorských obyvatel na Svatou horu u Příbrami v roce 1795. V roce 1932 byl kříž zničen, nicméně v roce 1972 byl umístěn na původní kamenný podstavec nový železný kříž.
 
 
OBRAZOVÁ GALERIE K TÉMATU: hraniční přechod Modrý sloup (1-8), průsek původní cesty v závěru Luzenského údolí (9-15), současný stav zvláštního zařízení na obranu republiky u Modrého sloupu (16-29, z toho první objekt 16-24, druhý objekt 25-29), památný kříž pod Luzným (30).
01.jpg
02.jpg
03.jpg
04.jpg
05.jpg
06.jpg
07.jpg
08.jpg
09.jpg
10.jpg
11.jpg
12.jpg
13.jpg
14.jpg
15.jpg
16.jpg
17.jpg
18.jpg
19.jpg
20.jpg
21.jpg
22.jpg
23.jpg
24.jpg
25.jpg
26.jpg
27.jpg
28.jpg
29.jpg
30.jpg