Dislokace pohraničních rot

Do výkladu je zahrnuto všech 7 rot, které na Modravských pláních zaujaly sestavu k 1. lednu 1951.

Rota Švele

Svůj název rota dostala od blízkosti dvou plavebních nádržek (švelí) na Ptačím a Černohorském potoce. Mezi těmito nádržkami se útvar nacházel. Rota od zaujetí sestavy v roce 1951 byla první rotou Volarské brigády, dislokovaná pod praporem ve Kvildě. Svoje jedničkové postavení si rota ponechala až do zrušení Volarské brigády v roce 1962, poté byla pod číslem 12 přiřazena k sousední Sušické brigádě a praporu ve Kvildě. Jednotka Švele byla zrušena ke 20. únoru 1966 v souvislosti s přijetím nové koncepce ochrany státních hranic.

Jelikož se útvar nacházel v horském lese (v nadmořské výšce 1 150 metrů) bez civilizace, byly vystavěny dřevěné UBA baráky, které se později modernizovaly na TUBA. Z dobruškovských leteckých snímků z let 1959 a 1962 jsou patrné obě stavební varianty. V současnosti na místě roty vyrůstá mladý smrkový porost, a proto zde nenajdeme žádné pozůstatky po rotě. V lese okolo mýtiny lze však dohledat všelijaké haraburdí.

OBRAZOVÁ GALERIE K TÉMATU: letecká mapa z roku 1959 a 1962 (1-2), topografická mapa z roku 1952 a 1967 (3), rota v letech 1962-1964 (4-7, zdroj: Ilona Brožová), současný stav (8-21).

Rota Březník

Na Březníku v roce 1951 zabrala Pohraniční stráž Březnickou myslivnu a upravila si ji pro svoje účely. Kromě ubytovacích a dalších prostor byly v Březnické myslivně umístěny i stáje pro koně. Nad myslivnou byl postaven ubytovací barák pro mužstvo a dřevěný domek (tzv. fiňák) pro ubytování důstojníků a jejich rodin. V letech 1960-1961 byla cca 200 metrů západně od bývalé myslivny vystavěna nová zděná budova (rota) pro pohraničníky. Myslivna sloužila dále jako stáje a seník, původní dřevěné baráky nad myslivnou byly zbourány. Ve svahu mezi starou a novou rotou byl přehrazen bezejmenný potok, tím vzniklo jezírko pro různé účely. Rota Březník (v nadmořské výšce 1 185 metrů) zanikla k 1. listopadu 1978 v rámci reorganizace ochrany a ostrahy hranic (roty se stěhovaly více do vnitrozemí). Po odchodu vojáků zděný objekt roty i myslivna chátraly. Až na konci 90. let se přikročilo k rekonstrukcím. Správou Národního parku Šumava byl celý areál roty zbourán a myslivna byla v letech 1998-2002 zrekonstruována. 24. května 2002 byla otevřena veřejnosti jako Informační centrum Národního parku Šumava. O rok později byla v horním patře otevřena expozice spisovatele Karla Klostermanna. Dále je v myslivně koutek s občerstvením.

Na mýtině, kde stál zděný objekt roty, již nic nenajdeme. Snad jen nějaké haraburdí v lese.

Rota Březník od zaujetí sestavy v roce 1951 byla 20. rotou Sušické brigády, dislokovaná pod praporem na Modravě. Po zrušení praporu Modrava a Volarské brigády v roce 1962 měla rota Březník č. 11 a spadala pod prapor Kvilda. Od roku 1966 měla rota již číslo 7 a to jí vydrželo až do jejího zániku v roce 1978.

K Březníku patří Luzenské údolí. Podle dochovaných informací původní rota stávala v Luzenském údolí (v místech tzv. točny) – byla postavena v zimním období na přelomu let 1950/1951 na dřevěných kůlech. Na jaře roku 1951 se vlivem tajícího sněhu a rozmrzání půdy zjistilo, že dřevěná budova nevydrží, proto byla zbourána a rota byla umístěna na Březník. Druhým argumentem přemístění roty byla skutečnost, že údolí bylo dobře viditelné z pozorovacího stanoviště na Luzném. Na původní útvar v Luzenském údolí upomíná jeho kresba (dva baráky) v kronice roty Březník. V době první linie železné opony se zamokřeným Luzenským údolím táhly elektrifikované drátěné zátarasy. Informaci o tom bych zmínil od Lubomíra Leza, který na rotě Březník sloužil v letech 1961-1963. Drátěný zátaras byl v Luzenském údolí postaven převážně přes pevnou část údolí. V místech zamokření byl vybudován chodník zabezpečený poválkami. EZOH se skládal ze dvou stěn. Šíře stěn vycházela z možností terénu. Slatě u drátěného zátarasu byly přirozeně odvodňovány potůčky do Luzenského potoka. Luzenský potok, protékající v místě přes drátěný zátaras, byl regulovaný betonovou konstrukcí s ostnatým drátem.

OBRAZOVÁ GALERIE K TÉMATU: letecká mapa z roku 1959 a 1962 (22-23), topografická mapa z roku 1952 a 1967 (24), původní rota v Luzenském údolí (25-29, z toho topografická mapa z roku 1952 25, kresba útvaru v kronice roty Březník 26, současný stav 27-29, zdroj 26: Dokument Pohraniční stráž / listy z kronik), stará rota v 50. letech (30-33, zdroj 30-32: Viliam Kaszmány, zdroj 33: Rudolf Kalčík a Jaroslav Zima / Stráže na pomezí), stará rota v roce 1963 (34-35, zdroj: Lubomír Lezo), nová rota v 60. a 70. letech (36-42, zdroj 37 a 41: Antonín Kraus, zdroj 38: Ján Gonda, zdroj 39: Petr Tošovský, zdroj 40: Karel Fiala, zdroj 42: film Boží mlýny z roku 2015), stav v 80. letech (43-46), stav v roce 1990 (47-52, zdroj 47 a 49: Zdeňka Jeníčková, zdroj 48, 50-52: Věra Mátlová), současný stav staré roty (53-60), současný stav nové roty (61-69), současný stav jezírka (70-74).

Rota Šumná (Slatě)

Rota se nacházela u cesty mezi Březníkem a Podroklaním v nadmořské výšce 1 220 metrů. Byla umístěna pouhý kilometr na západ od roty Březník, což je poněkud zvláštní, ale vysvětlitelné. Na základě této dislokace rota Březník střežila hluboký zářez Luzenského údolí ohraničeného hraničním hřbetem. Rotě Slatě bylo svěřeno horstvo a slatě Blatného vrchu a Špičníku. Blízkost obou pohraničních rot patrně souvisí i s přemístěním původního útvaru v Luzenském údolí na Březník.

Rota Slatě byla nejvýše položenou pohraniční rotou v československém pohraničí. Skládala se z několika budov - jejich rozložení je patrné z dobruškovského leteckého snímku z roku 1959. Při této příležitosti je vhodné doplnit, že objekt celé pohraniční roty se zpravidla skládal z budovy s ubikacemi, kuchyně a jídelny, dále zde byl finský domek, sklady, stáje, kotce pro psy a hřiště. Rota měla od zaujetí sestavy v roce 1951 číslo 19 a byla součástí praporu Modrava. Po dokončení výstavby nového zděného útvaru na Březníku v roce 1961, došlo ke sloučení roty Slatě a staré roty Březník.

V současnosti je místo bývalé roty Slatě zalesněno smrčinou. V porostu lze dohledat torza podezdívek budov a další prvky výbavy roty.

Na závěr k povídání o rotě Slatě si dovolím několik málo citací z kroniky roty. Ke 14. dubnu 1951 se píše, že „po úpravách vlastní elektrárny začala rota svítit elektrikou, 29. dubna bylo poroucháno dynamo, jehož oprava si vyžádala delší dobu, začalo se opět svítit až 26. května 1951.“ Jak vyplývá z dalších záznamů, plnohodnotné elektrické vedení bylo na rotu zavedeno koncem října 1951. „S každým rokem stávající trojstěnný drátěný zátaras byl vysokou vrstvou poškozen natolik, že jeho kvalita po opravě nezaručovala správnou kontrolu hlídkám. Po stání sněhu v červnu 1956 zastavil velitel brigády opravu zátarasu v našem úseku a nařídil vybudování nového jednostěnného drátěného zátarasu. Na naši rotu byly přiděleny tři ženijní družstva, které prováděly odstřel pařezů a likvidaci starého zátarasu. Pohraničníci naší jednotky pracovali pouze na přípravě kůlů, kterých připravili 700. Výstavba nového zátarasu i s urovnáváním terénu potrvala od června do poloviny září. Ženijní družstva pracovala dobře a provedla kvalitní stavbu se čtyřmi průchody a dvěma vraty.“ „17. září 1956 narušila v úseku naší roty 2 trysková letadla sousedního státu státní hranici.“

OBRAZOVÁ GALERIE K TÉMATU: letecká mapa z roku 1959 (75), topografická mapa z roku 1952 a 1967 (76), rota v letech 1958-1960 (77-80, zdroj: Jan Šerfel), současný stav (81-104).

Rota Roklan (Roklanská hájenka)

V Podroklaní v roce 1951 zabrala Pohraniční stráž Roklanskou chatu Klubu československých turistů a upravila si ji pro svoje účely. Hlavní budova roty se postavila hned nad chatou. Při budování hlavní budovy roty se projevila neuváženost z vyšších míst vybudovat útvary v zimních měsících na přelomu let 1950/1951. Na jaře roku 1951 se vlivem tajícího sněhu zjistilo, že dřevěná budova nevydrží (byla postavena na kůlech jako podobné roty v lesním terénu) a tak se postavil nový objekt na zděných základech, ze kterého jsou nyní na místě patrné linie podezdívky. Mimo hlavní budovy a Roklanské chaty (ve které byly mimo jiné i koňské stáje) do soustavy objektů roty patřil finský domek pro důstojníky, kůlna, kotce pro psy, překážková dráha a altánek. Z dobruškovského leteckého snímku z roku 1962 je patrné umístění dopadové plochy střelnice, která byla vzdálena 500 metrů od útvaru při silničce směrem na Březník.

Roklanská nádržka sloužila pohraničníkům mimo jiné k plnění (soutěžních) plaveckých disciplín. V roce 1957 při plnění těchto disciplín došlo k utopení příslušníka této roty.

Rota Roklan (v nadmořské výšce 1 190 metrů) od zaujetí sestavy v roce 1951 byla 18. rotou Sušické brigády, dislokovanou pod praporem na Modravě. Po zrušení praporu Modrava v roce 1962 měla rota Roklan číslo 10 a spadala pod prapor Kvilda. Po zrušení roty v roce 1963 byla hlavní budova a fiňák stržen a Roklanská chata dále sloužila jako odloučené stanoviště (piket) pohraniční roty Březník. V roce 1995 byla chata opravena – a to krov, dále střecha (namísto eternitových tašek byl osazen dřevěný šindel) s komínem a přední stěna budovy. Vnitřní část chaty opravena nebyla. V současnosti je Roklanská chata opuštěná a chátrá. Po střelnici zůstal zarůstající průsek.

Jan Špilauer vzpomíná na svého otce, který v letech 1955-1958 sloužil na pohraniční rotě Roklan a praporu na Modravě. „Otec byl vyslán střežit státní hranici na rotu Roklan v odlehlé části modravských plání na Šumavě. Tam, kde se zelený svět pod majestátným Roklanem s brzkým příchodem zimy změnil v ledové království, které pokrylo nemalé množství sněhu, se poprvé jako mnozí ostatní postavil na lyže a poznal, jaké to je, když napadne tolik sněhu, že nebyl v některých místech problém přejet na lyžích přes ploty z ostnatých drátů, kterými byl tento kout země obehnán. Pro zásoby se chodilo pěšky (na lyžích), protože koně měli sněhu po břicha a přes zimu byli ustájeni ve stájích. Helikoptéra tato místa zásobovala až o nějaký rok později. Do Modravy to bylo asi 12 kilometrů a se zásobami v batozích na zádech nebylo o co stát. Veškeré nejnutnější zásoby byly vykládány v Sušici, odkud putovaly na ostatní roty a pak na ta vzdálenější, obtížně přístupná místa právě ve vojenských batozích. V roce 1956 napadlo nevídané množství sněhu a vojáci byli téměř uvězněni v těchto odlehlých místech. Poslední zbytky sněhu se zde povalovaly ještě v polovině června.“

„Dovolil bych si připomenout událost, která se přihodila až na samém sklonku vojenské služby. To už bylo v době, kdy otec nebyl pod Roklanem, ale přímo na Modravě ve vile, která sloužila jako škola a zároveň zde byla ordinace vojenského lékaře. Dnes je tento dům přestavěn k nepoznání a je z něj Hotel Modrava. Otec v tomto domě tehdy vykonával funkci zdravotníka, s ním tam vykonával vojenskou službu jakýsi gynekolog doktor Křivánek, který často s úsměvem tvrdil, že každá žena je krásná do té doby, než se svlékne. Jedna z posledních příhod putování se zdravotní brašnou byla, když se na podzim roku 1957 na Roklanské nádrži konaly jakési plavecké závody, kde vojáci reprezentovali roty z okolí. Roklanská nádrž, sloužící dříve k potřebám plavení dřeva, byla ve nadmořské výšce 1 180 metrů a měla vodu neskutečně studenou a díky rašelině zbarvenou v odstínech krvavě červené až hnědé. Pořádat v tomto prostředí plavecké závody, kde v nejhlubším místě sahalo dno přes čtyři metry, to nebylo moc moudré. Každá sranda něco stojí a bohužel tahle sranda stála jeden nevinný lidský život. Při oněch plaveckých závodech jeden ze zúčastněných zaplatil cenou nejvyšší. V ledové vodě dostal křeč a začal se náhle topit. Během chvilky se nad ním temná hladina zavřela. Jak byla voda přirozeně v těchto místech zbarvená, bylo prakticky nemožné zahlédnout v této sice čisté, ale obtížně průhledné vodě tonoucí tělo. Nakonec se ale po mnoha minutách podařilo mladíka najít a promodralé bezvládné tělo vylovit z nádrže. Přivolaný otec coby zdravotník, který už tou dobou pomýšlel na blížící se civil, okamžitě začal s jeho oživováním. Když se nedařilo mladíka oživit, ptal se, jak dlouho byl pod vodou. Odpověď zněla, že asi 20 minut. Bylo jasné, že už je pozdě a další masáž srdce, ani dýchání z úst do úst, mu už život nevrátí. Tak jeden mladý voják vypustil svoji duši v Roklanské nádrži, o které bylo později rozhodnuto, že hráz bude odstřelena, tím nevyužívaná vodní nádrž nadobro vypuštěna, aby se už podobná neštěstí nemohla opakovat.“

Podroklaní bylo (a je) jedním z nejkrásnějších koutů Šumavy. Toho možná využil i tehdejší ministr vnitra Lubomír Štrougal, aby zdejší klenot Šumavy navštívil v zimních měsících a zalyžoval si tu. Rád bych nyní nechal povídat Václava Kopeckého, který sloužil na Březníku v 60. letech v době, kdy již bývalá rota Roklan byla odloučeným stanovištěm roty Březník. Bylo to v zimě na přelomu let 1964-1965 a Pohraniční stráž tenkrát spadala pod ministerstvo vnitra. „Ministr v tom šikmém chumelení a větru jako první vydupal ten svah k hájovně, asi tak 5 metrů ode mne, zabodl hůlky do sněhu, odplivl si a slyším jak ze sebe vyrazil: „Zkurvená Šumava.“ V tu chvíli ze mne spadlo veškeré napětí. Teď mě už jen zajímalo, jaké má soudruh ministr lyžáky a vůbec vybavení. Rozepnul vázání a přišel před nás. „Soudruhu ministře, desátník Kopecký plus dva pohraničníci. Během mé služby se nic mimořádného nestalo.“ „Nazdar soudruzi!“ „Zdar soudruhu ministře!“ Každej jsme zařvali trochu zvlášť. Mezitím již vydupali i dva podplukovníci od Pohraniční stráže a Štrougalova paní. Ministr si s námi poklepal pravicí a jeden z podplukovníků nás všechny vybídl do chalupy. Tam nás pochválil, že tam máme čisto a jestli už máme na zahřátí čaj. Všichni se usadili ke stolu, já dal na stůl přichystané hrníčky, otočím se ke sporáku pro konvici a v tu chvíli jsem zaregistroval dvě skutečnosti. Předně jsem byl v místnosti s papaláši sám a za druhé, konvice sice byla na sporáku, ale odstrčená na okraj a bez vody. Nenápadně jsem se zády přiblížil ke sporáku, za zády popadl konvici, stoupl si ke dveřím a dovolil si u soudruha ministra odchod. S plnou konvicí opět za zády jsem si pak zase dovolil vstoupit, podařilo se mě ji nenápadně položit na kamna, rychle jsem přiložil další dřevo a vzýval Pána Boha, aby návštěvníci co nejdéle pokračovali v rozhovoru a voda tak měla šanci dostat se co nejblíže k bodu varu. Když už to vypadalo, že se začnou shánět po osvěžení, dostal jsem spásný nápad, jak dát vodě ještě trochu šance. Přistoupil jsem k operační mapě na stěně a začal soudruhovi ministrovi ukazovat, kde jsou momentálně v terénu hlídky. No a pak nastala situace, kdy již dále poskytnutí vody oddálit nešlo. Ta sice ještě ve varu nebyla, ale prstem jsem zjistil, že už teplá může být dost, tak jsem ji přinesl k použití. S omluvou, že jim třeba nebude u nás chutnat, že to tady máme v takových bojových podmínkách. Ale paní Štrougalová navíc vytáhla citrony, tak jsem si řekl, že to bude snad dobrý. Přesto jsem s napětím sledoval první ministrovo napití, ale nedal na sobě nic znát. No a po nějaké době se zvedli, že vyrazí dál. Všichni se s námi vcelku srdečně rozloučili a vyrazili směrem na pohraniční rotu Javoří pila.“

Momentky ze života pohraniční roty Roklan v 50. letech dokumentuje autentické video (na konci této stránky).

OBRAZOVÁ GALERIE K TÉMATU: letecká mapa z roku 1962 (105-106), topografická mapa z roku 1952 a 1967 (107), rota v 50. letech (108-119, zdroj 108: Rudolf Kalčík a Jaroslav Zima / Stráže na pomezí, zdroj 110 a 113, 115-116: Josef Bitala, zdroj 111-112, 117 a 119: František Mandák, zdroj 114: Bedřich Pudil, zdroj 118: Leoš Ešner), rota v roce 1956 (120-127, zdroj: Dokument Pohraniční stráž / listy z kronik), rota v roce 1959 (128-132, zdroj: Bedřich Pudil), stav v roce 1974 (133-137, zdroj: Josef Frýdl), stav v 80. letech (138-140, zdroj 140: film Boží mlýny z roku 2015), současný stav (141-185, z toho střelnice 181-185).

Rota Roklanská slať (Soutok)

Rota Roklanská slať se nacházela v nadmořské výšce 1 080 metrů a asi v tom nejdrsnějším koutu Modravských plání – na soutoku Rokytky a Roklanského potoka. Bezlesá rokytecká kotlina, oba potoky, nesčetné slatiny s jezírky – to vše dělalo z tohoto koutu nejchladnější místo na Šumavě v zimních měsících. Nejinak tomu je i nyní.

Rota byla situována k Rokytce pár metrů před soutokem s Roklanským potokem. Z dobruškovského leteckého snímku z roku 1959 jsou patrné na pravém břehu Rokytky celkem tři objekty (dva baráky a stáje) a na levém břehu finský domek. Potoky jsou přemostěny několika lávkami. Za finským domkem je patrná dopadová plocha střelnice. Zejména po objektech na pravém břehu Rokytky přetrvaly do nynější doby linie zděných základů. Dochoval se i znatelný průsek po střelnici.

Rota Soutok od zaujetí sestavy v roce 1951 byla 17. rotou Sušické brigády, dislokovanou pod praporem na Modravě. Se zrušením praporu na Modravě v roce 1962 souvisí i zánik roty Soutok.

OBRAZOVÁ GALERIE K TÉMATU: letecká mapa z roku 1959 (186-187), topografická mapa z roku 1952 a 1966 (188), rota ve vojenském časopise z roku 1959 (189-193, zdroj: Československý voják ze dne 4. 7. 1959), rota v letech 1959-1960 (194, zdroj: Jan Pichl), současný stav (195-238, z toho střelnice 229-238).

Rota Javoří Pila

Rota (v nadmořské výšce 1 100 metrů) byla situována do mělčiny mezi Smrkový vrch a Rokyteckou slať s prameništi Rokytky. Dobruškovský letecký snímek z roku 1959 zabírá hned několik budov roty, jezírko a dopadovou plochu střelnice. I baráky roty Javoří Pila byly vystavěny systémem UBA/TUBA. Do současných dnů se dochovaly na částečně zalesněné mýtině rozvaliny základů budov, jezírko a plocha po střelnici.

Rota Javoří Pila od zaujetí sestavy v roce 1951 byla 16. rotou Sušické brigády, dislokovanou pod praporem na Modravě. Rok 1962 je spojen se zrušením praporu Modrava a přestěhováním roty Javoří Pila do nové lokality k silničce u Javořího potoka (nadmořská výška 1 065 metrů). Stará rota byla zbourána a nová rota byla vystavěna jako zděná (na dobruškovském leteckém snímku z roku 1962 se staví). V roce 1962 byla nová rota Javoří Pila pod č. 9 začleněna pod prapor Prášily. V roce 1964 byla přiřazena k praporu Kvilda.

V archivních materiálech se píše, že „v důsledku změn v rámci racionalizačních opatření došlo k 1. listopadu 1978 ke zrušení 6. roty Javoří Pila, 7. roty Březník a vytvoření nové roty Modrava, dočasně se sídlem na Javoří Pile.“ Rota Javoří Pila od tohoto data nově spadala pod prapor v Železné Rudě. I když se vesnice Modrava po zrušení praporu v roce 1962 už dávno nabízela jako sídlo pohraniční roty a rozkaz z roku 1978 už fakticky z Modravy rotu udělal, nikdy zde později nebyla. I když na konci 80. let se započalo s její výstavbou - na základech budoucí roty Modrava pak bylo postaveno sídlo podnikatele Bakaly. „Dočasná“ rota na Javoří Pile tak vydržela až do pádu železné opony na přelomu 80. a 90. let. V souvislosti se zrušením roty na Březníku v roce 1978, byli pohraničníci přestěhováni na Javoří Pilu a tato musela být rozšířena-zrekonstruována.

Rota Javoří Pila v 80. letech střežila prakticky celou lokalitu Modravských plání od západních svahů Černé hory až k Poledníku – v důsledku toho měla dva pikety, a to na Modravě a tzv. Švelské cestě (u Ptačí a Černohorské nádrže). Celý areál roty byl v roce 1999 zbourán Správou Národního parku Šumava. Zůstala jen budova bývalých stájí se seníkem a garáží. Připomeňme si k rotě Javoří Pila ještě zajímavý zápis z kroniky roty datovaný ke konci roku 1950: „Zároveň s námi stěhuje se sem k nám vedlejší rota, která s budováním nezačala, protože cesty jsou nesjízdné a tak z rozkazu poručíka Kroha jsme jim ubytovací budovu (ač neradi) pronajali!“ Zmiňovanou vedlejší rotou byla Roklanská slať (Soutok), která nemohla být pro naprostou odlehlost a neprostupnou sněhovou pokrývku v zimních měsících 1950/1951 vybudována. Pohraničníci z této roty tak dočasně obývali útvar na Javoří Pile, než se na jaře roku 1951 započalo s výstavbou pohraniční roty Soutok.

Na závěr k povídání o rotě Javoří Pila bych zmínil velmi poutavé vyprávění o službě od bývalého velitele této roty - Vladimír Mikuša na Javoří Pile sloužil v letech 1956-1961.

„Vzdálenost z roty na Modravu po silnici (jestli se tomu dalo říkat silnice, protože místy šlo o tzv. podvalovou cestu – bažiny se překryly kulatinou spojenou po stranách další kulatinou) byla cca 10 km. Rota sestávala ze dvou UBA baráků postavených kvůli bažinám na dřevěných kůlech. V jednom byly ubytovny mužstva, v druhém jídelna, politicko-výchovná světnice, kuchyně, sklady atd. Dále tam byl finský domek. Protože oba důstojníci, co jsme tam v té době sloužili (já jako velitel a můj zástupce-politruk), jsme byli svobodní, tak v půlce fiňáku jsme bydleli a v druhé půlce byly kanceláře. Poslední budovou byl zděný barák, využívaný jako stáje pro koně, a domácí zvířectvo (pravidelně jsme chovali dvě prasata a několik slepic). Součástí roty byl dřevěný altánek pro odpočinek, plácek jako nástupiště, volejbalové hřiště, výšková pozorovatelna, střelnice pro ostrou střelbu, kotce pro psy a psí kuchyně. Organizačně sestávala rota ze tří střeleckých družstev, jedno družstvo psovodů, kulometné družstvo s těžkým kulometem (Gorjunov vzor 43 na kolovém podvozku) a velitelské družstvo (spojaři, jezdci na koních, motospojka, staršina, provianťák, kuchaři). Na rotě bylo celkem osm koní, z toho čtyři tažné pro zapřažení do vozu (v zimě do saní) a čtyři jezdecké pro výkon služby hlídek a jako dopravní prostředek. Do péče o koně patřilo i sekání a sušení trávy na parcelách v okolí roty, jako zásoba krmiva (sena) na zimní období. V letním období se musely nalézt prostředky pro těžbu dřeva (po dohodě s pracovníky vojenských lesů, kteří nám přesně označili stromy k poražení) a vytvoření zásoby topiva na zimu.“

„Hlídka ve službě byla vždy složena tak, že velitel hlídky byl vyzbrojen samopalem (vzor 24/26) a člen hlídky puškou (vzor 52). Po přezbrojení v letech 1959-1960 měli oba samopaly (vzor 58). Každá hlídka navíc obdržela pro výkon služby signální pistoli. Při výkonu služby v prostoru mezi státní hranicí a drátěným zátarasem navíc každý člen hlídky byl vyzbrojen dvěma ručními granáty. Systém střežení v letním období byl převážně formou pozorovacích hlídek na výškových pozorovatelnách rozmístěných podél drátěného zátarasu, dále pořádkových hlídek, většinou na jezdeckých koních, které se pohybovaly v prostoru hraničního pásma a pořádkových hlídek na vytipovaných křižovatkách uvnitř hraničního pásma ke kontrole osob pohybujících se v hraničním pásmu. V noční době systémem skrytých hlídek. V celém úseku bylo vybudováno spojení klasickým zeleným izolovaným drátem po stromech. Každá hlídka byla vybavena sklápěcím mikrotelefonem, který stačilo připojit k zásuvce umístěné někde na stromě a samozřejmě na pozorovatelnách. Rádiové spojení se používalo pouze při výjezdu pátrací skupiny při poplachu, pomocí přenosné radiostanice. V zimním období (od října do května) systém střežení byl pouze kontrolou lyžnic a skrytými hlídkami. V celém úseku byl zakázán pohyb mimo vybudované lyžnice (tj. stopy po lyžích). Lyžnice vedly podél státní hranice, podél drátěného zátarasu, podél hranic zakázaného pásma a týlová lyžnice na hranici hraničního pásma, kterou střežila záložní rota praporu. Mezi lyžnicemi byly tzv. spojovací lyžnice. Ostatní prostor pokrytý sněhem byl nenarušený.“

„Rota střežila úsek státní hranice v délce cca 3.6 km ve členitém převážně zalesněném terénu, v levé části úseku cca v jedné třetině se šumavskou slatí. Hloubka zakázaného pásma od státní hranice činila v průměru 800-1200 metrů, hloubka hraničního pásma v průměru 8-10 kilometrů. Drátěný zátaras byl vybudován v celém úseku roty a sestával ze tří stěn. První byla vysoká cca 1.5 metru, pouze z ostnatého drátu. Střední stěna vysoká cca 2.5 metru, z drátěného pletiva s izolátory na sloupcích, na kterých byly upevněny vodiče elektrického proudu z ostnatého drátu ve výšce cca 25 cm nad sebou. Za střední stěnou následovala stěna v podstatě stejná jako první stěna. Za drátěným zátarasem ve směru od vnitrozemí byl vybudován orný pás, ale vzhledem ke členitosti terénu pouze v cca dvou třetinách šířky úseku. Podél drátěného zátarasu v poměrně krátkých úsecích byly vybudovány podchody pod drátěným zátarasem, z venku zamaskovány. Každá hlídka, která měla výkon služby v prostoru drátěného zátarasu měla klíče od podchodu.“

„Místo nějaké moderní signalizace jsme v letech 1956-1960 používali naprosto jednoduché signalizační zařízení, které vymyslel a realizoval náš spojař a které jsme pojmenovali „agentolap“. Bylo umístěno ve vnitrozemí ještě cca 500-800 metrů od drátěného zátarasu. To se vzala prázdná krabička od vojenského krému na boty. Po stranách se nalepily dva proužky pertinaxu, poté vyvrtaly dva maličké otvory. Poté se krabička přitloukla na nějaký strom asi tak do výšky 1 metr od země. Další stejná se umístila cca 100-150 metrů od ní, vše podél státní hranice. Mezi krabičky se natáhl jednoduchý slabounký drát, který byl v každé krabičce přerušen a spojen slabou pružinkou. Standardním vojenským zeleným kabelem byl přiveden proud cca 12 voltů tak, že fáze šla do drátku a nulák do těla krabičky. Celý úsek byl rozdělen do sektorů. Jakmile někdo ťukl do drátku, ten se natáhl a zároveň natáhl pružinku, která spojila kontakty. Totéž při případném přetržení nebo přestřižení drátku. Na rotě měl dozorčí bednu se zakresleným úsekem a u každého sektoru žárovku a zvonek. Bohužel to fungovalo i na srnky nebo jinou větší zvěř, takže poplachovka se mohla někdy ulítat. Jako další signalizační zařízení byly využívány tzv. výmetnice. Jednalo se o kovový držák zapíchnutý do země, do kterého se vložily světlice různých barev. Od výmetnice byl natažený tenký drátek, který při silnějším dotyku nebo přestřižení uvolnil úderník ve výmetnici a tím došlo k odpálení světlice. Výmetnice se instalovaly na tzv. nebezpečné úseky (průseky v lese, silnice), zejména v noční době a při nepříznivém počasí.“

„Dopravními prostředky na rotě byly koně (jak jezdecké, tak tažné do vozu a saní) a motocykl Jawa 250 Pérák, který nám byl dodán jako vysloužilý od armády. Také podle toho fungoval cca 2 měsíce v roce. Zásobování potravinami, pošta atd., bylo řešeno v létě vozkou s vozem, v zimě se sáněmi. Služební cesty na prapor, v létě na koních, v zimě na lyžích. Před vchodem na velitelství praporu na Modravě vedle brány a závory, bylo vybudováno úvaziště pro koně. Služba u vchodu měla za povinnost hlídat zde uvázané koně a tyto i napojit. Horší situace nastala v době, kdy napadlo více sněhu. Cesta na prapor již nemohla být protažena, takže nebylo možné použít tažné koně se sáněmi. Tak se vybralo 10-12 dobrovolníků, kteří natáhli prkénka a odjeli 10 km na Modravu. Tam nafasovali proviant, poštu atd. Od roku 1959 nám proviant vozil vrtulník v rámci cvičných letů armádních pilotů. Problém ale byl, že létal jenom za hezkého počasí. Jak zafoukal trochu více vítr nebo začalo sněžit, nastoupili opět dobrovolníci.“

„Za dobu mého působení na státní hranici jsme nikoho nezastřelili, neporanili a dokonce za těch skoro 6 let jsme měli jediné zadržení – člověka, který nám poté poděkoval, že jsme mu zachránili život. Vybral si totiž začátek května, kdy ve vnitrozemí již bylo teplé jaro, ale u nás nahoře dva metry sněhu. Vydal se pěšky za svým bratrem do Austrálie, v saku a polobotkách bloudil 5 hodin lesem ve dvoumetrových závějích, až ho našla naše hlídka, ležícího pod smrkem a málem zmrzlého. Museli jsme ho nést 5 km na rotu, kde jsme ho napojili čajem s rumem, půjčili teplé oblečení a teprve poté jsem případ oznámil na prapor, odkud si pro něj přijeli.“

V popisovaných letech hranici zakázaného pásma kopírovala linie elektrifikovaného drátěného zátarasu. Hranici hraničního pásma v popisovaném úseku pak kopírovala nynější turistická cesta z Modravy na Schätzův Les.

OBRAZOVÁ GALERIE K TÉMATU: letecká mapa z roku 1959 a 1962 (239-240, z toho stará rota 239, nová rota 240), topografická mapa z roku 1952 a 1966 (241-242, z toho stará rota 241, nová rota 242), stará rota ve 2. polovině 50. let (243-251, zdroj 243-245, 247, 249-251: Vladimír Mikuša, zdroj 246: kronika roty Javoří Pila, zdroj 248: Josef Lunga), nová rota v roce 1974 (252-256, zdroj 253-256: Josef Frýdl), nová rota v 80. letech (257-259, zdroj 258: kronika roty Javoří Pila), pikety (260-261, z toho na Modravě v roce 1984 260 a na Švelské cestě v roce 1979 261, zdroj 260: Jaroslav Kříček, zdroj 261: kronika roty Javoří Pila), demolice nové roty v roce 1999 (262), současný stav staré roty (263-284, z toho střelnice 281-284), současný stav nové roty (285-295).

Rota Poledník (Jelení skok)

Rota se nacházela v nadmořské výšce 1 210 metrů u cesty mezi Javořím vrchem a Poledníkem. Dobruškovský letecký snímek z roku 1962 zabírá hned několik budov roty. Baráky roty Jelení skok byly vystavěny systémem UBA/TUBA – nejprve rota sestávala ze dvou dřevěných budov, finského domku a stájí pro koně. V roce 1959 dřevěné budovy nahradily nové zděné. Do současných dnů se dochovaly na částečně zalesněné mýtině rozvaliny základů budov a jezírko.

Rota Jelení skok od zaujetí sestavy v roce 1951 byla 15. rotou Sušické brigády, dislokovanou pod praporem v Prášilech. Rota zanikla v roce 1961 – předala svůj úsek sousedícím rotám Javoří Pila a Nad Prášilským jezerem.

OBRAZOVÁ GALERIE K TÉMATU: letecká mapa z roku 1962 (296), topografická mapa z roku 1952 a 1966 (297), rota v roce 1956 (298-302, zdroj 298: časopis Československý voják ze dne 15. 3. 1958, zdroj 299-302: Dokument Pohraniční stráž / listy z kronik), rota v letech 1956-1959 (303-305, zdroj: Jiří Limburský), současný stav (306-324).

VIDEO K TÉMATU: momentky ze života roty Roklan (Roklanská hájenka) v roce 1956 (zdroj: Dokument Pohraniční stráž / listy z kronik)