Antýgl / Antigel
S bývalým králováckým dvorcem Antýglem je spjata sklářská kolonizace na Šumavě. Je to už velmi dávno, když Antýgl vznikl jako sklářská huť. Prášilské panství jako jednotný celek ještě neexistovalo. Tenkrát se na Šumavě rozprostíralo území Královského hvozdu. Ten se skládal ze svobodných rychet. Největší z rychet byla ta Stodůlecká a pod ni Antýgl patřil. Základní sídelní jednotkou svobodné rychty byl dvorec/dvůr. Tento sídelní status měl i Antýgl. Jak vlastně takový královácký dvorec vypadal? Byl obvykle tvořen skupinou roubených i zděných stavení. Dvorec se skládal z hlavní budovy, která byla pokryta šindelem a zdobenými obklady štítu. Tuto budovu užívali obyvatelé rychet Králováci k vlastnímu bydlení. Dále zde byla ubytovna pro nádeníky, stodola, malá kaplička a zvonička.
Antýgl byl vůbec první sklářskou hutí na území Stodůlecké rychty. Sklářství bylo soustředěno do oblasti Horního Antýglu. První zmínka o huti sahá až do roku 1500, nicméně první písemné zprávy o sklářské huti Antýgl se váží k roku 1523. Sklářskou huť založil Hans Fuchs. Od tohoto období až do roku 1818 zde působila sklárna, která vyráběla duté sklo a skleněné korálky pro růžence. Název sklářské hutě je odvozen od skutečnosti, že měla sklárna jednu pec (Ein Tigel). Po uzavření hutě tady vznikl zmiňovaný dvorec patřící ke Stodůlecké rychtě. Ten se udržoval až do roku 1859 (Králováci si udržovali veškerá práva a privilegia svobodných sedláků do roku 1849). V pozdější době se dvorec Antýgl stal ubytovacím hostincem a selskou usedlostí.
Antýgl je svým malebným umístěním a historickými budovami spojen s filmem. V roce 1949 se zde natáčely scény z filmu Divá Bára. V roce 1976 posloužily budovy Antýglu pro filmovou povídku ze šumavského pohraničí Boty plné vody-Zelenáči 1945, a to jako jednotka Pohotovostního pluku 1 Národní bezpečnosti, která střežila poválečné hranice.
V roce 1965 koupil zchátralé budovy Antýglu podnik Svazarm Sušice a opravil je do původního stylu a zřídil zde autokemp. Autokemp přetrval do současnosti, provozuje ho soukromá společnost ze Srní. Na průčelí hlavní budovy je umístěn znak obyvatel svobodných rychet Králováků. Celý areál Antýglu je kulturní památkou. Ke kempování nezbytně patří vodní zdroj – u Antýglu je řeka Vydra a Hamerský potok.
Pan Vladimír Podroužek, který dělal dlouhou dobu vedoucího šumavských táborů pro děti, v roce 2019 napsal do časopisu Vítaný host článek o vzpomínkách táboření na Antýglu. Ocitujme si některé pasáže.
„Píše se červenec 1967, právě začaly letní prázdniny a na silnici u starého Králováckého dvorce Antýgl zastavuje autobus s nápisem VZ Špičák, plný dětí a batohů. A za pár desítek minut už na louce kolem jednoho ze smrků stojí více než dvě desítky zelených stanů. Tak nějak začala historie putovního tábora tehdejšího Ministerstva národní obrany, tábora, který se po léta vymykal z normalizačních šablon pro zřizování letních, pionýrských a dětských táborů, a to nejen v armádě, ale v celé později normalizované společnosti. Putovního tábora, který se pak více než 25 let stal nedílnou součástí prázdninového života nejen v kempu u krásné říčky Vydry a Hamerského potoka, ale po celé Šumavě. Zřizovatelem putovního tábora byla Správa lázeňských a rekreačních zařízení tehdejšího Ministerstva národní obrany (MNO). Puťák spadal pod vojenskou zotavovnu Rixi. Bylo to až k neuvěření, ale přestože tyto tábory patřily pod MNO, neměly nic společného s tehdejšími pionýrskými organizacemi, žádné pionýrské šátky, denní rozkazy a plnění pionýrských úkolů. Drtivá většina vedoucích byli učitelé, studenti a obyčejní lidé, kteří s armádou neměli nic společného a čerpali na tábor dovolenou. Všechny spojila jen láska k Šumavě a chuť pracovat s dětmi v její krásné přírodě. Putovní tábor fungoval nepřetržitě každé prázdniny až do roku 1994 a každé léto se v něm vystřídalo ve dvou turnusech nejdříve kolem 100 a později kolem 80 dětí ve věku 13 až 15 let. Jezdily sem děti vojáků z povolání a občanských zaměstnanců armády, ale náhodného návštěvníka by ve snu nenapadlo, že tento tábor má s armádou něco společného. Jezdily k nám děti, které předtím nikdy nespaly pod stanem, ve většině případů byly na Šumavě poprvé, nebyly zvyklé na pěší túry a už vůbec ne s batohem na zádech. A to nemluvím o spaní pod širákem, to bylo pro většinu dětí při příjezdu zcela nepředstavitelné. A po třech týdnech? Pravdou je, že všechny byly podstatně špinavější než na začátku. Ale zároveň plné krásných zážitků a nových zkušeností. Měly v nohách 200 až 300 km putování s batohem na zádech, spaní ve stanech, pod širákem, ve školách i v senících, noční pochody při měsíčku, setkání se zajímavými lidmi. A hlavně, musely se často spolehnout na sebe, na své schopnosti. Možná si někdo z místních pamětníků, školníků ve školách, poštovních doručovatelů, správců kempů a řidičů tehdejších linkových autobusů ještě vzpomene na partu dětí s batohy na zádech, která se toulala po příhraničních hvozdech od Klenčí až po Lipno a přespávala tam, kde je dobří lidé nechali složit hlavy anebo prostě pod širákem.“
„Základní tábor jsme měli na horní louce pod lesem v kempu na Antýglu. Vždy počátkem července vyrostly na louce dvě řady stanů, nejprve klasických „junáků“, později stanů o něco větších, ale zhruba ve stejné kvalitě. Když přišla bouřka nebo kroupy, všechno uvnitř bylo stejně mokré. Záchody tvořily dvě kadibudky v lese, pravidelné mytí se odehrávalo v Hameráku. Pitnou vodu jsme si nosili v kanystrech z kempu nebo ze studánky, většina nákupů potravin se obstarala v kiosku v kempu, někdy v Srní v samoobsluze a velké nákupy v Sušici v samoobsluze u průchodu na nábřeží. Tehdy ještě neexistovaly v kempu velké umývárny a sociální zařízení jako dnes, k dispozici byly pouze malé sprchy v hlavní budově. Žádné spojení s rodiči, s okolím, žádné mobily. Pouze jeden občas fungující telefon na recepci v kempu a pošta, která nám doručovala dopisy od příbuzných a denní tisk. Prvních 15 let jsme vařili v kotlících na ohni. A to i v dešti. Žádná kuchyně s kuchařkou, žádná jídelna, žádné ledničky plné jídla. A několik let jsme neměli s sebou ani žádné soukromé auto na nákupy. Měli jsme přísně limitované peníze na jídlo, dopravu a kulturu pro každé dítě a vedoucího. Teprve mnohem později nám z vojenské zotavovny nějaké zásoby občas dovezli. Zpočátku byl sortiment jídel trochu skromnější, vzhledem k přírodním podmínkám, ale nechyběla grilovaná kuřata nebo klasický smažák, který se dělal na ohni na víčkách od kotlíků, různé gulášky, borůvkové knedlíky a na závěr vždy obložené chlebíčky. A zálesáci okusili i tzv. seatonův hrnec nebo klasické ražniči. Teprve někdy v roce 1981 jsme dostali polní kuchyni na dřevo a dva velké stany, kam jsme se mohli uchýlit v době dešťů a mohli jsme tam schovat zásoby potravin. To už byl ale komfort a dalo se uvařit téměř všechno. Šéfkuchařem byl vždy jeden z vedoucích, který se zrovna netoulal s ostatními po lesích, nebo zdravotnice. Kuchaři a topiči byly vždy děti, které vyfasovaly službu. A v kempu vznikly velké prostorné umývárny, kde jsme občas i teplou vodu zažili. V noci se držely hlídky. Vždy dvě děti po dvou hodinách až do rána. První hlídky to měly vždy jednodušší, protože velice často se sedělo u ohně a zpívalo dlouho do noci, ale ty poslední ráno musely uvařit čaj a připravit snídani. Oheň se udržoval celou noc, i v dešti.“
„Hlavní náplní třítýdenního pobytu bylo putování po Šumavě, poznávání její historie a současného života, stoprocentní táborový život v přírodě. V prvních letech tady bylo 55 až 60 dětí, o které se staralo celkem šest vedoucích a tři praktikanti. Později 40 dětí, o které se starali čtyři vedoucí a dva praktikanti. Koncem osmdesátých let ještě přibyla funkce hlavního vedoucího a zdravotnice. A vždy jsme si museli umět poradit s každou situací. A kam jsme se podívali? Náš puťák došel jeden rok až do Klenčí pod Čerchovem. Moc dobře si dodnes pamatuji, jak mi všichni nadávali při podvečerním výstupu na vrchol Korábu při zpáteční cestě, nebo když nás příslušníci VB legitimovali při spaní pod širákem na koupališti ve Kdyni. O několik let později, počátkem 90. let, když se uvolnily hranice, jsme pro změnu vyrazili přes Bučinu a Německo a Strážný na Lipno. Neopakovatelným zážitkem bylo přespání v polorozpadlém hotelu (dnes Alpská vyhlídka) a večerní setkání s pohraničníky, stejně jako zpáteční přechod hranice ve Strážném, kde se ještě tehdy kontrolovalo. Dvě děti si totiž zapomněly pasy, k čemuž se přiznaly až v Německu. Museli jsme tehdy udělat na celnici takový chaos, že nás celníci nedokázali zkontrolovat a byli rádi, že už jsme pryč. Ale nejvíce jsme samozřejmě znali střední části Šumavy, od Vimperku a Prachatic po Srní, Sušici a Klatovy. V okolí Antýglu jsme znali téměř každý strom, ve Vydře každý kámen. Výstup z Antýglu na Výhledy u Horské Kvildy byl vždy testem zdatnosti, ten museli všichni táborníci absolvovat hned první ráno před snídaní a s plným batohem na zádech. Museli, protože za pár dní již všechny čekal obávaný Svatobor nebo Sedlo ze Sušice, případně Churáňov od Stach. A puťácké rekordy? S batohy na zádech 42 km za jeden den. Šlo se tak dlouho, dokud se neobjevila hospůdka, kde se mohli hladovci najíst. Anebo za dva dny 63 km. To si tenkrát děti na Churáňově vymyslely, že nepřespí pod širákem nedaleko staré dřevěné hospůdky, ale v noci dorazí až na Antýgl. Za tmy. A jak jsme to provedli? Vpředu šel vedoucí s baterkou, na konci druhý vedoucí s baterkou a všechny děti měly na svém batohu ešus tak, aby ho viděl ten, který šel za ním. A nějakých 10 km v noci na závěr čtyřdenního putování, to už byla brnkačka. To vám bylo překvapení, když se ve dvě ráno vyhrnula ta smečka z lesa. Kromě jiného jsme v průběhu sedmdesátých let zažili i stěhování drátů hraničního prostoru kolem Modravy, drsné ranní kontroly veškerých německých turistů v kempu po útěku občanů tehdejšího NDR vrtulníkem přes Lipno, stejně jako setkávání německých rodin z tehdejšího NSR a NDR v kempu. Dokonce se nám stalo i to, že naši kluci šmejdící po lese za táborem objevili zamaskovaného záklaďáka od PS v civilu, jak pozoruje dění v kempu. A my vedoucí v domnění, že se jedná o nějakého úchyla, jsme ho lapili. Nakonec jsme si vše vysvětlili a on sledoval dění v kempu od našeho ohně.“
V roce 2018 jsem vytvořil sérii porovnávacích snímků Antýglu, kde předlohou byly obrazy z doby tzv. staré Šumavy (od konce 19. století do 30. let 20. století).
Mapa Stabilního katastru z roku 1837
Letecká mapa z roku 1949
Letecká mapa ze současnosti
OBRAZOVÁ GALERIE K TÉMATU: staré fotografie (1-8), film Divá Bára z roku 1949 (9-10), film Boty plné vody-Zelenáči z roku 1976 (11-12), staré fotografie ze 70. let (13-19, zdroj 17: Miloš Beran, zdroj 18-19: František Klečka), současný stav (20-31), současný stav v zimním období (32-40).
