Podroklaní
„Tu otevřela se před nimi holá pláň, zablyštilo se zrcadlo vodní, domek tu stál skromný, dřevěný, bez patra, vlevo les kostrbatý, z něhož tu a tam čněl nebetyčný velikán a povyrostlé mlází kolem něho mělo vrcholky do sebe spletené, bílé byly pně, větve šedým mechem potaženy, celá půda mrtvolami smrčkův různé velikosti poseta – prales. A dále vlevo, nad černě temné lesy vypínajíc, dvouhlavá modrá hora, na jejímž holém temeni oko rozeznávalo v průzračném, jasném vzduchu nakupené balvany temnošedé barvy. Revírník prstem ukázal: „Roklan.“ „A ta voda?“ tázala se mladá paní. „Podroklanská nádržka.“
Karel Klostermann / Ze světa lesních samot
Se samotou v Podroklaní jsou spjaty dva objekty – Roklanská hájenka a Roklanská chata Klubu československých turistů.
Podroklanská mýtina je místo stejně kouzelné jako Březnické a Luzenské údolí. Mýtina s podmáčenou lučinou a slatěmi se rozprostírá v kotlině, kterou uzavírají hory – Medvědí hora, Studená hora, V Koutě, ale zejména pak majestátný Roklan, jehož vrchol vykukuje nad vrcholky smrkového porostu. Státní hranice je od Podroklaní vzdálena jen 1 km. Podroklanská mýtina byla nejodlehlejším a nejvýše položeným celoročně obývaným stavením na Šumavě – Roklanská hájenka se nacházela v nadmořské výšce 1 185 metrů.
Slavnou minulost Podroklanské mýtiny ovšem odnesla historie a zub času. Roklanská hájenka vyhořela. Roklanská chata Klubu československých turistů sice stojí, ale vlivem drsného klimatu velmi chátrá. Nad chatou trčí ze země základové zdivo bývalé pohraniční roty. Na opačnou stranu přes cestu krajině dominuje torzo bývalé nádrže na plavení dřeva, a to kus uměle navršené hráze se zdevastovanou propustí.
Roklanská hájenka / Rachelhaus
Vznik Roklanské hájenky je spjat s dřevařským průmyslem v okolních lesích a s tím spojeným organizovaným lesním hospodářstvím, ke kterému přistoupil kníže Schwarzenberg po koupi Prášilského panství. Není známo, kdy byla Roklanská hájenka pro potřeby hajného ve schwarzenberských službách postavena. Rozhodně to muselo být někdy mezi léty 1804 až 1856, tj. mezi roky dostavby dřevěné a nové kamenné myslivny na Březníku. Mezi uvedeným časovým intervalem již na Podroklanské mýtině žil hajný.
Pro výběr místa na zbudování hájenky nerozhodoval okolní stav pralesovitých porostů, ale zejména možnost vhodné vodní cesty, jak z těchto horských a nepřístupných poloh dřevo co nejlevněji a nejrychleji dostat. Roklanský potok a podmáčená lučina (Karel Petráš hovoří doslova o podroklanské miskovité slati) byla dobrým místem pro zbudování nádržky na plavení dřeva. Vodní nádržku o hloubce přes 4 metry se nakonec podařilo vybudovat. Zároveň se upravilo koryto Roklanského potoka k plavení. Švele měla kruhovitý tvar a její vodní plocha činila 1 580 m2. Při jejím naplnění dosahoval obsah vody až k 18 000 m3. Roklanská nádržka mohla dodávat vodu do Roklanského potoka po dobu 10 až 12 hodin.
Roklanská hájenka se dočkala v roce 1870 povýšení. Byť byla původně postavena jako myslivna, sloužila do roku 1869 hajnému jako hájenka. 12. června 1870 se z Podroklaní stal lesní okrsek a do hájovny byl ustanoven první revírník Josef Trampus. Již dříve sloužil Josef Trampus jako adjunkt čtyři roky na Březníku a dalších devět let jako hajný na Modravě. Od roku 1870 přichází ve svých 45 letech s rodinou na nejodlehlejší a nejvýše položené (1 185 metrů) celoročně obývané stavení na Šumavě. Za krásného červnového dne roku 1870 v ranních hodinách vyjíždí z Modravy povozem taženým koňmi. Na korbě vozu jedou jeho tři malé děti, dvě kozy, v proutěných koších slepice a kompletní vybavení Trampusovy domácnosti. Kolem vozu pobíhá lovecký pes. Takto revírník Josef Trampus odvážel svoji rodinu na nové pracoviště, které sám přes 14 dnů připravoval k zabydlení. Jestli byla služba na Březníku vzhledem k odlehlosti a drsnosti kraje těžká, tak služba v Podroklaní byla přímo „trestem“ a v zimních měsících „vězením“. Ani výše platu zdejšího revírníka 1 200 zlatých ročně nemohla nahradit strašnou samotu a těžkost služby.
Když lidé překonávají samotu a nástrahy přírody, uchylují se k víře v Boha. I rodina Trampusových byla věřícími křesťany. Před můstkem Roklanského potoka, na velmi poetickém místě s výhledem na hájenku a celou mýtinu s pozadím Roklanu, postavil revírník Trampus dřevěná boží muka. Nyní nám je připomíná pouze stará fotografie. Druhou sakrální památku, která přežila do současné doby, zbudoval Josef Trampus u křižovatky cest na Modravu, Březník a Podroklanskou hájenku v místě dřevorubecké osady Josefstadt. Na kamenném podstavci zde zbudoval kříž, který upomíná na náhlou smrt jeho otce Augusta, který sloužil na Březníku. Ve svých 66 letech ho při pochůzce revírem v těchto místech stihla srdeční příhoda, které na místě podlehl. Kříž byl v době komunistického režimu poškozen a později zásluhou Správy Národního parku Šumava zrestaurován, pak byla do kamenného podstavce vklíněna památní deska. V mapách nyní toto místo nese pomístní název U Trampusova křížku.
V období první republiky začala do Podroklaní pronikat turistika. Lidé sem chodili z Březníku a Javoří Pily a po chodníčku zeleně turisticky vyznačeném pokračovali přes hranici k Roklanu a Roklanskému jezeru. V zapomenuté krajině Podroklanské mýtiny byli turisté vždy přátelsky vítáni. V Roklanské hájence bylo možné se u paní revírníkové občerstvit a dokonce i přespat. Zlatá léta turistiky gradovala ve 30. letech minulého století a proto bylo přistoupeno k výstavbě turistické chaty Klubu československých turistů.
Turistické možnosti v Podroklaní uvádí šumavští průvodci. Ten nejstarší z roku 1883 říká: „Z Madru vede pěkná lesní silnice až k Rokelské chalupě na pokraji slatin Kaltstaudenských, kde bydlí drvoštěp," u kterého lze dostat potraviny uvedené v následujícím průvodci, nikoliv ale nocleh. Průvodce 1896 uvádí: „Rokelská chalupa leží u tůně zvané Rachelschwelle, jíž protéká potok Rokelský. U drvoštěpa zde bydlícího možno dostati mléko, máslo, chléb, vejce a nocleh (2 postele). Také obstará průvodce na horu nad Roklí.“ Průvodce z roku 1908: „Chata Roklanská jest nejvýše ležící v Šumavě obydlená budova. Stojí na lesní mýtině při potoku Roklici, patří Schwarzenbergům a jest po celý rok obydlena revírníkem. V chatě hostinec: za doby letní lze tu dostati pivo, máslo, mléko. Pro pozdní chodce připravena 4 lůžka. U chaty Roklanské vodní nádrž, zvaná Roklanská jímka, jež slouží na jaře ku plavení dříví. Koupati se v jímce nedoporučuje se pro chladnost vody.“ Průvodce z roku 1923 vesměs opisuje řádky toho z roku 1908, navíc dodává, že „v Klostermannově knize „Ze světa lesních samot“ líčí se život revírníkovy rodiny v této osamělé chatě.“ Průvodce z roku 1935 zmiňuje v Roklanské chatě restauraci a 11 lůžek. Průvodce z roku 1938 říká: „Roklanská chata je státní hájenka vedle domku lesních dělníků. V hájence noclehárna, 10 lůžek s peřinami v bílých povlacích (velmi čisté), dostaneme mléko i pokrmy. Bývala myslivnou revírníka Malého (Ze světa lesních samot).“ Povšimněte si, jak se s postupem času (a vývojem turistiky) služby na Roklanské chalupě zkvalitňovaly.
S životem v Roklanské hájence je spjata rodina Franze a Albíny Kortusových, která v Podroklaní žila v letech 1908-1933. Franz Kortus byl zdejším lesníkem. V roce 2011 vyšla knížečka Eriky Zemanové, která je dcerou Marie Malchusové rozené Kortusové jež se narodila a žila s rodinou na hájence. Kromě Marie Kortusové se v Roklanské hájence narodilo dalších 6 dětí z rodiny. V knize (Erika Zemanová / Roklanská hájenka ve vzpomínkách) jsou sepsány vzpomínky na 25 let živobytí rodiny Kortusových. Publikace je doplněna o fotografie a při jejím čtení jsme svědky těžkého boje rodiny s přírodou a místními poměry. Dovolím si ocitovat malý úryvek z kapitol Založení domácnosti a Žití v hájence: „Hájenka byla typická stavba chalupy, jaké se po celém kraji Šumavy stavěly. Vše bylo pod jednou střechou, obytná část, seník, chlév apod. V chalupě byla jedna větší obytná místnost, ve které stála velká kachlová kamna, jimiž byly vyhřívány jedna menší místnost a dvě vedlejší komůrky. V chodbě byla umístěna pec na pečení chleba. V místnosti s kachlovými kamny se sušily houby, byliny a lesní plody, což místnosti krásně provonělo. U kamen stála lavice, na níž se dobře ohřívala záda pana lesního, když přišel domů promáčený a promrzlý z obchůzky lesa. U zdi v rohu byla rohová lavice, u ní velký stůl, několik židlí a hned vedle truhla. Na zdi visely svaté obrázky a kříž. U dveří nechyběla kropenka na svěcenou vodu, která se používala při nemoci a modlení. Domácnost byla zásobena vodou z potoka, který vytékal z vodní nádrže. Na hájence nebyla zavedena elektrická síť, zdrojem světla byly petrolejové lampy, používaly se i svíčky. Pro vodu se chodilo k potoku s kbelíky. Máchání prádla se provádělo v potoce. V chlévě musela být alespoň jedna dojná kráva pro potřebu mléka pro celou rodinu a dřevorubce. Chovaly se husy, slepice se nedržely, protože se většinou stávaly lehkou kořistí dravců. Kravičku, jak měla svůj čas, odvedli k býkovi na Březník. Tenkrát bez krav se nedalo existovat, z mléka se dělaly různé pokrmy. Pečení chleba se dělo jednou týdně a to po celý rok. Vším, co se nosilo na hájenku, se muselo hodně šetřit. Brambory se nedaly pěstovat vůbec, protože brzy napadl sníh a na zemi ležel až do května. Mnoho potravin se muselo kupovat. Jedinými sousedy v blízkém okolí byli dřevorubci ubytovaní v chatce postavené v blízkosti hájenky. Když rodinka potřebovala v nouzi pomoci, nejbližší obyvatelé byli na Březníku. Z hájenky bylo do Bavorska asi půl hodiny cesty, v případě potřeby soli se chodilo tam, protože do obchodu v Modravě to bylo dál. Nejhorší bylo přečkání dlouhé a kruté zimy. Skoro celý zimní čas bylo nutné trávit mezi čtyřmi stěnami, do malinkých oken málokdy zasvitlo zimní denní světlo, proto bylo věčně šero, venku bývaly skoro denně mlhy, vítr, sněhová chumelenice a velké sněhy, že se nedalo vyjít ven. Nedej Bože, kdyby v zimě v těchto končinách někdo vážně onemocněl, dojít pro doktora v těchto sněhových podmínkách nebylo možné, všechny cestičky byly zaváté.“ V letech 1934-1938 žil v Podroklaní hajný Karel Vlášek se svojí ženou Františkou, v jejich manželství se zde narodily tři děti.
Kortusovi v roce 1927 založili návštěvní knihu, do které turisté zapisovali své dojmy z cest, ubytování a pohoštění od paní lesní. V roce 1934 byla založena nová návštěvní kniha Klubem československých turistů, která se dochovala. Uveďme si některé ze zápisků: „Poutníče, ať jdeš pomalu či v chvatu, na Šumavě navštiv Roklanskou chatu. Tam se dobře najíš a pobavíš se mile a zažiješ tu mnohé milé chvíle.“ „Nejen pstruzi milí druzi, ale i na řízkách si každý pochutná, kdo je v chatě pod Roklanem ochutná.“ „Velice dobře jsme se tu měli, čerstvě zastřelení pstruzi, dobré protivínské pivo a Satrapova gulášová polévka dodávali nám odvahu k neznámému cíli.“ Nechybí ani kritické připomínky: „Chata leží v překrásném údolí, pro drahotu si však nic nedávej, trpte hlad do nejbližšího hostince – 2 vajíčka s chlebem za 2.50 Kč.“ „Varujeme každého, by se vydal na Roklan, prší-li. Doplatí na to šeredně svým zdravím.“ „Uvolněte chaty pro turisty – za přiměřené, častěji kontrolovatelné ceny a pro letní hosty postavte hotely.“ Poslední zápis je datován k 22. srpnu 1938.
Roklanská hájenka nepřežila 2. světovou válku. Noviny Nový den ze dne 8. října a 7. prosince 1946 píší o staré Roklanské chatě, která vyhořela a přetrvaly z ní jen sutiny se zbylým komínem. Lze k tomu doplnit, že zatímco na nedalekém Březníku během války působil německý lesní personál, v Podroklaní zůstala hájenka neobsazená. Pro důvody nemusíme chodit daleko - velká odlehlost, samota a těžká služba. Na podzim roku 1950 se v Podroklaní začala budovat zdejší rota Pohraniční stráže - v tomto období tak zmizely poslední pozůstatky kdysi slavné hájenky pod Roklanem.
Roklanská hájenka byla nazývána i jako Rokelská chalupa, Chata pod Roklanem, Roklanská chata, Roklanská bouda, Státní (lesní) hájenka aj.
Roklanská chata Klubu československých turistů
Bouřlivý rozvoj turistiky v období první republiky přiváděl na Šumavu stále více turistů. Roklanská hájenka tak prožívala své nejkrásnější časy. Klub československých turistů v Sušici usiloval o zajištění co největšího počtu lůžek v hájence. V roce 1924 vypracoval projekt ke zřízení útulny na rozcestí pěšin k Březníku a Rokyteckým slatím. V projektu se mimo jiné píše: „Protože v létě dostane se tam turistům občerstvení a noclehu. Tím uvolněno bude chatě Klostermannově, takže turisté ubírající se z Podroklaní pozdě večer, nebudou v trapné nejistotě dostane-li se jim noclehu na Modravě.“ Tato myšlenka nebyla však realizována a tak Roklanská hájenka musela ještě nějakou dobu vydržet příliv turistů, kteří přes hranici navštěvovali Roklan a Roklanské jezero. Na druhou stranu turistika znamenala pro obyvatele hájenky vítaný finanční přínos, i když za cenu tvrdé práce.
Až v letech 1935-1936 byla vystavěna Roklanská chata pobočkou Klubu československých turistů ze Sušice. Chata byla stavěna podle projektu sušického architekta Karla Houry. Slavnostně byla otevřena v roce 1937. Sloužila nejen turistům, ale i lesnímu personálu. Avšak velmi krátce, jelikož na podzim roku 1938 dochází k zabrání československého pohraničí. Na prvorepublikových pohlednicích je tak Roklanská chata zabrána pouze několikrát - v obrazové galerii je zobrazena při výstavbě v roce 1936 a pak v roce 1937.
Roklanská chata přežila 2. světovou válku. Noviny Nový den ze dne 8. října a 7. prosince 1946 píší. „Nová krásná Roklanská chata je prázdná a zpustlá, protože prý se nenašel hajný, který by tu chtěl žít. Pro zhýčkaného by to ovšem nebylo. Nikdo tu nebydlí a příležitostné návštěvy kromě podpisů na stěny nic nepřidají. Pustina ji pohltí. Nádržka je prázdná, bahnem se klikatí a leskne potok. Dříve bylo mezi hájovnami Modrava-Březník-Javoří Pila-Roklanská chata aspoň dobré telefonické spojení, ale to ještě dnes nefunguje.“
V 50. a 60. letech byla již bývalá turistická Roklanská chata jedním z objektů pohraniční roty Roklanská hájenka (Roklan). Hlavní budova roty se postavila hned nad chatou. Při budování hlavní budovy roty se projevila neuváženost z vyšších míst vybudovat pohraniční útvary v zimních měsících na přelomu let 1950/1951. Na jaře roku 1951 se vlivem tajícího sněhu zjistilo, že dřevěná budova nevydrží (byla postavena na kůlech jako podobné roty v lesním terénu) a tak se postavil nový objekt na zděných základech, ze kterého jsou nyní na místě patrné základy podezdívky. Mimo hlavní budovy a Roklanské chaty (ve které byly mimo jiné i koňské stáje) do soustavy objektů roty patřil finský domek pro důstojníky, kůlna, kotce pro psy, překážková dráha a altánek. Po zrušení roty v roce 1963 sloužila Roklanská chata jako odloučené stanoviště (tzv. piket) pohraniční roty Březník. I přesto však přežila i komunistický režim. V roce 1995 byla chata opravena – a to krov, dále střecha (namísto eternitových tašek byl osazen dřevěný šindel) s komínem a přední stěna budovy. Vnitřní část chaty opravena nebyla. V současnosti je Roklanská chata opuštěná a chátrá.
V roce 2018 jsem vytvořil sérii porovnávacích snímků Podroklaní, kde předlohou byly obrazy z doby tzv. staré Šumavy (od konce 19. století do 30. let 20. století) a rovněž 50. léta 20. století, kdy tady působila Pohraniční stráž. K dispozici jsou na tomto webu i fotografie Podroklaní pořízené z nebes.
Mapa panství Prášily-Dlouhá Ves z roku 1872
Mapa revíru Březník z roku 1893
Mapa Národního parku Bavorský les
Letecká mapa z roku 1962
Letecká mapa ze současnosti
OBRAZOVÁ GALERIE K TÉMATU: staré fotografie (1-19, zdroj 1: Karel Skalický, zdroj 13: Fotobanka Seidel, zdroj 16: Emil Kintzl, zdroj 19: Zmizelá Šumava / Brokovnicí do zad), fotografie rodiny Kortusových z 20. a 30. let (20-25, zdroj: Erika Zemanová), staré fotografie z roku 1937 (26-28, zdroj: Fotobanka Seidel), pohraniční rota v 50. letech (29-32, zdroj 29: František Mandák, zdroj 30: Dokument Pohraniční stráž / listy z kronik, zdroj 31: Bedřich Pudil, zdroj 32: Leoš Ešner), staré fotografie z 70. a 80. let (33-34, zdroj 33: Josef Frýdl), současný stav (35-115, z toho umístění Roklanské hájenky 77-79, Roklanská chata 80-96, bývalá plavební nádržka 97-107, bývalá pohraniční rota 108-115), Trampusův křížek (116-119), současný stav v zimním období (120-165, z toho Roklanská chata 138-152, bývalá plavební nádržka 153-165), Trampusův křížek v zimním období (166-168).
