Modrava / Mader
I když je historie Modravy spjata především s dřevařským průmyslem, její vznik je spojen s rybářstvím. První zmínka o osadě Modrava je datována k roku 1614 a je spojena s využitím dobře zarybněných vodních toků, zejména pak Modravského a Roklanského potoka. Vody zdejších potoků bývaly velmi bohaté na ryby a tak vodní toky byly pronajímány k chovu a lovu ryb. Modrava tedy vznikla jako rybářská osada. Archivní materiály před rokem 1614 uvádějí Modravu jako pustinu, kterou měli v pachtu tři kašperští občané za roční pachtovné 12 kop míšeňských grošů a 2 kopy pstruhů. Je uváděno, že v roce 1614 si na Modravě vystavěli tři rejštejnští občané usedlosti se svolením vrchnosti.
Prvotní rozvoj obce souvisel s rybářstvím a lovením zvěře v okolních hlubokých lesích. Modrava byla zmiňována i při obchodní stezce vedoucí z Kašperských Hor do Pasova. Přes Modravu a dále na Březník a Modrý sloup vedla konkurenční cesta Kašperskohorské cesty (která probíhala přes Kvildu a Bučinu). Tenkrát bylo soumarům dopřáno odpočinku a umožněna volná pastva těm, kteří by již toho dne nedošli po obchodní stezce do Kašperských Hor. Až do konce 18. století se osada Modrava rozvíjela jako rybářská a lovecká osada. Například v roce 1757 se tady uvádí bratři Wolfové, kteří zde budují malou zemědělskou usedlost a živí se pastevním hospodářstvím, rybařením a lovem zvěře. To vše za roční činži 15 zlatých.
K zásadnímu rozvoji obce dochází na přelomu 18. a 19. století, kdy hrabě Filip Kinský z Vchynic a Tetova prodává v roce 1799 knížeti Josefu ze Schwarzenbergu Prášilské panství (za 400 000 zlatých). Hlavním důvodem koupě Prášilského panství knížecím rodem Schwarzenbergů byla investice do stavby plavebního kanálu, který by dopravil dřevo z nepřístupných lesů do Prahy. Už v roce 1798 si schwarzenberský ředitel vodní dopravy Josef Rosenauer prohlédl území mezi Kvildou, Modravou a Prášily, a v září téhož roku navrhl knížeti Josefovi, aby panství koupil. Vchynicko-Tetovský plavební kanál byl vystavěn Františkem Adlerem v letech 1799-1800 a na jaře roku 1801 dochází k první plávce dřeva. Kanál začíná 2 km od Modravy pod osadou Vchynice-Tetov, avšak dříví k němu je směřováno již z horních toků potoků okolo Modravy. V souvislosti s těžbou a stahováním dřeva k jeho plávce jsou v okolních lesích Modravy hojně budovány primitivní chatrče dřevařů, kteří v lesích pracují celý týden. V obrazové galerii na první staré fotografii si povšimněte prostředního okénka - je na něm výstavní schwarzenberská myslivna polesí Weitfäller (Rokyta), která se vypínala na stráni nad Modravou. Na Modravě samotné byla také myslivna. Pro knížecí lesní personál jsou dále zbudovány hájenky na Březníku, v Podroklaní a na Javoří Pile. Od té doby se plaví rok co rok z dosud neprostupných lesů dříví až do Prahy.
I když bylo dřevo plaveno z Modravska dále do Čech, neznamenalo to, že by nemělo pro místní žádný užitek. Nejprve bylo dřevo využíváno pro sklárny, které s příchodem knížete Schwarzenberga postupně zanikaly. Na Modravsko zamířil zkušený podnikatel František Bienert a po zevrubném průzkumu zdejších lesů, které skýtaly stromy vysokého stáří, pomalu a rovnoměrně rostlé s rovnými nezavětvenými kmeny, založil v roce 1827 továrnu na výrobu resonančního dřeva. Resonanční dřevo sloužilo především k výrobě ozvučných desek strunových hudebních nástrojů a pian. Ozvučná deska z resonančního dřeva zvuk struny nejen zesilovala, ale zušlechťovala a vhodně zabarvovala. Základním předpokladem, aby dřevo mělo tyto vlastnosti, byly kmeny rovných smrkových i jedlových stromů rostoucí v nadmořských výškách 800-1200 metrů v původních porostech s převládajícím smrkem, staré minimálně 170 let. Podle síly kmene, rozmístění suků a hustoty letokruhů se určovalo, na jaký materiál bude kmen zpracován. Z kmenů se nařezaly špalíky o délce 40-45 cm pro houslová a violová prkénka, 80-120 cm pro cellová a basová prkénka. Odřezky se používaly pro výrobu klapek klaviatury. Špalíky byly po dobu několika týdnů máčeny ve vodě. Poté se naštípaly na bloky a uložily k vyschnutí. Bloky se dále štípaly nebo rozřezávaly na prkénka o síle 1 až 1.5 cm. V 50. letech 19. století František Bienert k modravské továrně zřídil dvě menší pily, první v roce 1852 v Prášilech a druhou v roce 1856 na Javořím potoce u Modravy (Javoří Pila). V roce 1855 navíc zřídil další podobnou výrobnu ve Stožci. V Modravě zaměstnával 50-100 lidí v lese i továrně. Po jeho smrti v roce 1866 vedla oba závody jeho vdova, ale odbyt pro značnou cizí konkurenci (z lesů Alp, Haliče a Bukoviny) stále klesal. Po polomu v roce 1870, který zničil mnoho starých porostů, muselo být dřevo přiváženo z daleka. Bienertová nabídla závody Schwarzenbergovi, který je v roce 1871 koupil. Modravský závod definitivně končí v roce 1880, kdy je převeden do Stožce. Z továrny na resonanční dřevo na Modravě se do současných dnů dochoval v přestavěné podobě objekt, který sloužil k ukládání a sušení vyrobeného materiálu (Penzion Pupík) a takřka v nezměněné podobě schwarzenberský lovecký zámeček nebo chcete-li hájovna (Penzion Modrava). Tyto stavby jsou díky své historické hodnotě nemovitými kulturními památkami. Od obou objektů až k nouzovému nocovišti jsou patrné pozůstatky náhonu pily, ten byl napojen na Roklanský potok.
S přelomem 19. a 20. století nastupuje do kraje okolo Modravy turistika, která je po vzniku Československé republiky až do záboru pohraničí v roce 1938 označována jako prvorepubliková nebo zlatá. Pocestným na Modravě poskytovaly služby dva hostince – U Tří (Dvou) sluk a U Pstruha (Wolfův hostinec). Hostinec U Tří sluk byl vůbec nejstarším na Modravě. Zmiňuje ho i Karel Klostermann v románu Ze světa lesních samot: „U Tří sluk bylo hlučno. Vody dvou silných potoků hučely, ale šum jejich přehlušovala veselá hudba, trouby vřeštěly, klarinet pískal. Plný ples, ač bylo sotva sedm hodin a světlo jako v poledne. Mládenec, trochu promoklý, ubíral se po kamenných stupních na vysoký násep, vpravo od něho, na protějším břehu velkého Müllnerského potoka, tiše stály pily, bylo patrně již po práci. Dřevěný, jednopatrový dům, podle něhož kráčel, celý se chvěl pod dupotem tančících. Okna přízemí byla pootevřena, pára z nich se valící srážela se v chladném vzduchu v bělavý, k zemi padající dým.“ Zpět ale k turistice. Modrava byla osídlena německým obyvatelstvem a čeští turisté, alespoň podle starých turistických průvodců, zde nebyli příliš vítáni. Hostinec U Pstruha byl rejdištěm zdejších pašeráků a pytláků, v roce 1930 byl přestavěn. Zatímco hostinec U Tří sluk po 2. světové válce zanikl, bývalý hostinec U Pstruha zabrala Pohraniční stráž jako jednu z kasárenských budov praporu Modrava spadajícího pod Sušickou pohraniční brigádu. Po reorganizačních změnách Pohraniční stráže v 60. letech sídlilo v bývalých kasárnách v letech 1962-1982 lesnické učiliště. Po roce 1989 se hostinci U Pstruha navrátil původní účel – nejprve jako privátní rekreační středisko a nyní je otevřen pro širokou veřejnost (Penzion U Pstruha).
Čeští turisté se plnohodnotného ubytování dočkali v roce 1924. V tomto roce byla nákladem 1 041 500 Kč dostavěna chata Klubu československých turistů. Klostermannova chata je dílem architekta Bohuslava Fuchse. Slavnostně byla otevřena 22. června 1924 a otevření se účastnila mimo jiné i vdova po slavném spisovateli Karlu Klostermannovi. V chatě bylo 28 pokojů se 138 lůžky a studentská noclehárna. Jsou dochovány i ceny z této doby – jedna postel 10 Kč, druhá postel 8 Kč, noclehárna 5 Kč, snídaně 2 Kč, oběd 9 Kč, večeře 6 Kč a plzeňské pivo 2 Kč. Po roce 1938 Klostermannova chata sloužila říšské branné moci. Po roce 1945 si ji nakrátko zabrala Pohraniční stráž. Ubytování se v této době neposkytovalo. Dobré vyhlídky nastaly v 50. letech, kdy se Pohraniční stráž přestěhovala do jiného objektu a Klostermannova chata sloužila jako rekreační středisko Škodových závodů v Plzni. Zájem o rekreaci byl veliký. Budova se permanentně přetěžovala nábytkem i rekreanty, což mělo zřejmě za následek rozestupování trámů v přízemí a hnilobu. V roce 1996 byla budova z důvodu špatné statiky uzavřena, nicméně v témže roce byla vyhlášena kulturní památkou. V roce 2002 byla zakoupena soukromým podnikatelem, který ji citlivě během dvou let nechal zrekonstruovat architektem Janem Baxou. V současnosti opět plní svůj pohostinný účel (Hotel Klostermannova chata). V době socialismu návštěvníkům Modravy sloužil k ubytování a stravování Penzion Zlatá Stezka a nedaleký Autocamping Antýgl. Oba objekty slouží svému účelu doposud.
Klostermannova chata - slavnostní otevření v roce 1924 a její využití v době socialismu (zdroj: noviny Národní listy ze dne 24. 6. 1924 a časopis Květy ze dne 14. 3. 1957)
Do historie Modravy se zapsaly ještě dvě budovy, které takřka bez úhony přečkaly sled historických událostí. První z nich je bývalá stanice příslušníků Finanční stráže. Objekt byl v 50. a 60. letech využíván Pohraniční stráží jako jedna z kasárenských budov. Nyní je zrekonstruován a patří soukromému podnikateli. Druhou budovou je bývalá česká obecní a mateřská škola, která byla na Modravě postavena v letech 1934-1935. Do té doby pro českou menšinu (německá většina docházela do školy na Filipově Huti) fungovala jednoduchá škola v západní části vesnice u Roklanského potoka. Výuka v nové škole byla ukončena v roce 1976. Od roku 1999 je školský objekt po přestavbě provozován jako Hotel Modrava.
Zlatá éra turistiky a doprava dřeva z modravských lesů vedla k myšlence zřídit úzkokolejnou dráhu, která by směřovala ze Sušice přes Modravu do Kvildy. List Zájmy Pošumaví ze dne 18. října 1929 k projektu tzv. Zprůmyslnění Povydří napsal: „Železnice sloužila by arciť výhradně dopravě dříví, ale byla by i cestujícím a za letní doby mnohým turistům vítaným dopravním prostředkem.“
K výše uvedenému nutno doplnit, že politické poměry po 2. světové válce a budování železné opony, mělo za následek zánik slavné historie osady Modrava. Zanikly hostince, většina staveb byla srovnána se zemí a byly uzavřeny turistické cesty. Po dávných časech, popsaných šumavským spisovatelem Karlem Klostermannem a prvorepublikovými turistickými průvodci, zůstaly pouze vzpomínky. Obec začala ožívat až v 90. letech, kdy se sem začali navracet turisté.
V současnosti je obec Modrava významným centrem celoroční šumavské turistiky. Je tradičně charakterizována jako obec ležící na soutoku tří potoků – Modravského, Filipohuťského a Roklanského. Tímto soutokem vzniká řeka Vydra. A odkaz do historie spjaté se dřevařstvím? Ten tu zůstal. Obec provozuje Muzeum dřevařství (Dřevák), kde se lidé dozvědí vše o dřevě, jeho vlastnostech, použití a historii. Ve vybavené dílničce si zároveň mohou vyzkoušet některé práce se dřevem anebo si suvenýry rovnou zakoupit. Nelze opomenout ani spojení Modravy s filmem – kromě toho, že se zde natáčely některé scény z filmu Divá Bára (1949), je obec (a kraj kolem ní) spojována s kriminálním seriálem Policie Modrava. Od roku 2014 je Modrava spojena i s pivovarnictvím – byl tady otevřen pivovar pod značkou Lyer.
V roce 2018 jsem vytvořil sérii porovnávacích snímků Modravy, kde předlohou byly obrazy z doby tzv. staré Šumavy (od konce 19. století do 30. let 20. století). K dispozici jsou na tomto webu i fotografie Modravy pořízené z nebes.
Správní členění Modravy
Velmi zajímavou historii má Modrava z hlediska správního členění. Již na mapě Stabilního katastru z roku 1837 je Modrava rozdělena mezi administrativní jednotku Prášily a Vchynice-Tetov. Přirozenou hranici tvoří Roklanský potok. V roce 1840 měla osada Modrava 6 domů s 39 obyvateli. Ves se postupně rozrůstala po obou stranách Roklanského potoka.
V roce 1930 bylo na levém břehu potoka 6 domů s 37 obyvateli a na pravém břehu potoka 11 domů se 70 obyvateli. Část ležící na levém břehu Roklanského potoka byla místní částí osady Vchynice-Tetov, která patřila pod obec Srní a soudní okres Kašperské Hory. Část ležící na pravém břehu Roklanského potoka byla místní částí obce Filipova Huť, která patřila pod soudní okres Hartmanice. Tento stav trval až do zániku soudních okresů, které oficiálně přestaly existovat v roce 1948. Ostatně dvě Modravy jsou vypočteny i v Nejúplnějším místopisném slovníku staré Šumavy Ondřeje Fibicha.
Nynější obec Modrava je tak tvořena třemi původními osadami – Modrava, Filipova Huť a Vchynice-Tetov. V období první republiky se úřad obce nacházel ve Filipově Huti. K přesunu úřadu do Modravy došlo v poválečném období, kdy pod tuto obec byla přičleněna rovněž Horská Kvilda. Po roce 1980 byla Modrava začleněna do správy Místního národního výboru Srní. K opětovnému vzniku samostatné obce došlo v roce 1990.
Území obce je tvořeno čtyřmi katastrálními územími – Vchynice-Tetov II, Filipova Huť, Javoří Pila a Roklanský les. Současná obec Modrava se skládá ze dvou (místních) částí, které jsou obydleny: Modrava a Filipova Huť. Přirozená hranice Roklanského potoka na Modravě přetrvala do současnosti – rozděluje katastrální území Vchynice-Tetov II a Filipova Huť.
Těžkosti správního členění Modravy v 50. letech (zdroj: časopis Československý voják ze dne 6. 12. 1958)
Znak a vlajka Modravy
Znak a vlajka obce Modrava se skládá ze tří pruhů - zeleného, bílo-modře šachovaného a červeného. Znak je navíc doplněn o píšťalu.
Návrh obecních symbolů autorsky zpracoval Petr Kolář s konzultací heraldika Aleše Zelenky. Zelená barva vyjadřuje lesy Šumavy. Červenou barvou je vyjádřena zásadní historie místa - doby, kdy majitel zdejších lesů hrabě Kinský založil na Filipově Huti a Vchynicích-Tetově sklářské hutě a kraj zažil rozmach - začal být systematicky kolonizován s vidinou živobytí. Erb rodu Kinských je z větší části vyplněn červenou barvou. Načež sklářská píšťala vyfoukávající baňku je použita na znaku obce Modrava. Bílo-modrá šachovnice nás svádí k symbolu země, se kterou Modrava na jihu a západu sousedí - Bavorsku. Není tomu tak! Tento motiv je společně s červenou barvou historický, tentokrát připomíná kolonizaci dřevařskou za knížecího rodu Schwarzenbergů - devět modrých ploch vyjadřuje devět nádrží Vchynicko-tetovského plavebního kanálu ležící na území obce (desátá nádržka na Tmavém potoce leží na území obce Prášily).
Znak a vlajka obce Modrava (zdroj: Registr komunálních symbolů Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky)
Mapa Stabilního katastru z roku 1837 a správní členění Modravy (pravý břeh Roklanského potoka, k Filipově Huti)
Mapa Stabilního katastru z roku 1837 a správní členění Modravy (levý břeh Roklanského potoka, k Vchynicím-Tetovu)
Mapa revíru Modrava z roku 1893
Letecká mapa z roku 1949
Letecká mapa z roku 1964
Letecká mapa ze současnosti
OBRAZOVÁ GALERIE K TÉMATU: staré fotografie (1-37, z toho Bienertův závod 25-26, původní a nová škola 27-29, stanice Finanční stráže 30, Klostermannova chata 31-36, Palečkovna 37, zdroj 26: Reinhold Fink / Advokat und Zuckerbäcker - Handel, Gewerbe und Industrie im Böhmerwald 1930 bis 1940, zdroj 27: Karel Řeháček / České školství v národnostně smíšených oblastech jihozápadu Čech v letech 1880-1945, zdroj 28: noviny Republikán ze dne 25. 7. 1935, zdroj 30: Jan Lakosil / Utajená obrana Šumavy), film Divá Bára z roku 1949 (38-39), staré fotografie z 50. až 80. let (40-62, z toho Klostermannova chata 54-57, penzion Zlatá Stezka 58-60, objekt U Pstruha jako lesnické učiliště v 60. a 70. letech 61-62, zdroj 61-62: Antonín Schubert), současný stav (63-103, z toho bývalý lovecký zámeček a pomocný objekt pily 83-84, náhon k pile 85-86, objekt U Pstruha 87-88, bývalá stanice Finanční stráže 89, Muzeum dřevařství 90, penzion Zlatá Stezka 91, bývalá škola 92, Klostermannova chata 93-98, Palečkovna 99-100, soutok Roklanského a Modravského potoka 101-102), současný stav v zimním období (104-128, z toho bývalý lovecký zámeček a pomocný objekt pily 119, objekt U Pstruha 120, penzion Zlatá Stezka 121, bývalá škola 122, Klostermannova chata 123-125, Palečkovna 126, soutok Roklanského a Modravského potoka 127-128).
