V době prvorepublikové turistiky byla na vrcholu Polední hory tabulka pobízející k vyhlídce, avšak zásadní zlom v dějinách Poledníku přišel se studenou válkou - ta udělala z hory vojenské stanoviště elektronické ostrahy státní hranice.
Už od 30. let 20. století v československé armádě fungoval rádiový odposlech. Se začátkem studené války rostl i význam radiotechnické techniky, zejména radiolokátorů (radarů), navigačních systémů a raket. Hlavním úkolem vytyčeným zpravodajskou správou se mělo stát sledování a rušení techniky nepřítele z druhé strany státní hranice. Poledník a další podobné vrcholy v západních Čechách (Dyleň, Havran, Zvon, Čerchov) byly vybrány ve druhé polovině 50. let vojenskou zpravodajskou správou jako základny pro výstavbu armádních průzkumných stanovišť. V roce 1961 vznikl vojenský útvar ve Zbirohu určený k plnění vytyčených cílů. Na počátku se úkoly plnily z polních podmínek - z dřevěných věží, stanů a zamaskovaných vozidel. K výstavbě plnohodnotných průzkumných areálů docházelo postupně. Vojenská stanoviště byla budována v době, kdy se v západních armádách už hojně využívaly velmi krátké vlny (VKV), které se šíří pouze na přímou viditelnost, nikoliv za horský horizont. Stanoviště tedy musela být vybudována co nejvýše na hranici a navíc musela na sebe navzájem vidět, protože spolupracovala pomocí mikrovlnných pojítek. Na Poledníku započaly projekční a od jara 1964 i stavební práce. Projekty na výstavbu všech stanovišť zpracoval Vojenský projektový ústav Praha, ateliér Plzeň. Investorem stanovišť byla Krajská vojenská ubytovací a stavební správa Plzeň. Komplex stanovišť Dyleň-Havran-Zvon-Čerchov-Poledník spadající pod zbirožský útvar dokázal pokrýt celou západní a jihozápadní hranici, odkud mohl kontrolovat prostor od rakouské hranice na východě až po francouzské pomezí na západě. Poledník měl díky bezkonkurenční poloze ze všech stanovišť největší záběr. Obdobná síť průzkumných stanovišť existovala i za naší hranicí v Bavorsku, největší stanoviště byla vybudována na kótách Schwarzriegel v pohoří Hoher Bogen a Velký Javor na Šumavě. Pro veřejnost i místní obyvatele byl Poledník s okolím zapovězeným místem. Utajení stanoviště bylo dáno jeho relativní nepřístupností, tj. jeho umístěním ve hraničním pásmu a zároveň ve vojenském újezdu Dobrá Voda. Areál byl obehnán dvojitou linií drátěného zátarasu se signální stěnou se slaboproudým vedením. Pozemní stanoviště rádiového a radiotechnického průzkumu na Poledníku bylo určeno pro odposlech rádiových prostředků potenciálního protivníka, tzn. radarů a navigačních vysílačů na zemi i ve vzduchu. Stanoviště na Poledníku bylo stavěno a vybaveno na tu dobu novými technologiemi. Kolaudace proběhla v září 1968. Projekt počítal s možností trvalého ubytování jednotek vojáků přímo na vrcholu. Na Poledníku tak byla dislokována celá jednotka zbirožského útvaru, do posádky v Kašperských Horách jezdili jen vojáci z povolání, vojáci odeslaní na dovolenou a služební cestu. Na Poledníku sloužily průzkumné jednotky z více organizačních stupňů, plnící proto i různé úkoly. Obecně platilo, že čím vyšší organizační stupeň, tím dokonalejší technika a dosahy. Důsledně se dbalo na to, že ubytovací prostory jednotek se nemíchaly a vojáci z různých stupňů se navzájem o svých úkolech nesměli bavit. Stanoviště na Poledníku mělo krycí název Topas. Kromě armádních průzkumných jednotek tady a dále na Čerchově totiž působila v 70. letech i odposlechová jednotka federálního ministerstva vnitra, která velmi úzce spolupracovala s podobnou jednotkou ve východním Německu v rámci akce Minerál. Smyslem této akce bylo nechat pracovat východní Němce na českých stanovištích. Oplátkou školili východní Němci naše příslušníky u nich. V rámci této akce byla stanoviště pojmenována po názvech drahých kamenů - krycí název pro Poledník byl Topas a pro Čerchov Rubín.
V první polovině 80. let proběhla přestavba věže, když změnila hranatý tvar na půlkulatý. Důvodem byl jak devastující vliv extrémních klimatických podmínek, tak pokročilejší materiály staveb i technologie rádiového průzkumu. Úpravou prošel i půlkruhový kryt - jeho původní ostré hrany byly v horní části zaobleny a zvětšeny tak, že zde mohla lépe stát vozidla s technikou. Modernizace se dočkal i vnější plášť budov, aby Poledník lépe odolával drsnému klimatu. Přestavba celého areálu byla dokončena ve druhé polovině 80. let. Na vrcholu Poledníku byla i vidová hláska protivzdušné obrany státu. Nejprve byl ve prospěch hlásky využíván ochoz pod původní hranatou věžovou nástavbou, po přestavbě se hláska nacházela na vrcholu půlkulaté věžové nástavby. Ve druhé polovině 80. let se stanoviště na Poledníku skládalo z následujících objektů: pozemní anténní prostor v půlkruhové hale (který ukrýval techniku před klimatickými změnami i vizuálním průzkumem protivníka), provozní budova spojená s věží (logistické zázemí stanoviště s provozními kancelářemi, kuchyní, jídelnou a ložnicemi), věž s nástavbou místností (s umístěnými analyzačními a rádiovými prostředky), budova s garážemi (tady se nacházel i náhradní zdroj elektrické energie v podobě dvou dieselagregátů a trafostanice), budova PHM hospodářství (tankování vozidel a vytápění stanoviště z nedalekých nádrží s palivem a topným olejem), muniční kobka (nacházela se ve svahu mimo ubikace s uloženou municí pro obranu Poledníku), pomocné zemědělské hospodářství (obvyklé v té době v každé vojenské posádce) a nástavba federálního ministerstva vnitra se strážnicí (tady se nacházela i technika východoněmeckého ministerstva státní bezpečnosti). Převážná část techniky byla umístěna v půlkruhové hale. Plášť haly, stejně jako věžová nástavba, byl vytvořen ze sklolaminátu. Ten ovšem stárnutím vykazoval menší průchodnost rádiových vln, proto se experimentovalo i s použitím dalších materiálů, například foukané pryskyřice. Konstrukci tvořily lepené nosníky z tvrdého dřeva. Namísto kovového spojovacího materiálu (kterým by byla rušena průchodnost rádiových vln) se používaly silonové šrouby.
Konkrétní úkoly průzkumného stanoviště na Poledníku přibližuje příslušník zbirožského útvaru Bohumil Jaroš, který tady sloužil v letech 1972–1974. „Byli jsme ubytováni přímo na kopci, tam také bylo kompletní týlové vybavení. Dole v Kašperkách jsme měli několik místností, které sloužily pro přespání po vycházkách nebo návratu z opušťáku. Odtud denně vyjížděla v 6:15 hod. skříňová vétřieska, která dopravovala na kopec vojáky z povolání, vojáky po vycházkách, vojenský proviant nafasovaný v Rejštejně, a cestou přes Srní, Rokytu a Javoří Pilu pokračovala až na vrchol. Odpoledne po rozkaze po 15:00 hod. se vracela zpět do Kašperek, naložena vojáky z povolání a mužstvem, které jelo na vycházku. Rota se skládala ze tří čet. První četa pracovala u průzkumného prostředku POST-3M. Ten se skládal ze dvou skříňových automobilů ZILů a anténního přívěsu. V jednom ZILu byla aparatura s operačním pracovištěm. Operátoři sledovali a zachycovali letecké cíle tím způsobem, že pomocí anténního systému zaměřovali signál z navigačních radiolokátorů letounů ve vzduchu. Tento signál se přenášel kabelově do přístrojového vozu, kde se rozšifroval a určil druh letounu (dopravní, tankovací, průzkumný, bombardovací atd.) a směr jeho letu. Ve druhém ZILu byly dva benzínové agregáty a při výjezdu do terénu tento automobil táhl anténní přívěs. Na stanovišti byla všechna tato vozidla umístěna v laminátové půlkruhové hale. Druhá četa obsluhovala mašiny RPS 1, RPS 5 a SDR. Ty byly určeny pro zachycování signálů z radarů pozemního vojska na nepřátelském území, dále prováděly kontrolu umístění těchto radarů nebo jejich přemístění. RPS 1 (zvaná svíčka) byla umístěna nahoře ve věži. Skládala se z asi metrové parabolické antény a malého elektronického přístroje. Anténa se otáčela ručně klikou - když nalezla nějaký impulz vyslaný nepřátelským radarem, klika se zastavila, jemným otáčením doleva a doprava se našla poloha, ve které byl impulz nejsilnější, na stativu byla stupnice, ze které se přečetl azimut a nahlásil se na operačku. Tam měli vojáci na skle namalovanou mapu, v místě Poledníku přidělané provázky a kolem mapy stupnici 360°. Vzali jeden provázek a natáhli ho ve směru nahlášeného azimutu. Totéž udělali vojáci z ostatních stanovišť (Dyleň-Havran-Zvon-Čerchov), navzájem si po horké lince vyměnili informace, natáhli provázky, a kde se křížily, tam byl nepřítel. Na tomto principu byly založeny všechny přístroje pro vyhledávání pozemních i leteckých cílů. Radiolokační přístroj RPS-5 byl mobilní na menším skříňovém vozidle a na stanovišti umístěn v hale vedle POST-3M. SDR byla obrovská mašina, umístěná v hale na podvozku KAMAZ, zachycovala pozemní i letecké cíle. Třetí četu tvořili tzv. RULáci (RUL = rádiový uzel letectva). Ti byli výhradně ve věži a prováděli odposlechy komunikace mezi řídicími věžemi (pozemními navigátory) a letadly ve vzduchu (piloty), popřípadě komunikace pilotů mezi sebou. Konverzace se nahrávala na magnetofon, po nocích překládala a psala do protokolů. Asi nejdůležitější složkou stanoviště na Poledníku byli planžeťáci. Na operačním středisku zaznamenávali a vyhodnocovali všechny přijaté údaje od operátorů, prováděli zákresy do planžetů.“ Planžet byla plexisklová deska nebo celoskleněná stěna, na kterou se kreslily zjištěné cíle. Jiná průzkumná jednotka, rádiová rota Kašperské Hory, která byla dislokována k průzkumnému praporu Vimperk, na Poledníku pomocí přenosného přijímače odposlouchávala sledováním VKV frekvencí pozemní německé i americké pohraniční jednotky. Několik hodin seděli vojáci u radiostanice s prstem na magnetofonu a sluchátky na uších. Ještě delší dobu trvalo zpracovávání záznamu, protože se hodně listovalo ve slovníku a záznam se musel „vytahovat“ ze šumu.
Ostře střežená hranice a vysoká koncentrace vojsk v její blízkosti přitahovala od poloviny 70. let nepřátelské vrtulníky. Podél hraniční čáry byl ze strany Severoatlantické aliance čilý provoz a naše protivzdušná obrana jen těžko zabraňovala jejich výzvědným letům. Například jakýkoliv větší pohyb na stanovišti nebo instalace nové techniky okamžitě přilákal minimálně jeden nepřátelský stroj. Americké vrtulníky kromě rutinních hlídek podél hranice prováděly zejména radiotechnický průzkum naší protivzdušné obrany a fotografický průzkum dislokace jednotek Pohraniční stráže. Kromě Američanů létaly i německé a britské stroje. Vrtulník často nebyl vůbec zaznamenán na radaru našeho stanoviště a hlášení o narušení československého vzdušného prostoru přišlo dodatečně až od vidové hlásky umístěné u hranice nebo od jednotky Pohraniční stráže. Běžné stíhací letouny (zejména L-39 Albatros) proti pomalejším, ale velmi obratným vrtulníkům byly nevhodné. Od roku 1984 byla nasazena zbraň stejného typu, a to legendární vrtulník Mil Mi-24 Hind. Američané disponovali na základnách v Bavorsku stroji AH-1S Cobra, OH-58C Kiowa, UH-60 Black Hawk a UH-1 Iroquois. Němci operovali se stroji Bo-105 a Alouette II, Britové tady proháněli své Lynxy. Jejich piloti si říkali Red Catchers (Rudí lovci) a rádi testovali naši protivzdušnou obranu včetně častých přeletů na naše území. Pro potřebu protivzdušné obrany byla zřízena pohotovostní vrtulníková stanoviště - pro obranu západní hranice na Kříženci u Plané a krátce v letech 1984-1986 působila sestava na šumavském Zhůří, domovská vrtulníková základna se nacházela v Plzni na Borech. A nebyla to jen obrana. I z naší strany se také občas létaly průzkumné lety. Na hranici vrtulník letěl podél čáry s občasnými výskoky do větší výšky, aby bylo možné pozorovat ruch v Bavorsku. Brzy se však na druhé straně pomezí objevil americký stroj, který dělal doprovod našemu Hindu podél hranice až do ukončení úkolu. Nebo naopak. Z obvyklé honičky našeho a nepřátelského stroje podél hranice vzešla nehoda na Poledníku dne 12. září 1985. Československý vrtulník ze základny Zhůří se chtěl pokusit o podobný manévr jako německý pilot stroje Alouette II, který na druhé straně hranice přešel do režimu visení, avšak náš stroj se zřítil do tenkrát vysokého lesního porostu na vrcholu Poledníku. Hrůzostrašný pád posádka přežila.
Izolace a střežení Poledníku skončilo po roce 1989. Objekt armáda opustila a chtěla ho prodat. Mezitím však stavba zchátrala vlivem nevlídného počasí, ale zejména zásahy lidí, kteří si chtěli prohlédnout dříve tajnou základnu. Spousta zařízení byla rozkradena a zničena. V roce 1997 objekt Poledníku odkoupila správa Národního parku Šumava a provedla rozsáhlou rekonstrukci. Okolní stavby byly zbourány a samotná věž upravena tak, aby mohla být využívána veřejností. V laminátových stavbách utvářejících typický vzhled Poledníku, kde byla dříve umístěna průzkumná technika, byla vyřezána okna a na vrchol věže se pomocí vrtulníku umístil nový ochoz. Slavnostní otevření se uskutečnilo 18. července 1998. V roce 2021 proběhla rekonstrukce místa. Výška věže je 37 metrů a na vrchol vede 227 schodů. V přízemí věže se nachází informační centrum Národního parku Šumava. Ve třech obloukových podlažích je umístěna poznávací galerie včetně vojenské historie Poledníku, poslední fáze výstupu je po žebříku.
OBRAZOVÁ GALERIE K TÉMATU: vývoj stanoviště od 60. do 80. let (1-6, zdroj 1-3: Václav Ilčík, zdroj 4: Bohumil Jaroš), výbava Poledníku v letech 1989-1990 (7-10, zdroj: Antonín Pacholík), stav v 90. letech (11-17, zdroj 12: Věra Mátlová, zdroj 16-17: Václav Hrabý), rekonstrukce v letech 1997-1998 (18-20, zdroj 20: Josef Štemberk), současný stav (21-46, z toho rekonstrukce v roce 2021 a otevření galerie o historii v roce 2023 40-46).
