Dislokace pohraničních rot

Do výkladu je zahrnuto všech 7 rot, které na Modravských pláních zaujaly sestavu k 1. lednu 1951.

Rota Švele

Svůj název jednotka dostala od blízkosti dvou plavebních nádržek (švelí) na Ptačím a Černohorském potoce. Umístěna byla 600 metrů od turistického ukazatele Nad Ptačí nádrží, u červené turistické značky jihovýchodním směrem. Od zaujetí sestavy v roce 1951 to byla 1. rota 1. praporu Kvilda Volarské brigády, dislokace platila až do zrušení Volarské brigády v roce 1962, v roce 1965 to byla 11. rota 2. praporu Kvilda brigády Sušice. Rota Švele byla zrušena k 20. únoru 1966 v souvislosti s reorganizací jednotek Pohraniční stráže.

Rota stála v nadmořské výšce 1 150 metrů. Hlavním objektem útvaru byly dva UBA baráky, pak na stejném místě mezi léty 1959-1962 proběhla modernizace na budovu TUBA (dvě křídla propojená chodbou). Na leteckých snímcích z let 1959 a 1962/1965 jsou k vidění obě stavební varianty roty. Po zrušení roty proběhla její demolice. V současnosti na místě vyrůstá smrkový porost a nenajdeme zde žádné velké stavební základy. V lese, který navazuje na mýtinu můžeme dohledat součásti příslušenství jednotky a zemní okopy.

OBRAZOVÁ GALERIE K TÉMATU: letecká mapa z roku 1959, 1962 a 1965 (1-3), topografická mapa z roku 1952 a 1967 (4), rota v letech 1962-1964 (5-9, zdroj 5 a 8: Václav Janda, zdroj 6-7 a 9: Ilona Brožová), současný stav (10-23).

Rota Březník

Původní rota stála v Luzenském údolí, a to v místě točny. Jednotka v nadmořské výšce 1 167 metrů měla střežit klín státní hranice, který tady zabíhá do bavorského území. Údolí však bylo dobře viditelné z pozorovacího stanoviště na Luzném, a tak rota byla na jaře 1951 přemístěna na Březník. Jednotka v Luzenském údolí je zachycena na kresbě (dva UBA baráky) v kronice roty Březník a na topografické mapě z roku 1952 jsou na místě vyznačeny rozvaliny. Na Březníku byla využita myslivna a nad ní se postavil UBA barák a dřevěný finský domek pro ubytování důstojníků s rodinami. To vše v nadmořské výšce 1 178 metrů. Kronika roty sled těchto událostí zaznamenala: „Na začátku zimy roku 1950 přišli mladí příslušníci Pohraniční stráže do údolí Luzného, kde postavili stany, ve kterých žili po dobu než vystavili nový útvar. K tomuto účelu byl vybrán prostor na malém paloučku, který přetíná příčný průsek 1/5 (který sem vede od hraničního mezníku č. 1/5). Dále místo, kde útvar měl být postaven, bylo vzdáleno od státní hranice asi 500 m, po jedné straně tekl potok Luzný a po druhé probíhá cesta do Bavorska. Pro prozatímní ubytování si jednotka vybudovala vlastní svépomocí stany a bunkry. Toto místo bylo zalesněno a proto se začal kácet prostor pro postavení roty. V průběhu zimy byla z větší části postavena dřevěná budova. Již do této nedostavěné budovy se přemístili příslušníci, kteří prováděli výstavbu druhé budovy a dokončovací práce prvé budovy. Po ukončení výstavby roty na jaře roku 1951 bylo rozhodnuto, že prostor pod Luzným u hraničního kamene č. 30 nevyhovuje a rota se přemísťuje na březnickou hájenku. Tak po šesti měsících bydlení v dřevěných domech pod Luzným se stěhuje rota na Březník a do konce roku 1951 je již prováděno střežení státní hranice z březnické hájenky. Po zrušení roty byla tato zbořena a pod Luzným zůstaly základy tehdejší roty. Protože prostor hájenky byl malý a nevyhovoval, bylo přistoupeno k výstavbě dřevěného baráku UBA. Z hájenky byly udělány sklady, kuchyně a jídelna.“

V roce 1961 došlo ke sloučení Březníku se sousední jednotkou Slatě. Pohraničníci se přestěhovali do nové roty - zděné budovy TUBA (dvě křídla propojená chodbou), která se postavila 200 metrů západně od myslivny v nadmořské výšce 1 181 metrů. Myslivna dále sloužila do roku 1969 jako stáje a seník, dřevěné baráky nad ní byly zbourány. Rota Březník byla zrušena k 1. listopadu 1978 v souvislosti s reorganizací jednotek Pohraniční stráže. Od sedmdesátých let myslivna zůstala opuštěná a chátrala, po roce 1978 i zděný areál roty. Až v devadesátých letech se přikročilo k rekonstrukcím. V roce 1990 byl správou Národního parku Šumava celý areál roty zbourán a myslivna byla v letech 1998-2002 zrekonstruována. 24. května 2002 se otevřela veřejnosti jako informační centrum Národního parku Šumava. O rok později byla v horním patře otevřena expozice spisovatele Karla Klostermanna, jehož jméno a román Ze světa lesních samot je s Březníkem a Luzenským údolím spjat. Dále je v myslivně koutek s občerstvením.

Od zaujetí sestavy v roce 1951 to byla 20. rota 4. praporu Modrava Sušické brigády, po zrušení praporu na Modravě spadala rota Březník pod prapor Kvilda. V roce 1966 to byla 7. rota brigády Sušice a toto číslo jí vydrželo až do jejího zániku v roce 1978. V tomto roce byl zrušen i prapor ve Kvildě. Na leteckých snímcích z let 1959 a 1962/1973 jsou k vidění obě stavební varianty roty. V současnosti na místě staré roty je služební parkoviště s lavičkami a smrkovým porostem, na místě nové roty vyrůstá smrkový porost a nenajdeme zde žádné velké stavební základy.

Ve svahu mezi starou a novou rotou Březník se v roce 1968 zbudovala nádrž přehrazením bezejmenného potůčku. Nejprve se položily betonové roury pod cestu, protože do té doby tam byl brod. Dodnes je tady k vidění pozůstatek konstrukce přehrazení, a to kulatina (včetně původních sloupů ze zátarasu), která je ovázaná drátem.

OBRAZOVÁ GALERIE K TÉMATU: původní rota v Luzenském údolí (24-27, z toho topografická mapa z roku 1952 24, kresba útvaru v kronice roty 25, současný stav 26-27), letecká mapa z roku 1959, 1962 a 1973 (28-30), topografická mapa z roku 1952 a 1967 (31), stará rota na kresbě v kronice roty (32), stará rota v knize Stráže na pomezí (33), stará rota v letech 1957-1961 (34-46, zdroj 34: Viliam Kaszmány, zdroj 35-46: kronika roty), stará rota v roce 1963 (47-48, zdroj: Lubomír Lezo), nová rota v letech 1965-1978 (49-56, zdroj 50: Antonín Kraus, zdroj 51: Jiří Martínek, zdroj 52: Ján Gonda, zdroj 53: Petr Tošovský, zdroj 54: Karel Fiala, zdroj 55-56: Miroslav Mayer), stav v letech 1985-1987 (57-61, z toho jezírko 61), stav v roce 1990 (62-67, zdroj 62 a 64: Zdeňka Jeníčková, zdroj 63, 65-67: Věra Mátlová), současný stav staré roty (68-75), současný stav nové roty (76-83), současný stav jezírka (84-88).

Rota Slatě

Možná, že nebylo jak jednotku pomístně pojmenovat a tak dostala název od okolních slatí, kterým dominovala Blatenská slať nacházející se mezi rotou a státní hranicí. Jednotka byla umístěna na jihovýchodním úbočí Studené hory, u cesty z Březníku na Roklanskou chatu. Nacházela se pouhý kilometr na západ od roty Březník, což je poněkud zvláštní, ale vysvětlitelné - rota Březník střežila hluboký zářez Luzenského údolí zabíhající do Bavorska, rota Slatě měla úsek v prostoru Špičníku a Blatného vrchu. Od zaujetí sestavy v roce 1951 to byla 19. rota 4. praporu Modrava Sušické brigády, v roce 1955 20. rota 4. praporu Modrava. Po dokončení výstavby nové jednotky na Březníku v roce 1961 došlo ke sloučení roty Slatě a staré roty Březník. Tímto jednotka Slatě zanikla.

Rota Slatě byla s nadmořskou výškou 1 215 metrů nejvýše položeným útvarem v československém pohraničí. Hlavním objektem útvaru byly dva UBA baráky. Na leteckém snímku z roku 1959 je rota k vidění. Obecně platí, že areálu roty zachyceném na leteckém snímku v 50. letech dominují dva podlouhlé UBA baráky, pak jsou tady dva menší domky (finský domek a stáje) a další drobné stavby (kotce, pozorovatelna). Tento obecný rámec do puntíku reprezentuje i letecký snímek roty Slatě. Jednotlivé místnosti v UBA barácích byly zpravidla uspořádány odlišně od útvaru k útvaru. Ján Šerfel popisuje uspořádání na rotě Slatě v letech 1958-1960: „Každý barák měl jedny dveře s menší vchodovou chodbičkou, pak následovala dlouhá chodba. V prvním baráku byly ložnice mužstva, šatna a sušárna, místnost dozorčího roty (strážnice), místnost dozorčího důstojníka roty, operační místnost dozorčího důstojníka roty (byla zde mapa s úsekem roty, tady se udělovaly úkoly střežení hlídkám), místnost určená k promítání filmů, WC a umývárna, úklidová místnost. Ve druhém baráku byly sklady (sklad výzbroje a výstroje, proviantní sklad, sklad provozních pomůcek, kuchyňský sklad), politicko-výchovná světnice, jídelna a kuchyň. V každé místnosti byla samostatná kamínka.“ Po zrušení roty proběhla její demolice. V současnosti je na místě les a můžeme dohledat zděné základy, rozvaliny a součásti příslušenství jednotky.

OBRAZOVÁ GALERIE K TÉMATU: letecká mapa z roku 1959 (89), topografická mapa z roku 1952 a 1967 (90), rota v letech 1958-1960 (91-94, zdroj 91-93: Ján Šerfel, zdroj 94: kronika roty), současný stav (95-118).

Rota Roklan

Na Podroklanské mýtině byla Pohraniční stráží využita Roklanská chata. Hlavní budova roty (UBA barák) a dřevěný finský domek pro ubytování důstojníků s rodinami se postavil nad chatou. To vše v nadmořské výšce 1 188 metrů. Původní UBA barák, který se začal stavět na podzim roku 1950, stál vlivem nestabilního terénu na dřevěných pilotech. Na jaře 1951 se vlivem tajícího sněhu a rozmrzající půdy zjistilo, že dřevěná budova nevydrží a tak se postavil nový objekt na zděných základech, ze kterého jsou v současnosti na místě patrné právě tyto zděné přízemní konstrukce. V UBA baráku byla strážnice, tři pokoje pro mužstvo, kuchyně a jídelna, politicko-výchovná světnice, sušárna a sklad proviantu. V Roklanské chatě byly umístěna koupelna a kanceláře velitele roty, jeho zástupce a staršiny. Dále sloužila jako koňská stáj, zbrojní sklad a kůlna na dřevo, schody vedly do sklepa a na půdu. Pro odpočinek pohraničníkům sloužil altánek a fontánka. Rota Roklan byla zrušena v roce 1963. UBA barák a finský domek byl stržen, Roklanská chata nadále sloužila jako odloučené stanoviště roty Březník. Po roce 1978 (kdy byla zrušena jednotka na Březníku) zůstala Roklanská chata opuštěná. V roce 1995 byla chata opravena, a to krov, dále střecha (namísto eternitových tašek byl osazen dřevěný šindel) s komínem a přední stěna budovy, vnitřní část chaty opravena nebyla. V současnosti je Roklanská chata opuštěná a chátrá. Z UBA baráku a finského domku můžeme dohledat zděné základy a rozvaliny, ve smrkovém porostu je ukryta fontánka.

Od zaujetí sestavy v roce 1951 to byla 18. rota 4. praporu Modrava Sušické brigády, v roce 1955 19. rota 4. praporu Modrava, po zrušení praporu na Modravě spadala rota Roklan pod prapor Kvilda. Na leteckém snímku z roku 1962 je rota k vidění včetně dopadové plochy střelnice, která byla vzdálena 500 metrů od jednotky při cestě směrem na Březník.

Plavební nádržka na Roklanském potoce byla funkční a sloužila zejména ke koupání pohraničníků včetně rituálu povyšování (kdy byl povýšený voják hozen do vody). Pohraničníci vzpomínají na velmi čistou vodu, avšak velmi studenou. V létě 1957 nebylo moudré pořádat na nádrži plavecké závody. Jeden z účastníků dostal v ledové vodě křeč a utopil se. Jak byla voda obarvená díky rašelinným látkám, nebylo možné zahlédnout v sice čisté, ale těžko průhledné vodě tonoucí tělo, a tak pomoc se dostavila pozdě. Kdo se neosmělil ve studené vodě celým tělem, tak si alespoň namočil nohy. Kronika roty Roklan popisuje výše zmíněnou nešťastnou událost, která se odehrála 10. srpna 1957. „Toho dne přijeli pohraničníci z praporu, aby si na našem jezeře udělali podmínky PPOV (odznak zdatnosti Připraven k práci a obraně vlasti) z plavání. Vinou špatné organizace ze strany jejich vedoucího se stalo, že každý plaval na svoji pěst, bez jakékoliv záchrany. Asi po hodině normálního průběhu závodů ve vodě se stalo, že vojína Augustina Markoviče postihl asi 100 m od břehu křeč. Stačil křiknout jen jednou o pomoc a náhle se potopil. Ihned se na místo vydal záchranný člun a ti, kdož uměli dobře plavat, začali se potápět na místě, kde dotyčný utonul. Nemohli jej ihned najít, protože spodní proud jej unesl o 15 m dále. Asi za 20 minut se podařilo utonulého vytáhnout, avšak ani lékařova silná injekce nepomohla. Tak tento vojín našel smrt v chladných vodách našeho jezera.“

Jan Špilauer vzpomíná na svého otce, který v letech 1955-1958 sloužil na pohraniční rotě Roklan a praporu na Modravě. „Otec byl vyslán střežit státní hranici na rotu Roklan v odlehlé části modravských plání na Šumavě. Tam, kde se zelený svět pod majestátným Roklanem s brzkým příchodem zimy změnil v ledové království, které pokrylo nemalé množství sněhu, se poprvé jako mnozí ostatní postavil na lyže a poznal, jaké to je, když napadne tolik sněhu, že nebyl v některých místech problém přejet na lyžích přes ploty z ostnatých drátů, kterými byl tento kout země obehnán. Pro zásoby se chodilo pěšky (na lyžích), protože koně měli sněhu po břicha a přes zimu byli ustájeni ve stájích. Helikoptéra tato místa zásobovala až o nějaký rok později. Do Modravy to bylo asi 12 kilometrů a se zásobami v batozích na zádech nebylo o co stát. Veškeré nejnutnější zásoby byly vykládány v Sušici, odkud putovaly na ostatní roty a pak na ta vzdálenější, obtížně přístupná místa právě ve vojenských batozích. V roce 1956 napadlo nevídané množství sněhu a vojáci byli téměř uvězněni v těchto odlehlých místech. Poslední zbytky sněhu se zde povalovaly ještě v polovině června.“ „Dovolil bych si připomenout událost, která se přihodila až na samém sklonku vojenské služby. To už bylo v době, kdy otec nebyl pod Roklanem, ale přímo na Modravě ve vile, která sloužila jako škola a zároveň zde byla ordinace vojenského lékaře. Dnes je tento dům přestavěn k nepoznání a je z něj Hotel Modrava. Otec v tomto domě tehdy vykonával funkci zdravotníka, s ním tam vykonával vojenskou službu jakýsi gynekolog doktor Křivánek, který často s úsměvem tvrdil, že každá žena je krásná do té doby, než se svlékne. Jedna z posledních příhod putování se zdravotní brašnou byla, když se roku 1957 na Roklanské nádrži konaly jakési plavecké závody, kde vojáci reprezentovali roty z okolí. Roklanská nádrž, sloužící dříve k potřebám plavení dřeva, byla ve nadmořské výšce 1 180 metrů a měla vodu neskutečně studenou a díky rašelině zbarvenou v odstínech krvavě červené až hnědé. Pořádat v tomto prostředí plavecké závody, kde v nejhlubším místě sahalo dno přes čtyři metry, to nebylo moc moudré. Každá sranda něco stojí a bohužel tahle sranda stála jeden nevinný lidský život. Při oněch plaveckých závodech jeden ze zúčastněných zaplatil cenou nejvyšší. V ledové vodě dostal křeč a začal se náhle topit. Během chvilky se nad ním temná hladina zavřela. Jak byla voda přirozeně v těchto místech zbarvená, bylo prakticky nemožné zahlédnout v této sice čisté, ale obtížně průhledné vodě tonoucí tělo. Nakonec se ale po mnoha minutách podařilo mladíka najít a promodralé bezvládné tělo vylovit z nádrže. Přivolaný otec coby zdravotník, který už tou dobou pomýšlel na blížící se civil, okamžitě začal s jeho oživováním. Když se nedařilo mladíka oživit, ptal se, jak dlouho byl pod vodou. Odpověď zněla, že asi 20 minut. Bylo jasné, že už je pozdě a další masáž srdce, ani dýchání z úst do úst, mu už život nevrátí. Tak jeden mladý voják vypustil svoji duši v Roklanské nádrži, o které bylo později rozhodnuto, že hráz bude odstřelena, tím nevyužívaná vodní nádrž nadobro vypuštěna, aby se už podobná neštěstí nemohla opakovat.“

V době kdy sloužil Václav Kopecký, sbor Pohraniční stráže spadal pod ministerstvo vnitra. Jeho představitel ministr Lubomír Štrougal vyrazil v zimním období 1964/1965 do jednoho z nejkrásnějších koutů Šumavy na Březník a jeho okolí, aby si tu zalyžoval. Roklanská chata byla v této době piketem roty Březník. Před návštěvou druhého nejvyššího náčelníka (hned po prezidentovi republiky) se musela Roklanská chata „dát do cajku, dřevěná podlaha se jen leskla.“ Nastal den D a skupina pohraničníků očekávala, až jim z roty zavolá dozorčí, že už na Březník ministr přijel. „Volá mi hlídka ze strážní věže u zátarasu, odkud bylo vidět i na příjezdovou cestu od Březníku, že k nám jede někdo na lyžích. A hle, on to velitel mé čety poručík T., kterého přece jen vyslal velitel roty, aby nám to tam zkontroloval. Alespoň mi připomněl, co mi kladl velitel roty důrazně na srdce před odjezdem. Že soudruh ministr bude určitě vymrzlý, tak ať máme v pohotovosti teplou vodu na čaj. Ten bude mít ministr svůj. No, sporák byl nafasován dřevem, pěkně hřál a to by i bez ministra. Na plotně se ve hliníkové konvici ohřívala voda, aby byla hned k dispozici na ministerský čaj. A tu se mi na stole rozezvučí telefon ústředny, napíchnu tu správnou zdířku. A opět hlídka z věže u zátarasu, že už vidí v dalekohledu v dáli na cestě nějakou skupinku. A tu se začaly dít věci. Nejprve slyším polorozkaz poručíka T.: „Kopeckej, vemte si klíče a pojďte mě zamknout do sklepa. Až soudruh ministr odjede, tak mě zase pustíte!“ Vykonal jsem. Ale když jsem se ze sklepa vrátil, všichni byli pryč, až na dva prvoročáky, kteří drželi poplachovou hlídku. Kde jsou ostatní, ptám se. „Oni utekli do lesa se schovat.“ Takže jsem v hájence zbyl já plus dva a poručík ve sklepě. Nedalo se nic dělat, dal jsem těm dvěma a sobě nástup venku před barák a to už jsem viděl soudruha ministra s doprovodem sjíždět na lyžích dolů do údolí k Roklanskému potoku pod hájovnou. Ministr v tom šikmém chumelení a větru jako první vydupal ten svah k hájovně, asi tak 5 metrů ode mne, zabodl hůlky do sněhu, odplivl si a slyším jak ze sebe vyrazil: „Zkurvená Šumava.“ V tu chvíli ze mne spadlo veškeré napětí. Teď mě už jen zajímalo, jaké má soudruh ministr lyžáky a vůbec vybavení. Rozepnul vázání a přišel před nás. „Soudruhu ministře, desátník Kopecký plus dva pohraničníci. Během mé služby se nic mimořádného nestalo.“ „Nazdar soudruzi!“ „Zdar soudruhu ministře!“ Každej jsme zařvali trochu zvlášť. Mezitím již vydupali i dva podplukovníci od Pohraniční stráže a Štrougalova paní. Ministr si s námi poklepal pravicí a jeden z podplukovníků nás všechny vybídl do chalupy. Tam nás pochválil, že tam máme čisto a jestli už máme na zahřátí čaj. Všichni se usadili ke stolu, já dal na stůl přichystané hrníčky, otočím se ke sporáku pro konvici a v tu chvíli jsem zaregistroval dvě skutečnosti. Předně jsem byl v místnosti s papaláši sám a za druhé, konvice sice byla na sporáku, ale odstrčená na okraj a bez vody. Nenápadně jsem se zády přiblížil ke sporáku, za zády popadl konvici, stoupl si ke dveřím a dovolil si u soudruha ministra odchod. S plnou konvicí opět za zády jsem si pak zase dovolil vstoupit, podařilo se mě ji nenápadně položit na kamna, rychle jsem přiložil další dřevo a vzýval Pána Boha, aby návštěvníci co nejdéle pokračovali v rozhovoru a voda tak měla šanci dostat se co nejblíže k bodu varu. Když už to vypadalo, že se začnou shánět po osvěžení, dostal jsem spásný nápad, jak dát vodě ještě trochu šance. Přistoupil jsem k operační mapě na stěně a začal soudruhovi ministrovi ukazovat, kde jsou momentálně v terénu hlídky. No a pak nastala situace, kdy již dále poskytnutí vody oddálit nešlo. Ta sice ještě ve varu nebyla, ale prstem jsem zjistil, že už teplá může být dost, tak jsem ji přinesl k použití. S omluvou, že jim třeba nebude u nás chutnat, že to tady máme v takových bojových podmínkách. Ale paní Štrougalová navíc vytáhla citrony, tak jsem si řekl, že to bude snad dobrý. Přesto jsem s napětím sledoval první ministrovo napití, ale nedal na sobě nic znát. No a po nějaké době se zvedli, že vyrazí dál. Všichni se s námi vcelku srdečně rozloučili a vyrazili směrem na pohraniční rotu Javoří pila.“

Momentky ze života pohraniční roty Roklan dokumentuje autentické video z roku 1956, které je ke stažení na konci této stránky.

OBRAZOVÁ GALERIE K TÉMATU: letecká mapa z roku 1962 (119-120), topografická mapa z roku 1952 a 1967 (121), kresba útvaru v kronice roty (122-123), rota v knize Stráže na pomezí (124), rota ve 2. polovině 50. let (125-134, zdroj 127-128, 132 a 134: František Mandák, zdroj 129: Bedřich Pudil, zdroj 130-131: Josef Bitala, zdroj 133: Leoš Ešner), návštěva Bedřicha Pudila na rotě v roce 1959 (135-140), rota v roce 1956 ve filmovém dokumentu Pohraniční stráž / listy z kronik (141-148), stav v roce 1974 (149-153, zdroj: Josef Frýdl), stav v 80. letech (154-155), současný stav (156-202, z toho střelnice 199-202).

Rota Soutok

Svůj název jednotka dostala od soutoku Roklanského potoka a Rokytky, u kterého byla umístěna. Bezlesá mrazová kotlina, dva potoky, nesčetné slatiny s jezírky - to všechno dělalo z tohoto koutu nejchladnější místo na Šumavě v zimních měsících. Nejinak tomu je i nyní. Pro naprostou odlehlost místa se s výstavbou jednotky začalo až na jaře roku 1951. Kronika sousední roty Javoří Pila zmiňuje příchod vojáků zařazených k rotě Soutok na vánoční svátky 1950/1951: „Zároveň s námi stěhuje se sem k nám vedlejší rota, která s budováním nezačala, protože cesty jsou nesjízdné a tak z rozkazu poručíka Kroha jsme jim ubytovací budovu (ač neradi) pronajali." Od zaujetí sestavy v roce 1951 to byla 17. rota 4. praporu Modrava Sušické brigády, v roce 1955 18. rota 4. praporu Modrava. Rota Soutok byla zrušena k 1. říjnu 1962 společně s praporem na Modravě.

Rota stála v nadmořské výšce 1 079 metrů. Hlavním objektem útvaru byly dva UBA baráky. Na leteckém snímku z roku 1959 je rota k vidění - na pravém břehu Rokytky jsou dva UBA baráky a stáje, na levém břehu Rokytky stojí finský domek, Rokytka i Roklanský potok jsou přemostěny lávkami. Za finským domkem je vykácený průsek coby dopadová plocha střelnice. Na leteckém snímku místy široké koryto Rokytky napovídá, že bylo přehrazeno (pro fungování jednoduché nádrže), což ostatně dokazuje i fotografie z roku 1960. Po zrušení roty proběhla její demolice. V současnosti je na místě louka s hloučky stromů a můžeme dohledat zděné základy, rozvaliny a součásti příslušenství jednotky.

OBRAZOVÁ GALERIE K TÉMATU: letecká mapa z roku 1959 (203-204), topografická mapa z roku 1952 a 1966 (205), rota v letech 1952-1953 (206-211, zdroj: Ivan Pechánek), rota ve vojenském časopise z roku 1959 (212-217, zdroj: Československý voják ze dne 4. 7. 1959), rota v roce 1960 (218, zdroj: Jan Pichl), současný stav (219-260, z toho střelnice 252-260).

Rota Javoří Pila

Jednotka se nacházela mezi Smrkovým vrchem a Rokyteckou (Weitfällerskou) slatí, v lese u cesty, která je pojmenována jako Střelecký průsek. Na samém počátku byla rota nazývána jako Weitfällerská slať nebo Slatě, a to podle největší slatě na území Modravských plání. Tyto názvy jsou užity i v kronice útvaru. Pak už se ustálilo pojmenování podle nedaleké zaniklé samoty Javoří Pila. Rota stála v nadmořské výšce 1 102 metrů. Hlavním objektem útvaru byly dva UBA baráky. Mezi léty 1962-1964 proběhla modernizace na budovu TUBA (dvě křídla propojená chodbou). Nová rota byla umístěna k plavební nádrži na Javořím potoce (v nadmořské výšce 1 063 metrů), v současnosti je to místo vzdálené 800 metrů od turistického ukazatele Javoří slať, u červené značky východním směrem.

Od zaujetí sestavy v roce 1951 to byla 16. rota 4. praporu Modrava Sušické brigády, po zrušení praporu na Modravě spadala rota Javoří Pila pod prapor Prášily a po jeho zrušení v roce 1964 byla přiřazena k praporu Kvilda. V roce 1966 to byla 6. rota brigády Sušice (v letech 1966-1971 prapory neexistovaly). V roce 1978 kvildský prapor zanikl a Javoří Pila až do zániku Pohraniční stráže v období 1990 patřila s číslem 6 pod prapor Železná Ruda brigády Sušice. Na leteckých snímcích z let 1959 a 1962/1973 jsou k vidění obě stavební varianty roty. V současnosti na místě staré roty vyrůstá smrkový porost a můžeme dohledat zděné základy, rozvaliny, součásti příslušenství jednotky, umělé jezírko a průsek po střelnici. Areál nové roty byl v roce 1999 správou Národního parku Šumava zbourán kromě objektu garáží a stájí, který tu udržovaný stojí dodnes a je užíván šumavským parkem k hospodářským účelům. Louce, kde kasárna stála, dominuje obílený kámen s nápisem „NEPROJDOU 6rPS", který byl součástí jednotky.

Po zrušení jednotky na Březníku v roce 1978 měla Javoří Pila velmi dlouhý úsek střežení, který vykryl prakticky celou lokalitu Modravských plání od západních svahů Černé hory až po východní svahy Polední hory. V důsledku toho patřila k jednotce dvě odloučená stanoviště na Modravě a Švelské cestě. Při velké reorganizaci jednotek Pohraniční stráže na Šumavě v roce 1978 (kdy byl mimo jiné zrušen Březník) se do budoucna počítalo i se zrušením roty na Javoří Pile a vybudováním nového kasárenského areálu přímo na Modravě. Stavba nad Klostermannovou chatou se v roce 1988 zahájila a do roku 1989 se vybudovaly základy a garáže, pak se projekt po změně politického režimu zastavil. Později pozemek koupil podnikatel Zdeněk Bakala a po odstranění základů tady vybudoval velký dům. Rozestavěný komplex je zachycen na leteckém snímku z roku 1994.

Vladimír Mikuša působil na rotě Javoří Pila v letech 1956-1961 jako velitel jednotky a napsal velmi poutavé vyprávění. „Vzdálenost z roty na Modravu po silnici (jestli se tomu dalo říkat silnice, protože místy šlo o tzv. podvalovou cestu – bažiny se překryly kulatinou spojenou po stranách další kulatinou) byla cca 10 km. Rota sestávala ze dvou UBA baráků postavených kvůli bažinám na dřevěných kůlech. V jednom byly ubytovny mužstva, v druhém jídelna, politicko-výchovná světnice, kuchyně, sklady atd. Dále tam byl finský domek. Protože oba důstojníci, co jsme tam v té době sloužili (já jako velitel a můj zástupce-politruk), jsme byli svobodní, tak v půlce fiňáku jsme bydleli a v druhé půlce byly kanceláře. Poslední budovou byl zděný barák, využívaný jako stáje pro koně, a domácí zvířectvo (pravidelně jsme chovali dvě prasata a několik slepic). Součástí roty byl dřevěný altánek pro odpočinek, plácek jako nástupiště, volejbalové hřiště, výšková pozorovatelna, střelnice pro ostrou střelbu, kotce pro psy a psí kuchyně. Organizačně sestávala rota ze tří střeleckých družstev, jedno družstvo psovodů, kulometné družstvo s těžkým kulometem (Gorjunov vzor 43 na kolovém podvozku) a velitelské družstvo (spojaři, jezdci na koních, motospojka, staršina, provianťák, kuchaři). Na rotě bylo celkem osm koní, z toho čtyři tažné pro zapřažení do vozu (v zimě do saní) a čtyři jezdecké pro výkon služby hlídek a jako dopravní prostředek. Do péče o koně patřilo i sekání a sušení trávy na parcelách v okolí roty, jako zásoba krmiva (sena) na zimní období. V letním období se musely nalézt prostředky pro těžbu dřeva (po dohodě s pracovníky vojenských lesů, kteří nám přesně označili stromy k poražení) a vytvoření zásoby topiva na zimu.“ „Hlídka ve službě byla vždy složena tak, že velitel hlídky byl vyzbrojen samopalem (vzor 24/26) a člen hlídky puškou (vzor 52). Po přezbrojení v letech 1959-1960 měli oba samopaly (vzor 58). Každá hlídka navíc obdržela pro výkon služby signální pistoli. Při výkonu služby v prostoru mezi státní hranicí a drátěným zátarasem navíc každý člen hlídky byl vyzbrojen dvěma ručními granáty. Systém střežení v letním období byl převážně formou pozorovacích hlídek na výškových pozorovatelnách rozmístěných podél drátěného zátarasu, dále pořádkových hlídek, většinou na jezdeckých koních, které se pohybovaly v prostoru hraničního pásma a pořádkových hlídek na vytipovaných křižovatkách uvnitř hraničního pásma ke kontrole osob pohybujících se v hraničním pásmu. V noční době systémem skrytých hlídek. V celém úseku bylo vybudováno spojení klasickým zeleným izolovaným drátem po stromech. Každá hlídka byla vybavena sklápěcím mikrotelefonem, který stačilo připojit k zásuvce umístěné někde na stromě a samozřejmě na pozorovatelnách. Rádiové spojení se používalo pouze při výjezdu pátrací skupiny při poplachu, pomocí přenosné radiostanice. V zimním období (od října do května) systém střežení byl pouze kontrolou lyžnic a skrytými hlídkami. V celém úseku byl zakázán pohyb mimo vybudované lyžnice (tj. stopy po lyžích). Lyžnice vedly podél státní hranice, podél drátěného zátarasu, podél hranic zakázaného pásma a týlová lyžnice na hranici hraničního pásma, kterou střežila záložní rota praporu. Mezi lyžnicemi byly tzv. spojovací lyžnice. Ostatní prostor pokrytý sněhem byl nenarušený.“ „Rota střežila úsek státní hranice v délce cca 3.6 km ve členitém převážně zalesněném terénu, v levé části úseku cca v jedné třetině se šumavskou slatí. Hloubka zakázaného pásma od státní hranice činila v průměru 800-1200 metrů, hloubka hraničního pásma v průměru 8-10 kilometrů. Drátěný zátaras byl vybudován v celém úseku roty a sestával ze tří stěn. První byla vysoká cca 1.5 metru, pouze z ostnatého drátu. Střední stěna vysoká cca 2.5 metru, z drátěného pletiva s izolátory na sloupcích, na kterých byly upevněny vodiče elektrického proudu z ostnatého drátu ve výšce cca 25 cm nad sebou. Za střední stěnou následovala stěna v podstatě stejná jako první stěna. Za drátěným zátarasem ve směru od vnitrozemí byl vybudován orný pás, ale vzhledem ke členitosti terénu pouze v cca dvou třetinách šířky úseku. Podél drátěného zátarasu v poměrně krátkých úsecích byly vybudovány podchody pod drátěným zátarasem, z venku zamaskovány. Každá hlídka, která měla výkon služby v prostoru drátěného zátarasu měla klíče od podchodu.“ „Místo nějaké moderní signalizace jsme v letech 1956-1960 používali naprosto jednoduché signalizační zařízení, které vymyslel a realizoval náš spojař a které jsme pojmenovali „agentolap“. Bylo umístěno ve vnitrozemí ještě cca 500-800 metrů od drátěného zátarasu. To se vzala prázdná krabička od vojenského krému na boty. Po stranách se nalepily dva proužky pertinaxu, poté vyvrtaly dva maličké otvory. Poté se krabička přitloukla na nějaký strom asi tak do výšky 1 metr od země. Další stejná se umístila cca 100-150 metrů od ní, vše podél státní hranice. Mezi krabičky se natáhl jednoduchý slabounký drát, který byl v každé krabičce přerušen a spojen slabou pružinkou. Standardním vojenským zeleným kabelem byl přiveden proud cca 12 voltů tak, že fáze šla do drátku a nulák do těla krabičky. Celý úsek byl rozdělen do sektorů. Jakmile někdo ťukl do drátku, ten se natáhl a zároveň natáhl pružinku, která spojila kontakty. Totéž při případném přetržení nebo přestřižení drátku. Na rotě měl dozorčí bednu se zakresleným úsekem a u každého sektoru žárovku a zvonek. Bohužel to fungovalo i na srnky nebo jinou větší zvěř, takže poplachovka se mohla někdy ulítat. Jako další signalizační zařízení byly využívány tzv. výmetnice. Jednalo se o kovový držák zapíchnutý do země, do kterého se vložily světlice různých barev. Od výmetnice byl natažený tenký drátek, který při silnějším dotyku nebo přestřižení uvolnil úderník ve výmetnici a tím došlo k odpálení světlice. Výmetnice se instalovaly na tzv. nebezpečné úseky (průseky v lese, silnice), zejména v noční době a při nepříznivém počasí.“ „Dopravními prostředky na rotě byly koně (jak jezdecké, tak tažné do vozu a saní) a motocykl Jawa 250 Pérák, který nám byl dodán jako vysloužilý od armády. Také podle toho fungoval cca 2 měsíce v roce. Zásobování potravinami, pošta atd., bylo řešeno v létě vozkou s vozem, v zimě se sáněmi. Služební cesty na prapor, v létě na koních, v zimě na lyžích. Před vchodem na velitelství praporu na Modravě vedle brány a závory, bylo vybudováno úvaziště pro koně. Služba u vchodu měla za povinnost hlídat zde uvázané koně a tyto i napojit. Horší situace nastala v době, kdy napadlo více sněhu. Cesta na prapor již nemohla být protažena, takže nebylo možné použít tažné koně se sáněmi. Tak se vybralo 10-12 dobrovolníků, kteří natáhli prkénka a odjeli 10 km na Modravu. Tam nafasovali proviant, poštu atd. Od roku 1959 nám proviant vozil vrtulník v rámci cvičných letů armádních pilotů. Problém ale byl, že létal jenom za hezkého počasí. Jak zafoukal trochu více vítr nebo začalo sněžit, nastoupili opět dobrovolníci.“ „Za dobu mého působení na státní hranici jsme nikoho nezastřelili, neporanili a dokonce za těch skoro 6 let jsme měli jediné zadržení – člověka, který nám poté poděkoval, že jsme mu zachránili život. Vybral si totiž začátek května, kdy ve vnitrozemí již bylo teplé jaro, ale u nás nahoře dva metry sněhu. Vydal se pěšky za svým bratrem do Austrálie, v saku a polobotkách bloudil 5 hodin lesem ve dvoumetrových závějích, až ho našla naše hlídka, ležícího pod smrkem a málem zmrzlého. Museli jsme ho nést 5 km na rotu, kde jsme ho napojili čajem s rumem, půjčili teplé oblečení a teprve poté jsem případ oznámil na prapor, odkud si pro něj přijeli.“

OBRAZOVÁ GALERIE K TÉMATU: letecká mapa z roku 1959, 1962 a 1973 (261-263), topografická mapa z roku 1952 a 1966 (264-265), stará rota v letech 1956-1961 (266-271, zdroj: Vladimír Mikuša), nová rota v 70. letech (272), nová rota v roce 1974 (273-277, zdroj: Josef Frýdl), nová rota v letech 1985-1989 (278-283, zdroj 278-279: Petr Širc, zdroj 281-283: kronika roty), piket na Modravě a Švelské cestě v roce 1984 (284-286, zdroj 284 a 286: Jaroslav Kříček), letecká mapa Modravy z roku 1994 (287), současný stav staré roty (288-313, z toho střelnice 309-313), současný stav nové roty (314-323).

Rota Jelení skok

Rota byla umístěna mezi Poledníkem a Javořím vrchem, u červené turistické značky. Název jednotky je odvislý od severozápadní strany Javořího vrchu kam je situována stěna tzv. Jeleního skoku a nutno dodat, že jeleny se to tady hemží dodnes. Od zaujetí sestavy v roce 1951 to byla 15. rota 3. praporu Prášily Sušické brigády, v roce 1955 16. rota 3. praporu Prášily. Jednotka Jelení skok zanikla v roce 1961.

Rota stála v nadmořské výšce 1 213 metrů (za nejvýše položeným útvarem Slatě zaostávala o pouhé dva metry). Hlavním objektem útvaru byly dva UBA baráky. Na leteckém snímku z roku 1962 je rota (v té době už zrušená) k vidění. Po zrušení roty proběhla její demolice. V současnosti na místě vyrůstá smrkový porost a můžeme dohledat zděné základy, rozvaliny, součásti příslušenství jednotky a umělé jezírko.

OBRAZOVÁ GALERIE K TÉMATU: letecká mapa z roku 1962 (324), topografická mapa z roku 1952 a 1966 (325), rota v roce 1956 (326-329, zdroj 326: časopis Československý voják ze dne 15. 3. 1958, zdroj 327-329: filmový dokument Pohraniční stráž / listy z kronik), současný stav (330-347).

SOUBOR KE STAŽENÍ (zdroj: filmový dokument Pohraniční stráž / listy z kronik):

Rota Roklan v roce 1956.mp4