Poručík Václav Horváth se stal jediným důstojníkem Pohraniční stráže, který zahynul na zelené hranici rukou dezertujícího pohraničníka. Václav Horváth se narodil v Litovli v roce 1937. Po ukončení základní školy v roce 1952 absolvoval dvouletou lesnickou školu a v roce 1954 dostal místo lesníka v Krušných horách. Vojenskou službu nastoupil v září 1955 a zahájil studium vojenského učiliště v Lipníku nad Bečvou. Studium ukončil v srpnu 1958 v hodnosti poručíka.
Poručík Pohraniční stráže Václav Horváth
Od září 1958 ho zařadili k Pohraniční stráži, byl dočasně přidělen na funkci zástupce velitele roty Slatě spadající pod Sušickou brigádu. K Pohraniční stráži ho přijali na základě vlastní žádosti - aktivně se věnoval sportu, měl rád les a byl vzorným pracovníkem. V srpnu 1959 nastoupil do výcvikového střediska Pohraniční stráže do Nýrska, služebně byl zařazen jako velitel čety záložního oddílu Sušické brigády. Na začátku listopadu se vrátil k jednotce Slatě. V této době byl stár 22 let a jeho životní dráha se osudově protnula s dráhou jiného muže, o tři roky mladšího Vladislava Řandy. Ten se narodil v podhůří Šumavy v Řepicích u Strakonic a po sedmi třídách základní školy s učením skončil a začal pracovat jako pomocný dělník při výrobě motocyklů ve strakonické zbrojovce. Po nástupu základní vojenské služby jej zařadili k Pohraniční stráži. Po vstupním výcviku v Nýrsku byl 30. října 1959 umístěn k rotě Javoří Pila, kde sloužil ani ne týden. Už 4. listopadu byl převelen k rotě Slatě v rámci vyrovnání početního stavu jednotek. Po dvou dnech služby u roty Slatě dostal vojín Vladislav Řanda ráno 6. listopadu 1959 rozkaz vydat se pod velením důstojníka Horvátha společně s dalšími dvěma vojíny Stanislavem Březnickým a Stanislavem Šebestou ke státní hranici a seznámit se s jejím průběhem. To však byla doplňková činnost. Primárně se tam měli vydat, aby zviditelnili hraniční mezníky pro zimní období. V praxi vypadala jejich činnost tak, že uřezávali v lese vhodné kůly, které obalovali slámou a připevňovali je k mezníkům. Službu nastoupili 6. listopadu 1959 v 8.15 hodin, každý ze tří vojínů byl vyzbrojen puškou vz. 52/57 a nesli s sebou pro práci pilu, sekyru, batoh se slámou a vázací drát. Poručík Horváth měl na boku připjatou pistoli a ještě byl ozbrojen samopalem. Tento den nebyl vybrán náhodou, protože na hřebeni už ležela vrstva sněhu a předpověď počasí na 7. a 8. listopad předpokládala větší sněhovou nadílku. Práce vykonávali od styku se sousední rotou Roklan až ke hraničnímu mezníku č. 27/20 nedaleko kóty Špičník. U tohoto mezníku se měli pohraničníci podle času vrátit na jednotku. Z pohraničních rot ke státní hranici v tomto zalesněném hornatém terénu nevedly cesty a tak se chodilo starými schwarzenberskými lesními průseky. Ukončení prací u mezníku č. 27/20 má svoje opodstatnění, protože u tohoto místa se nacházel poslední průsek v úseku roty Slatě zatímco styk této jednotky se sousedním Březníkem byl až u mezníku č. 28/10. Lze předpokládat, že zbytek prací by byl proveden později od č. 27/21 k č. 28/10 a pohraničníci by se ještě museli vrátit zpátky, aby prošli průsekem na jednotku. Vojáci pracovali společně, protože 50. léta se u Pohraniční stráže vyznačovala vysokou mírou dezerce jednotlivců. Řanda se Šebestou nejprve káceli a sekali potřebné kůly. Pak si Březnický pokaždé stoupnul na hraniční mezník a kůl zatloukl do země, Šebesta mu jej přidržel. Vojín Březnický stál na posledním hraničním mezníku č. 27/20 a zatloukal kůl se slámou do země. Na mezníku stál čelem k jihovýchodu (ve směru hraniční čáry k Luznému), takže měl možnost pozorovat československé i německé území. Vojín Šebesta stál u mezníku a kůl přidržoval. Vojín Řanda stál za Březnickým dva kroky od mezníku na německém území. Poručík Horváth naopak stál pět kroků od hranice na československém území a prováděl zajišťování. V průběhu zatloukání kůlu uslyšeli Březnický se Šebestou za sebou dusot nohou a po ohlédnutí zjistili, že Řanda utíká do Německa. Bezprostředně potom na něj Březnický zavolal „Stůj!“ a společně se Šebestou sejmuli pušky ze zad do ruky a zasunuli náboje. Oba chtěli začít zběha pronásledovat, ale po uběhnutí několika metrů do akce vstoupil poručík Horváth. Předběhl Březnického a zároveň rozkázal Šebestovi, aby se vrátil a zůstal jako zajištění na hranici.
Rekonstrukce případu na státní hranici u mezníku č. 27/20 v září 2024. Červený fáborek kolem mezníku představuje vojína Březnického, který zatlouká kůl do země a přidržuje mu ho vojín Šebesta označený fáborkem obtočeným kolem kůlu. Fáborek na smrčku blíže hraničnímu mezníku (na německém území) znázorňuje vojína Řandu. Poslední čtvrtý fáborek na smrčku u soušky (na českém území) představuje poručíka Horvátha. První snímek je pořízen ve směru k Luznému, druhý snímek v opačném směru k Roklanu.
Zdrojem informací událostí 6. listopadu 1959 jsou kromě dalších archiválií výpovědi přímých účastníků, tj. vojínů Stanislava Březnického a Stanislava Šebesty. Následující pohraniční operace se udála na území Německa v prostoru tzv. Spitzberg Filz (Grosser Filz), což je Špičácká slať v sedle mezi Špičníkem a Blatným vrchem. Je to rozlehlá slať, která se táhne podél státní hranice mezi hraničními mezníky č. 27/14 až 27/23 a zasahuje do německého území hloubkou 200-300 metrů. Když naši aktéři pracovali na státní hranici od styku s rotou Roklan, tak kolem dokola byl hustý les. Jakmile došli ke Špičácké slati, tak se před nimi na německém území částečně otevřel terén, i když z větší části podmáčený a vyplněný klečí borovice, tu a tam s hloučky stromů. Terén je tady rovinatý, ale za slatí se už hustý les prudce svažuje dolů do německého vnitrozemí. Místo, ve kterém se honička s přestřelkou odehrála bylo sice nepřehledné, ale výhodou pronásledovatelů byly Řandovy stopy ve sněhu. Poručík Horváth byl trénovaný sportovec, vojín Řanda na tom byl úplně opačně. Po chvíli úprku si uvědomil, že vojáci pronásledování nevzdají a buď jej fyzicky napadnou nebo zahájí palbu. Nechme vyprávět korunního svědka vojína Březnického. „Poručík Horváth běžel první po stopách zběha a já za ním. Stopa zběha probíhala po okraji paseky v hustém smrkovém porostu promíchaným hustou klečí. Po uběhnutí asi 200 metrů jsme narazili na bažinu, při jejím překonávání se poručík Horváth dvakrát zabořil, přičemž klesl na kolena a ruce a já rovněž jsem asi dvakrát upadl. Po uběhnutí asi dalších 150 metrů, ze vzdálenosti asi 10 metrů z husté kleče, byla na nás vypálena jedna rána z pušky, při které poručík Horváth uskočil ke stromu a současně v tomto okamžiku padla i druhá rána, při které poručík Horváth klesl na zem přičemž se opřel zády o strom (jeden projektil trefil důstojníka do ruky, druhý ho však naplno zasáhl do hrudníku a srazil ho k zemi). Když jsem spatřil klesnout poručíka Horvátha, přiběhl jsem k němu, chytil jsem jej za ruku, načež on se ke mě obrátil a řekl, že je zraněn a nařídil mě, abych dále nepronásledoval a odnesl jej zpět na území ČSR. Po tomto jsem zvedl jeho samopal, který po zasažení upustil, odskočil jsem od stromu, zaklekl jsem a vypálil dávku ve směru stop zběha, které se ztrácely v husté kleči vzdálené asi 5 metrů od stromu. Po vystřelení dávky ze samopalu jsem uskočil zpět za strom kde jsem chvíli čekal a když se nic zvláštního nedělo, chtěl jsem poručíka Horvátha odnést zpět na území ČSR. Strom, u kterého klesl poručík Horváth byl součástí skupiny asi pěti stromů a okolo nich bylo volné prostranství. Pět metrů od skupiny těchto stromů směrem do Německa byl terén porostlý asi 2 metry vysokou klečí před kterou probíhala strouha hluboká asi 40 cm. Rozloha této slatě se údajně nedala zjistit.“ Protože byl Březnický silně unaven a důstojníka neunesl, vrátil se za Šebestou, který čekal v záloze na hranici a společně splnili poslední rozkaz poručíka Václava Horvátha. Na místě činu posbírali všechny věci, ale zapomněli na jeho rukavici, kterou si po zranění poručík svlékl z ruky. Přenášeli ho přes bažiny již v hlubokém bezvědomí. Státní hranici zpět do ČSR překročili u hraničního mezníku č. 27/18. Po přenesení jeho těla na československé území se pohraničníci další střelbou snažili přivolat pomoc z roty. Za krátkou dobu se na místo dostavila pátrací skupina, avšak kromě přenesení těla na jednotku už nemohla nic udělat. Podle pitevní zprávy smrt poručíka Václava Horvátha nastala do několika minut po zranění, a to po průstřelu paže a hrudníku. Úředně byl prohlášen za mrtvého ve 13.10 hodin. Ten den se už na státní hranici nic neudálo. Vladislav Řanda od místa střetnutí absolvoval dlouhý a krkolomný úsek lesnatého terénu než došel k prvním obydlím v osadě Waldhäuser. Tam požádal místní o přivolání policie a zároveň jim sdělil, že právě utekl od československé Pohraniční stráže. Jeden místní muž s ním zašel na služebnu policie, kde dotyčný požádal o politický azyl. Následujícího dne 7. listopadu byla v ranních hodinách do prostoru hraničního mezníku č. 27/20 odvelena hlídka, aby pozorovala území a zjistila činnost příslušníků Grenzpolizei na státní hranici. Ti sem skutečně se psem přišli a prováděli průzkum v místech, kde vojíni Šebesta a Březnický přenesli tělo důstojníka Horvátha na naše území. Vzhledem k tomu, že v noci sněžilo, byly stopy z větší části zasněžené, znatelné byly jen obrysy. Bavorští příslušníci hledali stopy po vlečení těla poručíka a na místě střelby, protože předpověď počasí byla neoblomná - během dne 7. a 8. listopadu měla napadnout větší vrstva sněhu, která posléze všechny stopy přikryla.
Vladislav Řanda měl podle kádrových materiálů v místě bydliště i v zaměstnání dobrou pověst, i když to byl samotář a mamánek. Byl doporučen ke službě u Pohraniční stráže. Po absolvování výcvikového střediska byl hodnocen jako průměrný pohraničník, avšak se slabší fyzickou i politickou připraveností. Byl terčem drobného šikanování. Podle výpovědi jeho kamaráda ve výcviku chtěl Řanda sloužit na rotě Alžbětínská pila, avšak důvody neuvedl. Můžeme si je snad ve vztahu k jeho činu domyslet - jednotka byla vzdálena půldruhého kilometru od Železnorudského průsmyku se silnicí a nádražím, kudy by snáz překročil státní hranici. Po seznámení s rozhodnutím, že bude přemístěn do horského terénu k rotě spadající pod prapor Modrava byl údajně celý den smutný. Po jeho převelení k rotě Javoří Pila a pak Slatě byl samotářský a málomluvný, i když službu plnil bez závad. Nic nenasvědčovalo tomu a nebyly zjištěny žádné náznaky příprav Vladislava Řandy ke zběhnutí. Funkcionáři roty Slatě se možná naivně domnívali, že mohl uprchnout, aby nemusel hradit vojenské součástky. V den nástupu na jednotku Slatě (dva dny před dezercí) totiž zjistil staršina roty, že Řandovi chybí stanový dílec a chlebník. Oznámil mu, že bude hradit asi 250 korun, z čehož byl Řanda nešťastný. Vyšetřovací zpráva uzavírá, že „vzhledem k charakterovým vlastnostem a nízké politické úrovni lze usoudit, že ke zběhnutí se rozhodl ze strachu před službou na státní hranici a ke střelbě na poručíka Horvátha tehdy, když poznal v těžkém terénu, že pronásledovatelům neunikne. Sám způsob provedení zběhnutí ze čtyřčlenné hlídky vedené důstojníkem ukazuje na to, že se Řanda na zběhnutí nepřipravoval a jednal pravděpodobně pod vlivem bezprostředního impulsu.“ Obavy z výkonu služby na státní hranici do jisté míry potvrzuje dopis odeslaný jeho rodičům po příchodu na jednotku Javoří Pila, kde píše, že si nemůže zvyknout na nové prostředí s takovou samotou a odloučením od světa.
Do bavorského koutu pod Luzným si ještě 6. listopadu pro Vladislava Řandu přijeli policisté z Pasova. Ti ho vyslechli a udělali u něj osobní prohlídku včetně prohlídky zbraně. Pak ho odvezli do Pasova, kde byl následující den předán americké vojenské policii. Ta ho dalšího dne převezla do Norimberku, kde jej během několika dnů vyslechli úředníci americké, dále pak britské, francouzské a německé zpravodajské služby. Zajímali se především o detaily služby u Pohraniční stráže, během hovorů se dozvěděl, že na místě přestřelky nalezla německá pátrací skupina otisky obuvi, zakrvácenou rukavici a další krevní stopy. Po dobu pohovorů se zpravodajci byl Řanda ubytován v norimberském hotelu, potom jej umístili do uprchlického tábora na předměstí Norimberku. Během svého pobytu se zapojil do celé řady kulturních aktivit. V Československu se mezitím rozběhlo vyšetřování. Pro všechny bylo překvapením výše uvedené - jak se ze skromného, bezproblémového a pracovitého mladíka mohl stát dezertér a vrah. Už 9. listopadu 1959 vypracoval velitel Pohraniční stráže Miroslav Duda návrh na diplomatickou nótu, kterou se mělo dožadovat vydání Vladislava Řandy zpět do Československa. V návrhu bylo mimo jiné uvedeno, že „při útěku do zahraničí byl zběh Řanda pronásledován poručíkem Horváthem a dalším pohraničníkem na území NSR, kde v hloubce asi 300 m od státních hranic použil proti poručíku Horváthovi zbraně a smrtelně jej zranil. Poručík Horváth byl přenesen na československé území již mrtev. V daném prostoru zůstaly vystřílené nábojnice od zběha i hlídky, rukavice našeho pohraničníka, stopy ve sněhu i od krve zastřeleného poručíka Horvátha.“ Velitel Pohraniční stráže doporučuje ministerstvu zahraničních věcí, aby diplomatickou cestou požádalo vládu NSR o vydání Vladislava Řandy československým úřadům, protože „řešení případu diplomatickou cestou dává jedinou, i když nepatrnou naději na vrácení zběha československým úřadům jakožto kriminálního zločince. Pokud nebude zběh vrácen, je předpoklad, že bude západoněmeckými úřady posuzován jako vrah a jako takový možná i odsouzen. K tomu, aby z naší strany nebyl oficiálně potvrzen přechod čs. pohraničníků na území NSR, postačí omezit obsah nóty na stručné konstatování skutkové podstaty zavraždění poručíka Horvátha zběhem Řandou bez udání podrobností.“ Diplomatické nótě nebylo vyhověno. Československý vyšetřovatel zahájil 20. listopadu 1959 stíhání Vladislava Řandy pro trestné činy vraždy a zběhnutí. Vzhledem k tomu, že nepobýval na území republiky, bylo trestní stíhání k 18. únoru 1960 přerušeno. Po nějaké době Řandu v norimberském uprchlickém táboře oslovil náborový úředník, který získával dobrovolníky do strážní vojenské jednotky. Přihlásil se, v dubnu 1960 byl přijat a po výcviku zařazen do strážního oddílu americké armády v Kaiserslauternu. V té době měl už podanou žádost o vystěhování do USA jako politický uprchlík a v červenci 1960 mu byla kladně vyřízena. Ukončil pracovní poměr v armádě a přestěhoval se do New Yorku. Začal používat jméno Walter Randa, v roce 1963 se oženil s přistěhovalkyní z Jugoslávie, s níž měl dvě děti, roku 1967 získal americké občanství. Prošel několika převážně dělnickými profesemi.
Walter Randa mohl žít nerušený rodinný život v americkém exilu, kdyby neučinil osudovou chybu. V roce 1978 navštívil s manželkou a dětmi její stárnoucí rodiče v Jugoslávii. Po tomto začala žena přemlouvat manžela, aby navštívili i jeho rodiče v Československu s tvrzením, že se mu jako americkému občanovi nemůže nic stát. Navíc se k němu dostala informace, že Václav Horváth nebyl zastřelen, ale zraněn. Za takové situace se mohl domnívat, že kauza bude zřejmě dávno promlčená. Avšak do promlčecí doby se nezapočítává ta, po kterou nebylo možné pachatele postavit před soud z důvodu jeho zdržování se v cizině. Nakonec podlehl naléhání manželky a nic si důkladně neprověřil. Manželé Randovi si vyřídili vízum a do Prahy přiletěli 25. července 1979. Dotyčný navštívil rodiče v Řepicích i sestru v Klatovech. U ní jej 27. července zatkla Státní bezpečnost, která o něm věděla a znala i jeho pozměněné jméno. Následujícího dne 28. července 1979 došlo k obnovení trestního řízení, přerušeného v únoru 1960 pro nepřítomnost obviněného na území republiky. Při prvních srpnových výsleších přiznal Vladislav Řanda motiv svého činu. „Již jako malý chlapec jsem se zabýval otázkou cestováním po světě. Měl jsem zájem se podívat do světa Ameriky. Když jsem byl zařazen k Pohraniční stráži, začal jsem se zabývat myšlenkou dostat se do zahraničí. Takže mohu říci, že ke zběhnutí do zahraničí jsem se duševně připravoval a čekal jsem jen na vhodný okamžik, kdy toto uskutečním. Kromě touhy po cestě do Ameriky to byla i ta skutečnost, že jsem nebyl doma plně spokojen, že jsem měl s rodiči, hlavně pak s otcem nedorozumění. Místo, kde jsem zběhnutí uskutečnil jsem neznal, neboť v tomto prostoru jsem nikdy nebyl. Při práci na státní hranici jsem přišel na myšlenku, že nyní je pro mne vhodná doba k tomu, abych uskutečnil zběhnutí do zahraničí.“ Ve výpovědích vylíčil skutečnosti vztahující se k osudovému dni 6. listopadu 1959, když začal utíkat ze státní hranice do Německa. „Během cesty jsem narazil na bažinu, kde jsem musel zpomalit běh, což mělo za následek, že příslušníci, kteří mne pronásledovali, mne začali dobíhat, to bylo již na území NSR ve vzdálenosti asi tak 300 metrů. Když jsem zjistil, že budu zadržen i na území NSR, sejmul jsem pušku, kterou jsem měl přidělenou k výkonu služby a nabil jsem ji. Když jsem začal nabíjet pušku, byli ode mně asi tak 50 až 100 metrů. Do pušky jsem dal celkem 10 nábojů. Když jsem doběhl do lesa ze strachu, že mne dopadnou, otočil jsem se a začal střílet proti pronásledovatelům. Celkem jsem vystřelil dvě rány. Střelbou jsem chtěl odradit pronásledovatele od mého zadržení. Po střelbě jsem utíkal stále do NSR, když jsem se zastavil asi tak za 500 metrů, zjistil jsem, že již nejsem pronásledován. O tom, co se stalo s důstojníkem nebo jiným příslušníkem jsem nevěděl až do doby, kdy jsem navázal styk se svým otcem, který mi napsal, že při mém útěku jsem zastřelil důstojníka PS. V pozdější době mě však napsal, že mu bylo sděleno, že se nic takového nestalo. Také jsem byl přesvědčen o tom, že střelbou na státní hranici v době mého útěku jsem nikoho nezranil ani nezabil.“ Došlo i na výslechy svědků, z nichž mnozí vypovídali znovu po 20 letech a někteří se podivovali odhodlanému chování Vladislava Řandy při útěku, jelikož ho znali jako tichého, mírného a bázlivého člověka. Berme však v úvahu časový odstup velmi dlouhé doby, na což svědkové ve výpovědích upozorňují. Hlavní aktéři osudového dne, Stanislav Březnický a Stanislav Šebesta potvrdili svoje výpovědi z roku 1959. Oba odpovídali na otázku, proč nepoužili proti uprchlému zbraně. Březnický odpověděl: „Když vojín Řanda utíkal na území NSR, strhl jsem pušku z ramene a nabil jsem ji, natáhl závěr pušky, ale poručík Horváth mne výslovně řekl: „nestřílej, dostaneme jej živého.“ Šebesta měl následující odpověď: „Po nástupu k PS jsme byli poučeni, že na státní hranici nesmíme použít zbraně, jestliže by tato střelba směřovala na území NSR, aby nebyl vyvolán mezinárodní konflikt. Dále to bylo i proto, že poručík Horváth byl aktivním sportovcem a pravděpodobně by ho dohonil a zadržel.“ Až poměrně pozdě v popisu celého případu se dostáváme k zásadní informaci! Pohraniční stráž nesměla na území cizího státu vstupovat natož tady zasahovat nebo někoho pronásledovat. Její příslušník rovněž nesměl vést palbu na kohokoliv tak, aby střely dopadaly na území jiného státu. Poručík Václav Horváth si byl těchto zákonných omezení plně vědom, přesto se rozhodl pronásledovat v prostoru sousedního státu a vyzvat k tomu i vojáka základní služby. Úmyslným překročením hranice a vstupem na území Spolkové republiky Německo poručík Václav Horváth a vojín Stanislav Březnický vědomě porušili československé právní i služební předpisy. Padesátá léta se vyznačovala hlubokou totalitou a pokud vezmeme do úvahy tehdejší poměry, tak mladý důstojník Horváth, který měl vojenskou kariéru před sebou, nemohl zřejmě jednat jinak. Můžeme předpokládat, že za dopadení zběha by se dočkal kázeňské pochvaly, i když by mu snad přitížila akce na území cizího státu. Za opačné situace, kdy třem ozbrojeným pohraničníkům utekl kolega do zahraničí, by jeho slibně rozjetá kariéra u Pohraniční stráže pravděpodobně nabrala prudký spád. Zmiňme si ještě výpověď Vlastimila Vrabce, tehdejšího politruka jednotky Slatě, který popisuje terén okolo státní hranice: „Úsek státní hranice, kde se v listopadu 1959 událost stala, byl považován za mrtvý úsek státní hranice. Šlo o lesnatý terén nepřístupný jak z naší strany, tak i ze strany NSR. Nevedla tam žádná cesta od nás ani z Německa. Nebyly tam prováděny ani žádné lesnické práce. Z tohoto důvodu byl také v tomto prostoru minimální pohyb našich hlídek při ostraze státní hranice. V tomto úseku se ani neprováděla myslivost. Chodil jsem každý týden nepravidelně na kontrolu státní hranice. Za celou dobu své služby na rotě jsem v tomto úseku neviděl příslušníky GP.“
Případ Vladislava Řandy převzala Vyšší vojenská prokuratura v Příbrami, která proti němu sestavila obžalobu dne 18. října 1979. Obžalovala jej z trestných činů vraždy, zběhnutí do ciziny a služby v cizím vojsku. Kauzu pak projednal Vyšší vojenský soud v Příbrami. Nad případem zasedal 15. a 16. listopadu 1979. Senát prohlásil Vladislava Řandu vinným za všechny tři trestné činy, které mu kladla za vinu prokuratura. Soud vynesl verdikt 13 let odnětí svobody ve třetí (nejtěžší) nápravné skupině. Součástí potrestání bylo i vyhoštění po odpykání trestu odnětí svobody. Z odůvodnění rozsudku je zřejmé, že soudci vzali na vědomí skutečnost, že ke střelbě došlo na německém území. Dále se dozvídáme, že „obžalovaný spoléhal na to, že se na území NSR dostane během okamžiku a tam již bude v bezpečí. Když ale poznal, že i zde mu hrozí nebezpečí, použil zbraně s cílem zabránit svému zadržení.“ Soud vzal při výši trestu na vědomí polehčující okolnost, že až do spáchání deliktů vedl obžalovaný řádný život a že se trestné činnosti dopustil v nízkém věku, který se vyznačuje nevyzrálostí. Dále vzal na vědomí jeho spolupráci v přípravném řízení i před soudem, což přispělo k urychlenému uzavření případu. Bez významu není ani doba dvaceti let, která již od spáchání trestné činnosti uplynula. Vladislav Řanda se dopustil činů za účinnosti trestního zákona z roku 1950. Při soudním jednání se postupovalo podle trestního zákona přijatého v roce 1961, avšak podle obecných právních principů se samotný trest ukládal podle toho zákona, který měl pro pachatele příznivější dopad. U trestného činu vraždy a zběhnutí do ciziny jím byl trestní kodex z roku 1961, u trestného činu služby v cizím vojsku naopak trestní kodex z roku 1950. Vladislav Řanda se potom odvolal prostřednictvím svého advokáta k Nejvyššímu soudu ČSSR. Vojenské kolegium této instance nad případem zasedalo 15. ledna 1980 v Praze. Senát soudu odvolání zamítl jako nedůvodné. Neuznal jeho argumentaci, že nešlo o vraždu, nýbrž pouze o nedbalostní trestný čin ublížení na zdraví, neboť „poručíka Horvátha nechtěl zastřelit, ale jen odstrašit od dalšího pronásledování.“ Odsouzenec si odpykal dvě třetiny trestu a po rozhodnutí ministra národní obrany ČSSR Milána Václavíka ze dne 12. září 1988 byl propuštěn. Po propuštění z výkonu trestu byl Řanda vyhoštěn a vrátil se do USA, kde však roku 2002 podlehl rakovině. Je pohřben v New Jersey. V roce 1990 byl jeho trest vyhoštění amnestován prezidentem Václavem Havlem.
Na Modravě se každým rokem konal Memoriál poručíka Václava Horvátha v běhu na lyžích. Akci organizovali místní s pohraničníky jednotek Březník a Javoří Pila. Závodu se účastnili i děti z místních škol. Tak tomu bylo i v roce 1979.
Poručíka Václava Horvátha připomíná jeho hrob v rodném Litovli a pamětní deska, umístěná u myslivny na Březníku. Tato deska zdobila areál pohraniční roty Březník a po jejím zrušení v roce 1978 se přemístila na jednotku Javoří Pila. Po roce 1989 byla uschována na Modravě a v roce 2011 se pomník vrátil takřka na původní místo. Nápis na pomníku „Položil svůj život při ochraně státních hranic v boji s nepřítelem“ může u veřejnosti budit rozporuplné reakce. Není tajemstvím, že se pohraničníci museli zejména v padesátých letech vypořádat se zběhy ve vlastních řadách. Pohraničník, který pracuje na státní hranici, je pořád pohraničník. Pohraničník, který pracuje na státní hranici a záhy ji úmyslně překročí s cílem nevrátit se zpět, je vojenský zběh a tudíž nepřítel při ochraně státních hranic. Takto stručně bych celou větu na pomníku shrnul.
Podobný nápis se nachází na tabulce, která je zasazena do Židovské skály na Medvědí hoře. Píše se tady, že „zde zahynul při ochraně státních hranic 20. 9. 1965 vojín Baranovič Miroslav.“ Tabulka upomíná na nešťastnou událost, kdy jeden příslušník Pohraniční stráže z roty Březník neodbornou manipulací se zbraní smrtelně zranil svého kolegu. Boj pohraničník nesváděl jen s narušiteli, ale musel se umět vypořádat i s jinými protivníky, kteří mohli kdykoliv udeřit a vojáka (smrtelně) zranit. Například zasažení elektrickým proudem ve drátěném zátarasu, neodborná manipulace se zbraněmi a technickými prostředky, zřícení strážní věže, zabití bleskem a další nehody.
OBRAZOVÁ GALERIE K TÉMATU: státní hranice v prostoru hraničního mezníku č. 27/20 (1-6), státní hranice v prostoru hraničního mezníku č. 27/18 kde došlo k přenesení těla poručíka Horvátha na naše území (7-10), pomník poručíka Horvátha na Březníku (11), pomník vojína Baranoviče na Medvědí hoře (12).
