Dřevorubectví

„Lid v lese pracující vybudoval si tam prozatímná obydlí, chaty z hrubě otesaných trámů a latí, na způsob chýží pastevců, tam bydlili dělníci, tam se za nimi přistěhovaly časem jejich rodiny i dobytek jejich, povstávaly celé osady, ba městečka, která později, když práce zase přestaly, opět připadla neomezené vládě přírody. Ženy a děti dřevařů pomáhaly buď také při práci, buď sbíráním jahod, malin a brusinek, jež rychle vybujely na sluncem prohřátých výsekách, rozmnožovaly důchody rodiny.“

Karel Klostermann / V ráji šumavském

„Opět obcházeli, tentokráte směrem jižním k Luznému a Marberku, na jehožto stráních pracovali dřevorubci. Přišli právě, když tito si vařili oběd. Visel černý kotel nad ohněm, v kotlu voda vřela, nasypali černé, žitné mouky a trochu soli, zavařili mouku do jisté houšťky, ustavičně dřevěnou měchačkou míchajíce, pak vodu slili a zbývající v kotlu hustou kaši silně omastili. „Šterc“ byl hotov, jedli jej z kotlu, přijídajíce z velkého krajáče ssedlého mléka. Příručí okusil, i chutnalo mu dobře, ale zdál se mu šterc přespříliš mastným. Řekl jim to, oni pak odvětili, že jinak býti nemůže, bez omastku že by se nenasytili a těžké, namáhavé práce své konati nemohli.“

Karel Klostermann / Ze světa lesních samot

Něco o dřevařském průmyslu na Šumavě (zdroj: časopis Rozkvět č. 5 z roku 1931)

Možnost výdělků zajišťovaly v minulých dobách pro převážnou část obyvatel Šumavy na dřevo velmi bohaté lesy. S lesy okolo Modravy je spjato především dřevorubectví, dřevařství. Život lesních dělníků nebyl žádný med. Přes celý týden žili v lese, domů se dostali jen na neděli. Bydleli v boudách a chatrčích z kmenů a větví. K jídlu jim v práci musela stačit jen polední svačina, většinou chléb a sýr. Hlavní jídlo přišlo až k večeru, připravovali si moučnou kaši (šterc) a ztvrdlý kus uzeného masa. Pak si šli lehnout na mechové lůžko, přikryli se houní nebo pytlem. Kouř z dohořívajícího ohniště je chránil před dotěrným hmyzem. Pojďme si něco povědět o dřevorubcích.

Dřevařská kolonizace je spojena s příchodem knížete Schwarzenberga a výstavbou plavebního kanálu. Do té doby převážná část Prášilského panství nebyla dosídlena a horské části u hranic byly úplně liduprázdné. Nebyly zde žádné hájovny a myslivny pro lesnický personál. Zkrátka a dobře, z hlubokého pralesovitého valu Modravských plání bylo třeba dřevo vytěžit a dopravit ho ke splavným potokům pro hlavní plávku. Bylo třeba velkého množství dřevorubců do těžby dřeva a jeho přibližování ke splavným vodním tokům.

Nejdříve bylo nutné vystavět dřevařské osady nebo chcete-li horské vesničky, ve kterých dřevorubci a jejich rodiny najdou stálé domovy. Takovéto osady byly budovány s podporou knížete ze Schwarzenberga. Vypadalo to tak, že kníže přidělil bezplatně pozemek pro výstavbu domku. Své obydlí si záhy každý dřevař stavěl sám. Dřevo, kámen a další materiál obdržel od knížectví zadarmo. Ke každému stavení získal ještě kousek pozemku, který si ohraničil kamennými snosy (tyto jsou patrné dodnes). Roční daň z domku a pozemku činila cca 1 zlatý a 20 krejcarů. Mimo to měli osadníci povinnost 26 dnů v roce roboty na panství. Dřevaři se museli knížeti zpravidla zavázat, že každý rok vytěží 100 sáhů dřeva. Mzda byla 15-30 krejcarů za sáh dřeva. U dřevařů, kteří odcházeli na celý týden pracovat hluboko do lesů, byla robotní povinnost (zrušena v roce 1848) snížena o 16 dnů na cestu tam a zpět. Zmiňme jen některé z dřevařských vesniček – Knížecí Pláně, Schätzova Mýť, Jezerní, Horky, Preisleiten, Filipova Huť, ale i samoty na Rokytě, Březníku nebo na Javoří Pile. K mnohým osadám a samotám byly knížecí správou přibudovány myslivny a hájovny.

Každý rok odcházely skupiny dřevorubců z horských osad do lesů, v našem případě do hlubokých modravských lesů. Tam si dřevorubci stavěli dřevařské přístřešky a chatrče. Důvodem byla skutečnost, že lesní správa potřebovala jejich ruce v soustředěných lesních úsecích, často daleko od domovských osad. Těch dřevařských chat bylo na Modravsku tenkrát velmi mnoho. Dřevařské kolonie byly zpravidla budovány u potoků (například podél Roklanského potoka v úseku od Podroklaní k jeho soutoku s Rokytkou) a cest – například u Starobřeznické cesty (která navázala na původní trasu staré obchodní cesty), dále kolem cesty vedoucí od Trampusova křížku na Podroklanskou mýtinu, v Luzenském údolí a na dalších místech. Pokud se dřevorubecké chatrče uskupily v jeden větší celek, vznikla malá primitivní dřevařská osada (kolonie) a dostala své jméno. Největší dřevařskou osadou na Modravských pláních byl Josefstadt.

Dřevaři odcházeli pracovat do hlubokých lesů na celý týden. Za celodenní namáhavou práci jim bylo večerní teplé jídlo, které uvařila skupinka dřevařů jenž skončila s prací dříve než-li ostatní. Jen na neděli se dřevaři vraceli k rodinám – jednak se pořádně vydrhnout, na mši do kostela, posedět s ostatními a zakouřit si z fajfky u nedělního oběda. Nu a bylo také třeba plánovat, jak bude asi vypadat příští pracovní týden. V pondělí ještě za tmy již dřevaři vyráželi na pracoviště. Cesta byla pralesovitými porosty velmi náročná. Žádných pohodlných cest nebylo. Museli překonávat hory, bažiny, zkrátka divočinu. Aby nezabloudili, označovali si cestu záseky na stromech. Šlo se podle terénu 6 až 8 hodin. Historické dokumenty nám dokládají, že přes léto chodily do lesů s dřevaři i ženy, ne-li celé rodiny. Ženy s dětmi chodily po lesích a sbíraly šišky a další lesní plody. I tato práce poskytovala rodinám obživu.

Práci dřevorubců v lese můžeme rozdělit na letní a zimní období. V létě se kácely stromy. Kmeny se opracovávaly. Palivové a kratší stavební dříví se sestavovalo v metry a sáhy poblíž cestiček a označovalo se dlouhými tyčemi, aby se pak v zimě pod vrstvou sněhu našlo. Klády se nechaly tam kam padly, jen někdy se opřely o pařez, aby je bylo možné i pod sněhem snáze najít. Tím letní práce skončila. V zimě, když sněhová pokrývka náležitě ztuhla, začaly přípravy ke svážení dřeva. Cestu k poraženému dřevu vyšlapala skupina mužů v dřevácích, případně ji protáhli kládou, a pak začala velmi nebezpečná práce – svážení (sáňkování) dřeva ze svahů do údolí k potokům. Dříví se naložilo na upravené saně. Sáňkař řídil saně hlavně nohama, ale také dole okovaným hákem, který byl přivázán motouzem k pravé postranici saní. Tato až kaskadérská práce si vyžádala mnoho smrtelných a těžkých úrazů. Dříví, které nebylo určené k plavení (tj. zejména dlouhé klády), se dopravovalo dále po cestách na saních pomocí volů nebo koní. Plávka dřeva se prováděla od jara, když jarní tání podstatně zvedlo hladiny i malých potoků.

Dřevorubecké řemeslo bylo vůbec nejtěžší prací na staré Šumavě. Dřevorubci a jeho rodině se za práci dostala odměna, ale daní za tento zdroj obživy byla úporná a náročná práce, a dále úrazy způsobené pády stromů, sáňkováním dřeva či jinou nepozorností. Na závěr se sluší připomenout, že dřevorubci měli svůj svátek. Tento svátek připadal na 28. prosinec a byl považován za nešťastný den. V tento den se nenastupovalo do služby, jelikož by mohlo dojít k neštěstí - dřevorubci se oblékli do svátečních šatů a účastnili se mše v kostele.

OBRAZOVÁ GALERIE K TÉMATU: chatrč v lese pod Roklanem na stejnojmenném obraze Josefa Navrátila (1), dřevorubecká osada Josefstadt (2-3, zdroj: Zdeněk Roučka / Šumavou Karla Klostermanna), práce šumavských dřevorubců na starých fotografiích (4-12).