Po vytyčení zakázaného a hraničního pásma se od jara 1951 započalo s vytyčováním a následně kácením lesních průseků pro výstavbu elektrického zařízení ochrany hranic (EZOH). Obecně platilo, že přednostně se práce vykonávaly na tzv. hlavních směrech postupu narušitelů mimo Šumavu. První etapa prací na Šumavě zahrnující kácení stromů, vytváření průseku pro výstavbu zátarasu a budování třístěnného drátěného zátarasu (lidově nazývaného jako sušický radar) se váže ke druhé polovině roku 1952. Kromě příslušníků pohraničních jednotek a brigádních ženistů se na této práci podílely i jednotky Lidových milicí. Činnost v červenci 1952 popisuje kronika roty Javoří Pila následovně: „Přijela k nám na útvar ženijní skupina, která měla za úkol zhotovit průsek podél státní hranice. Tento průsek soudruzi zhotovili za dva týdny. Při těchto pracích byly naše hlídky, které se staraly o bezpečnost těchto soudruhů. Po této skupině přišli civilní zaměstnanci státních lesů, kteří koňským potahem stahovali nakácené dřevo z průseku. I toto netrvalo dlouho a průsek byl zbaven kmenů. Zanedlouho potom se začalo s výstavbou drátěného zátarasu, na kterém pracovala brigáda z nováčků. Postavila na celém úseku kolíky. Jelikož nebyl ostnatý drát, tak odjela aniž by byl drátěný zátaras dobudován.“ I když se v období 1952-1953 na Šumavě projevil nedostatek materiálu (nebyl ostnatý drát a tak se do země zatloukávaly alespoň kůly), byl třístěnný drátěný zátaras u většiny rot dobudován do konce roku 1953. V podstatě každý rok po zmizení sněhu se opravoval, například po zimním období 1955/1956 následovala po celé Šumavě velká přestavba EZOH. Modernizace spočívala zpravidla v náhradě třístěnného zátarasu za jednostěnný s nízkými ochrannými stěnami. Na Javoří Pile to v roce 1957 vypadalo takto: „Stejně jako v minulých letech i letos utrpěl náš drátěný zátaras velké škody při tání sněhu a bylo nutno jej pořádně opravit. Stěna byla v každém poli roztržená, někde i dvakrát. Denně za každého počasí pracovaly technické hlídky na opravě při nedostatku drátu, skob i nářadí. V rekordním čase byla opravena střední stěna a začala se dělat první stěna, úplně nová. Na vybudování první stěny bylo k nám přiděleno šest ženistů, kteří udělali asi 300 metrů a odešli na další jednotku. Bylo třeba hodně nových kůlů, které se nosily velký kus na ramenou v bahně, protože na slatích ještě nebyla dodělána dřevěná pěšina.“ Kronika roty Slatě zaznamenala výše zmíněnou zimní kalamitu 1955/1956. „S každým rokem stávající trojstěnný drátěný zátaras byl vysokou vrstvou poškozen natolik, že jeho kvalita po opravě nezaručovala správnou kontrolu hlídkám. Sníh každý rok dosahuje výšky přes 2 metry. Po stání sněhu v červnu 1956 zastavil velitel brigády opravu DZ v našem úseku a nařídil vybudování nového jednostěnného DZ. Na naši rotu byly přiděleny tři ženijní družstva, které prováděly odstřel pařezů, likvidaci starého DZ a za pomoci dvou buldozerů urovnávání terénu. Pohraničníci naší jednotky pracovali pouze na přípravě kůlů, kterých připravili 700. Výstavba potrvala od června do poloviny září.“
Letecké mapování zabírá Modravské pláně v roce 1962 - máme možnost vidět celou linii elektrifikovaného drátěného zátarasu překonávajícího les, podmáčené mýtiny a v neposlední řadě soustavy slatí. Na Modravských pláních byl vybudován drátěný zátaras výhradně na dřevěných kůlech. Na mokrých úsecích byl podél něj zřízen povalový chodník. Pokud byl zátaras vybudován jako třístěnný, tak platilo, že střední stěna byla propletena vodiči vysokého napětí a krajní stěny (tzv. odrazové ploty) měly za úkol zpomalit útěk narušitele a zamezit přístupu zvěře a pohraničníků ke hlavní stěně s elektrickým proudem. Hlavním prvkem EZOH byla tedy ta stěna drátěného zátarasu, která byla zesílena několika vodiči s vysokým napětím. Vodiče byly napojeny na rotní transformátor, ve kterém se přeměňovalo elektrické napětí na hodnotu 2000-6000 voltů. K rotní transformátorové stanici patřila dále rozvodná deska, na které byl umístěn hlavní vypínač pro celý úsek roty, jednotlivé vypínače pro podúseky roty, kontrolní žárovky a signální klapky pro zjištění uzavření elektrického okruhu. Při přerušení vodiče (například při přestřižení) došlo ke zkratu a automatickému vypnutí dodávky elektrického proudu do zařízení v celém úseku roty. Současně se zkratem se rozsvítila u dozorčího roty signální žárovka jež signalizovala přerušení vodiče v příslušném úseku, v transformátoru zhasla žárovka a spadla signalizační klapka příslušného úseku - tímto způsobem byla rota informována o narušení konkrétního místa. Elektrický proud nebyl zapojen pořád, byl zapínán podle rozhodnutí velitele roty popřípadě praporu nebo brigády na základě operativní situace, povětrnostních podmínek, denní a noční doby apod. Ostnaté dráty tvořící stěny zátarasu se připevňovaly tak, že při překonávání zátarasu byly vytrženy z úchytu a hlídky prověřující signál nebo kontrolující zátaras mohly rozpoznat místo narušení. Zátaras se postupně opatřoval signalizačním zařízením, které světelným signálem oznamovalo místo narušení. V zátarasu byly postaveny podchody s poklopy pro pohyb pohraničníků. Později se podchody nahradily dvířky a vraty. Drátěný zátaras byl doplňován kontrolním orným pásem, na kterém měl narušitel zanechat stopy jež hlídce označily místo přechodu a usnadňovaly pronásledování. Při sněhové pokrývce plnil funkci orného pásu sněhový kontrolní pás a dále tzv. lyžnice, což byly pohraničníky vyježděné lyžařské stopy určené ke kontrole státní hranice, ženijního zátarasu a sněhového pásu. V souvislosti s rušením některých pohraničních rot a se změnami zakázaného a hraničního pásma byla trasa drátěného zátarasu měněna. Velmi často probíhala přestavba zařízení vlivem poškození a chátrání. V roce 1964 po zrušení zakázaného pásma a zúžení hraničního pásma bylo rozhodnuto, že veškerá výstavba zařízení bude plánována centrálně. EZOH mělo být stavěno jako dvoustěnný zátaras s nástražnými vodiči vysokého napětí, signalizačním zařízením a kontrolním orným pásem. Pohraničníci měli daný postup jak například otevírat dvířka, aby mohli projít za drátěný zátaras. Nejprve zavolali na jednotku a nechali si vypnout elektrický proud v příslušném úseku. Při práci v EZOH používali gumové rukavice a gumové holínky. Následně se k vodičům přiložila zkratovací tyč, aby se pohraničníci vizuálně přesvědčili, že je proud skutečně vypnutý. Pokud by vypnutý nebyl, došlo by ke zkratu. Posledním krokem bylo použití zkratovacích řetízků, které se nejprve zapíchly do země a pak přehodily přes vodiče. Tento nástroj byl pojistkou pro situaci, kdyby byl například nedopatřením vypnutý proud znovu zapojen. Řetízky by vodiče vysokého napětí okamžitě vyzkratovaly. Nicméně k nehodám docházelo. Například kronikář roty Březník zapsal, že „15. května 1962 se stala dosud největší mimořádná událost, která velmi zarmoutila všechny pohraničníky a dlouho nevymizne z jejich paměti. V drátěném zátarasu byl zjištěn zkrat. K jeho odstranění byla vyslána poplachová hlídka ve složení dvou vojínů. Při odstraňování zkratu tato nedodržela bezpečnostních opatření a vstoupila do DZ bez ochranných prostředků. Byla si jista tím, že na rotě je vypnuto. V té době pracoval na transformátoru vysokoproudař. Tento po kontrole transformátoru si chtěl vyzkoušet zda EZOH drží a tento zapnul. V tomto okamžiku se právě člen hlídky dotknul vodiče a byl na místě usmrcen. Protože se druhý člen hlídky nemohl dovolat na rotu a tak přivolat pomoc, vystřelil světlici a později začal střílet. Přes všechno vynaložené úsilí i sousední roty, která poskytla rychlý odvoz do nemocnice ve Vimperku, kde bylo zjištěno, že smrt nastala okamžitě, bylo vše marné.“
Podél elektrifikovaného drátěného zátarasu vedla jednoduchá telefonní síť. První telefonní spojení bylo zajišťováno polními kabely, které se vedly většinou po stromech. Tato vedení byla značně poruchová a špatně odolávala povětrnostním vlivům, později byla rušena a přebudována na samostatné trasy se železnými vodiči. U některých jednotek na Modravských pláních byla provedena zemní kabeláž, která se však nezdařila. Později přešla Pohraniční stráž na systém permanentního telefonního spojení vedeného po dřevěných impregnovaných sloupech v blízkosti linie elektrifikovaného drátěného zátarasu. Každá jednotka disponovala přenosnou radiostanicí. Pozůstatky všech tří typů spojení se na Modravských pláních dochovaly - skoby s izolátory na stromech, betonové kabelové studně a impregnované sloupy s izolátory. Navíc drobné izolátory můžeme spatřit i na stromech mimo průsek drátěného zátarasu, a to na přístupových cestách k němu, dále na pěšinách vedoucí na kóty kde byla stanoviště hlídky nebo na dalších strategicky významných místech. Tady všude se telefonní spojení používalo.
Pokud si promítneme linii elektrifikovaného drátěného zátarasu do pole Modravských plání, vedla tato následujícím terénem. Šumavská Černá hora v nadmořské výšce 1 315 metrů byla od roku 1957 nejvýše položeným místem v československém pohraničí kudy elektrifikovaný zátaras vedl (předtím to byl zátaras nad Plešným jezerem ve výšce 1 329 metrů, ale v roce 1957 byl přetrasován). Z Černé hory dráty klesaly na západ, na severních svazích Malé Mokrůvky se lomily na jihozápad a klesaly do zamokřeného Luzenského údolí. Z Luzenského údolí dráty stoupaly k Březové slati, odtud se lomily na severozápad a probíhaly přímočaře na severních svazích hraničních hor Špičník, Blatný vrch a V Koutě. Na zvlněné přímce dráty rozpůlily velké vrchoviště Vrchové slatě s četnými jezírky. V místě, kde se sbíhá několik pramenných větévek Roklanského potoka v souvislý tok, se dráty stáčely na sever k Roklanské chatě. Od Podroklanské mýtiny dráty stoupaly na Medvědí horu. Na Medvědí hoře se železná opona stočila na severozápad a odtud klesala k Roklanské slati, tady rozpůlila jedno z vrchovišť - konstrukce zde zasahovala do jednoho jezírka. Z Roklanské slati se dráty táhly v přímce na kótu Medvěd a odtud šly až k rozsáhlému komplexu Rokyteckých slatí. Do Rokyteckých slatí železná opona zasáhla citelně. Musela zde být odvodněna podmáčená lučina s Rokytkou a drobnými přítoky (dno bývalé plavební nádrže) a rozpůlena rozsáhlá vrchovištní soustava s jezírky - i tady dráty zasahovaly do jezírek. Z Rokyteckých slatí zátaras pokračoval v severozápadní přímce k nynějšímu turistickému ukazateli Javoří slať. Odtud železná opona stoupala k Poledníku v bezprostřední blízkosti současné červeně značené cesty.
Linie elektrifikovaného drátěného zátarasu na Modravských pláních a vyznačení pohraničních rot (Švele, Březník-stará rota, Slatě, Roklan, Soutok, Javoří Pila-stará rota, Jelení skok)
Luzenské údolí v roce 1956 - č. 1 drátěný zátaras, č. 2 pozorovatelna, č. 3 tabule upozorňující na zakázané pásmo, č. 4 závora před cestou ke státní hranici na Modrý sloup (zdroj: časopis Československá armáda ze dne 11. 8. 1956)
Elektrické zařízení k ochraně hranic bylo nehumánním a nebezpečným nástrojem jak zastavit narušitele při překonávání státní hranice. Podnětem k vypojení elektrického proudu v zátarasu ke konci roku 1965 byly mezinárodní stížnosti - železná opona smrti byla zrušena tlakem sousedního Rakouska, západního Německa, Československo kritizovala Organizace spojených národů. Navíc byla elektřina drahá, což se podepisovalo na ekonomice státu. Vypnutý elektrifikovaný drátěný zátaras ještě nějakou dobu na některých místech sloužil jako překážka pro narušitele, postupně byl rozebrán a zcela odstraněn. Začal se používat jednostěnný drátěný zátaras se slaboproudým signalizačním zařízením - tzv. signální stěna (signálka) U-60. Stavěla se do upravené trasy po urovnání terénu a zřízení propustí. Na dřevěných sloupcích byla natažena osnova z vodičů z ostnatého drátu. Vodiče byly na sloupky připevňovány tak, aby se vahou při šlápnutí na drát daly vytrhnout. Signální stěna byla rozdělena na pravou a levou stranu, každá strana měla několik úseků. Signální zařízení umožňovalo zaznamenávat překonávání stěny v určitém úseku - pracovalo na principu narušení elektrických hodnot signální stěny například při zkratu, uzemnění nebo poklesu hodnot při přestřižení vodiče. Po změně těchto hodnot zařízení vyvolalo na ústředně (desce signálního přístroje) signál, o kterém dozorčí signálního přístroje ihned informoval dozorčího roty nebo dozorčího důstojníka roty a ten okamžitě vyhlásil pohraniční poplach. Jednotlivé úseky signální stěny byly spojeny s ústřednou pomocí napájecího a měřicího vedení, které se stavělo po trase sloupového telefonního vedení. Na podpěrách signální stěny se stavělo v případě, že telefonní vedení nesledovalo trasu drátěného zátarasu. Napájecí vodič sloužil k napájení úsekových přístrojů, které vyhodnocovaly elektrické změny v konkrétním úseku a podávaly signál na ústřednu. Měřicí vodič sloužil k vyhodnocení místa a úseku, kde došlo k narušení signální stěny. Drátěný zátaras se slaboproudým signalizačním zařízením U-60 byl od 70. let inovován na verzi U-70 a v roce 1983 byla zpracována dokumentace k rotnímu signálnímu zařízení již ve verzi U-80. Modernizace probíhala postupně. Například v letech 1976-1977 proběhla výstavba signální stěny U-70 na Javoří Pile a Březníku. Pravidelně probíhala výměna osnovy vlivem jejího opotřebení. Důležitým konstrukčním prvkem drátěného zátarasu byla uzamykatelná vrátka pro průchod a vrata pro průjezd dopravních prostředků. Signální stěna se zabezpečovala proti podhrabání, a to buď pokládkou panelů před zátaras nebo instalací nástražného vodiče jež se umístil strojově rýhovačem do země. Vodní toky byly zabezpečeny ochrannými mřížemi. Od 70. let byly podél signální stěny stavěny odrazové (ochranné) ploty proti zvěři, která způsobovala často plané poplachy. Signálka byla posunuta již dál od státní hranice a vedla příznivějším terénem než-li EZOH. Mnohokrát kopírovala linie současných turistických cest a komunikací. Zkrátka její trasa byla stavěna v takové vzdálenosti od hranice, aby po zachycení signálu na rotě měly pohraniční hlídky dostatečný čas k zásahu, kterým by narušitele předešly a přehradily mu cestu zpravidla na tzv. čáře překrytí. K tomuto účelu byly stavěny komunikace umožňující rychlé manévry pohraničních hlídek pomocí automobilů. Zahušťování a zdokonalování systému zásahových komunikací trvalo až do konce 80. let.
Telefonní spojení bylo i nadále zajišťováno pomocí sloupového vedení, ke kterému se připojoval skládací mikrotelefon. Pojítko se dalo připojit i do zástrčky u průchodů signální stěny, u ochranného plotu, u věžových pozorovatelen a na dalších stanovištích. Pohraničníci využívali v terénu i přenosnou radiostanici, kterou nosili na zádech.
Pokud si promítneme signální stěnu do pole Modravska, tak můžeme obecně říci, že drátěný zátaras vesměs kopíroval linie dnešních turistických cest. V konkrétní rovině se jednalo o úsek (a současné turistické ukazatele) Černohorská nádrž / Modravský potok / Modrava / Rybárna / Tříjezerní slať / Pod Oblíkem / Javoří Pila / Tmavý potok / Vaňkova cesta / Bavorská cesta. V lokalitě mezi turistickými ukazateli Černohorská nádrž a Teplá Vltava-u mostu dráty překonávaly zamokřený terén Černohorského močálu. V prostoru Modravy signální stěna vedla nad vesnicí jihozápadním směrem.
Likvidace železné opony se na Modravsku datuje k dubnu roku 1990, kdy se odstranily drátěné zátarasy a zrušil se kontrolní orný pás. Na prázdné ploše byla na vhodných místech zaseta směska pro zvěř a později nový smrkový porost. Další místa po signálních stěnách jsou v zimě k užitku lyžařům coby běžkařské trasy. Do října téhož roku byly odstraněny ostatní ženijně technické prostředky včetně pozorovatelen.
Z linie elektrifikovaného drátěného zátarasu se dochovaly zarůstající lesní průseky a dále rýhy na vrchovištích některých slatí. Můžeme tu a tam najít keramický izolátor, ostnatý drát, kůly, ale také pozůstatky haťových cest po kterých pohraničníci chodili. Z linie pozdějších signálních stěn při turistických cestách se nedochovalo nic, jen některé průseky.
OBRAZOVÁ GALERIE K TÉMATU: EZOH na přelomu 50. a 60. let na Rokytecké slati (1-2), pozůstatky EZOH v roce 1968 na Ptačí slati (3-4), pozůstatky EZOH v roce 1974 na Medvědí hoře (5, zdroj: Josef Frýdl), pozůstatky chodníku v roce 1974 na Rokytecké slati (6-7, zdroj: Josef Frýdl), signální stěna v 80. letech (8-12, z toho Modrava 8, Roklanský potok 9, Rybárna 10, Černohorský močál 11-12, zdroj 9-10: Petr Větrovský), signální stěna v dubnu 1990 (13-19, z toho Modrava-Rybárna 13-17, Javoří Pila-Oblík 18-19, zdroj: Zdeňka Jeníčková), současný stav průseků po EZOH (20-42, z toho Jelení skok 20-21, Rokytecká slať 22-25, Medvěd 26, Roklanská slať 27-29, Medvědí hora 30, Vrchová slať 31-32, úbočí Blatného vrchu 33-35, Luzenské údolí 36-37, Ptačí slať 38-42), pozůstatky po EZOH (43-49), pozůstatky po spojení podél EZOH (50-59, z toho betonové kabelové studně 56-59), pozůstatek po spojení na Studené hoře (60), pozůstatky chodníku na Roklanské a Vrchové slati (61-62), současný stav průseků po signální stěně (63-71, z toho Oblík-Tříjezerní slať 63-64, Rybárna-Modrava 65-67, Modrava-Černohorský močál 68-71).
