Od začátku roku 1950 se začala intenzivně zpracovávat nová koncepce služby na státních hranicích. Připravovaná vojsková ochrana státních hranic podle sovětského vzoru byla kvalitativním zlomem. 6. a 16. října 1950 se konaly vojenské porady v Bystřici u Domažlic, kde se setkali funkcionáři pražského velitelství Pohraniční stráže, budoucí velitelé pohraničních útvarů a v neposlední řadě sovětští poradci. Sovětský svaz byl vzorem na každém kroku, a tak byla přijata koncepce odvíjející se právě od systému sovětských pohraničních vojáků. Službu měli vykonávat mladíci jako svoji brannou povinnost a organizační struktura měla zahrnovat třístupňový systém brigáda-prapor-rota. Na první poradě byla stanovena místa umístění praporů a rot, úseky střežení a vydány úkoly pro průzkum. Jelikož pohraniční roty měly být dislokovány nedaleko státní hranice, klad se důraz na to, aby útvar nebyl viditelný nepřítelem z druhé strany. Průzkum terénu spočíval ve stanovení hlavních a vedlejších objektů a prostorů střežení, dále v určení stanovišť stráží podle ohodnocení terénu a případných možností nepřítele, v neposlední řadě bylo třeba umístěním roty vykrýt hlavní místa ilegálních přechodů. Na druhé poradě se zhodnotil již provedený průzkum, schválila se organizační sestava Pohraniční stráže a byly vydány rozkazy pro zahájení výstavby pohraničních útvarů. Zaujetí vojskové Pohraniční stráže bylo dohodnuto na 1. leden 1951. Co se dělo na Modravských pláních v době mezi oběma poradami (tj. mezi 6. a 16. říjnem 1950) nám popisuje kronika pohraniční roty Javoří Pila. „Soudruh poručík Kroh (nynější velitel praporu Modrava) dostal úsek průzkumu Modrava. Prapor tento měl 5 rot. V době průzkumu jsme měřili délku státní hranice přiděleného úseku, mapovali úsek a vyhledávali vhodné místo na postavení nynějšího útvaru. Ubytováni na nynějším útvaru Modrava odcházeli jsme denně na své úseky a zaznamenávali potřebné věci k vybudování objektů PS.“
Nová sestava Pohraniční stráže byla na Modravsku zaujata k 1. lednu 1951 takto:
1) roty v podřízenosti 1. praporu Kvilda 10. brigády Pohraniční stráže Volary - 1. rota Švele,
2) roty v podřízenosti 4. praporu Modrava 7. brigády Pohraniční stráže Sušice - 20. rota Březník, 19. rota Slatě, 18. rota Roklan, 17. rota Soutok a 16. rota Javoří Pila,
3) roty v podřízenosti 3. praporu Prášily 7. brigády Pohraniční stráže Sušice - 15. rota Jelení skok.
Z uvedeného vyplývá, že Modravské pláně byly rozděleny tak, že se tady setkávaly dvě pohraniční brigády se sídlem ve Volarech a Sušicích, a dále tři prapory se sídlem ve Kvildě, Modravě a v Prášilech. Jiná situace byla v 80. letech, kdy vymezenou lokalitu Modravských plání od západních svahů Černé hory až po východní svahy Polední hory střežila jediná rota Javoří Pila se dvěma odloučenými stanovišti na Modravě a Švelské cestě. Bylo to zapříčiněno postupnou stabilizací a dokonalejší koncepcí střežení hranice.
Na podzim 1950 sice byla definitivně schválena nová koncepce vojskové Pohraniční stráže a vytipována místa pohraničních rot podél státních hranic, avšak nové útvary se musely postavit. Obecně se výstavba dotkla rot umístěných v pohraničních lesích, kdežto ve vysídlených osadách domovy pohraničníků vznikaly adaptací původních objektů (velké domy, hostince, hájovny, školy, fary, celní úřady, budovy Finanční stráže, kostely posloužily jako skladiště a tělocvičny). Mezinárodní situace v této době byla mimořádně neutěšená a vyžadovala rychlá řešení. Zatímco adaptace objektů v zaniklých osadách se nezdála být obtížným úkolem, u stavby dřevěných ubytovacích baráků (tzv. UBA - ubytovací barák armády) pod lesnatým hraničním hřbetem ve vysokých nadmořských výškách, kde už v říjnu 1950 napadl první sníh, byla situace opačná. Stavitelé věděli, že k 1. lednu 1951 musí zaujmout novou sestavu Pohraniční stráže a v podstatě do tohoto data útvar postavit, ale v zimních podmínkách bylo téměř nemožné termín dodržet. S výstavbou se tak pokračovalo v jarních i letních měsících roku 1951. Některé jednotky byly sice postaveny včas, ale nekvalitně odvedenou práci bylo třeba znovu opravovat. Budování útvarů v lesích popisují kroniky rot Pohraniční stráže. Například v kronice roty Javoří Pila se píše: „Tento útvar byl postaven v zimě 1950. Za nejtěžších podmínek, které se nám v prvé chvíli zdály být nepřekonatelnými, ale přece byl úkol daný presidentem republiky splněn včas. V pondělí 21. listopadu jsme dostali přiděleno 20 soudruhů z řad mužstva modravské posádky a bourali jsme rozbitý dům na Javoří Pile. Původně byly plánovány zděné základy na tyto objekty, ale později pro nedostatek kamene a mráz bylo rozhodnuto stavět na kůlech. Bourali jsme dům proto, aby byl kámen, který jsme však potom potřebovali jen do základů na komíny. Toto bourání trvalo 3 dny a potom jsme chodili pěšky z Javoří Pily až na Slatě. Denně se dojíždělo na Javoří Pilu a odtud na Slatě pěšky, kde se nejdříve odhazoval sníh, vykopávaly pařezy, vyměřovalo místo na komíny a tak ve vánicích, v mrazu budoval se útvar. Na pracovišti chleba určený k svačině zmrzl, že se nedal krájet a tak často bylo vidět, jak jeden soudruh sedí na chlebě a dva kaprovou pilou porcovali dávky. Též marmeláda jde sekat sekyrou. Sta a sta překážek jsme museli zdolávat, ale vždy plni optimismu jsme je zdolali. 19. prosince byl dokončen objekt vedlejší budovy a to již soudruzi pracovali na stavbě druhého domu, který již po nabytých zkušenostech byl postaven mnohem dříve. Nastaly práce s vnitřní úpravou objektů. Bylo třeba udělati podlahu z prken do kuchyně a skladu potravin. Okna a dveře bylo nutno odvézti zpět do Sušice k zasklení. Dále bylo nutno dovézti kamna do kuchyně a rozestavět kamna do jednotlivých světnic. Dne 24. prosince 1950 byl úkol splněn. Co se nám zdálo v prvních chvílích nemožné, nyní bylo zdoláno a tak 24. 12. 1950 v místech, kde před měsícem byly jenom pařezy, stály nyní 2 budovy.“
Od 50. let byly UBA baráky v počtu dvou kusů základním ubytováním pro pohraničníky. Šlo výhradně o dřevěné typizované objekty, kdy byly díly přivezeny na místo (nebo se vyrobily přímo na místě) a většinou smontovány svépomocí. Předcházela tomu úprava terénu - vymýcení lesnatého porostu, jeho odvodnění a zarovnání terénu. Další stavební materiál a vnitřní výbava se odvíjela od dodávek. Baráky měly zpravidla cihlovou podezdívku, některé vlivem nestabilního terénu stály na pilotech. Stěny byly ze dřevěných panelů, někde pro zateplení se pobily eternitovými taškami nebo dřevěnými prkny. Cihly se používaly i na obezdění komínů. Při vybavování baráků platilo heslo „zajistěte z místních zdrojů“ - z opuštěných domů sem byla přinesena například kamna, hospodářské a domácí nástroje, ale také stavební materiál z bouraček. Zatímco období 1950-1951 se neslo ve znamení výstavby ubytovacích baráků pro pohraničníky, v roce 1952 se přistoupilo k výstavbě domků pro vojáky z povolání a jejich rodiny. Tzv. finské domky se začaly stavět v období po roce 1946 v rámci mezinárodní poválečné pomoci UNRRA a začalo se jim říkat finské domky, ač by se měly jmenovat švédské domky, protože byly vyvinuty ve Švédsku. Finské domky tak nejsou rozhodně stavbami omezenými na Pohraniční stráž. Byl zvolen typový objekt domu s vnitřní dispozicí 3+1 a příslušenstvím, přičemž každý objekt byl dvojdomkem. Obě části měly stejné uspořádání, jen zrcadlově otočené. Posledním větším objektem na rotě byly celozděné stáje pro koně. V průběhu 50. let a zejména od první poloviny 60. let se dřevěné UBA baráky začaly modernizovat na tzv. TUBA objekty. Modernizace probíhala tak, že se dřevěné baráky zbořily a na místo nich se na kvalitních základech vystavěly nové zděné podlouhlé budovy a propojily se spojovací chodbou. Někdy se obezdily dřevěné konstrukce původních baráků a některé z nich tak přežily až do konce existence Pohraniční stráže. Modernizací procházely i finské domky pro funkcionáře roty. Období od druhé poloviny 70. let až do první poloviny 80. let bylo synonymem pro výstavbu moderních kasárenských objektů (tzv. horských hotelů) Pohraniční stráže, které se budovaly zpravidla na okrajích pohraničních obcí.
Počáteční 50. léta pro nové pohraničníky byla obtížná prakticky ve všech směrech. Vojáci včetně důstojníků měli minimum zkušeností a nevalné výsledky v přípravě. Ženijně technické zabezpečení bylo poruchové, elektrifikovaný drátěný zátaras byl nebezpečný i pro pohraničníky, kteří byli nuceni se zařízením manipulovat nebo řešit na něm nepředvídatelné situace. Podmínky ubytování a materiální vybavení jednotek bylo skromné. Těžkost služby pohraničníků na Šumavě navíc podtrhoval fakt, že se tady jednalo o náročný terén. Na Modravsku to platilo dvojnásob. Roty se nacházely u hranice ve vysokých nadmořských výškách napospas drsnému klimatu Šumavy a drátěný zátaras překonával kopce, podmáčená místa a dokonce i slaťová jezírka. Zejména v první polovině 50. let stáli pohraničníkům v cestě ozbrojení narušitelé, kteří neváhali zbraň použít. Na druhou stranu je nutné dodat, že rok od roku se podmínky zlepšovaly na základě získaných zkušeností, ale i vlivem negativních událostí. Miroslav Tomeš, který velel v letech 1953-1954 praporu patřící pod Volarskou brigádu, v roce 2016 prohlásil: „Je třeba věnovat pozornost době od roku 1950 až 1955 - tam se tvořily pracně základy Pohraniční stráže. Bylo to údobí velmi těžké, složité, ale nádherné - plné optimismu a velkého revolučního nadšení.“ Pětiletý cyklus první poloviny 50. let byl obdobím hledání, učení a získávání. Zvýšení kvality ochrany státních hranic a dosahované výsledky vedly k tomu, že v roce 1956 byl poprvé vyhlášen 11. červenec (v tento den byl přijat zákon o ochraně státních hranic) za Den Pohraniční stráže. Tímto výčtem je zřetelné, proč jsou 50. a dále 60. léta nazývána jako první etapa Pohraniční stráže. Na tu navázala v 70. a 80. letech etapa druhá. Byla to již doba, kdy se koncepce ochrany a ostrahy hranice fakticky zdokonalila - roty se posunuly více do vnitrozemí, drátěné zátarasy bez elektrického proudu se taktéž posunuly do schůdnějšího terénu dál od hranice a konečně materiální podmínky byly kvalitnější. V 50. letech byly pohraniční hlídky vyzbrojovány samopalem vz. 24/26 a puškou vz. 52, navíc mohly být vyzbrojeny lehkým kulometem, útočnými noži, ručními granáty a zvýšeným množstvím střeliva. Pohraniční roty byly v této době vyzbrojeny tarasnicemi, pancéřovkami a těžkým kulometem Gorjunov. Tyto zbraně sloužily výhradně pro odražení tankového útoku. Od začátku 60. let došlo k přezbrojení na samopal vz. 58, který pohraničníci používali dalších 30 let. Ke specifické výzbroji a výstroji hlídky dále patřila signální pistole s náboji, signální prostředky a pouta. Od roku 1967 začaly být pohraniční jednotky vyzbrojovány těžkými zbraněmi v podobě obrněných transportérů (kolový OT-64 a polopásový OT-810) a bezzákluzových kanónů.
Na bavorské straně hranice železná opona nebyla. Bavorsko však mělo v plánech Severoatlantické aliance zvláštní úlohu v případě válečného konfliktu - jako bezprostřední soused Československa a NDR bylo nástupištěm k útoku proti armádám Varšavské smlouvy. Z tohoto hlediska byla věnována mimořádná pozornost i zabezpečení státních hranic proti oběma zemím. Na ostraze bavorsko-československých hranic se podílely tři složky, a to Bavorská pohraniční policie (Bayerische Grenzpolizei), Sbor spolkové ostrahy hranic (Bundesgrenzschutz) a Spolková celní služba (Zolldienst). Všechny tři složky prováděly ostrahu státních hranic v úzké součinnosti. Zatímco Bavorská pohraniční policie a Spolková celní služba se soustředily na specifické úkoly na státních hranicích, těžištěm samotné ostrahy a bojovými úkoly na hranicích byly pověřeny jednotky Sboru spolkové ostrahy hranic. Ostraha bavorsko-československých hranic byla navíc zesílena hlídkovou činností a uskupením 2. lehkého obrněného pluku (Armored Cavalry Regiment) ze sestavy 7. polní americké armády ve Spolkové republice Německo. Na československé straně pravidelné pozorování státní hranice a protilehlého území prováděly jednotky Československé lidové armády. Západoněmecké složky na Modravsku využívaly hory Luzný a Roklan k pozorování našeho území. Výhodou bylo, že k blízkosti těchto bavorských vrcholů byly situovány horské chaty jako stanoviště hlídek.