Zpracování nové koncepce služby na státních hranicích po 2. světové válce se netýkalo jen ochrany zelené hranice. Podle sovětského vzoru bylo přikročeno i k postupnému budování nové struktury protivzdušné obrany státu. Hlavním úkolem systému protivzdušné obrany státu bylo zajistit nedotknutelnost vzdušného prostoru Československa především proti (nepřátelským) vojenským letadlům zemí Severoatlantické aliance. Jeho plnění vyžadovalo stále větší úsilí neboť neustále narůstala činnost západního letectva. Primárním úkolem protivníka se stal intenzivní průzkum území Československa s cílem zjišťovat a sledovat systém protivzdušné obrany a systém velení. Nepřátelské průzkumné lety se snažily odhalit bojovou pohotovost vojsk a postupně unavit pohotovostní systém protivzdušné obrany státu.
Ke zjišťování vzdušných cílů se prováděl radiolokační a vizuální průzkum. K tomu, aby aktivní prostředky protivzdušné obrany státu, protiletadlové raketové vojsko a stíhací letectvo mohly v kterémkoliv okamžiku úspěšně zasáhnout, bylo zapotřebí především přesných údajů o cílech, tj. narušitelích československého vzdušného prostoru. Tento úkol plnili radiotechnici radiolokačním průzkumem, který se stal páteří průzkumu vzdušného prostoru. Obrazovky radiolokátorů na stanovištích radiotechnických rot, radiotechnických praporů a dalších jednotek identifikovaly letouny pohybující se nad územím naší republiky a v blízkosti státní hranice. K upřesnění radiolokačního průzkumu se prováděl ještě průzkum rádiový a radiotechnický (v praxi se zejména odposlouchávaly rádiové hovory letectva). Radiolokační průzkum byl doplněn o průzkum vizuální, protože existovala místa, kam žádný radiolokátor „nedohlédl“ - bylo to tam, kde členitost terénu nedovolila proniknout neviditelným paprskům zařízení. A tak techniku nahradil člověk. Pohotovostní systém protivzdušné obrany státu doplňovaly pozorovací hlásky umístěné u státních hranic, které byly organizačně podřízeny radiotechnickým rotám a radiotechnickým praporům. Vizuální průzkum z hlásek se prováděl především na malých a přízemních výškách s důrazem na hraniční pásmo.
Na začátku 50. let nebyl problém jen s dislokací a výstavbou pohraničních rot v šumavských horách, ale i s budováním pozorovacích hlásek u státních hranic. Časopis Letectvo a PVOS z roku 1965 popisuje výstavbu vidových hlásek na začátku 50. let na Šumavě: „V únoru 1952 je rozvinuta hustá síť pozorovacích hlásek. Z počátku měly tyto hlásné útvary značné těžkosti. Stavební materiál na výstavbu hlásek prakticky neexistoval, v pohraničí se mnoho materiálu získalo z demolic. Ubytování se zajišťovalo v nejbližším objektu. Pozorovací stanoviště se však muselo teprve zřizovat - někde bylo přímo na střeše ubytovny, na věži kostela, na rozhledně, většinou však v holém terénu, mnohé pozorovatelny byly na stromech.“ V této době působili hláskaři i na Modravsku. Mohli využít pozorovatelnu, která stála u pohraniční jednotky nebo střešní nástavbu objektu roty - takovéto nástavby dokládají fotografie březnické myslivny, Roklanské chaty a baráku pohraniční jednotky Soutok. Jak běžel čas, zlepšovalo se postupně vybavení hláskařů i ubytování. Později se přikročilo k výstavbě typizovaných ubytovacích baráčků. Univerzálně samotná hlásná věž měla v 80. letech podobu kovového stožáru ve výšce 20-30 metrů. Její předchůdkyně měly podobu mnohem nižších dřevěných nebo kovových věží, často se hláskaři dělili o věžovou pozorovatelnu s pohraničníky. Hustá síť vidových hlásek z 50. let se postupně redukovala. V 80. letech jich na Šumavě bylo 13 a dislokace vypadala takto: Svatá Kateřina, Hraničář, Hojsova Stráž, Staré Zhůří, Poledník, Filipova Huť, Žďárek, Horní Vltavice, Chlum u Volar, Želnava, Horní Planá, Dolní Vltavice a Svatý Tomáš.
Na Poledníku byla vidová hláska pevnou součástí průzkumného stanoviště elektronické války. V prostoru Filipovy Hutě byla samostatná hláska a nacházela se nad vesnicí na úbočí Březové hory. Měla číslo 228 a organizačně spadala pod radiotechnickou rotu Zhůří a radiotechnický prapor Stod. Všechny tyto útvary byly podřízeny radiotechnické brigádě v Chomutově.
Charakteristiku vidové hlásky Filipova Huť shrnuje Karel Kleiner, který tady sloužil v letech 1981-1983. „Vojáci protivzdušné obrany státu měli na klopách letadlo nebo protiletadlový kanón. Pozorovací (vidové) hlásky byly stavěny na kopcích, aby pokryly různá údolí a zákoutí šumavských hvozdů. Sloužily pro vyhledávání a sledování nízkoletících cílů. Byly to samostatné jednotky o třech až pěti vojácích základní služby. Každá hláska měla svého velitele, který prošel půlročním výcvikem. Mezi tradiční nízkoletící cíle patřily americké a německé vrtulníky. Každý letící vrtulník znamenal zvýšené pozorování - to znamenalo, že na věž nebo do okopu pod ní musel ještě jeden pozorovatel. V okopu se sloužilo po setmění nebo za mlhy, oči s dalekohledem nahradily uši. Používal se tzv. TZK velitelský dalekohled. K orientaci sloužil kurzový stolek, který byl na věži i dole v okopu. Byla to vlastně směrová růžice nebo-li kružnice, na které bylo dělení po 15 stupních. Pomáhala určit azimut, na kterém se nacházel letící cíl. Při zjištění cíle se podávalo hlášení: VOZDUCH (z ruštiny vzduch, to bylo heslo), číslo hlásky (Filipova Huť měla 228), azimut (ve stupních), vzdálenost (v kilometrech), směr letu (ve stupních), typ cíle (název vrtulníku), výška (v hektometrech), čas a jméno hlásiče. Hlásilo se po půl minutě na sál do Zhůří, kde to malovali tzv. značkaři (vojáci základní služby) obráceně na plexisklo, aby to mohli důstojníci pohodlně číst. Na hlásce byli ve službě stále dva vojáci. Jeden měl být stále venku a podle viditelnosti buď na věži nebo v okopu. V případě vyhlášení nebo při zjištění cíle nastalo zvýšené pozorování, které znamenalo, že voják-pozorovatel byl doplněn dalším pozorovatelem, většinou velitelem hlásky. Být celý den venku, i když střídán kolegou, nebyl žádný med. Na věž o výšce 32 metrů se lezlo do půl minuty. Ubytování jsme měli přímo pod hláskou v malém domku. Domek měl verandu a ta byla podsklepena. Dále tady byla místnost dozorčího (druhý voják ve službě, který dělal zápis a vybíhal na zvýšené pozorování), ložnice, kuchyňka a ještě komora. Na půdu se lezlo po žebříku. Hygiena se dělala v kádích na dešťovku. Každý rok se kopala nová díra pro latrínu. Každá hláska měla smluvně zajištěné koupání. My konkrétně na Klostermannově chatě na Modravě. Sprcha vycházela tak jednou za dva dny. Hláska na Filipově Huti měla elektřinu, pro vodu se chodilo v létě do studánky západním směrem asi půl kilometru, v zimě byl pramen u ubytovny lesních dělníků u silnice Modrava-Kvilda. Vařili jsme si sami.“
OBRAZOVÁ GALERIE K TÉMATU: střešní nástavba pro hláskaře na objektu pohraniční roty Březník, Roklan a Soutok v 50. letech (1-3, zdroj 1: kronika roty Březník, zdroj 2: filmový dokument Pohraniční stráž / listy z kronik, zdroj 3: Ivan Pechánek), hláska Filipova Huť v letech 1986-1988 (4-7, zdroj: Pavel Petržela), hláska Filipova Huť v 80. letech ve filmovém dokumentu Pohraniční stráž / listy z kronik (8-11), současný stav (12-20).
