Podroklaní
„Tu otevřela se před nimi holá pláň, zablyštilo se zrcadlo vodní, domek tu stál skromný, dřevěný, bez patra, vlevo les kostrbatý, z něhož tu a tam čněl nebetyčný velikán a povyrostlé mlází kolem něho mělo vrcholky do sebe spletené, bílé byly pně, větve šedým mechem potaženy, celá půda mrtvolami smrčkův různé velikosti poseta – prales. A dále vlevo, nad černě temné lesy vypínajíc, dvouhlavá modrá hora, na jejímž holém temeni oko rozeznávalo v průzračném, jasném vzduchu nakupené balvany temnošedé barvy. Revírník prstem ukázal: „Roklan.“ „A ta voda?“ tázala se mladá paní. „Podroklanská nádržka.“
Karel Klostermann / Ze světa lesních samot
Se samotou v Podroklaní jsou spjaty dva objekty – Roklanská hájenka a Roklanská chata.
Podroklaní je mýtinou s podmáčenou lučinou a rozprostírá se v kotlině, kterou uzavírají hory - Medvědí hora, Studená hora, V Koutě, ale zejména pak majestátný Roklan, jehož vrchol vykukuje nad vrcholky smrkového porostu. Státní hranice je od Podroklaní vzdálena jen jeden kilometr. Podroklanská mýtina byla nejodlehlejším a nejvýše položeným celoročně obývaným stavením na Šumavě – Roklanská hájenka a Roklanská chata se nacházely v nadmořské výšce 1 185 metrů.
Minulost Podroklanské mýtiny ovšem odnesla historie a zub času. Roklanská hájenka vyhořela. Roklanská chata sice stojí, ale vlivem drsného klimatu velmi chátrá. Nad chatou ční ze země základové zdivo bývalé pohraniční roty. Na opačnou stranu přes cestu krajině dominuje torzo bývalé nádrže na plavení dřeva, a to kus uměle navršené hráze se zdevastovanou propustí.
Roklanská hájenka / Rachelhaus
Vznik Roklanské hájenky je spjat s dřevařským průmyslem v okolních lesích a s tím spojeným organizovaným lesním hospodářstvím, ke kterému přistoupil kníže Schwarzenberg po koupi Prášilského panství. Není známo, kdy byla Roklanská hájenka pro potřeby hajného ve schwarzenberských službách postavena, avšak na mapě Stabilního katastru z roku 1837 je již zakreslena. Tento rok je promítnut do rozhodného období 1804 až 1856, tj. mezi léty dostavby dřevěné a nové kamenné myslivny na nedalekém Březníku. Mezi uvedeným časovým intervalem již na Podroklanské mýtině žil hajný.
Pro výběr místa na zbudování hájenky nerozhodoval okolní stav pralesovitých porostů, ale zejména možnost vhodné vodní cesty, jak z těchto horských a nepřístupných poloh dřevo co nejlevněji a nejrychleji dostat. Roklanský potok a podmáčená lučina (Karel Petráš hovoří doslova o podroklanské miskovité slati) byla dobrým místem pro zbudování nádržky na plavení dřeva. Vodní nádržku se nakonec podařilo vybudovat, zároveň se upravilo koryto Roklanského potoka k plavení. Roklanská nádržka měla kruhovitý tvar a její vodní plocha činila 1 580 m2. Při jejím naplnění dosahoval obsah vody až k 18 000 m3. Roklanská nádržka mohla dodávat vodu do Roklanského potoka po dobu 10 až 12 hodin. Švele je spojena s úplně poslední plávkou dřeva na Modravsku v roce 1958.
Roklanská hájenka sloužila hajnému. Navíc se v ní postupně vystřídalo několik dřevařských rodin - dřevorubci potřebovali stálé zázemí pro každodenní práci v lese, dále pro obsluhu nádrže a plavení dřeva. Za všechny dřevařské dělníky jmenujme Wolfganga Elischbergera. Roklanská hájenka se dočkala v roce 1870 povýšení a z Podroklaní se stal lesní okrsek. Do hájovny byl ustanoven první revírník Josef Trampus. Již dříve sloužil Josef Trampus jako adjunkt čtyři roky na Březníku a dalších devět let jako hajný na Modravě. V roce 1870 přichází se ženou ve svých 47 letech na nejodlehlejší a nejvýše položené celoročně obývané stavení na Šumavě. Za krásného dne 12. června roku 1870 v ranních hodinách vyjíždí z Modravy povozem taženým koňmi. Na korbě vozu jsou dvě kozy, v proutěných koších slepice a kompletní vybavení Trampusovy domácnosti. Kolem vozu pobíhá lovecký pes. Takto revírník Josef Trampus odvážel svoji rodinu na nové pracoviště, které sám přes 14 dnů připravoval k zabydlení. Jestli byla služba na nedalekém Březníku vzhledem k odlehlosti a drsnosti kraje těžká, tak služba v Podroklaní byla přímo trestem a v zimních měsících vězením. Ani výše platu zdejšího revírníka 1 200 zlatých ročně nemohla nahradit strašnou samotu a těžkost služby. Rok 1870 je spojen ještě s větrnou kalamitou, po které následovala obrovská kůrovcová kalamita. Aby se v následujících letech urychleně zpracovaly polomy, byly u Roklanské hájenky postaveny dvě jednoduché dřevěné boudy k ubytování pomocníků na odlehlém místě. Zákres objektů dokládá mapa panství Prášily-Dlouhá Ves z roku 1872. Trampusovi v Podroklaní žili do roku 1884 a narodili se jim tady tři synové.
Když lidé překonávají samotu a nástrahy přírody, uchylují se k víře v Boha. I rodina Trampusových byla věřícími křesťany. Před můstkem Roklanského potoka, na velmi poetickém místě s výhledem na hájenku a celou mýtinu s pozadím Roklanu, postavil revírník Trampus dřevěná boží muka. Připomíná je stará fotografie. Druhou sakrální památku, která přežila do současné doby, zbudoval Josef Trampus u křižovatky cest na Modravu, Březník a Podroklanskou mýtinu v místě dřevorubecké osady Josefstadt. Na kamenném podstavci zde zbudoval kříž, který upomíná na náhlou smrt jeho otce Augusta, který sloužil na Březníku. Ve svých 66 letech ho při pochůzce revírem v těchto místech stihla srdeční příhoda, které na místě podlehl. Kříž byl v době komunistického režimu poškozen a později zásluhou správy Národního parku Šumava zrestaurován, pak byla do kamenného podstavce zapuštěna pamětní deska. V současných mapách toto místo nese pomístní název U Trampusova křížku.
V období první republiky pronikala do Podroklaní více turistika. Lidé sem chodili z Modravy, Březníku a Javoří Pily, po chodníčku turisticky zeleně vyznačeném pokračovali přes hranici k Roklanu a Roklanskému jezeru. V zapomenuté krajině Podroklanské mýtiny byli turisté vždy přátelsky vítáni. V Roklanské hájence bylo možné se občerstvit a dokonce i přespat. Zlatá léta turistiky gradovala ve 30. letech minulého století.
Turistické možnosti v Podroklaní uvádí šumavští průvodci. Stařičký průvodce z roku 1883 říká: „Z Madru vede pěkná lesní silnice až k Rokelské chalupě na pokraji slatin Kaltstaudenských, kde bydlí drvoštěp," u kterého lze dostat potraviny uvedené v následujícím průvodci, nikoliv ale nocleh. Průvodce z roku 1896 uvádí: „Rokelská chalupa leží u tůně zvané Rachelschwelle, jíž protéká potok Rokelský. U drvoštěpa zde bydlícího možno dostati mléko, máslo, chléb, vejce a nocleh (2 postele). Také obstará průvodce na horu nad Roklí.“ Průvodce z roku 1908: „Chata Roklanská jest nejvýše ležící v Šumavě obydlená budova. Stojí na lesní mýtině při potoku Roklici, patří Schwarzenbergům a jest po celý rok obydlena revírníkem. V chatě hostinec: za doby letní lze tu dostati pivo, máslo, mléko. Pro pozdní chodce připravena 4 lůžka. U chaty Roklanské vodní nádrž, zvaná Roklanská jímka, jež slouží na jaře ku plavení dříví. Koupati se v jímce nedoporučuje se pro chladnost vody.“ Průvodce z roku 1923 vesměs opisuje řádky toho z roku 1908, navíc dodává, že „v Klostermannově knize „Ze světa lesních samot“ líčí se život revírníkovy rodiny v této osamělé chatě.“ Průvodce z roku 1935 zmiňuje v Roklanské chatě restauraci a 11 lůžek. Průvodce z roku 1938 říká: „Roklanská chata je státní hájenka vedle domku lesních dělníků. V hájence noclehárna, 10 lůžek s peřinami v bílých povlacích (velmi čisté), dostaneme mléko i pokrmy. Bývala myslivnou revírníka Malého (Ze světa lesních samot).“ Povšimněte si, jak se s postupem času (a vývojem turistiky) služby na Roklanské chalupě zkvalitňovaly.
S životem v Roklanské hájence je spjata rodina Franze a Albíny Kortusových, která v Podroklaní žila v letech 1910-1933. Franz Kortus byl zdejším lesníkem. V roce 2011 byly vydány paměti Eriky Zemanové, která je dcerou Marie Malchusové rozené Kortusové jež se narodila a žila s rodinou na hájence. Kromě Marie Kortusové se v Roklanské hájence narodilo dalších 6 dětí z rodiny. V knize (Erika Zemanová / Roklanská hájenka ve vzpomínkách) jsou sepsány vzpomínky na 23 let živobytí rodiny Kortusových. Publikace je doplněna o fotografie a při jejím čtení jsme svědky těžkého boje rodiny s přírodou a místními poměry. Ocitujme si malý úryvek z kapitol Založení domácnosti a Žití v hájence. „Hájenka byla typická stavba chalupy, jaké se po celém kraji Šumavy stavěly. Vše bylo pod jednou střechou, obytná část, seník, chlév apod. V chalupě byla jedna větší obytná místnost, ve které stála velká kachlová kamna, jimiž byly vyhřívány jedna menší místnost a dvě vedlejší komůrky. V chodbě byla umístěna pec na pečení chleba. V místnosti s kachlovými kamny se sušily houby, byliny a lesní plody, což místnosti krásně provonělo. U kamen stála lavice, na níž se dobře ohřívala záda pana lesního, když přišel domů promáčený a promrzlý z obchůzky lesa. U zdi v rohu byla rohová lavice, u ní velký stůl, několik židlí a hned vedle truhla. Na zdi visely svaté obrázky a kříž. U dveří nechyběla kropenka na svěcenou vodu, která se používala při nemoci a modlení. Domácnost byla zásobena vodou z potoka, který vytékal z vodní nádrže. Na hájence nebyla zavedena elektrická síť, zdrojem světla byly petrolejové lampy, používaly se i svíčky. Pro vodu se chodilo k potoku s kbelíky. Máchání prádla se provádělo v potoce. V chlévě musela být alespoň jedna dojná kráva pro potřebu mléka pro celou rodinu a dřevorubce. Chovaly se husy, slepice se nedržely, protože se většinou stávaly lehkou kořistí dravců. Kravičku, jak měla svůj čas, odvedli k býkovi na Březník. Tenkrát bez krav se nedalo existovat, z mléka se dělaly různé pokrmy. Pečení chleba se dělo jednou týdně a to po celý rok. Vším, co se nosilo na hájenku, se muselo hodně šetřit. Brambory se nedaly pěstovat vůbec, protože brzy napadl sníh a na zemi ležel až do května. Mnoho potravin se muselo kupovat. Jedinými sousedy v blízkém okolí byli dřevorubci ubytovaní v chatce postavené v blízkosti hájenky. Když rodinka potřebovala v nouzi pomoci, nejbližší obyvatelé byli na Březníku. Z hájenky bylo do Bavorska asi půl hodiny cesty, v případě potřeby soli se chodilo tam, protože do obchodu v Modravě to bylo dál. Nejhorší bylo přečkání dlouhé a kruté zimy. Skoro celý zimní čas bylo nutné trávit mezi čtyřmi stěnami, do malinkých oken málokdy zasvitlo zimní denní světlo, proto bylo věčně šero, venku bývaly skoro denně mlhy, vítr, sněhová chumelenice a velké sněhy, že se nedalo vyjít ven. Nedej Bože, kdyby v zimě v těchto končinách někdo vážně onemocněl, dojít pro doktora v těchto sněhových podmínkách nebylo možné, všechny cestičky byly zaváté.“ Ještě krátce v roce 1933 působil v hájence Walter Paleček, avšak po střetu s bavorskými pytláky byl přemístěn do vnitrozemí. V letech 1934-1938 žil v Podroklaní hajný Karel Vlášek se svojí ženou Františkou, v jejich manželství se zde narodily tři děti.
Kortusovi v roce 1927 založili návštěvní knihu, do které turisté zapisovali své dojmy z cest, ubytování a pohoštění od paní lesní. V roce 1934 byla založena Vláškovými nová návštěvní kniha, která se dochovala. Uveďme si některé ze zápisků: „Poutníče, ať jdeš pomalu či v chvatu, na Šumavě navštiv Roklanskou chatu. Tam se dobře najíš a pobavíš se mile a zažiješ tu mnohé milé chvíle.“ „Nejen pstruzi milí druzi, ale i na řízkách si každý pochutná, kdo je v chatě pod Roklanem ochutná.“ „Velice dobře jsme se tu měli, čerstvě zastřelení pstruzi, dobré protivínské pivo a Satrapova gulášová polévka dodávali nám odvahu k neznámému cíli.“ Nechybí ani kritické připomínky: „Chata leží v překrásném údolí, pro drahotu si však nic nedávej, trpte hlad do nejbližšího hostince – 2 vajíčka s chlebem za 2.50 Kč.“ „Varujeme každého, by se vydal na Roklan, prší-li. Doplatí na to šeredně svým zdravím.“ „Uvolněte chaty pro turisty – za přiměřené, častěji kontrolovatelné ceny a pro letní hosty postavte hotely.“ Poslední zápis je datován k 22. srpnu 1938.
Roklanská hájenka nepřežila 2. světovou válku. Noviny Nový den ze dne 8. října a 7. prosince 1946 píší o staré Roklanské chatě, která vyhořela a přetrvaly z ní jen sutiny se zbylým komínem. Lze k tomu doplnit, že zatímco na nedalekém Březníku během války působil německý lesní personál, v Podroklaní zůstala hájenka neobsazená. Pro důvody nemusíme chodit daleko - velká odlehlost a samota. Na podzim roku 1950 se v Podroklaní začala budovat zdejší rota Pohraniční stráže - v tomto období tak zmizely poslední pozůstatky kdysi slavné hájenky pod Roklanem.
Roklanská hájenka byla nazývána i jako Roklanská bouda, Roklanská chalupa, Rokelská chalupa, Chata pod Roklanem, Chata pod Roklí, ve 30. letech (po pozemkové reformě) se uvádí název Roklanská chata a Státní lesní hájenka.
Nerealizovaný záměr výstavby turistické útulny
Bouřlivý rozvoj turistiky v období první republiky přiváděl na Šumavu stále více turistů. V letech 1922-1924 byla na Modravě postavena Klostermannova chata. Velkolepý čin vybudování hotelu vzalo pod svá bedra pražské ústředí Klubu československých turistů, významným donátorem akce bylo státní ministerstvo obchodu, sušický odbor KČST pak převzal hotel do správy. Velmi krátce po otevření Klostermannovy chaty se začalo uvažovat, zda podnik nerozšířit, aby pojal ještě více nocležníků. Začaly se rodit myšlenky na vybudování další chaty poblíž Modravy.
I Roklanská hájenka prožívala své nejkrásnější časy. Sušický turistický spolek usiloval o zajištění co největšího počtu lůžek v hájence. Už na jaře 1922, kdy byl pražským ústředím KČST odkoupen pozemek pro výstavbu Klostermannovy chaty, vznikl záměr odkoupit pozemek i u Roklanské hájenky v rozloze 1 200 m2 s tím, že samotná výstavba turistické útulny se odkládá na pozdější časy. Prášilské panství však stavební pozemek neprodalo, protože z dřívějších jednání došlo k nedorozumění a nejasné identifikaci místa budoucí turistické útulny. Prášilské panství totiž přidělilo stavební pozemek před hájenkou, a to u turistické cesty vedoucí z Roklanské hájenky k Balzhütte u soutoku Rokytky a Roklanského potoka (od Balzhütte se chodilo na Rokytecké slatě nebo do Modravy). Turistický klub však usiloval o místo za hájenkou při turistické cestě na Roklan (blíže státní hranici). V roce 1923 se zjistilo, že na místě za hájenkou nelze stavět, protože by tím byla znemožněna doprava dříví z lesa.
V roce 1924 po otevření Klostermannovy chaty byl KČST pevně rozhodnut zřídit turistickou útulnu na odlehlém místě u Roklanské hájenky, kudy procházela turistická cesta na majestátný Roklan s Roklanským jezerem. Sušické listy dne 31. října 1924 napsaly článek s titulkem Turistická útulna u Roklanské chaty. „V dalším projektu klubu turistického je zřízení útulny na rozcestí cest Pürstlinku k Weitfällerským slatím. V létě dostane se tam turistům občerstvení a noclehu. Vybudováním jejím uvolněno bude chatě Klostermannově, takže turisté, ubírající se z Podroklaní pozdě večer, nebudou v trapné nejistotě, dostane-li se jim v chatě Klostermannově noclechu. Tím předejde se stížnostem do špatného a velice předražovaného ubytování v dnešní hájovně roklanské, jež není nikterak zařízena ani pro skromné požadavky turistické." Pražské ústředí KČST dne 14. srpna 1924 zaslalo vedení Prášilského panství dopis, ve kterém žádá odkup pozemku na výstavbu turistické chaty. K dopisu přikládá plánek s návrhem na vytvoření nové parcely č. 1330/9 v požadované výměře 1 200 m2, která se zformuje z parcel č. 1330/5 (zahrnující pastvinu) a č. 1337/1 (zahrnující les). Nová parcela bude dislokována před Roklanskou hájenkou u křižovatky cest vedoucí na Březník a Balzhütte u soutoku Rokytky a Roklanského potoka. Je nezbytné doplnit, že s pohledem na současný stav se nejedná o křižovatku zpevněných komunikací vzdálenou 350 metrů od Podroklaní. Původní křižovatka se nacházela necelých 150 metrů od Roklanské hájenky a cesta, která vede souběžně s Roklanským potokem, je již zarostlá. Po 700 metrech se však napojuje na novější zpevněnou komunikaci, která byla od křižovatky až sem vybudována v letech 1990-1991 a dál vede k soutoku Rokytky s Roklanským potokem. „Klub československých turistů, jehož činnost na Šumavě jest Vám jistě dobře známa, vystavěl v Modravě chatu Klostermannovu na pozemku zakoupeném od panství schwarzenberského. Turistický ruch na Šumavě vyžaduje dále výstavbu chaty u tzv. Roklanské boudy. V příloze dovolujeme si zaslati situační plán místa, jež pro vybudování klubovní chaty u Roklanské cesty Klub potřebuje. Byla by to parcela, jež při vzniku obdržela by číslo 1330/9 /výměra 1.200 m2/." Majitel panství Jan Nepomuk Schwarzenberg vyšel pražskému ústředí KČST maximálně vstříc a dne 28. ledna 1925 byla uzavřena mezi oběma subjekty trhová smlouva. Parcela č. 1330/9 byla turistickému spolku prodána za 360 Kč za účelem stavby turistické chaty a noclehárny. Turistický spolek se ve smlouvě zavazuje nezastavět jihozápadní roh parcely (přímo u křižovatky) tak, aby se zde při vývozu dříví mohly pohodlně zatočit i povozy s 25 metrů dlouhými kmeny.
Plánek s návrhem místa na výstavbu turistické chaty a trhová smlouva o prodeji navržené parcely (zdroj: Národní archiv)
V roce 1933 bylo už všechno jinak. Sušický turistický spolek měl jiné zájmy (například výstavbu nové rozhledny s chatou na Svatoboru) a po pozemkové reformě v roce 1930 už zdejší lesy nevlastnili Schwarzenbergové, ale Státní lesy a statky (na Modravsku to byla správa státních lesů v Dlouhé Vsi, nadřízeným úřadem bylo ředitelství státních lesů a statků v Třeboni). Československý stát potřeboval pozemek č. 1330/9 pro výstavbu domku lesního personálu a pražské ústředí KČST bylo ochotné ho postoupit za splnění dvou podmínek, které jsou uvedeny v dopise mezi oběma subjekty ze dne 1. prosince 1933. „V Roklanské chalupě bude obnovena turistická noclehárna s občerstvením, a to aspoň v těch rozměrech, jak tomu za dřívějšího majitele panství bývalo.“ Druhou podmínkou byla výměna pozemku č. 1330/9 za parcelu v Kubově Huti u nádraží pro budoucí výstavbu turistické chaty. Dohoda byla stvrzena následující rok.
Domek lesního personálu (známý pod označením Roklanská chata)
Myšlenka vybudování turistické útulny zůstala nenaplněna a tak Roklanská hájenka musela zvládat příliv turistů, kteří přes hranici navštěvovali Roklan a Roklanské jezero. Na druhou stranu turistika znamenala pro obyvatele hájenky vítaný finanční přínos, i když za cenu tvrdé práce.
Na podzim roku 1933 byla na Podroklanské mýtině napjatá atmosféra - z hájenky byl odvolán po střetu s bavorskými pytláky hajný Walter Paleček, Bavoráci se hodlali pomstít a patrně dál konat výpady na naše území. Četníci tady provedli několik akcí, ale ukázala se potřeba ochránit opuštěnou hájenku. Sušické listy dne 6. října 1933 napsaly: „Dnes už je z ní učiněna četnická stanice s posádkou 11 mužů. Této stanice bylo opravdu potřebí, neboť tříčlenná posádka stanice v Srní nemohla na ohromný svůj rajon v tomto terénu stačit.“ Četníci tady sloužili do začátku prosince 1933 a pak se přemístili na Modravu. Sušické listy dne 15. prosince 1933 napsaly, že „nová četnická stanice byla dnem 9. prosince zřízena na Modravě, je to definitivní stanice za provisorní v Roklanské chatě.“ Na jaře roku 1934 se do opuštěné Roklanské hájenky nastěhoval nový hajný Karel Vlášek s rodinou. Ten do puntíku splnil přání Klubu československých turistů, aby v hájence bylo odpovídající ubytování s občerstvením.
Turistický potenciál Roklanské hájenky v roce 1934 a pak turistická razítka lesníků Vláška a Kortuse (obrázek 1 zdroj: noviny Pošumaví ze dne 14. 7. 1934)
V první polovině 30. let vznikla potřeba zřídit na Podroklanské mýtině domek pro další lesnický personál, který měl pracovními výkony posílit lesní hospodářství v revíru Březník, který byl velký a nejodloučenější z celé správy. Také měl chránit majetek proti živlům pronikajícím z Bavorska. Dost možná, že výstavbu domku uspíšily výše uvedené události (hájenka byla využívána turisty a s jedním hajným tady stála osamocena napospas nebezpečí číhajícím od blízké hranice). Navíc v domku měly mít jeden pokoj k dispozici bezpečnostní složky, které by sem pravidelně docházely. V lednu 1934 byl zpracován třeboňským direktoriátem projekt na výstavbu bytu mladšího hajného a lesního dělníka v polesí Březník správy státních lesů v Dlouhé Vsi. Podle původního plánu měl být domek postaven před hájenkou u křižovatky cest (u místa nerealizované turistické útulny na parcele č. 1330/4). Tato lokalita se ukázala jako nevhodná, protože byla zamokřená. Projekt v těchto případech umožňoval využít sousední pozemek přímo u hájenky (parcela č. 1330/2), což se nakonec stalo. Výstavby domku se ujal sušický architekt Karel Houra. 14. června 1935 mu bylo předáno staveniště, práce stavitel zahájil 17. června a dne 26. září 1935 oznamuje dokončení stavby. K srpnu 1935 je ve stavebním deníku uvedeno 19 zaměstnanců (vedoucí skupiny, zedníci, tesaři, dělníci a pokrývač). Vlivem dalších úprav a následné kolaudace se domek podařilo obsadit až v roce 1937.
Plán na výstavbu domku lesního personálu a první strana stavebního deníku (zdroj: Státní oblastní archiv Třeboň)
Porovnávací snímek Podroklaní z let 1937 a 2025 s křižovatkou cest - před odbočkou měla stát turistická útulna, za odbočkou byl připravený pozemek na domek lesního personálu jež se nakonec postavil opodál nad hájenkou
Dům sloužil svému účelu velmi krátce - na podzim roku 1938 došlo k zabrání československého pohraničí a objekt přešel do německé správy. Existuje k němu jen několik málo prvorepublikových pohlednic - a to například z roku 1935, kdy je zabrána již pokročilá výstavba, dále pak v plné parádě z roku 1937.
Roklanská chata přežila 2. světovou válku. Noviny Nový den ze dne 8. října a 7. prosince 1946 píší: „Nová krásná Roklanská chata je prázdná a zpustlá, protože prý se nenašel hajný, který by tu chtěl žít. Pro zhýčkaného by to ovšem nebylo. Nikdo tu nebydlí a příležitostné návštěvy kromě podpisů na stěny nic nepřidají. Pustina ji pohltí. Nádržka je prázdná, bahnem se klikatí a leskne potok. Dříve bylo mezi hájovnami Modrava-Březník-Javoří Pila-Roklanská chata aspoň dobré telefonické spojení, ale to ještě dnes nefunguje.“
Od poválečných let do současnosti se pro domek lesního personálu z roku 1935 vžilo označení Roklanská chata.
Život se do Roklanské chaty přesto vrátil. V období 1951-1963 se stala jedním z objektů pohraniční roty Roklan. Hlavní budova roty se postavila hned nad chatou - v současnosti jsou na místě patrné zděné základy. V hlavní budově byla strážnice, tři pokoje pro mužstvo, kuchyně a jídelna, politicko-výchovná světnice, sušárna a sklad proviantu. V Roklanské chatě byla umístěna koupelna a kanceláře velitele roty, jeho zástupce a staršiny. Dále sloužila jako koňská stáj, zbrojní sklad a kůlna na dřevo, schody vedly do sklepa a na půdu. Mimo hlavní budovy a Roklanské chaty tady ještě stál dřevěný finský domek pro ubytování důstojníků s rodinami. Pro odpočinek pohraničníkům sloužil altánek a fontánka. Vojákům byla k užitku i plavební nádržka. Sloužila zejména ke koupání pohraničníků včetně rituálu povyšování (kdy byl povýšený voják hozen do vody). Pohraničníci vzpomínají na velmi čistou vodu, avšak velmi studenou. V létě 1957 nebylo moudré pořádat na nádrži plavecké závody. Jeden z účastníků dostal v ledové vodě křeč a utopil se. Po zrušení roty Roklan sloužila Roklanská chata jako odloučené stanoviště pohraniční roty Březník.
Po roce 1978 (kdy byla zrušena jednotka na Březníku) zůstala Roklanská chata opuštěná, přesto přežila zbytek komunistického režimu. V roce 1995 byla chata opravena, a to krov, dále střecha (namísto eternitových tašek byl osazen dřevěný šindel) s komínem a přední stěna budovy, vnitřní část chaty opravena nebyla. V současnosti je Roklanská chata opuštěná a chátrá.
V roce 2018 jsem vytvořil sérii porovnávacích snímků Podroklaní, kde předlohou byly obrazy z doby tzv. staré Šumavy (od konce 19. století do 30. let 20. století) a rovněž 50. léta 20. století, kdy tady působila Pohraniční stráž. K dispozici jsou na tomto webu i fotografie Podroklaní pořízené z nebes.
Mapa Stabilního katastru z roku 1837 a mapa panství Prášily-Dlouhá Ves z roku 1872
Mapa revíru Březník z roku 1893
Mapa Národního parku Bavorský les
Letecká mapa z roku 1962
Letecká mapa ze současnosti
OBRAZOVÁ GALERIE K TÉMATU: staré fotografie (1-27, z toho rodina Kortusova v letech 1928-1933 19-24, v roce 1937 25-27, zdroj 12, 25-27: fotobanka Seidel, zdroj 14: Emil Kintzl, zdroj 18: Zmizelá Šumava / Brokovnicí do zad, zdroj 19-24: Erika Zemanová), pohraniční rota (28-39, z toho v knize Stráže na pomezí 28, ve 2. polovině 50. let 29-36, v roce 1956 ve filmovém dokumentu Pohraniční stráž / listy z kronik 37-39, zdroj 31-32: František Mandák, zdroj 33: Bedřich Pudil, zdroj 34-35: Josef Bitala, zdroj 36: Leoš Ešner), stav v roce 1974 (40-44, zdroj: Josef Frýdl), stav v 80. letech (45-46), současný stav (47-154, z toho umístění Roklanské hájenky 88-90, původní křižovatka s odbočkou 91-96, Roklanská chata 97-134, plavební nádržka 135-146, bývalá pohraniční rota 147-154), Trampusův křížek (155-158), současný stav v zimním období (159-204, z toho Roklanská chata 179-192, plavební nádržka 193-204), Trampusův křížek v zimním období (205-207).
