V době prvorepublikové turistiky byla na vrcholu Polední hory tabulka pobízející k vyhlídce, avšak zásadní zlom v dějinách Poledníku přišel až se studenou válkou - ta udělala z hory, s výhodnou polohou a nadmořskou výškou, vojenské stanoviště elektronické ostrahy státní hranice.
Poledník i další podobné vrcholy v západních Čechách (Dyleň, Čerchov, Havran, Zvon) byly vybrány ve druhé polovině 50. let vojenskou zpravodajskou správou jako základny pro výstavbu armádních zařízení. Zpravodajská správa si uvědomila, že je potřeba sledovat (popřípadě rušit) nepřítele na druhé straně hranice. V roce 1961 vznikl vojenský útvar ve Zbirohu, který se primárně zajímal právě o tyto cíle. Vojenská stanoviště byla budována v době, kdy se v západních armádách už hojně využívaly velmi krátké vlny (VKV), které se šíří pouze na přímou viditelnost, nikoliv za horský horizont. Stanoviště tedy musela být vybudována co nejvýše na hranici a navíc musela na sebe navzájem vidět, protože spolupracovala pomocí mikrovlnných pojítek. Poledník i s okolím se stal zapovězeným místem pro veřejnost i místní obyvatele. Utajení stanoviště bylo dáno jeho relativní nepřístupností - velkou šířkou hraničního pásma a zejména přítomností Vojenského újezdu Dobrá Voda. Areál byl obehnán linií drátů a střežen proti vniknutí signální stěnou se slaboproudým vedením. Pozemní stanoviště rádiového a radiotechnického průzkumu na Poledníku bylo určeno pro odposlech radiových prostředků potenciálního protivníka - odposlech „vykrýval“ hlavně jižní a jihovýchodní směr. První průzkumné úkoly se nejdříve plnily z polních podmínek - stanů a dřevěných automobilových nástaveb, přikrytých maskovací sítí. Stanoviště na Poledníku bylo stavěno a vybaveno na tu dobu novými technologiemi. Po založení útvaru ve Zbiroze (1961) začaly projekční a od roku 1964 i stavební práce. Kolaudace proběhla koncem září 1968. Projekt počítal s možností trvalého ubytování jednotek vojáků přímo na vrcholu. Na Poledníku tak byla dislokována celá jednotka zbirožského útvaru, do posádky v Kašperských Horách jezdili jen vojáci z povolání, vojáci odeslaní na dovolenou a služební cestu. S dobudováním Poledníku měl zbirožský radiotechnický pluk místo pro pokrytí celé západní a jihozápadní hranice, odkud mohl kontrolovat prostor od rakouské hranice na východě až po francouzské hranice na západě. Na Poledníku sloužily průzkumné jednotky z více organizačních stupňů, plnící proto i různé úkoly. Obecně platilo, že čím vyšší organizační stupeň, tím dokonalejší technika a dosahy. Zachovávalo se i pravidlo, že ubytovací prostory jednotek se nemíchaly a vojáci se navzájem o svých úkolech neměli bavit. Dislokace jednotek se postupem času měnila. Stanoviště na Poledníku mělo krycí název TOPAS. Kromě armádních průzkumných jednotek na Poledníku a Čerchově totiž působila v 70. letech i odposlechová jednotka federálního ministerstva vnitra, která velmi úzce spolupracovala s podobnou jednotkou ve východním Německu v rámci akce Minerál. Smyslem této akce bylo nechat pracovat východní Němce na českých stanovištích. Oplátkou školili východní Němci naše příslušníky u nich. V rámci této akce byla stanoviště pojmenována po názvech drahých kamenů - krycí název pro Poledník byl Topas a pro Čerchov Rubín.
V první polovině 80. let proběhla přestavba věže - změnila hranatý tvar na půlkulatý. Úpravou prošel i půlkruhový kryt - jeho původní ostré hrany byly v horní části zaobleny a zvětšeny tak, že zde mohla lépe stát vozidla s technikou. Modernizace se dočkal i vnější plášť budov, aby Poledník lépe odolával drsnému klimatu. Přestavba celého areálu byla dokončena ve druhé polovině 80. let. V 80. letech se stanoviště na Poledníku skládalo z následujících objektů: pozemní anténní prostor v půlkruhové hale (technika byla kryta před klimatickými změnami i vizuálním průzkumem protivníka), provozní budova spojená s věží (logistické zázemí stanoviště - kuchyně, ložnice a provozní kanceláře), betonový skelet trupu věže s nástavbou místností (tady byly umístěny analyzační a radiové prostředky), a konečně budova s garážemi, náhradním zdrojem elektrické energie (dva dieselagregáty) a trafostanicí. Při pozdější rekonstrukci byla nad garážemi vybudována nástavba pro vnitro a strážnice. Mezi menší objekty, roztroušené okolo těchto hlavních staveb, patřily dvě nádrže na topnou naftu (každý rok se navážely zásoby na zimu). Ve svahu se nacházela muniční kobka s uloženou municí pro obranu Poledníku. Neposlední součástí vrcholového stanoviště bylo i pomocné zemědělské hospodářství. Převážná část techniky byla umístěna v půlkruhové hale. Plášť haly, stejně jako věžová nástavba, byla vytvořena ze sklolaminátu (ten ovšem stárnutím materiálu zvyšoval odpor vůči průchodu radiových vln, proto se experimentovalo i s použitím dalších materiálů, například speciální foukané pryskyřice). Konstrukci tvořily lepené nosníky z tvrdého dřeva. Namísto kovového spojovacího materiálu (kterým by byla rušena průchodnost radiových vln) se používaly silonové šrouby.
Na vrcholu Poledníku byla i vidová hláska (číslo 204) vojska Protivzdušné obrany státu. Nejprve byl ve prospěch hlásky využíván ochoz pod původní hranatou věžovou nástavbou, po přestavbě se hláska nacházela na vrcholu půlkulaté věžové nástavby.
„Zbirožák“ Bohumil Jaroš vzpomíná na službu na Poledníku v letech 1972–1974: „Byli jsme ubytováni přímo na kopci, tam také bylo kompletní týlové vybavení. Dole v Kašperkách jsme měli několik místností, které sloužily pro přespání po vycházkách nebo návratu z opušťáku. Odtud denně vyjížděla v 6:15 hod. skříňová vétřieska, která dopravovala na kopec vojáky z povolání, vojáky po vycházkách, vojenský proviant nafasovaný v Rejštejně, a cestou přes Srní, Rokytu a Javoří Pilu pokračovala až na vrchol. Odpoledne po rozkaze po 15:00 hod. se vracela zpět do Kašperek, naložena vojáky z povolání a mužstvem, které jelo na vycházku. Rota se skládala ze tří čet. První četa pracovala u průzkumného prostředku POST-3M. Ten se skládal ze dvou skříňových automobilů ZILů a anténního přívěsu. V jednom ZILu byla aparatura s operačním pracovištěm. Operátoři sledovali a zachycovali letecké cíle tím způsobem, že pomocí anténního systému zaměřovali signál z navigačních radiolokátorů letounů ve vzduchu. Tento signál se přenášel kabelově do přístrojového vozu, kde se rozšifroval a určil druh letounu (dopravní, tankovací, průzkumný, bombardovací atd.) a směr jeho letu. Ve druhém ZILu byly dva benzínové agregáty a při výjezdu do terénu tento automobil táhl anténní přívěs. Na stanovišti byla všechna tato vozidla umístěna v laminátové půlkruhové hale. Druhá četa obsluhovala mašiny RPS 1, RPS 5 a SDR. Ty byly určeny pro zachycování signálů z radarů pozemního vojska na nepřátelském území, dále prováděly kontrolu umístění těchto radarů nebo jejich přemístění. RPS 1 (zvaná svíčka) byla umístěna nahoře ve věži. Skládala se z asi metrové parabolické antény a malého elektronického přístroje. Anténa se otáčela ručně klikou - když nalezla nějaký impulz vyslaný nepřátelským radarem, klika se zastavila, jemným otáčením doleva a doprava se našla poloha, ve které byl impulz nejsilnější, na stativu byla stupnice, ze které se přečetl azimut a nahlásil se na operačku. Tam měli vojáci na skle namalovanou mapu, v místě Poledníku přidělané provázky a kolem mapy stupnici 360°. Vzali jeden provázek a natáhli ho ve směru nahlášeného azimutu. Totéž udělali vojáci z ostatních stanovišť, navzájem si po horké lince vyměnili informace, natáhli provázky, a kde se křížily, tam byl nepřítel. Na tomto principu byly založeny všechny přístroje pro vyhledávání pozemních i leteckých cílů. Radiolokační přístroj RPS-5 byl mobilní na menším skříňovém vozidle a na stanovišti umístěn v hale vedle POST-3M. SDR byla obrovská mašina, umístěná v hale na podvozku KAMAZ, zachycovala pozemní i letecké cíle. Třetí četu tvořili tzv. RULáci (RUL = rádiový uzel letectva). Ti byli výhradně ve věži a prováděli odposlechy komunikace mezi řídicími věžemi (pozemními navigátory) a letadly ve vzduchu (piloty), popřípadě komunikace pilotů mezi sebou. Konverzace se nahrávala na magnetofon, po nocích překládala a psala do protokolů. Asi nejdůležitější složkou stanoviště na Poledníku byli planžeťáci. Na operačním středisku zaznamenávali a vyhodnocovali všechny přijaté údaje od operátorů, prováděli zákresy do planžetů.“ Planžet byla plexisklová deska nebo celoskleněná stěna, na kterou se kreslily zjištěné cíle. Jiná průzkumná jednotka, rádiová rota Kašperské Hory, která byla dislokována k průzkumnému praporu Vimperk, na Poledníku pomocí přenosného přijímače odposlouchávala sledováním VKV frekvencí pozemní německé i americké pohraniční jednotky. Několik hodin seděli vojáci u radiostanice s prstem na magnetofonu a sluchátky na uších. Ještě delší dobu trvalo zpracovávání záznamu, protože se hodně listovalo ve slovníku a záznam se musel „vytahovat“ ze šumu.
Ostře střežená hranice a vysoká koncentrace vojsk v její blízkosti provokovaly sousední stranu ke kontrolním obletům hranice vrtulníky a k všemožnému provokování. Oblety byly spojené s fotografickým a rádiovým průzkumem. Jakýkoliv větší pohyb na stanovišti nebo instalace nové techniky okamžitě přilákal minimálně jeden vrtulník z druhé strany. Častý přelet bojových vrtulníků z druhé strany hranice zapříčinil, že v pohraničí vznikla stanoviště protiletecké obrany. Obrana chtěla mít možnost rychlejší reakce ve členitém horském pohraničním terénu. Na Šumavě takto působila základna s vrtulníky na Zhůří. Běžné stíhací letouny proti pomalejším, ale velmi obratným vrtulníkům nemohly být nasazeny. Bylo proto přijato pravidlo „vrtulník proti vrtulníku“. Provokace zpravidla probíhala tak, že protivník přiletěl z vnitrozemí v malé výšce ke státní hranici, kde čekal na soupeře. Po jeho příletu letěly oba stroje rovnoběžně s hranicí. Z podobné situace vzešla i nehoda na Poledníku dne 12. září 1985. Československý pilot vrtulníku Mil Mi-24 Hind ze základny na Zhůří se chtěl pokusit o podobný manévr jako pilot americké Cobry, který na druhé straně hranice přešel „do visení“, avšak jeho stroj se zřítil do tenkrát vysokého lesního porostu na vrcholu Poledníku. Hrůzostrašný pád přežil.
Izolace a střežení Poledníku skončilo po roce 1989. Objekt armáda opustila a chtěla ho prodat. Mezitím však stavba chátrala vlivem nevlídného počasí, ale zejména zásahy lidí, kteří si chtěli prohlédnout dříve tajnou základnu. Spousta zařízení byla rozkradena a zničena. V roce 1997 objekt Poledníku odkoupila Správa Národního parku Šumava a provedla rozsáhlou rekonstrukci. Okolní stavby byly zbourány a samotná věž upravena tak, aby mohla být využívána veřejností. V laminátových stavbách utvářející typický vzhled Poledníku, kde byla dříve umístěna průzkumná technika, byla vyřezána okna a na vrchol věže byl pomocí vrtulníku umístěn nový ochoz. Slavnostní otevření proběhlo 18. července 1998. Výška věže je 37 metrů a na vrchol vede 227 schodů. V přízemí věže se nachází Informační centrum Národního parku Šumava. Ve třech obloukových podlažích je umístěna poznávací galerie včetně vojenské historie Poledníku, poslední fáze výstupu je po žebříku.
OBRAZOVÁ GALERIE K TÉMATU: staré fotografie (1-6, zdroj 1-3: Václav Ilčík, zdroj 4: Bohumil Jaroš), vnitřní prostory v letech 1989-1990 (7-10, zdroj: Antonín Pacholík), stav v 90. letech (11-17, zdroj 12: Věra Mátlová, zdroj 16-17: Václav Hrabý), rekonstrukce v letech 1997-1998 (18-20, zdroj 20: Josef Štemberk), současný stav (21-39), rekonstrukce v roce 2021 a otevření galerie o historii v roce 2023 (40-46).
