Modrava / Mader
I když je historie Modravy spjata především s dřevařským průmyslem, její vznik je spojen s rybářstvím. První zmínka o osadě Modrava je datována k roku 1614 a je spojena s využitím dobře zarybněných vodních toků, zejména pak Modravského a Roklanského potoka. Vody zdejších potoků bývaly velmi bohaté na ryby a tak vodní toky byly pronajímány k chovu a lovu ryb. Modrava tedy vznikla jako rybářská osada. Archivní materiály před rokem 1614 uvádějí Modravu jako pustinu, kterou měli v pachtu tři kašperští občané za roční pachtovné 12 kop míšeňských grošů a 2 kopy pstruhů. Je uváděno, že v roce 1614 si na Modravě vystavěli tři rejštejnští občané usedlosti se svolením vrchnosti.
Prvotní rozvoj obce souvisel s rybářstvím a lovením zvěře v okolních hlubokých lesích. Modrava byla zmiňována i při obchodní cestě vedoucí z Kašperských Hor přes Kvildu a Bučinu do Pasova. Přes Modravu samotnou a dále na Březník a Modrý sloup vedla konkurenční cesta kašperskohorské větve Zlaté stezky. Také probíhala z Kašperských Hor až do Pasova a na českém území správu obchodní cesty vykonávali měšťané z nedalekých Kašperských Hor. Tenkrát bylo soumarům dopřáno odpočinku a umožněna volná pastva těm, kteří by již toho dne nedošli po obchodní cestě do Kašperských Hor. Až do konce 18. století se osada Modrava rozvíjela jako rybářská a lovecká osada. Například v roce 1757 se tady uvádí bratři Wolfové, kteří zde budují malou zemědělskou usedlost a živí se pastevním hospodářstvím, rybařením a lovem zvěře. To vše za roční činži 15 zlatých.
K zásadnímu rozvoji obce dochází na přelomu 18. a 19. století, kdy hrabě Filip Kinský z Vchynic a Tetova prodává v roce 1799 knížeti Josefu ze Schwarzenbergu Prášilské panství (za 400 000 zlatých). Hlavním důvodem koupě Prášilského panství knížecím rodem Schwarzenbergů byla investice do stavby plavebního kanálu, který by dopravil dřevo z nepřístupných lesů do Prahy. Už v roce 1798 si schwarzenberský ředitel vodní dopravy Josef Rosenauer prohlédl území mezi Kvildou, Modravou a Prášily, a v září téhož roku navrhl knížeti Josefovi, aby panství koupil. Vchynicko-tetovský plavební kanál byl vystavěn Františkem Adlerem v letech 1799-1800 a na jaře roku 1801 dochází k první plávce dřeva. Kanál začíná 2 km od Modravy pod osadou Vchynice-Tetov, avšak dříví k němu je splavováno již z horských potoků okolo Modravy. V souvislosti s těžbou a stahováním dřeva k jeho plávce jsou v okolních lesích Modravy hojně budovány primitivní chatrče dřevařů, kteří v lesích pracují celý týden. V obrazové galerii na první staré fotografii si povšimněte prostředního okénka - je na něm výstavní schwarzenberská myslivna polesí Weitfäller (Rokyta), která se vypínala na stráni nad Modravou. Na Modravě samotné byla také myslivna. Pro knížecí lesní personál jsou dále zbudovány hájenky na Březníku, v Podroklaní a na Javoří Pile. Od té doby se plaví rok co rok z dosud neprostupných lesů dříví až do Prahy.
I když bylo dřevo plaveno z Modravska dále do Čech, neznamenalo to, že by nemělo pro místní žádný užitek. Nejprve bylo dřevo využíváno pro sklárny, které s příchodem knížete Schwarzenberga postupně zanikaly. Na Modravsko zamířil zkušený podnikatel František Bienert a po zevrubném průzkumu zdejších lesů, které skýtaly stromy vysokého stáří, pomalu a rovnoměrně rostlé s rovnými nezavětvenými kmeny, založil v roce 1827 továrnu na výrobu resonančního dřeva. Resonanční dřevo sloužilo především k výrobě ozvučných desek strunových hudebních nástrojů a pian. Ozvučná deska z resonančního dřeva zvuk struny nejen zesilovala, ale zušlechťovala a vhodně zabarvovala. Základním předpokladem, aby dřevo mělo tyto vlastnosti, byly kmeny rovných smrkových i jedlových stromů rostoucí v nadmořských výškách 800-1200 metrů v původních porostech s převládajícím smrkem, staré minimálně 170 let. Podle síly kmene, rozmístění suků a hustoty letokruhů se určovalo, na jaký materiál bude kmen zpracován. Z kmenů se nařezaly špalíky o délce 40-45 cm pro houslová a violová prkénka, 80-120 cm pro cellová a basová prkénka. Odřezky se používaly pro výrobu klapek klaviatury. Špalíky byly po dobu několika týdnů máčeny ve vodě. Poté se naštípaly na bloky a uložily k vyschnutí. Bloky se dále štípaly nebo rozřezávaly na prkénka o síle 1 až 1.5 cm. V 50. letech 19. století František Bienert k modravské továrně zřídil dvě menší pily, první v roce 1852 v Prášilech a druhou v roce 1856 na Javořím potoce u Modravy (Javoří Pila). V roce 1855 navíc zřídil další podobnou výrobnu ve Stožci. V Modravě zaměstnával 50-100 lidí v lese i továrně. Po jeho smrti v roce 1866 vedla oba závody jeho vdova, ale odbyt pro značnou cizí konkurenci (z lesů Alp, Haliče a Bukoviny) stále klesal. Po polomu v roce 1870, který zničil mnoho starých porostů, muselo být dřevo přiváženo z daleka. Bienertová nabídla závody Schwarzenbergovi, který je v roce 1871 koupil. Modravský závod definitivně končí v roce 1880, kdy je převeden do Stožce. Z továrny na resonanční dřevo na Modravě se do současných dnů dochoval v přestavěné podobě objekt, který sloužil k ukládání a sušení vyrobeného materiálu (penzion Pupík) a takřka v nezměněné podobě schwarzenberský lovecký zámeček respektive hájovna (penzion Modrava). Tyto stavby jsou díky své historické hodnotě kulturními památkami. K Bienertově továrně vedl z Roklanského potoka náhon, jeho pozůstatky jsou patrné od penzionu Pupík až za nouzové nocoviště. U soutoku Modravského a Filipohuťského potoka fungovala ve 30. letech 20. století pila na zpracování dřeva se skladištěm. V době socialismu na místě pily stál podlouhlý barák, ve kterém bylo umístěno ředitelství lesního závodu (později ustoupil novostavbě obecního úřadu).
S přelomem 19. a 20. století nastupuje do kraje okolo Modravy turistika, která je po vzniku Československé republiky až do záboru pohraničí v roce 1938 označována jako zlatá. Pocestným na Modravě poskytovaly služby dva hostince - U Tří (Dvou) sluk a U Pstruha (Wolfův hostinec). Hostinec U Tří sluk byl vůbec nejstarším na Modravě. Zmiňuje ho už turistický průvodce Františka Adolfa Borovského z roku 1883, když říká, že „v hostinci U Dvou sluk jsou 4 čisté postele pro cestující a dobrá strava.“ V průvodci Jiřího Chudoby z roku 1896 se mimo jiné píše, že „Mader jest malá osada čítající 50 obyvatel německých. Jde zde myslivna, villa knížete Schwarzenberga, továrna na bezsuké dříví a chalupy dřevařů. V hostinci Zu den zwei Schnepfen možno přenocovati (5 postelí, nocleh 30 krejcarů).“ O hostinci píše i Karel Klostermann v románu Ze světa lesních samot: „U Tří sluk bylo hlučno. Vody dvou silných potoků hučely, ale šum jejich přehlušovala veselá hudba, trouby vřeštěly, klarinet pískal. Plný ples, ač bylo sotva sedm hodin a světlo jako v poledne. Mládenec, trochu promoklý, ubíral se po kamenných stupních na vysoký násep, vpravo od něho, na protějším břehu velkého Müllnerského potoka, tiše stály pily, bylo patrně již po práci. Dřevěný, jednopatrový dům, podle něhož kráčel, celý se chvěl pod dupotem tančících. Okna přízemí byla pootevřena, pára z nich se valící srážela se v chladném vzduchu v bělavý, k zemi padající dým.“ Modrava byla osídlena převážně německým obyvatelstvem a čeští turisté, alespoň podle starých turistických průvodců, zde nebyli příliš vítáni. Například Antonín Bašta v šumavském průvodci z roku 1908 píše, že „českým turistům nedoporučuje se v Modré stravovati se a bytovati. Ceny přemrštěné. Zvláště pstruhů nikdo zde nekupuj. Na nocleh lépe zajíti až do Pürstlinku nebo zůstati ve Vchynici.“ Hostinec U Pstruha, který v meziválečném období vedla rodina Wolfova, byl zázemím pro německé turisty a místní obyvatele, scházeli se tady dokonce i pašeráci a pytláci. V roce 1930 byl přestavěn a nabízel 40 pokojů po čtyřech postelích. Zatímco hostinec U Tří sluk po 2. světové válce zanikl, bývalý hostinec U Pstruha zabrala na začátku 50. let Pohraniční stráž jako jednu z kasárenských budov praporu Modrava, který spadal pod Sušickou brigádu. U objektu vznikly další přístavby. Po reorganizačních změnách Pohraniční stráže sídlilo v bývalých kasárnách v letech 1962-1982 lesnické učiliště. Po roce 1989 se hostinci U Pstruha navrátil původní účel – nejprve jako privátní rekreační středisko a v současnosti je otevřen pro širokou veřejnost (penzion U Pstruha).
Čeští turisté se plnohodnotného ubytování dočkali v roce 1924. V tomto roce byla nákladem 1 041 500 Kč dostavěna chata Klubu československých turistů. Velkolepý čin budování hotelu, který měl být zasvěcen památce slavného spisovatele Karla Klostermanna, vzalo pod svá bedra pražské ústředí Klubu československých turistů. Významným donátorem akce bylo státní ministerstvo obchodu, hotel měl z velké části totiž financovat stát a turistický spolek by fungoval jen jako správce. Výstavba započala 12. září 1922. Ještě než se začalo stavět, začaly být skloňovány první názvy budoucího podniku - nejfrekventovanější byl hotel či chata v Modré nebo chata na Mádru. První prokazatelný náznak toho, že se uvažuje o pojmenování chaty po Klostermannovi, pochází patrně z 11. října 1922. Tedy z doby, kdy Klostermann ještě žil a blížily se jeho 75. narozeniny. Myšlenka zřejmě pocházela od tehdejšího předsedy sušické pobočky KČST Ladislava Švejcara nebo z okruhu jeho blízkých spolupracovníků, protože pražské ústředí KČST toho dne kladně odpovídalo na sušický návrh názvu chaty. 1. července 1923 se uskutečnila slavnostní prohlídka ještě nedostavěné chaty a proslov zástupců klubového ústředí při příležitosti otevření první české turistické chaty v pohraničí u Pramenů Vltavy. O několik dní později, 16. července, umírá Karel Klostermann. Do dostavby podniku zbývá rok. Kompletně hotový objekt byl zkolaudován 31. července 1924, avšak slavnostní otevření připadlo už na neděli 22. června 1924. Na otevření chaty se sjela pražská a šumavská honorace, o které pojednává níže uvedený článek. Klostermannova chata je dílem pražského architekta Bohuslava Fuchse a stavitele Karla Valenty z Vlachova Březí. Objekt převzala do správy sušická pobočka KČST a ustanovila zkušeného nájemce Gustava Pšeničku, který chatu vedl až do podzimních dnů roku 1938. Ceny v roce 1924 začínaly na osmi korunách za jednolůžkový pokoj a pěti korunách za postel ve společné noclehárně. Průvodce Jaroslava Dostála z roku 1938 má na obálce reklamní okénko Klostermannovy chaty. Píše se v něm: „28 pokojů, 2 noclehárny, elektrika, vodovod, lázeň a sprcha, garáž, silnice pro vozidla, domácí kuchyně, telefon Modrava, ústředna Kašperské Hory, pošta Kvilda. Nájemce chaty Gustav Pšenička.“ Po roce 1938 Klostermannova chata sloužila říšské branné moci a po roce 1945 ji krátce zabraly útvary pověřené ochranou státních hranic. V roce 1953 přešla chata z České obce sokolské do vlastnictví státu, odkud byla převedena do správy Škodových závodů v Plzni. O rok později byla uvedena do systému podnikové rekreační péče, avšak chata byla už tehdy uváděna jako stavebně ohrožená nedostatkem údržby (není divu vzhledem k celodřevěnému povrchu po třicetiletém užívání). Rekreační pobyty byly až do roku 1989 týdenní s plným rozsahem služeb v celoročním provozu. Chata však chátrala, permanentně se přetěžovala nábytkem i rekreanty. Vše vygradovalo v roce 1989. Na podzim po ukončení letní sezóny mělo konečně dojít na opravu rekreačního střediska, musel být však ukončen provoz týdenní rekreace s celodenním stravováním. Za několik měsíců padl komunistický režim a věci se začaly vyvíjet jinak. Podnikové ubytování zůstalo, ale kuchyně byla zařízena pro samoobslužnou přípravu jídel rekreanty. V roce 1995 byla chata definitivně uzavřena a od ekonomicky neúnosné rekonstrukce bylo upuštěno vlivem špatné statiky, kdy dřevěné konstrukce vykazovaly vážné deformace některých nosných prvků. V roce 1996 byla chata prohlášena za kulturní památku a její zbourání ustoupilo do pozadí. V roce 2000 byla prodána do soukromých rukou. Od dubna 2002 započala její náročná rekonstrukce pod dohledem orgánů státní správy a v dubnu 2004 byla chata opět zprovozněna. V současnosti opět plní svůj pohostinný účel (hotel Klostermannova chata). V době socialismu návštěvníkům Modravy poskytoval ubytování a stravování penzion Zlatá stezka. I tento objekt slouží svému účelu doposud.
Klostermannova chata - slavnostní otevření v roce 1924 a její využití v době socialismu (zdroj: noviny Národní listy ze dne 24. 6. 1924 a časopis Květy ze dne 14. 3. 1957)
Do historie Modravy se zapsaly ještě dvě budovy, které takřka bez úhony přečkaly sled historických událostí. První z nich je bývalá stanice příslušníků Finanční stráže. Objekt byl v letech 1951-1962 užíván Pohraniční stráží - sídlilo tady velitelství pohraničního praporu Modrava. Pak budova sloužila jako bytovka pro místní obyvatele. Nyní je zrekonstruována a patří soukromému podnikateli. Druhou budovou je bývalá česká obecná a mateřská škola, která byla na Modravě postavena v letech 1934-1935. Do té doby pro českou menšinu (německá většina docházela do školy na Filipově Huti) fungovala jednoduchá škola ve dřevěném domku v západní části vesnice u Roklanského potoka. Výuka v nové škole byla ukončena v roce 1976. Od roku 1999 je školský objekt po přestavbě provozován jako hotel Modrava.
Zlatá éra turistiky a doprava dřeva z modravských lesů vedla k myšlence zřídit úzkokolejnou dráhu, která by směřovala ze Sušice přes Modravu do Kvildy. List Zájmy Pošumaví ze dne 18. října 1929 k projektu tzv. Zprůmyslnění Povydří napsal: „Železnice sloužila by arciť výhradně dopravě dříví, ale byla by i cestujícím a za letní doby mnohým turistům vítaným dopravním prostředkem.“
K výše uvedenému je nutné doplnit, že politické poměry po 2. světové válce a budování železné opony, mělo za následek zánik slavné historie osady Modrava. Německé obyvatelstvo, které tvořilo převážnou část původních obyvatel Modravy, bylo vystěhováno a Čechoslováci se do opuštěných usedlostí nehrnuli. Zanikly průmyslové podniky, hostince, většina stavení byla zbourána, uzavřely se turistické cesty, nastal útlum trvalého osídlení. V obci vyrostlo několik finských domků pro ubytování vojáků a později i místních obyvatel. Po dávných idylických časech, popsaných šumavským spisovatelem Karlem Klostermannem a předválečnými turistickými průvodci, zůstaly pouze vzpomínky. Obec začala ožívat až v devadesátých letech, kdy se sem začali navracet turisté.
V současnosti je obec Modrava významným centrem celoroční šumavské turistiky. Je tradičně charakterizována jako obec ležící na soutoku tří potoků – Modravského, Filipohuťského a Roklanského, tímto soutokem vzniká řeka Vydra. A odkaz do historie spjaté se dřevařstvím? Ten tu zůstal. Obec provozuje Muzeum dřevařství (Dřevák), kde se lidé dozvědí vše o dřevě, jeho vlastnostech, použití a historii. Ve vybavené dílničce si zároveň mohou vyzkoušet některé práce se dřevem anebo si suvenýry rovnou zakoupit. Nesmíme opomenout ani spojení Modravy s filmem – kromě toho, že se zde natáčely některé záběry z filmu Divá Bára (1949), je obec (a kraj kolem ní) spojována s kriminálním seriálem Policie Modrava. Od roku 2014 je Modrava spojena i s pivovarnictvím, byl tady otevřen pivovar pod značkou Lyer.
V roce 2018 jsem vytvořil sérii porovnávacích snímků Modravy, kde předlohou byly obrazy z doby tzv. staré Šumavy (od konce 19. století do 30. let 20. století). K dispozici jsou na tomto webu i fotografie Modravy pořízené z nebes.
Správní členění Modravy
Velmi zajímavou historii má Modrava z hlediska správního členění. Již na mapě Stabilního katastru z roku 1837 je Modrava rozdělena mezi administrativní jednotku Prášily a Vchynice-Tetov. Přirozenou hranici tvoří Roklanský potok. V roce 1840 měla osada Modrava 6 domů s 39 obyvateli. Ves se postupně rozrůstala po obou stranách Roklanského potoka.
V roce 1930 bylo na levém břehu potoka 6 domů s 37 obyvateli a na pravém břehu potoka 11 domů se 70 obyvateli. Část ležící na levém břehu Roklanského potoka byla místní částí osady Vchynice-Tetov, která patřila pod obec Srní a soudní okres Kašperské Hory. Část ležící na pravém břehu Roklanského potoka byla místní částí obce Filipova Huť, která patřila pod soudní okres Hartmanice. Tento stav trval až do zániku soudních okresů, které oficiálně přestaly existovat v roce 1948. Ostatně dvě Modravy jsou vypočteny i v Nejúplnějším místopisném slovníku staré Šumavy Ondřeje Fibicha. V 50. letech byla územní příslušnost Modravy složitá, o čemž vypovídá níže prezentovaný článek. K 1. červenci 1960 je Modrava uváděna jako samostatná obec s místními částmi Modrava, Filipova Huť a Horská Kvilda. V období první republiky se správní úřad obce nacházel ve Filipově Huti, k přesunu úřadu do Modravy došlo v poválečném období. V roce 1980 byla Modrava začleněna do správy Místního národního výboru Srní. K opětovnému vzniku samostatné obce došlo na konci roku 1990.
Nynější obec Modrava je tak tvořena třemi původními osadami – Modrava, Filipova Huť a Vchynice-Tetov. Území obce je tvořeno čtyřmi katastrálními územími – Filipova Huť, Vchynice-Tetov II, Javoří Pila a Roklanský les. Současná obec Modrava se skládá ze dvou (místních) částí, které jsou obydleny: Modrava a Filipova Huť. Přirozená hranice Roklanského potoka na Modravě přetrvala do současnosti – rozděluje katastrální území Vchynice-Tetov II a Filipova Huť.
Těžkosti správního členění Modravy v 50. letech (zdroj: časopis Československý voják ze dne 6. 12. 1958)
Znak a vlajka Modravy
Znak a vlajka obce Modrava se skládá ze tří pruhů - zeleného, bílo-modře šachovaného a červeného. Znak je navíc doplněn o píšťalu.
Návrh obecních symbolů autorsky zpracoval Petr Kolář s konzultací heraldika Aleše Zelenky. Zelená barva vyjadřuje lesy Šumavy. Červenou barvou je vyjádřena zásadní historie místa - doby, kdy majitel zdejších lesů hrabě Kinský založil na Filipově Huti a Vchynicích-Tetově sklářské hutě a kraj zažil rozmach, tj. začal být systematicky kolonizován s vidinou živobytí. Erb rodu Kinských je z větší části vyplněn červenou barvou. Načež sklářská píšťala vyfoukávající baňku je použita na znaku obce Modrava. Bílo-modrá šachovnice nás svádí k symbolu země, se kterou Modrava na jihu a západu sousedí - Bavorsku. Není tomu tak! Tento motiv je společně s červenou barvou historický, tentokrát připomíná kolonizaci dřevařskou za knížecího rodu Schwarzenbergů - devět modrých ploch vyjadřuje devět nádrží Vchynicko-tetovského plavebního kanálu ležící na území obce (desátá nádržka na Tmavém potoce leží na území obce Prášily).
Znak a vlajka obce Modrava (zdroj: Registr komunálních symbolů Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky)
Mapa Stabilního katastru z roku 1837 a správní členění Modravy (pravý břeh Roklanského potoka, k Filipově Huti)
Mapa Stabilního katastru z roku 1837 a správní členění Modravy (levý břeh Roklanského potoka, k Vchynicím-Tetovu)
Mapa revíru Modrava z roku 1893
Letecká mapa z roku 1949
Letecká mapa z roku 1964
Letecká mapa ze současnosti
OBRAZOVÁ GALERIE K TÉMATU: staré fotografie (1-33, z toho Bienertův závod se zámečkem 17-19, pila se skladištěm 20-21, škola 22-24, stanice Finanční stráže 25, hostinec U Pstruha 26-28, Klostermannova chata 29-32, Palečkovna 33, zdroj 13: Antonín Schubert, zdroj 22: Karel Řeháček / České školství v národnostně smíšených oblastech jihozápadu Čech v letech 1880-1945, zdroj 23: noviny Republikán ze dne 25. 7. 1935, zdroj 25: Jan Lakosil / Utajená obrana Šumavy), film Divá Bára z roku 1949 (34-35), staré fotografie z 50. až 80. let (36-59, z toho stanice Finanční stráže 49-50, Klostermannova chata 51-56, penzion Zlatá stezka 57-59, zdroj 39, 55-56: Václav Mostl, zdroj 41: Antonín Schubert, zdroj 49: Jana Švajková), současný stav (60-102, z toho pomocný objekt Bienertova závodu se zámečkem a náhonem 80-83, škola 84, stanice Finanční stráže 85, hostinec U Pstruha 86-87, Klostermannova chata 88-96, penzion Zlatá stezka 97, Muzeum dřevařství 98, Palečkovna 99-100, soutok Roklanského a Modravského potoka 101-102), současný stav v zimním období (103-127, z toho pomocný objekt Bienertova závodu se zámečkem 118, škola 119, hostinec U Pstruha 120, Klostermannova chata 121-123, penzion Zlatá stezka 124, Palečkovna 125, soutok Roklanského a Modravského potoka 126-127).
