Hraniční přechod Modrý sloup / Blaue Säule
Lokalita U Modrého sloupu byla od pradávna spojována s jižním okrajem Luzenského údolí u hranic s Bavorskem. Avšak nejvíce je Modrý sloup, ležící v sedle mezi (Malým) Špičníkem a Luzným, spojován s přechodovým místem na česko-bavorské hranici. Kde se vzal název Modrý sloup? Pochází až z 19. století, kdy se nově vyznačovala hranice po tom, co se Bavorsko stalo v roce 1806 královstvím. Při vyznačování hranice nového království byl na místě hraničního přechodu postaven sloup v tradiční bavorské bílomodré barvě.
S dávnou historií Šumavy u hranic jsou spojeny obchodní nebo chcete-li zlaté či solné stezky. Sůl ve středověku byla důležitým artiklem. V českých zemích jí byl nedostatek a proto musela být dovážena z prosperujícího bavorského Pasova. Kromě soli se z Pasova do Čech vozilo luxusní zboží z jihu (koření, víno, drahé látky, zbraně, tropické plody a další zboží). Opačným směrem putovalo zejména obilí a potravinářské suroviny a produkty (slad, chmel, sýry, sádlo, lůj, vlna a kůže). Pohraniční hory jižně za Modravou protínaly hned dvě obchodní stezky. První z nich byla Karlova cesta – byla zbudována okolo roku 1356 a probíhala z Kašperských Hor do Pasova. Za dnešní Modravou překonávala pohraniční hvozdy v úseku od Malé Mokrůvky k Luznému. Ve stejné době vznikla i souběžná trasa kašperskohorské větve Zlaté stezky, která vedla taktéž z Kašperských Hor, na Horské Kvildě se oddělovala směrem na Kvildu, hranici překonávala na Bučině a mířila opět do Pasova. Putování po Karlově cestě bylo náročné, pro osamělé soumary nebezpečné, kopcovitá trasa byla nevyhovující. Proto byla okolo roku 1572 dokončena výstavba nové trasy a Karlova cesta postupně zanikla. Nová trasa, která byla nazývána jako Zlatá cesta, se stala odnoží a zároveň konkurencí kašperskohorské větve Zlaté stezky. Probíhala z Kašperských Hor a Horské Kvildy dále na Filipovu Huť a Modravu. Odtud Zlatá cesta pokračovala nebo spíše kopírovala pozdější Starobřeznickou cestu na Březník (v současnosti je Starobřeznická cesta turisticky vyznačena zelenou barvou). Z Březníku cesta stoupala úbočím Malého Špičníku k česko-bavorské hranici a podél hranice pokračovala do místa dnešního hraničního přechodu Modrý sloup/Blaue Säule (od hraničního mezníku č. 29 k přechodu můžeme vypozorovat pozůstatky cesty). Na bavorské straně Zlatá cesta vedla hlubokým lesem do malé osady Waldhäuser, dále přes klášter Sankt Oswald do Grafenau a odtud do Pasova. Na českém území správu Zlaté cesty vykonávali měšťané z Kašperských Hor, na bavorském území to byli měšťané z Grafenau. Komunikace byla chráněna hradem Kašperkem a opevněným městem Grafenau. Význam obchodní komunikace poklesl v 17. století. V roce 1706 čilý obchodní ruch utichl úplně, protože císař Josef I. zakázal dovážet cizí (tj. i bavorskou) sůl do Čech, aby podpořil její prodej z vlastního mocnářství.
Po roce 1706 se z obchodní stezky protínající Modrý sloup stala pěší a pašerácká cesta. Pašeráci a podloudníci jednotlivě či organizováni ve skupinách, z nouze či v touze po dobrodružství, ilegálně přenášeli přes hranice rozličné zboží. Zeměpáni si byli vědomi toho, že hraniční poplatky představují vydatné zdroje příjmů. Na druhé straně to byli obchodníci, kteří mnohdy nechápali, proč mají na každém celním přechodu platit za zboží. Tak vznikl úporný boj mezi pašeráky a strážci zákona. Pašeráci se vyhýbali celnici u nedalekého hraničního přechodu na Bučině. Pašovalo se všechno, co bylo na druhé straně hranice levnější - potraviny, cukr, šňupací tabák, bavorská sůl, káva, víno, mladý dobytek, ale i trhací prach do pušek. Dále se pašovala nedostatková komodita. Hranice takto dávala obživu zejména osobám ze spodních sociálních vrstev, čeledínům, nádeníkům a nezaměstnaným. Pašeráci se na Šumavě narodili, v šumavských lesích vyrůstali a znali tu každý kámen a strom. Chodili v noci nebo mlze ve tmavém oděvu s černým kloboukem na hlavě a s rancem nebo nůší na zádech. Aby je nebylo možno poznat, černili si obličeje nebo se falešnými fousy maskovali k nepoznání. Povolání se obvykle dědilo z otce na syna, který byl seznámen se všemi úkryty i triky, jimiž bylo možné celníky přelstít. Činnost pašeráků považovala venkovská společnost za zcela legální činnost a pašeráci požívali mezi sousedy vážnosti. Jedenácté přikázání pašeráků znělo: „Nesmíš se nechat přistihnout.“ Když byli pašeráci přistiženi strážci hranice, většinou odhodili zboží a dali se na útěk. Tyto věci pak byly zabaveny. Trestem za pašování byly několikanásobky částek celních poplatků, v případě opakování pak trest vězení a nucené práce.
S přechodovým místem u Modrého sloupu je spjata tzv. samoobsluha a mezinárodní šibenice. Nedaleko Modrého sloupu, v místech pramene Luzenského potoka, stávala do začátku 20. století pastevecká chata Obere Waldhaus. Zde odpočívali pastevci, kteří pásli dobytek v lesích mezi Roklanem a Luzným. U chaty prý býval samoobslužný stánek s chlebem. Pekař z Grafenau sem každý týden přivezl chléb, aby se soumaři mohli při zdlouhavé cestě občerstvit. Za chléb však museli zaplatit do pokladničky, jinak jim hrozila nedaleká šibenice. Ale obchodníci byli poctiví a žádný z nich oběšen nebyl. Údajné popraviště se šibenicí, kterou spravovalo město Grafenau, stávalo přímo v místech nynějšího přechodu na Modrém sloupu, kde Zlatá cesta překračovala zemskou hranici. Šibenici tvořily dva kamenné sloupy, mezi kterými bylo nataženo břevno. Jeden ze sloupů byl na českém území a druhý na bavorském. Oběšenec se tedy měl houpat přímo nad zemskou hranicí. Řivnáčův průvodce po Šumavě Františka Adolfa Borovského z roku 1883 zmiňuje toto místo. Od Modrého sloupu se po hranici za čtvrt hodiny přicházelo „k pramenu Otavy, která zde Luzným potokem sluje (nad pramenem na dřevěném sloupu znamení S. K. VII.). Zde při zlaté stezce ukazuje se místo, kam ukládán býval chléb, aby soumaři tudy táhnoucí mohli se posilniti. Každý byl povinen položiti tam za chléb peníz. Kdo byl dopaden, že peníze nesložil, na tom vykonáno prý ihned na vedle postavené šibenici stanné právo.“ Průvodce Antonína Bašty z roku 1923 píše, že „při Zlaté stezce v místech hraničního sloupu stávala za stara, jak listinami dokázáno, chlebová lavice, na níž dodávali mýtníci z Břežníku pecen chleba.“
Při putování po Zlaté cestě bychom tenkrát narazili na smírčí ukazatel v podobě dřevěné ruky. Říkalo se mu Handhab, což znamenalo v podstatě „ruka má právo.“ Šlo o výstrahu, že vstupujete na území, kde platí právo svobodného území Králováků. Hrdelní právo se zde vykonávalo jinak - každý zloděj nebo vrah, který svým činem porušil smír na obchodní stezce a byl při činu dopaden, mohl být odveden na popraviště na hranicích. Aby byla zachována alespoň nějaká spravedlnost a právo nebylo zneužíváno, byl provinilec na hranicích souzen soudem složeným z obchodníků, kteří po stezce právě putovali. Pokud byl přistižený hříšník odsouzen, jeho hrdlo propadlo na zdejší mezinárodní šibenici. Oběšenci prý zůstávali na šibenici tak dlouho, až kostra oklovaná dravci klapala ve větru. Důvodem vlastního hrdelního práva byla značná odlehlost území a velká vzdálenost k hrdelním soudům. Horalé si proto zařídili vlastní právo a slušní lidé jej respektovali. Popraviště bylo podle dochovaných dokladů opravováno v letech 1629, 1657 a 1670. V pozdějších dobách význam popraviště zmizel a bývalá šibenice byla využívána jako hraniční mezník. Na popraviště se dochovala vzpomínka na starých mapách, které u Modrého sloupu uvádějí pomístní název Auf dem Hochgericht, což lze volně přeložit jako Na popravišti nebo Na spravedlnosti.
Plán cest z konce 16. století vedoucí z Pasova a Deggendorfu do Čech, uprostřed je hraniční průchod přes Modrý sloup se zakreslenou šibenicí
Mapy z let 1708 a 1776 s výřezem hraničního průchodu přes Modrý sloup se zakreslenou šibenicí a pasteveckou chatou, na druhé mapě jsou zakresleny i tři typy hraničních znaků (hlavní kámen Hauptstein je vyznačen červeně, vedlejší kameny Lauferstein a Lagerstein jsou vyznačeny žlutě a modře) (zdroj: Státní oblastní archiv Plzeň)
V současnosti je Modrý sloup turistickým hraničním přechodem (v nadmořské výšce 1 199 metrů) spojující centrální část české a bavorské Šumavy. Jsou k němu situovány hraniční mezníky č. 29/12-0/1 a 30. Kromě nich je zde ještě neoznačený žulový kámen a kamenný podstavec s křížem. Křížky v krajině jsou krásné a obdivuhodné, vzbuzují úctu, navozují pokoru, dovedou říci mnohé. Kříže a další sakrální stavby skrývají úžasné příběhy a jsou nejen ukazatelem starých nebo poutních cest a orientačním bodem, ale zároveň představují bohaté úložiště informací paměti lidí a významných událostí v krajině. Na Modrém sloupu mohl být kříž k užitku i jako mrtvá schránka.
Mnoho lidí si cestu vedoucí z Březníku Luzenským údolím na Modrý sloup spojuje se starou obchodní stezkou. Z výše uvedeného již víme, že tomu tak není, jelikož obchodní stezka byla situována západněji. Kdy pak ale vznikla cesta Luzenským údolím podél Luzenského potoka a jaký byl její účel? Komunikace musela vzniknout ve druhé polovině 19. století (jelikož na mapách před tímto obdobím, například na Františkovském mapování z let 1836-1852, není zakreslena). Její původní účel si můžeme spojit s organizovaným lesním hospodařením za knížete Schwarzenberga, kdy se pronikalo hlouběji do pralesa a vytěžené dřevo se z těchto nepřístupných poloh muselo vhodnou cestou dostat. Později byla cesta zpevněna, aby byla sjízdná i pro vozy. Cesta Luzenským údolím podél Luzenského potoka je nepochybně spjata i s předválečnou turistikou. Průvodce Jaroslava Dostála z roku 1938 píše, že „údolím potoka Luzného červená značka stoupá na hranice, jichž dostihuje v kótě 1 198.“ Stará obchodní stezka byla v této době již zcela zpustlá.
V rámci obrany republiky bylo u Modrého sloupu v roce 1937 vybudováno zvláštní zařízení, a to dvě třířadé uzávěry z kolejnic ve vzdálenosti do 150 metrů od státní hranice (příkopy před uzávěrami pochází z doby studené války, kdy se těmito terénními překážkami zodolnilo přerušení cesty). V době komunistického režimu udržovaným lesním průsekem chodily naše pohraniční orgány, zátarasy z roku 1937 byly k užitku i během této doby, aby tudy neprojelo vozidlo. Za dřevěnou hraniční závorou pokračovala, tady již zpevněná cesta, do vnitrozemí Bavorska - komunikace byla k užitku nejen turistům, kteří mohli dojít až ke hranici, ale i západoněmeckým pohraničním složkám. Na Modrém sloupu byla pro turisty informační tabulka o tom, že za bezpečnou zónu (kam až lze jít) se považují bílo-modré sloupky na německém území. Na území ČSSR byly červeně označené sloupky a dalo by se říct, že byly poslední výstrahou při překročení (nebo spíše narušení) československé hranice. Při narušení hranice hrozilo zatčení československými orgány a nelegální překročení hranice bylo postižitelné podle německého práva. Úzká pěšina od točny v Luzenském údolí na Modrý sloup vznikla až ve druhé polovině 90. let 20. století, původní cesta s dochovaným vojenským zvláštním zařízením zanikla. Na bavorském území neznačená komunikace vede k rozcestí u skleněné archy, kde je oficiální turistická trasa.
Modrý sloup v roce 1989 s pohledem na československé a německé území (zdroj: Věra Mátlová)
Cesta a vojenské zvláštní zařízení u Modrého sloupu v roce 1995 (zdroj: Jarmila Trsová)
1.5 km od Modrého sloupu se při bavorské komunikaci, která kopíruje starou obchodní stezku, nachází památný kříž. Křížek byl zbudovaný pod Luzným v roce 1872 na památku první poutě bavorských obyvatel na Svatou horu u Příbrami. V roce 1932 byl kříž zničen, avšak v roce 1972 byl umístěn na původní kamenný podstavec nový železný kříž.
OBRAZOVÁ GALERIE K TÉMATU: hraniční přechod Modrý sloup (1-17, z toho pohled na Luzný a Špičník v letech 2015 a 2024 14-17), původní cesta od točny v Luzenském údolí na Modrý sloup (18-24), současný stav vojenského zvláštního zařízení u Modrého sloupu (25-38, z toho první objekt 25-33, druhý objekt 34-38), památný kříž nedaleko Modrého sloupu (39).
