Specifická byla situace v poválečných letech, kdy pohraničí bylo plné ozbrojených agentů, zločinců a jiných škůdců. Úřady se také musely vypořádat s rizikem plynoucím z obrovské koncentrace obyvatelstva německé národnosti, uprchlíků všeho druhu, polovojenských ozbrojených formací ukrytých v pohraničních lesích, a se značným množstvím munice a vojenského materiálu, který se nacházel doslova všude. Naše hranice se následkem velkého množství ilegálních přechodů stala jednou velkou tranzitní zónou a nebyl problém přes ní přepravit cokoliv - materiální hodnoty, osoby nebo zbraně. Němci se snažili přecházet předěl, aby mohli s sebou přenést svůj cenný majetek, který by jinak museli nechat v Československu. Rizika plynoucí z neutěšeného stavu byla natolik vážná, že se zabezpečení ostrahy státní hranice stalo jednou z hlavních priorit poválečných let. Útoky na příslušníky bezpečnostních složek byly časté a neodehrávaly se jen v pohraničních lesích. K 31. srpnu 1945 byl vytvořen systém ochrany pohraničních oblastí sestávající z několika sledů. Na Šumavě působily dva sledy. Nejprve to byla Finanční stráž, která přednostně obsadila hraniční přechody a strážní službou odhalovala hospodářské delikty páchané při přecházení hranice. Do působnosti druhého sledu spočívající v samotném výkonu služby v pohraničí, spadaly stálé pohraniční stanice Sboru národní bezpečnosti. Od července 1946 začaly v pohraničí působit jednotky Sboru národní bezpečnosti (s krycím názvem 9600) v síle rot a čet. Úkoly Finanční stráže a stálých stanic SNB v pohraničí se nezměnily. Jednotky SNB 9600 vykonávaly službu mezi stanovišti Finanční stráže a stálými stanicemi SNB, podle potřeby jim poskytovaly výpomoc. V lokalitě Modravských plání působily v roce 1946 dvě stanice SNB, a to Srní a Modrava, kterým bylo nadřízeno okresní velitelství v Sušicích.
Po únorovém převratu v roce 1948 si komunisté upevňovali moc a nezbytně vyžadovali, aby byl zabezpečen klid ve státě, vnitřní bezpečnost a ochrana státních hranic. Ještě v roce 1948 se postupně schválilo několik zákonů, které toto podstatně ovlivňovaly - patřil sem i zákon, kterým se přenesla působnost Finanční stráže v pohraničních oblastech na Sbor národní bezpečnosti. Dnem 1. ledna 1949 byly pověřeny ochranou státních hranic útvary Pohraniční stráže Sboru národní bezpečnosti 9600. Klasickou pořádkovou a bezpečnostní službu v hloubce pohraničního pásma plnily i nadále stálé stanice SNB. Úkolem Pohraniční stráže Sboru národní bezpečnosti 9600 bylo střežit celou československou hranici, což byla téměř nemožná úloha. Nově budovaná ochrana státních hranic musela čelit celé řadě těžkostí, mezi ty nejnaléhavější patřily: vysoký tlak narušitelů hranic oběma směry (prchající osoby, kurýři a agenti zpravodajských služeb, pašeráci, převaděči), agresivita zpravodajských orgánů západních států (diverzní a sabotážní akce) a přechody odsunutých Němců (přenos v pohraničí ukrytého majetku, návštěva příbuzných s žádostí ochrany majetku, působení škod československému státu). Základní jednotkou útvaru 9600 byly pohraniční čety, kterým byly nadřízeny roty. V lokalitě Modravských plání působily k dubnu 1949 dvě čety Pohraniční stráže SNB, a to Srní a Vchynice-Tetov, kterým byla nadřízena rota Srní a ještě výš byl prapor v Písku (později byl přemístěn do Sušice).
Největší potíže pohraničních esenbáků spočívaly v nízkých početních stavech příslušníků a s tím spojeným značným přetěžováním členů sboru službou. Ubytování bylo rozdílné - jednotky byly umístěny v soukromých, státních i konfiskovaných budovách. Útvary byly vyzbrojeny puškami vz. 24 a 98N, sovětskými samopaly vz. 41 Špagin, postupně se zaváděly samopaly vz. 23/25 a později 24/26, dále pistolemi ČZ vz. 24 a 27, lehkými kulomety vz. 26 a ručními granáty. Pohraniční esenbáci kromě jiného sváděli boj s tzv. králi Šumavy. Přes hranici přecházeli lidé - obyčejní uprchlíci mířící za kopečky, obchodníci s nelegálním zbožím nebo agenti tajných služeb. Přejít pohraniční terén s nástrahami bažin a močálů a rizikem střetu se strážci hranic by se pro ně mohlo stát osudné. Tito lidé využívali služeb převaděčů, kteří dokonale znali šumavský terén a dokázali projít přes zrádné močály až do Bavorska - takováto cesta byla nazývána jako kanál. Převaděči byli označováni jako králové Šumavy. Jejich nelaciných služeb bylo využíváno především na přelomu 40. a 50. let, tedy v době, kdy ještě hraniční pásmo nebylo oploceno drátěnými zátarasy respektive železná opona se začala teprve budovat. Kousek od Kvildy, na samotě Františkov, se nachází památník věnovaný právě králům Šumavy.
OBRAZOVÁ GALERIE K TÉMATU: pohraniční útvar SNB Srní v letech 1946-1948.
