Poledník a vojenské stanoviště

V době prvorepublikové turistiky byla na vrcholu Polední hory tabulka pobízející k vyhlídce, avšak zásadní zlom v dějinách Poledníku přišel až se studenou válkou - ta udělala z hory, s výhodnou polohou a nadmořskou výškou, vojenské stanoviště elektronické ostrahy státní hranice. Pozemní stanoviště rádiového a radiotechnického průzkumu na Poledníku bylo určeno pro odposlech radiových prostředků potenciálního protivníka - odposlech „vykrýval“ hlavně jižní a jihovýchodní směr. První průzkumné úkoly se nejdříve plnily z polních podmínek - stanů a dřevěných automobilových nástaveb, přikrytých maskovací sítí. Stanoviště na Poledníku bylo stavěno a vybaveno na tu dobu novými technologiemi. Stavba probíhala od roku 1964, kolaudace stanoviště proběhla v září 1968. Na Poledníku sloužily průzkumné jednotky z více organizačních stupňů, plnící proto i různé úkoly. Poledník i s okolím byl tabu pro veškerou veřejnost i místní obyvatele. Utajení stanoviště bylo dáno jeho relativní nepřístupností - velkou šířkou hraničního pásma a zejména přítomností Vojenského újezdu Dobrá Voda. Areál byl obehnán linií drátů a střežen proti vniknutí signální stěnou se slaboproudým vedením. Stanoviště na Poledníku mělo krycí název TOPAS. Nebylo jediné při hranici s Bavorskem, další stanoviště byla umístěna například na Čerchově, Havranu nebo Dyleni.
 
V 80. letech (po přestavbě hranaté věže na půlkulatou podobu) se stanoviště na Poledníku skládalo z následujících objektů: pozemní anténní prostor v půlkruhové hale (technika byla kryta před klimatickými změnami i vizuálním průzkumem protivníka), provozní budova spojená s věží (logistické zázemí stanoviště - kuchyně, ložnice a provozní kanceláře), betonový skelet trupu věže s nástavbou místností (tady byly umístěny analyzační a radiové prostředky), a konečně budova s garážemi, náhradním zdrojem elektrické energie (dva dieselagregáty) a trafostanicí. Při pozdější rekonstrukci byla nad garážemi vybudována nástavba pro vnitro a strážnice. Mezi menší objekty, roztroušené okolo těchto hlavních staveb, patřily dvě nádrže na topnou naftu (každý rok se navážely zásoby na zimu). Ve svahu se nacházela muniční kobka s uloženou municí pro obranu Poledníku. Neposlední součástí vrcholového stanoviště bylo i pomocné zemědělské hospodářství. Převážná část techniky byla umístěna v půlkruhové hale. Plášť haly, stejně jako věžová nástavba, byla vytvořena ze sklolaminátu (ten ovšem stárnutím materiálu zvyšoval odpor vůči průchodu radiových vln, proto se experimentovalo i s použitím dalších materiálů, například speciální foukané pryskyřice). Konstrukci tvořily lepené nosníky z tvrdého dřeva. Namísto kovového spojovacího materiálu (kterým by byla rušena průchodnost radiových vln) se používaly silonové šrouby.
 
Na vrcholu Poledníku byla i vidová hláska (číslo 204) vojska Protivzdušné obrany státu. Nejprve byl ve prospěch hlásky využíván ochoz pod původní hranatou věžovou nástavbou, po přestavbě se hláska nacházela na vrcholu půlkulaté věžové nástavby.
 
Ostře střežená hranice a vysoká koncentrace vojsk v její blízkosti, měla za následek kontrolní oblety hranice pomocí vrtulníků a také záminky k všemožnému provokování. Jakýkoliv větší pohyb na stanovišti nebo rozvinování nové techniky okamžitě přilákal minimálně jeden vrtulník z druhé strany. Častý přelet bojových vrtulníků z druhé strany hranice zapříčinil, že v pohraničí vznikla stanoviště protiletecké obrany. Obrana chtěla mít možnost rychlejší reakce ve členitém horském pohraničním terénu. Na Šumavě takto působila základna s vrtulníky na Zhůří. Samotná provokace zpravidla probíhala tak, že protivník přiletěl z vnitrozemí v malé výšce ke státní hranici, kde čekal na soupeře. Po jeho příletu letěly oba stroje rovnoběžně s hranicí. Z podobné situace vzešla i nehoda na Poledníku dne 12. září 1985. Československý pilot vrtulníku Mil Mi-24 Hind ze základny na Zhůří se chtěl pokusit o podobný manévr jako pilot americké Cobry, který na druhé straně hranice přešel „do visení“, avšak jeho stroj se zřítil do tenkrát vysokého lesního porostu na vrcholu Poledníku. Hrůzostrašný pád přežil.
 
Izolace a střežení Poledníku skončilo po roce 1989. Objekt armáda opustila se snahou o prodej. Mezitím však stavba chátrala vlivem nevlídného počasí, ale zejména zásahem člověka, který si chtěl prohlédnout dříve tajnou základnu. Spousta zařízení byla rozkradena a zničena. V roce 1997 objekt Poledníku odkoupila Správa Národního parku Šumava a provedla rozsáhlou rekonstrukci. Okolní stavby byly zbourány a samotná věž upravena tak, aby mohla být využívána veřejností. V laminátových stavbách utvářející typický vzhled Poledníku, kde byla dříve umístěna průzkumná technika, byla vyřezána okna a na vrchol věže byl pomocí vrtulníku umístěn nový ochoz. Slavnostní otevření proběhlo 18. července 1998. Výška věže je 37 metrů a na vrchol vede 227 schodů. V přízemí věže se nachází Informační centrum Národního parku Šumava. Ve třech obloukových podlažích je umístěna poznávací galerie, poslední fáze výstupu je po žebříku.
 
 
OBRAZOVÁ GALERIE K TÉMATU: staré fotografie (1-5, zdroj 1-3: Václav Ilčík, zdroj 4: Bohumil Jaroš), vnitřní prostory v letech 1989-1990 (6-9, zdroj: Antonín Pacholík), stav v 90. letech (10-14), demolice v roce 1997 (15-16), současný stav (17-34).
01.jpg
02.jpg
03.jpg
04.jpg
05.jpg
06.jpg
07.jpg
08.jpg
09.jpg
10.jpg
11.jpg
12.jpg
13.jpg
14.jpg
15.jpg
16.jpg
17.jpg
18.jpg
19.jpg
20.jpg
21.jpg
22.jpg
23.jpg
24.jpg
25.jpg
26.jpg
27.jpg
28.jpg
29.jpg
30.jpg
31.jpg
32.jpg
33.jpg
34.jpg